Tereza Stöckelová: Evropa vyklízí pole, o GMO si budeme víc rozhodovat sami
Na konci září bylo sebráno prvních milion podpisů pod petici žádající moratorium na pěstování geneticky modifikovaných plodin v Evropě. Tato petice Evropské komisi bude vůbec prvním podáním v rámci institutu „občanské iniciativy“, který v EU nedávno vstoupil v platnost díky přijetí Lisabonské smlouvy. Petice podepsaná alespoň milionem lidí z devíti členských států zavazuje Komisi k prozkoumání předloženého požadavku a do čtyř měsíců k vydání odůvodněného rozhodnutí o tom, zda a jak na něj bude reagovat.
Skutečnost, že vůbec první občanská iniciativa podaná v rámci nového institutu se týká GMO, není překvapující. Odpor proti GMO rozvíjený v Evropě od druhé poloviny devadesátých let minulého století byl často polem, kde se testovaly nové možnosti a formy občanské akce, které se pak přesouvaly i do jiných sporných oblastí. V současnosti podávaná petice dokládá to, že geneticky modifikované plodiny a potraviny jsou v Evropě stále v ohnisku pozornosti a občanská veřejnost se kolem tématu umí rychle mobilizovat. Připomeňme si krátce historii tohoto odporu proti GMO.
Podoby a důvody protestu
První zásadnější protesty se objevily v roce 1996, kdy americká společnost Monsanto začala do Evropy dovážet geneticky modifikovanou sóju jako krmivo pro zvířata. Organizace Greenpeace tehdy zahájila celoevropskou kampaň, která měla především v západoevropských státech jako Německo, Rakousko, Francie a později i Velká Británie značný ohlas. Téma se však postupně přeneslo i do zemí jako Česká republika, kde by se mu zřejmě bez zahraničního vlivu nedostalo prakticky žádné pozornosti. Kritika GMO v sobě od počátku sdružovala řadu různorodých argumentů. Od nedostatečného testování zdravotních a environmentálních rizik konkrétních GMO, po obecnější otázky globalizace zemědělské produkce a trhů, nezávislosti expertízy, patentování živých organismů a práva na duševní vlastnictví nebo špatně demokraticky kontrolovatelného vlivu nadnárodních korporací na ekonomiky a politiky celých států a regionů. Stejně tak byla součástí sporu i interpretace „zelené revoluce“ v zemědělství, která v poválečně době umožnila jeho intenzifikaci jak v Evropě a severní Americe, tak posléze i v Asii a Africe. Zatímco příznivci GMO chemizaci zemědělství chválí a biotechnologie vidí jako její další stupeň (který vyřeší její případné nedokonalosti), odpůrci GMO ji vidí jako převážně negativní proces s vysokými ekologickými náklady, který vytlačil tradiční postupy a zvýšil závislost zemědělců na obchodních zájmech a korporacích. GMO pak interpretují jako další krok v prohlubování tohoto neblahého vývoje.
Stejně pestré jako důvody protestů byly i jejich formy. Kromě „klasických“ prostředků vedení kampaní, jakými jsou vytváření kontra-expertízy, účast veřejnosti na správních řízeních, zasílání peticí apod., se rozvíjely i pozoruhodné nové formy protestu a kladení odporu. Ty se zaměřovaly přímo na proměnu a ovlivnění materiálních podmínek, ve kterých se pěstování, obchodování a spotřeba GMO odehrávají.
Za prvé se odvíjely kolem značení GM potravin. Na rozdíl od Spojených států amerických, kde se modifikované potraviny nikdy neznačily, bylo v Evropě zavedeno značení, které mohly odpůrci GMO využívat k organizaci spotřebitelských bojkotů. Zajímavé přitom je, že se nevládní organizace nespokojily pouze se značením, které vyžaduje evropské legislativa. Ta totiž nařizuje značit potraviny s obsahem GMO nebo z GMO vyrobené, nikoli však živočišné produkty ze zvířat krmených GMO (maso, mléko). Legislativně upravené značení proto v současné úpravě nedovoluje spotřebitelsky protestovat proti využívání GM krmiva. Nevládní organizace se proto snažily o vytváření tlaku přímo na producenty a zpracovatele potravin v tom směru, aby nad rámec zákonné povinnosti značili i potraviny vyrobené ze zvířat krmených GMO. Možnost jejich bojkotu je důležitá především v případě, kdy jsou spotřebitelé k odporu motivováni politicko-ekonomickými důvody souvisejícími s globalizací a vlivem nadnárodních korporací na zemědělství a potravinářství. V tom případě totiž není důležitá biochemická, ale politicko-ekonomická přítomnost GMO v koncovém produktu.
