Jan Činčera: Vývoj environmentální výchovy jde od frustrace k úspěchu

Před zhruba čtyřiceti lety dostal sociolog Riley E. Dunlap skvělý nápad, jak zjistit, jestli lidi zajímá životní prostředí, nebo ne. Obešel několik členů tehdy se rodícího ekologického hnutí a vyptával se na jejich názory. Z nich pak sestavil sadu názorů, kterou označil jako „nové ekologické paradigma“ a kterou odlišil od názorů většinové veřejnosti, „dominantního sociálního paradigmatu“.

Po čtyřiceti letech se alternativní názory hrstky aktivistů staly normou. Dnes už málokdo pochybuje o tom, že Země má omezené zdroje a ekologické problémy jsou reálnou hrozbou. V bohatší části světa, kam patříme, jsou na každém rohu kontejnery na tříděný odpad. V obchodech není problém koupit BIO. Výrobci automobilů řeší emise, a když podvádí, začnou jim propadat akcie. Za čtyřicet let svého vývoje se environmentální výchova prokázala jako nesmírně úspěšný mezinárodní projekt, který hluboce ovlivnil způsob našeho přemýšlení o světě.

Současně jen málokterá oblast výchovy je k sobě tak nesmírně kritická. „Proč environmentální výchova zabloudila“, ptal se v 80. letech Steve van Matre. „Environmentální výchova selhala a je třeba ji opravit“, diskutují ve čtyři roky staré publikaci Saylan a Blumenstein. Frustrace spojená se zápalem a nadšením pak oboru dává křídla a motivuje ho objevovat nové světy.

Od naivity k nejistotě

Když jsem se před pár let ptal studentů, co by mohli udělat pro životní prostředí, dostal jsem pozoruhodně čistou odpověď: „mohli bychom udělat přednášku a říct lidem, aby něco dělali pro životní prostředí“. V průzračné podobě tak zopakovali naivní mýtus environmentální výchovy z dob jejího dětství: „lidé“ nic nevědí, lidé potřebují poučit, lidé jsou ti druzí. Po nějaké době se zjistilo, že to nefunguje a přišla éra strašení a moralizování: deštné pralesy mizí rychlostí fotbalového hřiště za sekundu, my všichni za to můžeme, my všichni s tím něco musíme udělat. Pokud se nějaké dítě zeptalo, „a co“, dozvědělo se, že má třídit odpady a vypínat v koupelně vodu. Rád vzpomínám na zkušenost učitelky z mateřské školy, jejíž žáci začali po absolvování programu u nedostatku pitné vody v rozvojových zemích zachytávat kapající vodu z kohoutku do PET lahví s tím, že ji pak budou posílat do Afriky.

Po období naivity se tedy environmentální výchova dostala do současného stavu poučené nejistoty. V zásadě víme, co nefunguje. Tu a tam víme i to, co funguje, ale neustále to zpochybňujeme. Příkladem jsou dvě velká diskusní témata, které se v environmentální výchově řeší posledních patnáct let.

Environmentální nebo výchova?

Prvním je spor mezi cíli a procesy. Před čtyřiceti lety chtěla environmentální výchova zachránit svět. Protože pro něco takového je zapotřebí získat lidi, hledaly se cesty, jak na to. Harold R. Hungerford už na konci osmdesátých let s trochu nadsázky tvrdil, že docela dobře víme, jak ovlivňovat postoje dětí i dospělých i jak vést k opravdové změně chování. Teoreticky by tedy environmentální výchova mohla být ještě úspěšnější, než teď, tedy pokud by všichni učitelé četli odborné publikace a nebo se o nich učili na vysoké škole.

Na druhé straně, z precizně sestavených programů může někdy až běhat mráz po zádech. Máme vůbec právo promyšleně táhnout děti k tomu, aby pak bránily ubohým rodičům pálit PET láhve v kamnech nebo létat na exotické dovolené? Z pohledu ohroženého životního prostředí určitě. Z pohledu dětí? Nemáme z minulého století dost špatných zkušeností s nadřazováním velkých ideálů a plánů na spásu světa nad malé a konkrétní potřeby obyčejných lidí? Copak jsme schopni odhadnout, co bude za deset, dvacet let k ochraně přírody potřeba? Od poloviny 90. let jakoby část odborné komunity kolem environmentální výchovy zmáčkla restart a na místo „životního prostředí“ začala zdůrazňovat „výchovu“, výchovu vycházející z dětí, jejich potřeb a jejich zájmu. Dilema „životní prostředí“ nebo „výchova“ se pravidelně střetává na konferencích, obě strany mají svoji pravdu, jedni se chápou jako „nová tradice“, pro své oponenty pak jsou spíše bludnou kolejí.

Od planety domů a zase zpět

Jiným tématem je spor globální versus lokální dimenze výchovy. Naivní počátky oboru byly velice globální a plné velkých hrozeb, metafory ohrožené Země, kterou musíme chránit, mají svoje kořeny tady. David Sobel a další autoři pak v osmdesátých letech tento přístup rozstříleli na kousky. Podle Sobela vede předčasné vystavení malých dětí velkým vzdáleným problémům k frustraci, strachu a cynismu, nechtěným výsledkem není zájem o životní prostředí, ale ekofobie, nechuť se jím vůbec zabývat. V devadesátých letech pak ekovýchovnému rybníku vládli kapři místně zakotveného učení, bioregionalismu a další směry, které děti vedly nejprve k prozkoumání jejich světa s jeho malými problémy, dříve než přijde čas na vzdálené a globální.

Změny klimatu a další výzvy složité doby, ve které žijeme, možná ale globální tématiku zase vrátí do hry. S jistou posvátnou hrůzou jsem listoval obrázkovou knihou o klimatických změnách pro prvňáčky, kterou dostal můj starší syn. Nedávno jsme spolu řešili čistotu ovzduší v Číně. V době internetu a tabletů už nedokážeme dodržet Sobelovo doporučení „žádné katastrofy před desátým rokem“, velké, vzdálené a hrozící si je najde mnohem dřív a my si s tím musíme nějak poradit.

Proč to funguje

Díky opakovaným vlnám kritiky a sebekritiky je environmentální výchova globálně velmi úspěšný společenský projekt. Zpochybňování se a hledání nových cest, spojené s upřímným zájmem a nasazením těch, kteří se na něm podílí, mu zabraňují ustrnout na jednom místě a recyklovat staré postupy v měnícím se světě. Na jeho proměně má environmentální výchova svůj podíl a předpokládejme, že tomu tak bude i nadále.

---

reklama

---