Virus zika, komáři, klimatická změna a snadné cestování tvoří dohromady nepříjemný problém

Virus zika je znám už dlouhou dobu, velká pozornost se mu však nevěnovala, protože domovskou Afriku více trápily jiné choroby. Kvůli klimatickým změnám, velké dopravní provázanosti světa a komárům se však virus zika stal vcelku vážným tématem, který začíná zajímat i zcela netropické oblasti jako je Severní Amerika či Evropa. Virus zika byl poprvé zaznamenán v roce 1947 v Ugandě u několika opic odchycených z volné přírody. Exotické choroby ale k Africe tak nějak patří a proto tehdejší objev dalšího tropického horečkového viru nevzbudil žádný zvláštní zájem veřejnosti. Nestalo se tak ani o pět let později, když se ukázalo, že zmíněný virus může sporadicky zaútočit i na lidský organismus. Potenciální nabídka nemocí přenášených moskyty a komáry je v Africe velmi široká a tak se virus zika zařadil stranou vůči mediálně slavnějším horečkám: dengue, žluté zimnici anebo v Tanzanii neslavně populární kroutící horečce Chikungunya. Ostatně, větší starosti dělala africkému kontinentu vždycky spíše malárie, která i v současné době ročně připraví o život dva až tři miliony lidí. Epizodické případy zika izolované na relativně geograficky malé ploše v Ugandě, Tanzanii nebo Burundi proto mnoho pozornosti nevyvolaly.

Situace se poněkud zkomplikovala v osmdesátých letech, kdy se začala množit hlášení o výskytu viru z různých koutů světa. Tyto zprávy byly poněkud chaotické, už proto, že 80 % infekcí probíhá bez zvláštních příznaků a ve zbývajících 20 % se často symptomy kryjí s ostatními tropickými „hmyzími“ horečkami. V obsáhlém výčtu doložených i hypotetických případů nechyběla prakticky žádná tropická země od Asie po Jižní Ameriku. Dosud se ale jednalo o individuální případy a počty nakažených v řádu jednotek, kterým byl vlastně společný jen přenašeč viru. Tím se staly dva zástupci komárů rodu Aedes. Naštěstí ne každý komár nebo moskyt v tropech náleží k tomuto rodu, a zdaleka ne každý komár je virem infikován. Pravdou ale je, že konkrétně komárům egyptským (Aedes aegypti) a komárům tygrovaným (Aedes albopictus) se daří virus po světě úspěšně šířit.

První velké epidemie viru zika otřásly v roce 2007 Mikronésií a v roce 2013 pak Francouzskou Polynésií. Loni se už hovořilo o dramatickém vzestupu počtu epidemických událostí v Africe, Střední a Jižní Americe, Karibiku a Pacifiku. A aby toho nebylo málo, geometrickou řadou se zvedl počet hlášení výskytu komárů Aedes aegypti a Aedes albopictus z míst, kde o nich před deseti lety ještě nebylo ani slyšet, a to často zcela mimo „tropické“ oblasti. Američané se děsí, protože exemplář potenciálně nebezpečného komára Aedes albopictus byl zajištěn hygieniky až daleko na severu, ve Washingtonu. Brazilci vyhlásili poté, co se virem zika nakazilo 1,5 milionu lidí, stav ohrožení, a armáda rozdávala lidem repelenty. Ani v Evropě není klid. Ví se o lokalitách ve Španělsku, Itálii a Francii, kde se oba zmíněné druhy na mokřadech vyskytují docela běžně.

Ušetřena nebyla ani Česká republika. Komár Aedes albopictus byl zjištěn v roce 2012 u Mikulova, byť v dalších letech nebyl jeho výskyt potvrzen. „Propuknutí děsivé pandemie“ a bleskové „Davové nákazy tropickým virem“ se pochopitelně líbí bulvárnímu tisku, a „Nečekaný výskyt krevsajících komárů mimo jejich typický areál“ nahrávají milovníkům konspiračních teorií o skrytém řízení světa. Pravda o šíření viru zika je ale zcela prostá.

Ve hře je kombinace environmentálních faktorů, které příhodně nahrávají šíření obou invazních druhů komárů mimo jejich tradiční tropický areál. Přispívají k tomu i dílčí projevy klimatických změn, ať už zvýšení průměrné teploty v dané sezóně (urychlení růstu komárů), snížení počtu mrazivých dní (které by přes zimu likvidovaly uložená komáří vajíčka), přívalové deště a povodně (které skrze tůně a kaluže sekundárně vytváří vhodný prostor pro vývoj larev). A pochopitelně také klimatický posun areálů vhodných k osídlení, lidmi urychlená dynamika migrace invazních druhů, nedostatek přirozených predátorů. A pokud bychom si chtěli problém poněkud zkomplikovat, bylo by vhodné do něj zařadit také užitý model lesnického, vodního a zemědělského hospodaření na daném území, ekonomickou situaci v regionu a případně i náchylnost obyvatelstva vůči epidemiím.

