Zapomenutá a opuštěná místa v Praze, která si příroda bere zpět. Jak vypadá nová divočina?
Typickým příkladem je třeba bezprostřední okolí železničních tratí, například na trase Praha – Kolín, v oblasti pražské Libně, Vysočan a Žižkova. Čím se nová divočina vyznačuje a jak vznikla? „Je to vlastně člověkem vytvořená krajina, na kterou její tvůrci zapomněli, nevšimli si jí, a která vznikla spíš náhodou a shodou okolností,“ říká Luboš Bartoš, který pro spolek Usnea tento fenomén mapoval.
Jinými slovy, nová divočina je to, co se objeví na místě zarostlého pole, sadu, o který se člověka přestane starat, na okraji zahrádkářské kolonie. „Na jednu stranu souvisí s člověkem a jeho aktivitami, na druhou stranu ale vzniká samovolně. O novou divočinu se nikdo nestará, a když, tak se jí snaží spíše vyhubit,“ říká Bartoš.
Zásadní roli ve vzniku nové divočiny má čas. „Mnoho lidských zásahů působí prvních dvacet let jako ničení přírody, ale po čase splynou s okolím a dokonce se mohou stát ostrovy divočiny v poušti zemědělské krajiny nebo rozpínající se městské zástavby. Ať už jde o lomy, deponie zeminy, staré hřbitovy, opuštěné průmyslové areály, komunikace, železniční tratě anebo dokonce haldy a odkaliště, vyjmenovává Bartoš. „Na těchto místech vzniká něco, co čím dál víc přírodovědců označuje jako novou divočinu.“
Oproti „staré“ divočině, kterou u nás reprezentují malé zbytky pralesních rezervací s klimaxovými společenstvy, která se vyvíjela a existují už stovky nebo tisíce roků, je „nová“ divočina mnohem mladší. Vzniká na zkulturněných stanovištích, která byla předtím po různě dlouhou dobu a v různé míře využívána člověkem. „Charakterizují ji zatím raná, sukcesní stádia vegetace,“ říká Bartoš. „Stará“ divočina je v našich podmínkách vzácná a proto je chráněná. Nová divočina je většinou vnímaná jako nechtěná a nepožívá až na výjimky žádné ochrany. Přesto jí v krajině přibývá.
V případě Prahy a její nové divočiny hraje důležitou roli železniční trať, která tvoří prakticky její kostru. „Pražská nová divočina má převážně liniový charakter, ale tvoří i větší plochy na nádražích a železničních uzlech. Zvláštní postavení mají nákladová nádraží a překladiště, pro které je typický výskyt flóry zavlečené železniční dopravou,“ říká Bartoš. „Železnice svými specifickými podmínkami zahrnuje pestré škály biotopů. Mohou zde nalézt vhodné podmínky i vzácné rostliny s původním výskytem na přírodních teplomilných stanovištích. Železnice má význam jako biokoridor, tvoří přístupovou bránu i do centra města, kde je koncentrace zeleně nejmenší,“ dodává Luboš Bartoš.
Novou divočinu je možné nalézt i jinde než jen podél tratí. Na území hlavního města Prahy se nachází mnoho zelených ploch, o které se prakticky nikdo nestará. „Tyto plochy se obvykle nacházejí na místech, kde je nevyjasněná působnost spravujících subjektů. Většinou se nacházejí podél komunikací, vodních toků, v opuštěných zahrádkářských koloniích, v opuštěných výrobních a průmyslových areálech, na protihlukových valech, nebo i třeba území v okolí některých obchodních center, kdy za parkovištěm nebo zásobovacím prostorem už začíná divočina,“ popisuje Bartoš.
Jaký je přínos nové divočiny? V čem je její pozoruhodnost? „Tyto lokality mají krajinotvorný, ekologický, ale i hygienický a sociální význam. Ve městě a v okolí města jsou protkané živelnou sítí pěších stezek, které jsou využívané při vycházkách do přírody, k procházkám se psy apod. Soustřeďuje se zde množství zvěře, ptactva, hmyzu a organismů, jejichž výskyt je zde mnohem vyšší než v okolní městské nebo naopak ryze zemědělské krajině,“ říká Bartoš. Doplňkový význam je pak v příležitostném sběru plodů jako jsou šípky, trnky, špendlíky, dřínky, plané třešně a získávání nejen palivového dřeva pro sociálně slabé skupiny atd. „Každá zelená plocha ve městě je dobrá,“ dodává Bartoš.
Během jeden a půl roku trvajícího mapování bylo v pražské nové divočině zjištěno 137 druhů cévnatých rostlin, 14 druhů bezobratlých, z toho 3 druhy měkkýšů, 1 druh polokřídlých, 3 druhy rovnokřídlých, 4 druhy motýlů, 2 druhy blanokřídlých a 1 druh brouka, a 3 druhy ptáků. Jde o druhy, které nejsou zvlášť chráněné.
Zajímavé je zjištění 23 invazních druhů cévnatých rostlin. Z nichž je pro další vývoj lokalit nežádoucí přítomnost zejména následujících druhů, které mají v podobných lokalitách tendence k významnému šíření: pajasan žláznatý, ambrozie peřenolistá, topol kanadský, křídlatka japonská, škumpa orobincová a trnovník akát. „Tyto druhy by bylo dobré environmentálně šetrnými způsoby odstranit nebo alespoň odstraňovat,“ míní Bartoš.
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
Na pražském Petříně vědci objevili nový druh pavouka - šestiočku bezmužnou
Kočka divoká letos úspěšně vyvedla mláďata v Lužických horách
Správci chráněných oblastí zkouší, jak může řízené vypalování pomoci přírodě