Karel Dolejší: Deindustriální blues aneb Sedm růží s přísadou bioetanolu

Průmyslové zemědělství ve většině případů dává vyšší výnosy než organické zemědělství, ovšem potřebuje na to také větší látkové a energetické vstupy. Je výnos ale opravdu ten nejdůležitější ukazatel? A můžeme si ještě vůbec dovolit všechny přímé i nepřímé náklady spojené s dodatkovými vstupy průmyslového zemědělství?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Sojka / Flickr

Více muziky? Ano, ale vlastně za více peněz!

I. U průmyslového zemědělství obecně platí, že oproti organickému způsobu hospodaření vyžaduje výrazně větší množství dodatečných vstupů. To znamená minimálně průmyslová hnojiva (vyráběná dnes především ze zemního plynu), pesticidy a herbicidy (vyráběné chemickým průmyslem z fosilních zdrojů a za použití energie získané z fosilních zdrojů). Oproti tomu stojí vstupy používané v organickém zemědělství (organická hnojiva, zelené hnojení). Kdybychom tedy chtěli opravdu poctivě srovnávat, museli bychom počítat nikoliv pouze s plochou zemědělské půdy, na které se pěstuje samotná cílová plodina, ale současně také sledovat výnos připadající na jednotku dodatkové energie nebo živin; alternativně bychom také mohli vytvořit nějaký koeficient, díky němuž lze dodatečné vstupy opět přepočítat na plochu zemědělské půdy, na které je dokážeme vyprodukovat.

Konkrétně by to znamenalo klást otázky jako: Na jaké ploše zemědělské půdy bychom mohli vypěstovat biopaliva schopná nahradit uhlí, ropu a zemní plyn, které slouží k výrobě dodatečných vstupů používaných průmyslovým zemědělstvím? (Na každou kalorii průmyslově vypěstovného jídla připadá několik kalorií spotřebované fosilní energie.) A na jaké ploše zemědělské půdy lze naproti tomu vyprodukovat statková hnojiva a zelené hnojení (hrách, svazenku atp.), které používá zemědělství biologické? Která metoda hospodaření spotřebuje větší množství paliva nutného k provedení nezbytných mechanických operací (orba, aplikace hnojiv, atd.?)

Velmi záhy bychom pak dospěli k závěru, že vyšší množství dodatkových vstupů průmyslového zemědělství by si za předpokladu jejich udržitelné produkce vyžádalo podstatně větší plochu zemědělské půdy než v případě organického zemědělství. Je to vlastně logické: Vyšší vstupy se nevezmou "odnikud", ale jsou prováděny na úkor látky a energie vyprodukované mimo právě obhospodařovanou plochu. Hodnocení typu "produkce výnosů z plochy" pak vyznívá zcela jinak než ve výše zmíněné metaanalýze.

Průmyslové zemědělství má větší dopad na krajinu, i když vyprodukuje stejnou úrodu na menší ploše

II. Když tedy Bryan Walsh v Time jásá nad tím, kolik divoké přírody bychom mohli ušetřit, kdybychom zapomněli na experimenty s organickou produkcí potravin, je vlastně vedle jak tak jedle.

Předně, jak už bylo řečeno, kdybychom dodatečné vstupy průmyslového zemědělství chtěli produkovat udržitelným způsobem, potřebovali bychom větší, nikoliv menší plochu než při organické produkci. Za druhé, i když tyto vstupy nejsou produkovány udržitelně, neznamená to, že tím snad alespoň z krátkodobého nějak "šetříme divočinu", jak by chtěl sugerovat Walsh. Fosilní zdroje je třeba někde vytěžit, a takový proces rozhodně neprobíhá bez dopadu na krajinu – ba co více, dopady jsou vzhledem ke klesající kvalitě dostupných ložisek surovin postupně stále horší. Místo hlubinné těžby antracitu se provozuje povrchová těžba lignitu na velkých plochách, místo kvalitních ropných studen se s drastickými environmentálními dopady rozmrazují ropné písky, místo tradičních vrtů se zemní plyn těží vysoce problematickým „frackingem“. Průmyslový způsob zemědělského hospodaření navíc nezřídka zesiluje půdní erozi, vyvolává splachování průmyslově vyrobených živin do vodních toků a moří, jejichž využitelnost pro rybolov tím klesá často až k nule a vzniká potřeba zakládat akvafarmy s umělým odchovem...

