Emise skleníkových plynů se nedaří zkrotit, za dvacet let vzrostly o polovinu
Růst emisí za dvacetiletí 1990 – 2010 vykazuje úplně stejný trend jako v období 1970 - 1990. Produkce se ale přelévá z tradičních průmyslových zemí do nově se rozvíjejících ekonomik, zejména Číny a Indie. Od roku 2003 se v Číně emise zdvojnásobily, zatímco v Indii vzrostly o 60 %. Průmyslové země, tak jak je chápe Kjótský protokol, zodpovídaly v době vzniku dohody za dvě třetiny emisí. Dnes odpovídají za méně než polovinu.
Velký růst emisí zažily rozvojové země, ale ani v průmyslových oblastech emise nijak zásadně neklesaly. A to navzdory celé řadě opatření, zejména Kjótskému protokolu. V něm se průmyslové země zavázaly snížit emise o 5,2 % do roku 2012, což se zřejmě podaří, ale jen díky propadu emisí v postkomunistických zemích a také díky hospodářské recesi z let 2008-2009.
Studii „Dlouhodobé trendy globálních emisí CO2“ publikovalo JRC spolu s nizozemskou Agenturou životního prostředí (EAA). Výpočty vycházejí z databáze emisí světového výzkumu atmosféry (EDGAR) a z aktuálních dat o spotřebě energie.
Ty ukazují, jak velké jsou rozdíly mezi jednotlivými průmyslovými zeměmi. Během dvaceti let klesly emise evropské sedmadvacítky a Ruska o 7 % (samotné Rusko o 28 %). Za stejné období v USA vzrostly emise o 5 % a v Japonsku zůstaly víceméně konstantní.Meziroční rekordní růst zaznamenal svět v roce 2010. Zatímco o rok dřív klesly celkové emise o 1 %, v roce 2010 vzrostly o 5,8 %. Důvodem je prý ekonomický růst v rozvojových zemích a ekonomické oživení v bohatých zemích. Hlavní podíl připadá na Čínu (10 %), USA (4 %), Indii (9 %) a také Evropskou unii (3 %). Té se daří držet emise nízko i v absolutním porovnání. Zatímco v roce 2007 produkovala EU 4,2 miliardy tun CO2, v rekordním roce 2010 to byly 4 miliardy tun.
Relativně dobře vychází Evropa i v přepočtu na jednoho obyvatele. Zatímco v USA připadá na hlavu 19,6 tun CO2, v Evropě je to 8,1 tun. Obyvatelé České republiky ale velký důvod k jásotu nemají, na každého připadá podle evropské agentury životního prostředí 13,6 tun CO2. Pro porovnání v Číně to znamená 6,8 tun na osobu.
Dlouhodobě emise oxidu uhličitého poházejí především z výroby elektřiny (40 %) a silniční dopravy (15 %), což je stejné v bohatých i chudých zemích. Dlouhodobý je také meziroční růst, které obě kategorie vykazují, u elektřiny je to 2,5 % ročně a u dopravy 5 %. Hlavním surovinou, která nejvíce přispívá k emisím skleníkových plynů je uhlí (40 %) a zemní plyn (20 %).
Podle stude se mírně daří snižovat závislost na uhlí díky změně energetického mixu. Za dvacet let snížili průmyslové země kjótského protokolu svoji závislost na uhlí (z 25 % na 20 %) a na ropě (z 38 % na 36,5 %). Za stejné období vzrostla spotřeba zemního plynu (z 23 % na 27 %), jaderné energie (z 8 % na 9 %) a obnovitelných zdrojů (6,5 % na 8 %).
reklama