Druhým, radikálnějším prostředkem materiálního odporu bylo ničení polí s pokusnými a poté i komerčně pěstovanými GM plodinami. Ve Francii, Německu, Velké Británii či Belgii se vytvořili skupiny občanů (např. ve Francii však zahrnovaly i několik členů francouzského a Evropského parlamentu za stranu Zelených), kteří nezákonně ničili pole a měnili tak podmínky pro rozhodování biotechnologických společností (v případě pokusů) a zemědělců (v případě komerčního pěstování). Soudní přelíčení se pak měnila ve veřejné rozpravy právě o těch obecných otázkách, které kritici v souvislosti s GMO považovali za důležité.
Odpůrci GMO v Evropě svůj boj nevyhráli. K pěstování jsou zde dnes schváleny dvě plodiny (od roku 1998 Bt-kukuřice a od roku 2010 brambora Amfora) a řada organismů je povolena pro potravinářské zpracování. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že bez několik let trvající kritiky GMO by jich dnes v Evropě bylo daleko více a byly by do značné míry jiné: obsahovaly by zřejmě častěji geny s rezistencí na antibiotika, nebyly by značeny a dlouhodobě monitorovány. V řadě evropských zemí se žádná GMO nepěstují a v některých z nich je zákaz GMO součástí vládní politiky.
Záležitost nejen evropská
Důležitým motivem kampaně proti GMO byl její evropský rozměr. Ten byl nesen především dvěma skutečnostmi. Za prvé se odvíjel od biologické povahy GM organismů, které se v přírodním a zemědělském prostředí šíří v jiné než teritoriální logice členských států. Za druhé souvisel s charakterem legislativy – nejen té upravující přímo GMO, ale také evropský společný trh. Oba faktory vytvářely GMO jako společný evropský problém a občanská společnost se na něj jako na takový pokoušela reagovat. Vytvářela evropskou veřejnost, když např. Friends of the Earth překládali své materiály do mnoha evropských jazyků. Na podobné vlně se nese i právě podávaná petice za moratorium na GMO v Evropě.
V létě tohoto roku přijala ovšem Evropská komise upravená doporučení o koexistenci GM a jiných typů zemědělství, kterým mění pravidla pro zákazy pěstování GMO v jednotlivých členských státech. Až doposud bylo totiž pro státy velmi obtížné pěstování GMO plodin na svém území zcela zakázat. Mohly tak oficiálně učinit pouze na základě odborné argumentace operující se zdravotními a ekologickými riziky. Nová úprava naproti tomu dovoluje zakázat pěstování na základě socio-ekonomických, etických či politických důvodů. Pro státy, které GMO na svém území odmítají (především Rakousko, Maďarsko, Francie, Německo, Řecko, Lucembursko), je to vítaná změna, která ukončí jejich opakované boje za národní zákazy v rámci EU.
Pro země nakloněné pěstování, mezi něž patří i Česká republika, to naopak bude představovat zajímavou výzvu. Až doposud byla totiž celoevropská politika ve vztahu ke GMO silně určována právě těmi státy, které byly v opozici. Toto se projevilo např. tím, že mezi lety 1998 a 2010 nebyla k pěstování schválena žádná nová plodina. Daní za současnou vyšší autonomii členských států při zakazování GMO bude ale zřejmě jejich větší benevolence ke GMO v rámci celoevropské schvalovací procedury. První vlaštovkou byla právě brambora Amfora schválená na jaře 2010.
Pěstování GM plodin na našem území se mění na záležitost, kterou si z větší části než dříve budeme muset rozhodnout sami. Je to dobře. A to i s rizikem, že se rozhodneme špatně nebo se přitom dostaneme do ostrých svárů. Společnost se může vyvíjet jen prostřednictvím zkušeností, konfrontací, úspěchů a pádů, do kterých vložila vlastní energii a které si osvojila. Evropa může sloužit jako inspirace a spojenec. Může být naše starší sestra, nikoli však autoritativní otec.
reklama
Tereza Stöckelová: Panovníci jaderného impéria
Tereza Stöckelová: Škrtání ticha
