Tomáš Feřtek: Je skromnost dědičná?

Nemyslím to samozřejmě biologicky. Ale jak tak sleduji vlastní děti i děti svých přátel, přemýšlím, nakolik je možné onu v devadesátých letech adorovanou „dobrovolnou skromnost“, nebo alespoň „sníženou míru přežranosti“, předat další generaci. Ze zkušenosti bych řekl, že to skoro nelze. Děti těch, kteří odmítali mít auto a naskočit na vlnu nového konzumu, se vracejí zcela přirozeně do středního proudu a za vítězství se dá považovat už jen fakt, že neobrátí životní styl svých rodičů v pravý opak.

Začátkem devadesátých let objížděla profesorka Hana Librová mladé rodiny, které se rozhodly žít skromně – tedy nejčastěji na venkově, bez auta, zahraničních dovolených a ze skromného příjmu. Někteří z jejích respondentů se tak rozhodli pod vlivem právě vznikající zelené ideologie (to slovo nemyslím pejorativně, ale doslovně), často křížené s křesťanskou motivací, jiní spíš intuitivně – líbil se jim poklidný život mimo velká města a výdělek z malého hospodářství nebo neambiciózního zaměstnání ani jiný než skromný život neumožňoval. Na černobílých fotografiích v knize Pestří a zelení pobíhají v pozadí obvykle děti, kterým je dnes tak mezi dvaceti třiceti. Jakpak asi žijí?

Dva světy

Když se profesorka Librová po deseti letech do zkoumaných rodin vrátila (a podala o nich report v knize Vlažní a váhaví; recenze Ekolistu zde) musela konstatovat, že většina z nich se životním standardem fakticky neliší od běžné střední třídy. Dům, dvě auta, náročné zaměstnání, děti na studiích ve velkém městě a trochu uspěchaný život. Důvod? Pokud vás zajímá, jak si to vysvětluje paní profesorka, nahlédněte do knížky nebo stručného souhrnu, který naleznete zde. Mě zajímají víc ty rodiny, které si svůj životní styl udržely. Měl jsem možnost během uplynulých dvaceti let sledovat několik takových. Co nejčastěji řešily?

Asi největší problém je nesoulad mezi vnitřním světem „skromné“ rodiny a okolím. Ten pociťují nejčastěji právě děti, protože ty se musí pohybovat v obou světech. A neustále narážejí na to, že se něčím liší, něco nemohou. Školní výlet? Třikrát tři nebo pět stovek – násobím obvyklý počet dětí obvyklou cenou – to je pro skromnou rodinu problém. Lyžařský kurz za dva tři tisíce? Skoro neřešitelné. Zájezd se třídou za památkami do Itálie? Absurdita. Dneska už i základní škola znamená pro rodinu finanční zátěž, takže se pořád řeší pracovní sešity, exkurze, kroužky. Nejčastější řešení? Na nákladnější akce děti ze „skromných“ rodin prostě nejedou. Škola to obvykle respektuje bez problémů, spolužáci hůř. Nemyslím si, že by byl zase tak velký problém opovržení každým, kdo nemá doma televizi a ve škole „značkové“ oblečení. To spolužáci skousnou. Ale když prostě na většině školních akcí chybíte a pořád se řeší, na co vaši nemají, jste dřív nebo později za exota a „socku“.

Konzum je svoboda

Prostý předpoklad, že děti v rodině okoukají skromný životní model a pak ho budou dál šířit, se nepotvrdil. Pokud mohu ze zkušenosti soudit, reagují dospívající děti dvojím způsobem. Část z nich se vzbouří už s probíhající pubertou, takže někdy tak ve třinácti rodičům tu „dobrovolnou chudobu“ vyčtou jako neschopnost nebo pokrytectví. V takovém případě obvykle zasáhnou prarodiče, kteří si „stejně už dávno mysleli, že tohle přehnané uskromňovaní jen kazí dětem život“ a začnou jim peníze podstrkovat a platit akce, na které rodina nemá. Nebo děti onen lehce alternativní a skromný životní styl zdánlivě bez protestu vydrží do konce střední školy, ale pak si co nejrychleji hledají nějaké zaměstnání, protože možnost vydělávat normální peníze je pro ně symbolem svobody a vlastní životní cesty.

Když sleduji děti z usebraných křesťanských a alternativních rodin, jak jsou v pětadvaceti nadprůměrně ověšeny notebooky a sportovním outdoorovým zbožím špičkové kvality, těžko to mohu vykládat jinak, než jako kompenzaci. Velmi často tak ortodoxně skromné rodiny dosahují u svých početných potomků pečlivou výchovou pravého opaku, než zamýšlely. Tak často rodiče opakovali, že konzum je otroctví (ani to nebylo třeba říkat nahlas), až je pro děti nad slunce jasnější, že konzum je ta nejžádanější a nejsamozřejmější, protože relativně snadno dosažitelná svoboda.

Vstanou noví bojovníci

To samozřejmě neznamená, že neexistují lidé okolo dvaceti, pro něž je dobrovolná skromnost životní cíl. Jak k tomuto rozhodnutí dojde, není úplně jasné a motivace nejspíš mohou být velmi různé. Od buddhistické snahy o jednoduchou a hlubokou existenci, přes zelené přesvědčení, po snahu vyhnout se nudě života, v němž není třeba o nic usilovat, protože všechno je na dosah tatínkovy kreditky. Ti všichni si chtějí vyzkoušet něco nového. Třeba hliněný dům, vlastní králíkárnu a život bez každodenní mediální masáže. K ochotě uskromnit se tedy nejspíš vedou velmi různé výchovné modely. Kromě jediného. Opravdu důsledně uplatňované dobrovolné skromnosti. Jistě, je to trochu paradoxní, ale zase žádné velké překvapení, ne?

P.S. Samozřejmě mě potěší každá zmínka v diskusi, která naznačí, jak vychovávat děti tak, aby k tomuhle „konzumnímu přepólování“ nedošlo.

---

reklama

---