Šíření vlků neomezuje nedostatek vhodné potravy, ale holá krajina

Pokud není k dostání zajíc nebo liška, spokojí se vlci i s domácími odpadky

Licence | GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)

Foto | Juan José González Vega / Wikimedia Commons

Člověkem intenzivně obhospodařovaná krajina Galície totiž nenabízí dostatek „potravních zdrojů“ a je zde poměrně hustá dopravní síť. Ochránci se obávali, že se výskyt vlků brzy opět omezí jen na jednotlivá malá útočiště v horách, mezi kterými ale nebudou vlci moci migrovat.

Studie Luise Llanezy, výzkumníka Agentury pro ochranu přírodních zdrojů (A.RE.NA), však potvrzuje, že vlci si tu poradí. Potravní nabídka pro ně totiž není určujícím a hlavním faktorem, který by limitoval jejich rozšíření.

Na bázi úctyhodného počtu sesbíraných vzorků vlčího trusu - 1594 kouscích - dokázal Llanezy stanovit, čím se jednotlivé exempláře sestupující z hor vlastně živí. Ukázalo se, že iberští vlci jsou oportunisté, kteří využívají všech dostupných zdrojů potravy.

Pokud není k dostání zajíc nebo liška, spokojí se i s domácími odpadky. Rozbor DNA z vlčího trusu ale napomohl i stanovení velikosti jednotlivých teritorií, které odrážejí podstatnější problém. Statistickou analýzou rizikových prvků pro šíření populace bylo zjištěno, že ze 48 % je kritickým faktorem „pocit bezpečí“, dále z 35 % přítomnost člověka, včetně silnic a budov.

Vlci a „pocit bezpečí“? Na bázi orografických a vegetačních map Llaneza vypozoroval, že vlci potřebují k přesunům traviny a křoviny, ve kterých se mohou pohybovat neviděni. Stačí jim vegetace s minimální výškou 50 centimetrů, ale na otevřená prostranství v blízkosti lidí se neodváží.

„Dokud tedy budou vlci tolerováni lidmi, budeme je moci najít všude, kde naleznou potravu a úkryt,“ říká Llaneza. „Můžeme na nich pozorovat, jak se pomalu a opatrně učí přežívat v krajině spolu s lidmi.“