Jedním z limitujících faktorů pro rozšíření komárů rodu Aedes je teplota, která může v kombinaci s dalšími příhodnými prvky spustit komáří kalamitu a tím teoreticky zvýšit pravděpodobnost přenosu Ziky. Teplejší vzduch umožňuje viru rychleji uzrát ve studenokrevném komárovi, takže je větší pravděpodobnost, že se hmyz stane i během krátkého komářího života nakažlivým. Vyšší teploty mají dále za následek, že komáři jsou hladovější a mohou pak chorobu přenést na více lidí.

Určitou ironií je, že komáři rodu Aedes jsou ve své podstatě velice chabí letci. Od svého rodiště, tůňky nebo vodní strouhy, nejsou obvykle schopni uletět dále než na 400 metrů. Jak se tedy mohli rozšířit do celého světa? Pomáhají jim v tom nevědomky sami lidé, formami pasivního přenosu. Komár totiž může bez problémů „cestovat“ v kabině automobilu, na podvozku náklaďáku, v balíku slámy, nebo v kabině letadla. O přežití takového cestovatele v cílové destinaci pak rozhoduje jediné: příhodné klima. Ať už se jedná o jedince infikovaného či nikoliv, není to pro něj cesta bez rizika. Komár je totiž poněkud křehkým zbožím, s omezenou dobou životnosti. Většina zástupců rodu Aedes nepřežije déle než dvanáct dní. Komáři několik týdnů uzavření v lodních přepravních kontejnerech žádné velké riziko nepředstavují. Komáři, kteří cestují letadlem, už ale ano.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

Tento neřízený transport ale nemusí podnikat jen komáři, ale také jejich larvy nebo vajíčka. A ty jsou podstatně odolnější. Představte si například lehce prověšenou plachtu kamionu, ve které se po dešti usadila voda. Ideální mikroprostředí pro vývoj larev, které vstoupí do komářího života o tisíce kilometrů dál, než byly nakladeny. Vajíčka se také mohou udržet v bahně na pneumatikách nebo holinkách a zůstat „připravená k použití“ v suchu po dobu jednoho roku. Pro Evropu zatím představuje potenciálně menší riziko komár Aedes aegypti, který je skutečně stavěn na tropické a subtropické klima, ale v chladnějších regionech přežít nedokáže. Horší je to už s Aedes albopictus, který dokáže „prohibernovat“ i v nehostinném klimatu s nižšími průměrnými teplotami.

Otázka chladných a teplých regionů ale není ve skutečnosti tak důležitá. Bzučící jedinec, kterého nasála klimatizace letadla ve sluncem rozpáleném brazilském Pernambucu, není po přistání vypuštěn do chladu deštivé Anglie. Uvítá ho klimatizovaný a vyhřátý dopravní terminál a město, které má díky efektu tepelného ostrova teplotu až o 8 stupňů Celsia vyšší, než okolní krajina. Není tu sice tak teplo, jako v tropech, ale na přežití to stačí. Velké evropské metropole a jejich urbanizované okolí jsou v mnoha ohledech optimálním prostředím. Louže na ulicích, mělké zkanalizované toky, polo-vypuštěné nádrže, voda usazená v záhybech starých pneumatik, to vše jsou ideální líhně pro komáry. A ti se s novým městským prostředím sžijí o poznání lépe, než jejich potenciální predátoři, vázaní na přírodní krajinu.

Problematické mohou být i jiné, už tak dost nepříjemné události, jako povodně a rozlivy řek v důsledku přívalových dešťů. Po povodních se široce otevřená krajina na čas změní v močál, plný „komářích“ tůněk. Když se tak stane v příznivém období, například během horkých letních měsíců, je komáří boom nastartován v plném rozsahu.

Komáří přenašeči Ziky se v České republice až na epizodické případy zatím skutečně nevyskytují. Do budoucích let by bylo dobré se na takový případ připravit. Za evropský vzor mohou být v tomto ohledu považováni Britové, kteří disponují rozsáhlým monitorovacím systémem a kteří provádějí řízené zaplavování přírodních lokalit mimo komáří měsíce, rozsáhlý výzkum možných tras invazních druhů a jsou schopni v případě potřeby mobilizovat pohotovostní zdroje.

---

reklama

---