Tajemné tunely v Amazonii nejsou dílem mimozemšťanů. Vyhloubili je pralenochodi

Jako konec jedné skutečně dlouhé legendy a začátek nové, tak lze popsat výzkum, který od roku 2010 realizují členové brazilského týmu Projeto Paleotocas. Na jeho počátku stojí vděčný námět „záhadologické“ literatury, ve kterém se to hemží mimozemšťany, podzemními říšemi a poddolovanou Jižní Amerikou. Na jeho konci pak čeká dvoutunový prehistorický lenochod.

Psal o nich už Erich von Däniken: o záhadných tunelech, které do pevného podloží jihoamerických skal vytesaly silné ruce neznámých dělníků, nejspíš nikoliv lidského původu. Podle něj spojuje tato síť tunelů všechna důležitá okultní a mystická místa jihoamerického kontinentu, nachází se v nich podzemní říše dávných Inků, nebo se tu ukrývají stroje zanechané na planetě Zemi mimozemšťany. Sám prý taková místa navštívil a z jeho popisu je patrné, že by se v těchto tunelech dalo tajemno krájet na kousky. Tak bylo husté a magické.

V roce 2010 měl zaměstnanec Brazilské geologické služby Amilcar Adamy poprvé možnost prohlédnout si na vlastní oči jeden z takových tajemných tunelů, o kterých již dříve tolik slyšel.

Dozoroval tehdy stavbu dálnice v amazonské Rondonii, nedaleko bolivijské hranice. A tady, na místě částečně odtěženého svahu kopce, si povšiml tmavého otvoru pravidelných proporcí. „Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ vzpomíná dnes. „A rozhodně to nevypadalo přirozeně, přírodně.“ Adamy měl totiž možnost proplazit se většinou jeskyní v oblasti, ale tohle bylo něco jiného. Zhruba dvoumetrový průměr elipsovité chodby, ohlazené stěny s pravidelnými rýhami a jednolitým profilem. Z hlediska geologických procesů, které mohly stát za vznikem tohoto útvaru, se skutečně jednalo o záhadu. Erich von Däniken by kýval hlavou.

K podobně nekonkrétnímu závěru dospěl o pár let dříve i další brazilský geolog Heinrich Frank z Univerzity Rio Grande do Sul. Ten navíc poukázal, že nejen Brazílie, ale také Ekvádor, Peru, Bolívie a Uruguay, jsou podobných tunelovitých útvarů roztroušených v džunglích plné. Sám jich v posledních deseti letech zaevidoval více než 1500. Frank rozlišil dva základní typy těchto „tunelů“. Jedny mají průměr okolo 140 centimetrů a na hloubku obvykle nepřesahují čtyři metry. Druhé jsou prostornější. S průměrem dvou metrů se táhnou i dvacet metrů do hloubky, jako chodby vedoucí do nitra kopců. Kdo je ale „vyrobil“, když jejich původ na svědomí nemají ani lidé, ani geologické procesy?

Společný zájem o „záhadu“ nakonec svedl Adamyho a Franka dohromady. To byl impulz k založení týmu Paleotocas, který do dnešních dní zvládl vyprodukovat 54 vědeckých prací na dané téma. To proto, že vlastně stačilo jen trochu zapátrat v historii, aby se zjistilo, že fenomenální tunely zdaleka tak tajemný původ nemají. Nemají je totiž na svědomí mimozemšťané, ale zástupci prehistorické megafauny. A jak se ukázalo, vědělo se to už v roce 1928. Už tehdy skupina argentinských výzkumníků odkryla u Mar del Plata na pobřeží Atlantiku dvaačtyřicet „tunelů“, jejichž vznik datovali na rozmezí Pliocénu a Pleistocénu.

V jednom z nich dokonce narazili na pozůstatky původního obyvatele, překrytého sopečným popílkem: Harlanova zemního pralenochoda, možná známějšího pod latinským názvem Scelerodotherium. Tento dvoutunový kolos skutečně disponoval „nelidskou silou“, díky které dokázal v pevné hornině vyhrabat bezpečný úkryt před predátory. Jihoamerické tunely tedy nejsou pozůstatkem mimozemské civilizace, ale opatrných megasavců. Nejedná se o chodby podzemní říše, ale paleonory.

Státy Jižní Ameriky zažívaly na začátku dvacátého století (a pak ještě po dlouhé roky) neklidná léta, a tak tato zpráva z roku 1928, doprovázená jen minimem pořízených snímků, naprosto zapadla. O to větší pozornost pak svět věnoval senzacím „záhadologů“ Dänikenova ražení. Adamy a Frank se sice postarali důkladným zpropagováním nálezové situace o konec „tajemné“ legendy, ale na základě práce jejich multi-oborového týmu zahájili novou šňůru senzací. V podmínkách Jižní Ameriky je totiž o kvalitní fosílie, dokládající přítomnost konkrétních zástupců megafauny, nouze. A na základě průzkumu paleonor se nyní daří slepovat z fragmentů stop obraz dávné minulosti celého kontinentu.

Na základě stop drápů se podařilo vyhodnotit, které chodby pod zemí hloubili prapásovci rodů Etutatus, Propraopus či Pampatheres, nebo kde svými mohutnými pařáty zapracoval pozemní pralenochod z rodu Scelidotherium či Glossotherium. Jen v oblasti Porto Alegre odhalila za poslední dvě léta výzkumná skupina přes šedesát lokalit s paleo-norami. Na jedné takové lokalitě se přitom může nacházet jeden, v maximu ale až pětadvacet takových tunelů. „Z těch prozkoumaných bylo zatím 130 zasypaných a zazeměných, a 45 bylo prázdných,“ píší v přehledové zprávě lidé z Projeto Paleotcas. „Identifikovali jsme tři nejčastější průměry (0,8 ; 1,2 a 2,0 metrů), jejichž délka může dosahovat až 60 metrů. Celková délka probádaného podzemí se zatím blíží 700 metrů. Asi nejzajímavější částí práce je zkoumání reliéfu nor, na kterém zůstaly stopy drápů. Na jejich identifikaci usilovně pracujeme.“

---

reklama

---