Zákaz kožešinových farem je především etická otázka. Rozhodnou o ní poslanci

Kožešinové farmy nejsou schopné norkům a liškám poskytnout takové podmínky k životu, které by byly v souladu s jejich přirozeností, dlouhodobě upozorňují ochránci zvířat a volají po uzavření těchto firem. Biologové dávají aktivistům ohledně welfare zvířat za pravdu. Úplný zákaz provozu kožešinových farem v Česku je součástí letos předložené novely zákona na ochranu zvířat proti týrání. V Poslanecké sněmovně se má poprvé projednávat 18. října.

Návrh zákona podpořilo 50 poslanců napříč politickými stranami, další mu vyjádřili podporu později. Schválení zákazu chovat zvířata pouze na kožešiny by se dotklo 9 farem v Česku. Podle Robina Böhnische, předsedy výboru pro životní prostředí, tak nejde o věc hospodářskou, ale především etickou. „Jako předkladatelé nechceme řešit otázku welfaru, ale otázku, zda je vůbec žádoucí, abychom chovali v 21. století zvířata pouze na kožešiny,“ uvedl na semináři na půdě Poslanecké sněmovny v září letošního roku.

„Není otázka, jestli rušit, nebo nerušit, ale kdy. Jak rychle. A nejlépe teď,“ říká Přemysl Rabas, ředitel zoo ve Dvoře Králové. Tlak na zákaz tu podle jeho slov je, zatím se projevoval snahou zlepšovat podmínky pro život zvířat na farmách. Právě nedávné investice do nových zařízení jsou ale dnes zároveň argument proti rušení. „Farmáři nebudou v jistotě už nikdy,“ pokračuje Přemysl Rabas.

Také podle veterinářky Martiny Načeradské jsou nyní farmáři lapeni v systému: dodržují nová pravidla, ale přitom žijí stále v nejistotě, že brzy budou muset skončit. Sami se proto raději nepouští do žádných dalších investic rozvíjejících a zlepšujících podmínky na farmě. Prostředí farmy navíc podle ní ani nelze zlepšit tak, aby zvířata nestrádala a zároveň chov zůstal ekonomicky rentabilní. Zákaz kožešinových farem v září podpořilo také 42 biologů, veterinářů a odborníků na welfare zvířat.

Úplný nebo částečný zákaz kožešinových farem má desítka evropských zemí: Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Makedonie nebo Bosna a Hercegovina. Ve Švýcarsku jsou pro farmy nastaveny tak přísné podmínky, že ani zde už nefunguje žádná farma.

O zákazu se v současné době jedná i v Německu, které se nejprve vydalo cestou zvyšování nároků na velikost a vybavení klecí, nově v nich musí být zvířatům k dispozici písek a voda. Podle firem jsou to ale požadavky tak vysoké, že se jedná v podstatě o skrytý zákaz chovu, a podaly žalobu pro nepřiměřené zásahy do svobody podnikání. I Německo se proto nyní snaží jít srozumitelnou cestou jasného zákazu, popsala Davina Bruhn, německá advokátka specializující se na ochranu zvířat.

Zavedení zákazu v ČR nebo v Německu by podle europoslance Jiřího Pospíšila podpořilo snahy o celoevropský zákaz. Už v Lisabonské smlouvě je uvedeno, že zvířata jsou vnímající bytosti a podle toho je třeba s nimi nakládat, podotýká Pospíšil. Podle průzkumu CVVM z listopadu loňského roku ho podporuje 70 % Čechů. Resort zemědělství je podle zastánců zákona dostatečně finančně silný, aby končícím farmám vyplatil dostatečné kompenzace. Zákaz se netýká chovu králíků, činčil nebo nutrií, které nejsou chovány pouze na kožešiny.

Kožešiny a my

Podle oponenta návrhu, poslance Josefa Kotta by bylo účinnější a méně bolestivé než farmy zakazovat apelovat na konzumenty. Ve chvíli, kdy nebude zájem o kožky z norka nebo lišky, farmy nebudou, konstatuje. „Dnes farmy u nás zavřeme, ale ony se přesunou do nekontrolovaného neoficiálního černého chovu nebo do Číny, kde jsou farmy bez jakékoli kontroly,“ říká.

Také podle ministerstva zemědělství je chov kožešinových zvířat legální podnikání. „Co je legální nemusí být vždy legitimní,“ upozorňuje filozof a sociolog Václav Bělohradský. Podle podporovatelů zákazu neobstojí argument, že se chov kožešinových zvířat přesune jinam. Ani na další kulturní hodnoty evropské společnosti nerezignujeme kvůli tomu, že jinde nefungují, říkají. S 21. století podle Bělohradského přichází doba práv, která nejsou zaměřena jen úzce na blaho člověka. Někteří mohou taková opatření považovat za absurdní, ale podobně bylo často v historii kritizováno i rozšiřování občanských práv a svobod.