Průmyslový způsob zemědělského hospodaření navíc nezřídka zesiluje půdní erozi, vyvolává splachování průmyslově vyrobených živin do vodních toků a moří, jejichž využitelnost pro rybolov tím klesá často až k nule a vzniká potřeba zakládat akvafarmy s umělým odchovem... Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Petr Vilgus / Wikimedia Commons

Průmyslové semenářství - obilí na steroidech

III. Ale tím se omezení vypovídací schopnosti Metaanalýzy z Nature ještě zdaleka nevyčerpává. Mnoho desítek let běží státem dotované šlechtitelské programy uzpůsobené právě potřebám průmyslového zemědělství. V jejich průběhu došlo k významnému omezení genetické diverzity původních odrůd ve prospěch produktivity využití živin a současně v neprospěch přirozené odolnosti vůči chorobám a škůdcům (proti nimž byla zkrátka rutinně nasazována chemická ochrana). Tento proces vyústil v situaci, kdy organičtí producenti mají komerčně k dispozici převážně pěstitelský materiál, který se pro jejich potřeby v zásadě příliš nehodí. Protože genofond takových odrůd byl zúžen a došlo k nevratné ztrátě přirozené plasticity – jde o úzké specialisty na přesně definované podmínky – je jen v omezené míře možné adaptovat je pro podmínky organického hospodaření. Mnohem spíše by tedy bylo třeba rozsáhlého šlechtitelského úsilí, jež by ovšem vesměs muselo vyjít od tradičních odrůd, nikoliv od těch průmyslově šlechtěných a pěstovaných. Schopnost odolávat nejrůznějším formám stresu, která je při organické produkci maximálně žádoucí, bude jen málokdy získána z genetického materiálu optimalizovaného pro uměle vytvořené podmínky průmyslového zemědělství. Je to trochu jako očekávat, že kulturista od adolescence dopovaný umělými hormony a pravidelně podávanou vysoce výživnou stravou zázračně získá schopnost přežít fyzicky náročný únik ze zóny ohrožení s velice omezenou zásobou náhodně shromážděných nouzových potravin...

A dále, nejvíce organičtí producenti zaostávají v produktivitě právě u takových plodin jako kukuřice. To je kromě celého pomocného průmyslového aparátu dáno mimo jiné i tím, že výnosy kukuřice jsou neoddělitelně spojeny s neustálou hybridizací. Zatímco tradiční odrůdy závisejí na genetické diverzitě uvnitř samotné odrůdy, průmyslově produkovaná hybridní kukuřice disponuje typicky (za optimálních podmínek) vyššími výnosy – ovšem na úkor možnosti pěstitele uchovat si do dalších let vlastní osivo.

Pěstitelé kukuřice živí „živočišnou výrobu“ a biopaliva

IV. Jenže k čemu je vlastně taková fantastická produktivita pěstování kukuřice (v USA v roce 2010 26,5% obhospodařované výměry orné půdy, neboli 88 milionů akrů; tj. nejčastěji pěstovaná plodina spolu se sójou) nakonec dobrá, když podle údajů NCGA končí na talíři pouze necelá 2% takto vyprodukovaných potravin – zbytek je zkrmen hospodářskými zvířaty, často takovými, která zrniny vlastně vůbec konzumovat nemusejí jako třeba skot, nebo využit v chemické průmyslové výrobě, či přeměněn na problematický bioetanol?

Jak v knize The Resilient Gardener poznamenává americká pěstitelka a šlechtitelka Carol Deppe, není se vlastně čemu divit, když lidé průmyslové odrůdy kukuřice ani příliš nevyhledávají. Byly totiž v naprosté většině případů šlechtěny jako krmné a hlavním požadavkem byl tedy vyprodukovaný objem zrnin, zatímco na chuťové vlastnosti se přitom nehledělo. Jíte-li tedy polentu z polotovaru zakoupeného v supermarketu, konzumujete produkt vyrobený z krmné kukuřice typu „koňský zub“. (Výjimku zde tvoří kukuřice cukrová, u níž pochopitelně kvalitní chuť je vyžadována i v případě průmyslových odrůd.)

Evropské ekonomiky potřebují odvykací kúru

V. No a konečně ještě „z druhého soudku“. Člen výboru pro ekonomické a měnové záležitosti Evropského parlamentu Sven Giegold nedávno na konferenci v Berlíně upozornil na málo známou skutečnost, že rozpočtové deficity „problémových“ evropských zemí jsou vlastně v úzkém vztahu k rostoucím cenám dovážených surovin. Jinak řečeno, prohlubující se závislost na dovozu surovin není rozhodně v zájmu evropských ekonomik, jež obtížně zápasí o udržení konkurenceschopnosti na světových trzích. Jestliže Nokia odchází do Asie a němečtí výrobci solárních panelů navzdory masívním státním dotacím vyklízí pole čínské konkurenci, evropská deindustrializace zkrátka klepe na dveře a jen tak se odehnat nenechá.

Pro připomenutí: Industrializace byl proces, během nějž byla svalová práce lidí a zvířat, v poslední instanci tedy akumulovaná a transformovaná sluneční energie, postupně stále více nahrazována centralizovaným využitím neobnovitelných fosilních zdrojů. V tradičních společnostech se naprostá většina obyvatelstva živila v subsistenčním zemědělství na venkově, zatímco města byla místem lokálních trhů se zemědělskými přebytky, centrem řemesel a jen ve výjimečných případech také dálkového obchodu s luxusními předměty. Teprve industrializace tento stav zcela obrátila. Na počátku procesu industrializace bylo vyhánění pracovní síly ze zemědělství (za účelem vytvoření nabídky pro průmysl) vázáno na drakonická mocenská opatření a mezinárodní dělbu práce (obojí umožnilo Británii stát se průmyslovou a obchodní velmocí ještě v „předfosilních“ poměrech, protože v manufakturách pracovali bývalí rolníci a obilí místo nich dodávaly kolonie plus šlechtické velkostatky na evropském kontinentu), takže industrializace a urbanizace představovaly stále výjimku. Avšak s průnikem fosilních technologií do zemědělství bylo možno rozpoutat všeobecný proces urbanizace, na jehož konci stál venkov osídlený ve vyspělých zemích už jen 2-3% obyvatelstva, jež v industrializovaném zemědělství plně závislém na ropném, chemickém a strojírenském průmyslu produkovala potraviny pro všechny ostatní.

K čemu je vlastně fantastická produktivita pěstování kukuřice (v USA v roce 2010 26,5% obhospodařované výměry orné půdy, neboli 88 milionů akrů; tj. nejčastěji pěstovaná plodina spolu se sójou) nakonec dobrá, když na talíři končí pouze necelá 2% takto vyprodukovaných potravin – zbytek je zkrmen hospodářskými zvířaty, často takovými, která zrniny vlastně vůbec konzumovat nemusejí jako třeba skot, nebo využit v chemické průmyslové výrobě, či přeměněn na problematický bioetanol? Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Pratheepps / Wikipedia.org

„Zpátky na stromy?“

VI. Probíhající „evropská dluhová krize“ je ve skutečnosti primárně krizí vyvolanou nerovnováhami v obchodní bilanci „problémových“ zemí. Jejich průmysl a služby v podmínkách existence jednotné měny nedokázaly zhodnocovat stále dražší suroviny tak, aby z daňových výnosů bylo možno financovat rostoucí veřejné výdaje. Dnes máme tedy v Evropě stav, kdy ve společnostech s víceméně dokončenou urbanizací jako španělská nemá žádnou práci více než polovina nejmladší generace. Tito lidé se nemají jak uživit, právní úpravy vyplácení dávek jsou neustále zpřísňovány – a souběžně s tím si země jako Španělsko nemohou dovolit dále zvyšovat import stále dražších energetických surovin.

To, co se právě děje v Portugalsku, tedy návrat na venkov a k malozemědělství, je prostě za daných okolností jen logickou a patrně také nevyhnutelnou reakcí na stav, kdy má země nadbytek pracovní síly, kterou nedokáže efektivně využít k produkci určené na export. Nerovnováhu na běžném účtu žádné finanční kouzelnictví evropských elit nakonec neodstraní. Zároveň není zřejmé, jak by země jako Portugalsko nebo Španělsko mohly začít s nějakým raketovým nástupem na světové trhy obsazené levnější asijskou konkurencí. Je tedy snad něco divného na snaze pokusit se nezaměstnaným nabídnout možnost uživit se vlastníma rukama v rámci renesance drobného farmaření? Je to snad méně důstojná možnost než čekat na odebrání dávek podpory v nezaměstnanosti a poté být zcela závislý na pomoci širší rodiny? Je snad nepochopitelný pokus využít zdroje, které jsou k dispozici a na rozdíl od ropy a zemního plynu se nemusejí dovážet – svalovou práci nejmladší generace –, alespoň trochu produktivně? Budeme křičet, že je to zpátečnické, nemoderní, nepřijatelné, že to snad vymyslel nějaký rudý Khmer? Ale co potom s polovinou španělské mládeže, která je bez životní náplně a „reformující“ vlády levé jako pravé na tom za poslední čtyři roky nedokázaly nic změnit – ba naopak, situace se stále zhoršuje?

A to je vlastně poslední chybějící dimenze vzájemného srovnávání průmyslového a organického zemědělství. Dodatečné vstupy vyžadované průmyslovým hospodařením na půdě představují pro země bez vlastních podstatných zásob fosilních zdrojů zátěž v podobě zvýšení závislosti na importu zdražujících surovin, zatímco pro zemědělce samotného znamenají závislost na vstupech, jejichž rostoucí cena se odvíjí od omezené nabídky dané vzájemnou bilancí geologických faktů a celosvětově stoupající spotřeby plus finančních spekulací s komoditami. Kromě obvyklé a principiálně neodstranitelné nejistoty vyplývající z meteorologických vlivů tak zemědělec čelí dalším dvěma faktorům, které nedokáže žádným způsobem kontrolovat. Organické hospodaření alespoň závislost na těchto faktorech výrazně redukuje.

Jednoznačná odpověď neexistuje

VII. Na otázku: „Co je výhodnější? Průmyslové, nebo organické zemědělství?“ tedy neexistuje jednoznačná odpověď. Metaanalýza zveřejněná v renomovaném vědeckém časopise nám říká pouze tolik, že průmyslové zemědělství s většími látkovými a energetickými vstupy dokáže ze stejné výměry půdy zpravidla získat větší úrodu. Zda je to opravdu ten nejdůležitější ukazatel, a zda si vůbec ještě můžeme dovolit všechny přímé i nepřímé náklady spojené s dodatkovými vstupy průmyslového zemědělství, to je otázka jiná, složitější – a souvisí nakonec především s tím, jakou celkovou strategii chceme v době po ropném zlomu zvolit.