Tereza Stöckelová: Nikoli skromnost, ale mizení solidarity je hrobařem veřejných služeb

Fordovská idyla je minulostí

Tomáš Feřtek tvrdí, že současná ekonomická krize byla způsobena poklesem spotřeby. To je ale hrubé zjednodušení toho, co se v posledních letech v globální ekonomice dělo. Autor nám zamlčuje dlouhodobější dynamiku vývoje v ekonomice a na finančních trzích. Od 70. let minulého století stagnovaly ve Spojených státech, odkud se krize do globální ekonomiky v roce 2008 rozlila, mzdy drtivé většiny zaměstnanců, zatímco finanční zisky plynoucí ze zvýšené produktivity práce se hromadily v rukou velmi úzké skupiny lidí (viz např. tento text v časopise The Nation). Velká část společnosti se tedy musela zadlužovat proto, aby dosáhla na vysokoškolské vzdělaní, zdravotní péči, vlastnické bydlení (viz např. tato reportáž Financial Times). Feřtkem evokovaná fordovská idyla sociální a ekonomické rovnováhy, kdy si kapitál vytváří slušnými podmínkami zaměstnávání i své spotřebitele, se tedy pomalu, ale jistě stávala minulostí. Spotřeba probíhala na dluh – nejen na dluh třetích zemí, ze kterých si byl Západ zvyklý vozit levné suroviny a kam byl zvyklý vyvážet vlastní odpadky, ale ve vzrůstající míře také na vnitřní dluh vlastního obyvatelstva. Podobné vychýlení spotřeby v rámci evropského prostoru bylo také jednou z klíčových příčin „řecké krize“. Řecko a další státy jižní Evropy se staly vývozní oblastí pro Německo, které jim na tuto spotřebu rádo půjčovalo, když na ni podle reálného výkonu svojí ekonomiky neměly.

Tržní ekonomiky poválečného střihu, tak jak je znaly evropské „státy blahobytu“ s rozvinutými veřejnými službami, mají tedy nejen ekologickou vadu na kráse, které si všímá Tomáš Feřtek, ale nejsou dnes funkční ani ekonomicky.

Z čeho platit veřejné služby?

Tomáš Feřtek chce udržet důchodové, zdravotní a sociální služby, je ale přesvědčen, že to lze udělat jen prostřednictvím ekologicky problematické nadspotřeby. Neoliberální hlasy v Evropě i ve Spojených státech dnes naopak volají po (dalším) dramatickém omezování veřejně a solidárně financovaných služeb v oblasti zdravotnictví, školství a v případě Spojených států třeba i bezpečnosti. Nemáme na to, tvrdí, je potřeba posílit princip spoluúčasti (ve formě poplatků za zdravotní péči, školného, penzijního fondového pilíře). Při současném trendu příjmové distribuce ovšem tato spoluúčast přinese jen další zadlužování domácností. V trojúhelníku státu, obyvatel a soukromého kapitálu dojde k částečnému přesunu dluhu od státu k domácnostem, kterému bude kapitál jen pobaveně přihlížet jako lidskému hemžení.

Řešení Feřtkova dilematu přitom, domnívám se, spočívá ve změně právě na straně kapitálu. Britský investigativní novinář Nicolas Shaxson publikoval nedávno knížku o fungování daňových rájů Treasure Islands: Tax Havens and the Men Who Stole the World (viz např. tato ukázka v Guardianu). Daňovými ráji není podle autora zdaleka jen několik tichomořských ostrůvků. Jako daňové ráje se vůči sobě chovají i etablované země (v Evropě např. Irsko nebo Nizozemí), které poskytují možnost výrazně nižšího korporátního danění a utajení zdrojů peněz zahraničních firem. Podle autora probíhá dnes prostřednictvím daňových rájů polovina (!) světového obchodu. Firmy využívají veřejných statků země (vzdělané obyvatelstvo, silnice atd.), odmítají ale prostřednictvím daní přispívat na jejich vytváření a pomocí často zcela legálního „kreativního účetnictví“ odvádějí své zisky tam, kde prakticky žádné daně neplatí. Neamerické zisky společnosti Google jsou tak například daněny pouhými 2,4 procenty (viz např. tato analýza agentury Bloomberg). Nejde tedy jednoduše o potírání „korupce“, o jehož potenciálu pro záchranu veřejných rozpočtů Feřtek oprávněně pochybuje. Jde o změnu pravidel pro pohyb a danění kapitálu. Daňové ráje je potřeba omezit mezinárodními dohodami. Stejně tak je potřeba zavést v určité podobě daň na kapitálové transakce.

Jeden nebo více světů

Vezměme ale vážně i ekonomický argument, že veřejné služby jsou stále dražší. Neoliberálové z toho dovozují, že tyto výdobytky nemohou být „pro všechny“, a to ani pro všechny v bohatých západních společnostech. Např. zdravotní péče se má definitivně a legálně rozdělit do dvou (nebo více) kolejí: na „standard“ pro obyčejné smrtelníky a „nadstandard“ pro bohaté. Někdo na ni možná nedosáhne vůbec, tak jako dnes miliony lidí ve Spojených státech. Proč jsou ale veřejné služby stále nákladnější? Část odpovědi je v tom, že se stávají byznysem, na kterém někteří velmi vydělávají. V oblasti zdravotnictví vydělávají farmaceutické firmy, v oblasti školství jsou např. rektoři amerických a britských univerzit dnes zaměstnáváni za horentní platy a dostávají „bonusy“ jako burziáni. Tuto tendenci lze oslabit dobrou lékovou politikou nebo rozumným zákonem o vysokém školství. Zároveň však také platí, že např. zdravotnictví je dnes stále nákladnější kvůli své technologizaci (která kromě jiného vyžaduje dlouhodobý výzkum). Politickou a morální otázkou je, zda chceme vytvářet společnost, která nabízí úžasné vymoženosti (např. v oblasti zdravotní péče), na než ale dosáhne jen úzká vrstva lidí, a nebo méně oslnivé prostředky a statky, které ale budou moci užívat v podstatě všichni. Musíme si v technologizované společnosti nově položit a zodpovědět otázku volnosti, rovnosti a bratrství (solidarity).

Západní kapitalismus a demokracie byly po druhé světové válce založeny na relativní sociální souměřitelnosti. Socio-ekonomické rozdíly existovaly, ale v rámci jednoho společně obývaného světa. Místo toho, aby se Západ vyrovnával se svou koloniální a postkoloniální historií (a současností) a rozšiřoval hranice společně obývaného světa o ty, kteří z něj byly historicky vylučováni, sledujeme dnes přesný opak. Stále silnější tendenci k oslabování solidarity ve společnostech, k jejich drobení na oddělené světy, některé z nich obestavěné vysokou hlídanou zdí, jiné plotem ghetta.

Myslím, že důchodové, zdravotní a sociální systémy v Evropě a ve Spojených státech dnes stojí před daleko závažnějšími problémy a výzvami než těmi, které by plynuly ze skutečnosti, že jsme začali spotřebovávat „zeleněji“.