Co přineslo vyhynutí megafauny? Kritický nedostatek výživných exkrementů

Mamutům, mastodontům a obřím lenochodům jsme dali sbohem už před tisíci lety a dnes si je připomínáme jen několika zaprášenými skelety v přírodovědných muzeích. Tito charismatičtí zástupci megafauny, kteří vymizeli s částečným přispěním člověka po poslední době ledové, však hráli v koloběhu živin suchozemských ekosystémů zásadní roli. Mezinárodní tým odborníků ze sedmi univerzit nyní vyčíslil netušený důsledek jejich fyzické nepřítomnosti. To, že s megafaunou zmizeli i přirození distributoři mega-trusu, je velký problém.

Na pokles početnosti velryb, mořských ptáků nebo velkých savců, nebo jejich přímé vyhynutí, máme tendence pohlížet poněkud jednostranně. Vidíme sice ztrátu původní rozmanitosti, ale už si neuvědomujeme hlubší ekologický význam takových živočichů. Každý totiž zastával jisté funkce, které jsou bez nich narušeny. A nemusí jít například jen o obligátní roznos semen rostlin. Velká i malá zvířata na souši i pod vodní hladinou totiž produkují exkrementy. A jejich trus se dal považovat za výrazný příspěvek k celkové bilanci transportu živin, zejména fosforu, mezi ekosystémy. Méně zvířat (a zvláště úbytek těch opravdu velkých) vede k tomu, že se cyklus živin rozpadá.

Slon? Čtyřicet kilo za den

Joe Roman, biolog z Univerzity ve Vermontu, si toho povšiml už dávno. Nemějme mu za zlé, že v myšlenkách na to „jak to tu vypadalo dřív“ myslel hlavně na masivní hroudy trusu velkých obratlovců. Stačí si jen představit čtyři desetikilové hromady, které každý den vyprodukuje slon žijící v savaně. Pokud dnes řešíme úbytek tisíců slonů ročně, znamená to, že v krajině afrických savan musí rovněž o stovky tun méně vysoce kvalitního hnojiva. „Takový úbytek živin se nutně musí projevit negativním způsobem,“ předpokládal Roman. „A není to jen záležitost slonů. Čím méně existuje v jednotlivých ekosystémech velkých producentů exkrementů, tím větší narušení cyklu živin je.“

Je to logické. Trus produkují všichni živočichové, a tak má jejich absolutní úbytek (a méně trusu) dalekosáhlé dopady život v mořích i na pevnině. Roman by nedokázal v rámci své odbornosti postihnout jednotlivé součásti ekosystémů, a proto se do jeho výzkumu postupně zapojilo šest dalších univerzitních týmů. Každý se pak soustředil na jednu oblast, ve které se pokusil srovnat dřívější bohatství a množství živočichů, jejich produkci exkrementů a vyhodnotit stávající bilanci. Přesah jednotlivých specializací odborníků byl nezbytností, protože zvířata z různých ekosystémů přenáší trus na další úrovně.

Kam chodí velryba na záchod?

„Dříve se nepovažovala zvířecí produkce trusu za významného hybatele živin mezi jednotlivými ekosystémy,“ říká Christopher Doughty, ekolog z Univerzity v Oxfordu. „Nyní se ale právě tato produkce jeví jako významná „distribuční pumpa“, například mezi suchozemským a vodním prostředím.“ Nevěříte? Velryby získávají potravu v hlubinách oceánů, ale svou potřebu vykonávají jen kus od hladiny. Zajišťují tedy transport živin do vyšší úrovně vodního sloupce, a přirozeně „hnojí“ vodní masy. Prospěch z toho mají například obyčejné ryby, které jsou potravou mořských ptáků. Ti často vyměšují na pobřeží, a tím dostávají živiny z moře na povrch.

A podobné je to i se suchozemskými savci. Ti se nevědomky starají o to, že se jejich trus dostává na míle daleko od místa původního příjmu potravy. „Vědci dlouho sázeli na hypotézu, že jsou to mikroby a plankton, kteří mají celou hru o transportu živin pod kontrolou,“ říká Roman. „Ale podcenili původní stav. Dobu, kdy tu žilo desetkrát víc kytovců, dvacetkrát více anadromních lososovitých ryb, dvakrát tolik mořských ptáků a desetkrát více velkých býložravců, než dnes.“ Jak vypočítali, současná schopnost „distribuční pumpy“, tedy přenosu živin formou trusu mezi ekosystémy, je dnes snížena oproti původnímu rozsahu na v průměru pouhých 6 %. Mezi jednotlivými skupinami živočichů a v různých ekosystémech se toto číslo liší, ale ani tak nelze výsledek považovat za potěšující.

Bez distribuční pumpy není fosfor

Jak demonstruje Roman, vyhynutí 150 zástupců megafauny vedlo k poklesu globálního transportu živin o 92 %. V Africe, kde dosud žijí sloni a se štěstím narazíme i na velká stáda kopytníků, je tento transport živin redukován na 46 % původního objemu. V Evropě, v zastavěných územích, je ale nižší než jedno procento. Drastická je rovněž situace v oceánech. Schopnost velkých kytovců „hnojit“ vodní masy je dnes oproti historickým časům na 5 % původního výkonu. V Severním ledovém oceánu je situace o něco lepší (14 % původní kapacity), než v Jižním (2 %) kritická. S jistým cynismem si můžeme sami klást otázku, co je nám po tom, kam a jak často chodí velryba na toaletu. Jenže vyměšování velryb „dopadá“ i na souš.

Doughty zmiňuje, že v éře před nástupem komerčního rybolovu, dokázaly velryby „vynést ze dna oceánů“ a do běhu živin zapojit okolo 340 milionů kilogramů fosforu, který nakonec v nejrůznější formě exkrementů skončil na pevnině. Dnes je to jen kolem 70 milionů, tedy zhruba 23 % původní kapacity. Podobně pak mořští ptáci, kteří dříve přispívali do fungování suchozemských ekosystémů 163 miliony kilogramů fosforu z vlastního trusu. Nyní je to jen 4 % této produkce. Proč je to problém? „Fosfor je klíčovým prvkem výživy rostlin,“ říká Doughty. „A jeho přírodní depozice už na souši nevydrží déle než 50 let. Bez fosforu prostě nemůže fungovat zemědělství.“ Krize dosud netušených rozměrů tím dostává jasnější rozměry.

Jak říká Roman: „Ten koloběh živin, distribuční pumpu, je možné znovu oživit, a zajistit tak, aby živiny opět kolovaly mezi oceánem a pevninou. Jak toho dosáhnout? Obnovou populací živočichů v původní míře, v mořích i na souši.“

---

reklama

---