http://ekolist.cz/cz/kultura/clanky/uryvek-rolnik-a-krajina
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Úryvek - Rolník a krajina

16.3.2010
Úryvek z knihy Rolník a krajina. Kapitoly ze života soukromých rolníků, strana 47-48, část kapitoly Hospodaření a krajina.

Dominantní vztah k půdě, k vlastní zemi, k její přírodě a krajině je obvyklým znakem celé evropské rurální kultury. Specifikou naší země je, že tento vztah byl prožíván v české společnosti ještě o něco silněji. To bylo způsobeno ztrátou národní samostatnosti od XVII. století. Vztah k půdě, k zemi, k přírodě a ke krajině jako by nahrazoval vztah k vlastní politické samostatnosti, která se uskutečnila až po první světové válce. Proto byla láska ke krajině, k půdě, k české přírodě pociťována po staletí jako určitý zástupný znak národní samostatnosti.

 
Kulturní krajina
Přes 70 % rolníků také odpovídá, že nejhorším výsledkem práce socialistických zemědělských výrobních organizací byla ztráta vztahu k půdě a k hospodaření.
Foto: Image*After

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 je tento trend kultivace krajiny politicky podporován. V důsledku pozemkové reformy v roce 1920 vzniká silný střední stav rolníků, kteří myšlenku kultivace půdy, přírody a krajiny jako kultivace národní samostatnosti nesou prakticky až do nástupu tvrdé kolektivizace po roce 1950.

Obecně, s jistou mírou tolerance, můžeme říct, že z XIX. století zůstaly v české společnosti tyto vzájemně propojené pohledy na krajinu:

Krajina se cítí jako prostor, kde se odehrávala svébytná historie národa. Nejen historie s velkým H, ústřední, probíhající kdesi daleko na nejdůležitějších místech, ale i historie daného msta s konkrétními jmény, příběhy a osudy, které jsou vždy trochu jiné než v krajině sousední. To vše spoluvytváří genius loci, onen neopakovatelný duch místa v krajině, který je nejen vzpomínkou, symbolem, ale i ukazatelem schopným ovlivňovat budoucí vývoj krajiny i lidí.

Krajina chápána jako živý celek, který má své pokračování. Začleňuje do sebe vlivy evropské kultury, aniž by ztrácela svou svébytnou tvář nebo se rozpadala na nekomunikující mozaiku izolovaných částí. Krajina a obyvatelé jsou chápáni jako jeden přirozený celek, takže je těžké tyto věci od sebe oddělovat a mluvit o krajině jako takové bez lidí a na druhé straně o člověku bez zázemí krajiny. To všechno posiluje historické cítění české krajiny, zvláště u těch obyvatel, kteří žijí na venkově.

Chápání krajiny jako určitého „domova“ napomáhají „lidské rozměry“ české krajiny, dané jejím morfologickým uspořádáním. Jde o velkou pestrost krajinných typů od zalesněných hor až po nížiny. Střídají se různé prvky ve volné krajině, velká a malá sakrální architektura, aleje podél cest, osamělé stromy, sochy, rybníky, pole, cesty, potoky, lesy a stavby, to vše většinou v souladu, který působí esteticky a mnohdy i symbolicky. To je tvář krajiny, kterou začala s takovou velkou představivostí a rozmachem utvářet barokní doba, tvář, která je ještě dnes na mnoha místech zřetelná. Neobyčejnost české krajiny je dána historickým prolínáním přírodní a kulturní pestrosti a rozmanitosti.

Pocit, že krajina by měla být pestrá, hezká, v pořádku, tento pocit u převážné většiny rolníků zůstal. V rozhovorech se ukázalo, že porušování rozměrů a uspořádání české krajiny, což způsobovaly gigantické stavby a nesmyslně scelované lány, bylo pro rolníky něco, co porušovalo samy základy, z nichž vyrůstá česká krajina. Rolníci, které jsme navštívili, nám, říkali, že ses snaží podle svých sil uvést věci do pořádku – obnovují křížky, kapličky, aleje, polní cesty a sochy. Záleželo jim na tom, abychom se o tom sami přesvědčili.

Říkáme-li rolník, říkáme zároveň půda a vztah k ní. Vztah k půdě je rozhodující znak pro evropskou rurální kulturu. Vlastnictví půdy se chápalo nejen jako zdroj obživy, ale také jako charakterotvorný zdroj myšlenkového a citového světa rolníka a jeho kultury. Půda je pro rolníky bez výjimky něco živého, k čemu je také třeba se chovat jako k živé bytosti, bez násilí a se znalostí toho, co ona potřebuje. Přes 70 % rolníků také odpovídá, že nejhorším výsledkem práce socialistických zemědělských výrobních organizací byla ztráta vztahu k půdě a k hospodaření.

Další informace |
Lapka, Miloslav; Gottlieb, Miroslav: Rolník a krajina. Kapitoly ze života soukromých rolníků. Praha, Sociologické nakladatelství 2000, 166 stran.
Miloslav Lapka a Miroslav Gottlieb

tisknout poslat

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist