Ideální les je pozoruhodný, skutečně ale neexistuje

Každý les je jiný a v každém panují trochu jiné zákonitosti, píše Storch.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | vgj / Flickr.com

Storch uvádí, že při vývoji suchozemské vegetace vítězí rostliny, které přerostou a zastíní ty ostatní, což dokážou nejlépe stromy. Jejich podpůrná struktura, kmen, je totiž tvořena z větší části mrtvým pletivem, do jehož udržení není vkládána energie. Naopak třeba byliny vkládají do stonku tolik energie z živých buněk, že více nevyrostou. Les tedy nakonec vznikne všude, kde tomu nebrání zima, sucho nebo nedostatečně hluboký substrát.

V opravdovém pralese ale oproti tradiční představě nepřevažují prastaří obří velikáni, je zde převaha útlých kmínků, a čím jsou útlejší, tím více převažují. A není se čemu divit. „Pokud je les stabilní, musí se neustále obnovovat,“ vysvětluje Storch a odhaluje, že oč mají stromy na dané ploše menší průřez, o to je jich více.

Pokud sečteme všechny průřezy stromů v dané oblasti, vyjde nám vždy stejné číslo: celkový průřez stromů je nezávislý na věku. Jak stromky rostou, některé postupně odumírají, do další věkové kategorie se jich dostane jen část a průřez je stejný jako u předchozího stadia.

V ideálním lese, charakterizovaném zmíněnými symetriemi, je průměrná vzdálenost mezi stromy dané velikosti úměrná výšce stromu. A tytéž zákonitosti, které se týkají jednotlivých různě velkých kmenů a kmínků, lze uplatnit i na jednotlivé větve stromu i na všechny větve v lese. Malé větvičky jsou ekvivalentem slabých kmínků a toto pravidlo objevil už Leonardo da Vinci.

Většina lesů ale takhle jednoduše nefunguje, v čisté podobě podle Storcha sotva někde najdeme ideální les, ač se mu řada přirozených pralesů nějak blíží. Přitom odchylky od ideální struktury nemusí být vinou člověka – například tajgy jsou přirozené lesy s požárovou dynamikou. Les roste, dokud se nenahromadí tolik dřevní hmoty, že rázem shoří a vše začíná nanovo, říká Storch. Pokud budeme hovořit obecněji, veškerou suchozemskou vegetaci prý lze považovat za různé poruchy ideálního lesa.

Každý les je jiný a v každém panují trochu jiné zákonitosti, píše Storch a je prý pozoruhodné, že nejvíce se k ideálnímu lesu blíží tropické deštné pralesy, které jsou v řadě ohledů nejsložitějším prostředím na Zemi.

Storch také píše o frekvenčně závislém přežívání, což je mechanismus, který udržuje diverzitu v lesích. V praxi funguje tak, že rostliny, které jsou v lese nejvíc zastoupeny, jsou také nejvíce náchylné k napadení škůdci. Potomci namnoženého druhu jsou proto znevýhodněni, naopak potomci vzácného stromu mají výrazně vyšší šanci dožít se dospělosti.

Podle Storcha se neví, co tento efekt způsobuje, pravděpodobně to budou druhově specifické parazitické houby, které se namnoží na dospělých stromech a napadají pak jejich potomky. „Nikdo je ovšem zatím nenašel a svádíme to na ně proto, že o houbách skoro nic nevíme,“ říká Storch.

Podle článku Davida Storcha „Teorie idálního lesa“ zveřejněného v časopise Vesmír 2011/6.