Tomáš Feřtek: Z deníčku developera

Na vlastní kůži jsem si ověřil, že krajinu nehyzdí ani tak bezohlední developeři jako mizerné stavební předpisy a bezradné obce, které nejsou schopné jasně říct, jak mají nové domy vlastně vypadat.

Developerem, což je v jistých kruzích považováno za jednu z nejnižších forem lidské existence, jsem se stal tak trochu nedobrovolně. Širší příbuzenstvo zjistilo, že pradědeček vlastnil malé pole v Kněžívce, což je část obce Tuchoměřice, vesnice na kraji Prahy na dohled od ruzyňského letiště. Deset tisíc metrů čtverečních pole není za normálních okolností žádné velké bohatství, ale v územním plánu Tuchoměřic byly zrovna tyhle pozemky vedeny jako potenciální stavební parcely. Příbuzní se rozhodli, že zbohatneme, a já byl vybrán jako někdo, kdo z nich jediný je schopen obcházet úřady a vyřídit to. Tak jsem se stal developerem, ač jinak, když chodím okolo většiny satelitních vilek na pražských předměstích, tvářím se pohoršeně. Dobře mi tak.

Asi před pěti lety jsem tak stál poprvé na louce nad Tuchoměřicemi, na obzoru přistávalo jedno letadlo za druhým a pod nohama mi rostlo cosi nenápadně zeleného. Vcelku utěšené místo. Rozlehlá pole rozdělená pásy křoví, sem tam polní cesta, jedna dvě menší silnice, pár vesnických domků schovaných za stromy v zářezu cesty. „Není škoda tu vůbec něco stavět?“ říkal jsem si.

Jenže stačilo popojít pár metrů, abych zjistil, že místní poklid to má už spočítané. V těsném sousedství pradědečkova pole jakási italská firma chystala výstavbu čehosi, co na katastrální mapě vypadalo jako přerostlé hranaté UFO (zatím z něj stál jen plot) a o kus dál kdosi plánoval výstavbu parkoviště pro ty, co přijedou na letiště autem a nevědí co s ním.

Střih. Stejné místo o dva roky později. Místo polních cest jsou tu dva kruhové objezdy, parkoviště asfaltují a vedle našeho pole vyrostla hranatá neuvěřitelnost s nápisem Outlet Airport Praha. Prý je to největší obchoďák u nás a vážně tak vypadá. Na pradědečkově poli se zdánlivě nic neděje, ale ve skutečnosti taky všechno spěje ke zdárnému cíli. Ukázalo se totiž, že druhou část téhož pole koupil skutečný developer, takový malý příjemný pán ve velkém autě, má podobných kšeftů rozjetých několik, takže tu „investiční akci“ děláme společně. Což v praxi znamená, že on zkušeně obíhá úřady a já jen občas něco podepíšu. Na našem dvojpoli má za pár let stát dvacet nových domů a příjezdové cesty. Satelit, jako když vyšije.
„Tisíc metrů na barák? Není to málo?“ divím se. „Koupí si to někdo?“
„Takové jsou předpisy,“ řekne on. „A v Praze se to nakonec vždycky prodá.“

Ještě jeden střih. Stejné místo o další tři roky později, letošní teplý listopad. Nepamatuji si to úplně přesně, ale peníze, které jsme utržili za pole s vyjednaným povolením, že tady se smí stavět, jsme uložili na účet asi čtrnáct dní před tím, než se v novinách poprvé psalo, že v Americe zkrachovala investiční banka Lehman Brothers, o které jsem předtím v životě neslyšel. Kupodivu ani v Kněžívce to nezůstalo bez následků. Původně zelené pole je zarostlé bodláčím, z něj sem tam ční kastlíky elektrorozvaděčů. Takže ten, kdo od nás to pole koupil, stačil udělat kanalizaci, zavést sítě, a když chtěl začít prodávat parcely, jaksi se to krizově zadrhlo. Zatím tu nikdo nepoložil ani cihlu. Sousední Outlet Ufo dostavěli, ale zkrachovali dřív, než stačili otevřít. Je tu pusto a vjezdy jsou zatarasené betonovými panely. Parkoviště o kus dál doasfaltovali, oplotili a funguje. Lidi tu nechají auto, a než nasednou do mikrobusu, který je odveze k letadlu, jen vrtí hlavou, co za šílenou zbytečnost to tu postavili. Já bloudím po poli, koukám na těch pár vesnických domů schovaných pořád stejně v zářezu za stromy kolem silnice a přemítám, co z té mé exkurze mezi developery vlastně plyne. Poučení je to dosti paradoxní.

Za prvé: Developeři przní krajinu prostě proto, že je to jejich práce. Vyhledávají volné pozemky a tam cokoli staví. Nechápou to esteticky a morálně, ale ryze prakticky. Jestli nechceme, aby pokazili místo, kde žijeme, je jediná možnost jim to zakázat. Od toho má každá obec územní plán. Oni by se asi ani moc nebránili. Kdyby Tuchoměřice pradědečkovo pole neoznačily za možné stavební pozemky, oznámil bych příbuzenstvu, že vlastníme louku v hodnotě tak sto tisíc maximálně a všichni bychom žili nerušeně dál. A italší investoři by navíc dost ušetřili.

Za druhé: Každá obec má možnost určovat, jaká jsou pravidla zástavby na jejím katastru. Takže kdyby bylo v předpisech dáno, že minimální výměra pozemku pro dům je dva tisíce metrů, můj kolega developer by zase jen pokrčil rameny, poznamenal, že takové jsou předpisy, přepočítal náklady a výnosy, a když by se to nevyplácelo, prostě by neinvestoval. A nebo by tu alespoň nevznikly pozemky s domečky namačkanými jeden na druhý. Někde jsou obce ještě aktivnější, pozemky od vlastníků vykupují a pak si přesně stanoví, co se na tom území má stavět. Nelíbí se vám to? Tak si tu parcelu nekupujte. Jak prosté!

Za třetí: Stavební zákon, územní plány a poučená zastupitelstva obcí jsou pro podobu krajiny zásadní. Bez nich budou vznikat podobné příšernosti jako na poli nad Kněžívkou. Developerům nenadávejme. Já osobně si nadávám i bez toho a stejně to k ničemu není. Jestliže jsme nebyli schopní si od parlamentu po místní zastupitelstvo prosadit lepší předpisy, dobře nám tak.

---

reklama

---