Tomáš Feřtek: Jak má vypadat správný dokument aneb Pod sluncem tma podruhé
Hlavním Machovým argumentem je, že film není dost „dokumentární“. Nejspíš tím myslí, vyvozuji dál z jeho textu, že Mareček nezmínil všechny souvislosti, dostatečně nepopisuje běžný život v zapadlé zambijské vesnici a nevysvětluje, jak jednoznačný pokrok pro ni znamenala solární elektrifikace. Namísto toho prý ukazuje místní jako lenochy, kteří zařízení rozbili, neumí se o něj starat, z čehož si divák odvodí, že rozvojová pomoc jsou vyhozené peníze.
Úskalí korektnosti
Vzhledem k tomu, že jsem zažil už několik bouřlivých debat po promítání Marečkova filmu, řekl bych, že takhle ho interpretují dva druhy lidí. Za prvé ti, kteří i bez toho jsou přesvědčeni, že „dávat něco zadarmo černochům nemůže dopadnout dobře“ a mají pocit, že film jejich názory potvrdil.
Za druhé ti, kterým připadá nekorektní, jsou upřímně pohoršeni a mají pocit, že „něco takového by se lidem ukazovat nemělo“. O tomhle postoji si můžete něco víc přečíst zde.
Ty ostatní film za prvé pobaví a za druhé přiměje třeba doma v kuchyni diskutovat o tom, co to vlastně ta rozvojová pomoc je a jaký je její smysl. A debata to bývá dlouhá, protože argumentů pro a proti za tu skoro hodinu a půl vidíte spoustu.
Co je to kulturní rozdílnost
Jezdím už asi deset let na festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Za tu dobu jsem tam viděl hodně filmů, kdy se stavěla škola či pekárna v Africe, Afghanistánu či Nepálu, zavádělo se rybniční hospodářství nebo nové zemědělské metody. Ve všech těch filmech jste si mohli všimnout téhož. Místní si s novou technologií často nevědí rady, takže když experti odjedou, projekt zkrachuje, nebo má alespoň velké potíže. Zodpovědnost za výsledek se snaží přenést na ty, kteří novinku přivezli, protože v jejich světě je to zatím cizí věc. Skoro vždycky se najde někdo, kdo chce situace využít a ušlechtilé dárce odrbat, nebo alespoň odfláknout práci a inkasovat.
No a krom toho prostě v těch místech bývá jiné pojetí vztahů – prospěch bratrance je obvykle důležitější než prospěch obce, jiné pojetí času a představ, co to znamená být někde včas a dodržet slib. Každý, kdo někdy rozvojovou pomoc dělal, musí tohle znát důvěrně. Zažil jsem to sám, když kamarád opravoval válkou zničenou školu v Kosovu, a to je pořád kultura té naší docela blízká. To ale přece vůbec neznamená, že taková rozvojová pomoc nemá smysl. Naopak, tyhle konflikty jsou její logickou součástí. Jedna kultura přináší své zvyklosti a technologie druhé kultuře a zpočátku to vždycky trochu skřípe. Američané v Česku počátku devadesátých let by mohli vyprávět. No, oni se diví dodnes.
Jak vypadá správný dokument
Marečkův film je důležitý právě proto, že z něčeho, co ostatní spíš okrajově zmiňují, udělal téma a podal ho tak, že každému dojde. Navíc je to zábavné. Dva otrapové v kraťasech a tričkách, jeden cholerik, druhý melancholik, neustále žasnoucí nad laxností přeslušnělých vymydlených Zambijců v bílých košilích s kravatou či pulovříkem. Tenhle kulturní střet rozhodně není černobílý. Domnívat se, že divák, ponechaný s filmem o samotě v kině bez dodatečné informace a vysvětlení, názorově zbloudí, to považuji za intelektuální povýšenost ve stylu mudrlantských vysvětlujících debat v ČT.
Představa, že správný dokument má být nestranná a objektivistická zpráva, která pomáhá dobrým věcem a nikoho neurazí, je scestná, i pokud by ji zastával Šimon Pánek, kterého jistě nelze podezřívat, že by o rozvojové pomoci nic nevěděl. Dokumentární film už dlouho vypadá zcela jinak. Pokud bych mezi těmi stovkami dokumentů, které mám v archivu, vůbec našel nějaký takový, ručím za to, že je to nudná záležitost, která prošuměla bez povšimnutí. Martin Mareček naštěstí o nic takového v celé své filmařské kariéře neusiloval. Ostatně taky proto je tak úspěšný.
reklama
Tomáš Feřtek: Je skromnost dědičná?
Tomáš Feřtek: Za co vděčíme konzumní společnosti