Člověk není podle filozofa jediný, kdo má auru myšlení. „Musíme se této aury vzdát, nejsme jedineční, neopakovatelní, ale jen jeden z mnoha živých tvorů. Velkou část genů sdílíme se slonem, natož s opicí,“ dodává Bělohradský. Souhlasí s ním i Přemysl Rabas. Představa, že je člověk jedinečný například v abstraktním myšlení je podle něj už překonaná, zvířata jsou také schopna orientovat se ve věcech minulých a budoucích. Argumentem podle Rabase není ani námitka, že jinde bude chov pokračovat. „My se tady rozhodneme, že je to fuj a tady to dělat nebudeme, i když k tomu Čína dospěje mnohem později,“ dodává.

Podle Jiřího Pospíšila ale ve světě klesá poptávka po kožešinách. Neplatí, že se tedy produkce automaticky přesune jinam. Největším producentem kožek je právě Evropa. Také podle Lukáše Hovorky ze sdružení OBRAZ se kožešinový trh v Číně i akční dům v Evropě propadá. Kožešin je dnes ve světě podle diskutujících nadbytek.

Život na farmě

Zvířata podle zkušenosti Martiny Načeradské na farmách netrpí hladem a žízní, což by se jako první projevilo právě na srsti. Spornější je už ale zabíjení plynem, protože norci zvyklí pohybovat se pod vodou vydrží delší chvíli bez dechu.

Na obzvláště problematické body v chovu kožešinových zvířat z hlediska biologie, upozornil na semináři přírodovědec Karel Janko. Šelmy jsou podle jeho slov hravá a učenlivá zvířata, velmi těžko adaptovatelná na chov v zajetí. Kožešinová zvířata jsou lidmi chovaná jen po několik desítek generací, teprve od poloviny 19. stol, první chovy navíc připomínaly spíše obory, upozorňuje biolog.

Lišky ani norci za sebou tedy nemají na rozdíl od prasat a dalších hospodářských zvířat dostatečné období domestikace. Století a půl je dost dlouhá doba na to, aby se vyselektovaly fyzické rysy, které v přírodě běžně nevidíme, ale málo na to, aby se změnilo jejich chování nebo sociální znaky, které by snížily míru utrpení života v kleci, vysvětluje Janko.

„To, o čem si myslíme, že je klidné zvíře, nemusí vůbec odpovídat,“ pokračuje Janko. „Šelma potřebuje lovit. Když máme doma kočku, i když ji dobře krmíme, nenechá si ujít příležitost lovit.“ Šelmy jsou zvyklé se stále orientovat ve svém prostředí, vstřebávat množství stimulů. Omezení prostor a nemožnost věnovat se přirozeným aktivitám je stresuje a trvale poškozuje, zvláště pokud je mladé zvíře velmi brzy odstaveno od matky. Tato frustrace se pak projevuje podobně jako u psychicky těžce nemocného člověka. Šelma v zajetí je extrémně spavá nebo agresivní. Kouše do mříží, pobíhá z jednoho konce na druhý, dělá zjevně nesmyslné pohyby, kývá hlavou nebo horní polovinou těla, poškozuje sebe nebo svá mláďata tím, že jim okusuje uši a packy.

U chovaných norků, kteří nemají přístup k vodě, například vědci našli podobně vysokou hladinu stresového hormonu kortizolu, jako u nich způsobuje např. hladovění. Norci američtí jsou totiž v přírodě striktně vázáni na vodní prostředí. „Potápí se, loví hmyz, ryby. Bez vody ho v přírodě nejsme schopni detekovat,“ uvádí Karel Janko. Norek je navíc samotářské zvíře s teritoriem několik kilometrů podél toku. Kontaktu s dalšími norky se kromě období páření aktivně brání. Problematické jsou i útěky norků z farem do volné přírody, jelikož se jedná o nepůvodní druh, který kromě jiného vytlačuje původního norka evropského. Za všechny útěky přitom nemohou aktivisté, norci se do přírody dostávali ještě před jejich akcemi, připomíná Přemysl Rabas.

Lišky mají podle Karla Janka naopak velmi sofistikovaný společenský život, některé žijí celý život v jednom páru, další ve skupině podobné vlčím tlupám s dominantní samicí, jiné i samotářsky. Bylo u nich zjištěno 20 typů akustické komunikace. „To je více než zvládá člověk po vysokoškolském večírku,“ vtipkuje Karel Janko. Jejich areál zahrnuje desítky kilometrů čtverečních, přirozeností je vyhrabávání nor. Mláďata žijí s matkou více než půl roku a oddávají se hrám.

Záběry spolku OBRAZ - Obránci zvířat

Snaha klást stále větší důraz na potřeby zvířat se projevuje nejen v zemědělství. „I v zoo je řada věcí na hraně, někdy i za hranou,“ připouští Přemysl Rabas. Osobně má problém s chovem goril, slonů. „Co ještě před pár lety nebo třeba i nyní odpovídá normám, z etického hlediska už nestačí,“ konstatuje. I proto se královédvorská zoo rozhodla zrušit chov tygrů a dát více prostoru lvům v rámci nového safari. „Zoo omezují chovy mnoha zvířat, zůstávají ty se špičkovým chovem – i u nich je tlak na stálé zlepšování podmínek,“ popisuje současné trendy ve svém odvětví.

---

reklama

---