Hugo Charvát: Ochranu klimatu dostanou státy za domácí úkol

Nový text dohody o ochraně klimatu, který vzniká v Paříži, se sice každých pár desítek hodin mění, nicméně jedno začíná být jasné. Bez ohledu na konečné znění textu, pařížská dohoda posouvá nejdůležitější povinnosti spojené se snižováním emisí na rozhodnutí jednotlivých států. V tom by měl být hlavní rozdíl od současného systému Kjótského protokolu. Důvodem je obava z krachu, ke kterému dospěla jednání v Kodani.
V posledních hodinách se na pařížské konferenci precizuje závěrečný text dohody. Ten je postaven na jednom hlavním bodě, kterým je snaha vyhnout se oteplení planety přes kritickou mez. Tu zatím text definuje jako maximálně dva stupně Celsia s maximální snahou nepřekročit jeden a půl stupně Celsia ve srovnání s předindustriálním obdobím. Tento cíl by se měla stát jádrem samotné smlouvy, další paragrafy naznačují cestu, jak jej dosáhnout.

Pokud ponecháme stranou otázku, zda je ještě možné omezit příspěvek ke změnám klimatu tak, aby se podařilo dosáhnout maximálního růstu globální teploty o jeden a půl stupně, nová smlouva výrazně mění dosavadní praxi v tom, že posouvá rozhodnutí o tom, o kolik snížit emise skleníkových plynů na úroveň jednotlivých států.

Hlavním právním nástrojem se stávají národní příspěvky tzv. INDCs (Intended Nationally Determined Contributions). V nich si jednotlivé země ještě před setkáním v Paříži navrhly, o kolik chtějí snížit emise nebo jaké další možnosti ve snaze omezit změnu klimatu chtějí využít. Některé země předložily závazky poměrně silné, jiné slabší, jako celek ale v tuhle chvíli nestačí k tomu, aby se lidstvo vyhnulo opravdu těžkým dopadům změny klimatu, jako je znehodnocení velké části zemědělské půdy nebo ztráta až přirozených stanovišť pro polovinu rostlinných druhů.

Proto je tak důležité, aby se v rámci pařížské dohody ustanovil systém revizí jednotlivých národních příspěvků. Ten by měl podle všeho probíhat v pětiletých cyklech. Otázka dne je, kdy by měly proběhnout revize aktuálně předložených plánů. To je pořád ze smlouvy nejasné, ve hře je i možnost, že skutečná změna předložených jízdních řádů na snižování emisí nastane až v roce 2030. Do té doby budou ty návrhy, které jsou napsány až do roku 2030 jen potvrzeny nebo zpřesněny. To se týká celé Evropské unie a jejího závazku v rámci balíčku 2030.

Státy by podle plánu musely reportovat jaké množství emisí vypustily a jak skutečně plní své vlastní závazky. A podle toho přizpůsobit své další plány na snižování emisí skleníkových plynů. K tomu, aby závazky plnily, je ale nebudou v rámci pařížského návrhu nutit žádné sankce.

Národní příspěvky jsou tedy na první pohled slabším právním nástrojem než je současný kjótský systém. Nicméně ani ten neobsahoval žádné sankce a nebylo možní žádný stát donutit k tomu, aby podmínky plnil. Pokud ale chtěl zcela od smlouvy odstoupit, musel to udělat veřejně a riskovat určitou míru ostudy.

To u národních příspěvků chybí. Navíc jej jejich právní závaznost posledními změnami v návrhu klimatické smlouvy oslabená. Otázku, zda budou jednání v Paříži úspěšná, je zatím příliš brzo zodpovědět. Zatím tedy převládá spíše zklamání, ve hře je ale stále i možná poměrně silná dohoda. Pokud ale bude smlouva uzavřena v té podobě, jak se zatím rýsuje, rozhodně klíčovým nástrojem nebude samotná Pařížská dohoda, ale právě na ní navázané „domácí úkoly“ jednotlivých zemí.

---

reklama

---