Pražské zoo se jako první v Česku podařilo odchovat bércouny Petersovy
"Mláďata se rodí osrstěná a vidoucí a i jejich následný vývin je skutečně pozoruhodně rychlý – během několika týdnů přecházejí na pevnou stravu a dospívají," popsal Šimek. Jejich expozice je plná vegetace a spadaného listí. V něm jsou zvyklí pomocí výborného čichu hledat potravu, zejména bezobratlé živočichy. Vyhrabávají je svým nápadně prodlouženým pohyblivým čenichem připomínajícím chobůtek. Pokud nemohou kořist uchopit do zubů, slízávají ji jazykem.
"Na noc si bércouni vytvářejí hnízdo podobné jednoduché noře, které si vystelou například opadaným listím. Po několika dnech zakládají hnízdo nové," sdělil kurátor savců Pavel Brandl. Nocují podle něj však osamoceně. "V přírodě sice tvoří bércouni Petersovi páry se společným teritoriem, které samec chrání, avšak se samicí se setkává pouze během páření," dodal.
Bércouni mají mnoho predátorů a jejich jedinou ochranou jsou dobře vyvinuté smysly a zadní končetiny umožňující rychlý start a běh. Dlouhé nožky se vyznačují prodlouženými a srostlými kostmi bérce – odtud český rodový název bércoun.
Bércouni Petersovi jsou endemiti, tedy zvířata vyskytující se pouze na jednom místě. Žijí na malém území pohoří Eastern Arc na hranicích Keni a Tanzanie. Patří mezi největší a nejbarevnější zástupce řádů bércounů. Na těchto hmyzožravých savcích je nápadný především jejich dlouhý pohyblivý čenich a pak také rychlost. V klidu se pohybují po čtyřech, dovedou však také skákat po zadních, a to rychlostí až 25 kilometrů v hodině.
V evropských zoologických zahradách jsou velmi vzácní. Zoo Praha s jejich chovem začala v roce 2019. "Dvě narozená mláďata jsou výsledkem několikaletého chovatelského úsilí," uvedl Mašek.
reklama