Pod sluncem tma aneb Dokument roku, který není moc dokumentární
Mareček vypráví příběh dvou českých rozvojových pracovníků, kteří přijeli do zambijské vesnice Masuku zkontrolovat solární systémy a vodovod, které před pár lety zanechali k užívání masucké nemocnici, škole a jejich zaměstnancům. Většina věcí je buď rozkradených, nefunkčních, nebo v případě akumulátorů těsně před výbuchem, což Tomáš Tožička komentuje slovy nehledanými. Zambijskou realitu divák sleduje v neustálé společnosti a skrz komentáře dvou Čechů. Místní lidé v dokumentu nepromlouvají jinak než v rozhovorech s českými techniky.
Oproti svým jiným filmům, ve kterých byl Mareček přímo aktérem natáčených dějů, se ve filmu Pod sluncem tma objeví jen jednou na pár sekund a to ještě nechtěně. Martin Mareček nenechá diváka nahlédnout širší kontext obecně rozvojové pomoci, ani konkrétně masuckého projektu. S tím, co divák o tématu ví (nebo spíš neví), je vržen do příběhu dvou českých vyslanců. Některé věci Mareček sice naznačí, ale mnohé souvislosti zcela zatají. Ostatně to je i zřejmě důvod, proč organizacím, které se rozvojovou pomocí zabývají, film příliš velkou radost neudělal a přijali ho řekněme chladně. Dlužno ale dodat, že se kratší verze filmu (bez Tožičkových vulgarit) objeví na českých školách v projektu organizace Člověk v tísni Jeden svět na školách, a to i přesto, že šéf Člověka v tísni Šimon Pánek na adresu filmu přísnými slovy rozhodně nešetřil.
Divák, který nemá o české rozvojové pomoci a/nebo Africe ani páru, by po zhlédnutí filmu mohl mít dojem, že Zambijci jsou hloupí, líní a neschopní byť jen udržet funkční věc v chodu. A z některých replik by mohl mít dojem, že jsou i pěkně vyčůraní, zvlášť, když se ptají, kdo bude systém po odchodu Čechů udržovat. Nebo že Tomáš Tožička, jedna z hlavních postav Marečkova filmu, je sice šikovný technik, ale také huba nevymáchaná. A film může také snadno diváka přivést k závěru, že žádná rozvojová pomoc nemá smysl, protože si jí místní neváží a jen pořád natahují ruku.
Divák, který o problematice něco ví, anebo ještě lépe má to štěstí, že se po promítání filmu zúčastní debaty s tvůrci, protagonisty a odborníky, zjistí, že řada věcí je jinak, než jaký dojem mohl film vyvolat. Například jadrný slovník si Tomáš Tožička osvojil, když za socialismu šéfoval dělníkům v továrně, po revoluci ale vystudoval teologickou fakultu a během jedné debaty citoval Komenského (latinsky), oháněl se Habermasem a zdatně odrážel útoky studentek antropologie, které se pozastavovaly nad tím, že Tožička chodil v Masuku v kraťasech a triku, což je místními považováno za neslušné oblečení, a dotazovaly se, zda Tožička někdy slyšel o interkulturní komunikaci. Slyšel. Co se týče rozvojové pomoci, patří mezi české matadory, věnuje se jí od roku 1998.
Podle svědectví Tožičky a dalších lidí znalých regionu – a konec konců i podle vyprávění samotného Martina Marečka – nejsou Zambijci o nic hloupější než třeba Češi. Podstatný rozdíl je, že my máme 220 voltů k dispozici na každém kroku a je to pro nás všednodenní samozřejmost. V Masuku žádná elektřina donedávna nebyla a od šesti hodin večer do šesti hodin ráno tam byla tma. České fotovoltaické panely umístěné v zambijské obci jsou pro místní technologický skok, který je pro našince těžko pochopitelný.
Organizace poskytující rozvojovou pomoc to vědí. Martin Náprstek z České rozvojové agentury říká, že tento zambijský projekt, který se rozjel někdy kolem roku 2004 (což je ostatně i doba, kdy česká rozvojová pomoc startovala), by se dnes už v této podobě nefinancoval. V současnosti se klade daleko větší důraz na smluvní partnerství s místními a jejich zapojení do projektů tak, aby fungovaly i po odchodu rozvojové organizace. Rozvojová pomoc roku 2012 je jiná, přísnější než rozvojová pomoc roku 2004, tvrdí Náprstek.
Mylný by byl ale závěr, že tento konkrétní projekt byl průšvih. Není. Jak tvrdí Tomáš Tožička, elektřina v Masuku dnes je a funguje. Občas. A stav, ve kterém technologii našli při své poslední návštěvě, má také svůj důvod. V době, kdy technologii předávali, fungoval v Masuce výbor složený ze zástupce školy, nemocnice a obce, který měl autoritu a dařilo se mu vybírat poplatky za využívání fotovoltaických panelů do fondu, z kterého se v budoucnu měly koupit další panely či systém udržovat. Paradoxně právě to, že Masuku byla jedna z prvních zambijských vesnic, která měla vlastní solární systém, a to, že zambijská vláda tehdy schválila koncepci podpory solárních panelů, vytáhlo nakonec představitele výboru na vyšší posty státní správy. Po jejich odchodu ovšem výbor zanikl a o solární systém se nikdo nestaral. Místní chlapík, který byl od Čechů proškolený k opravám systémů, sice v Masuku zůstal, ale z nějakých vnitřních důvodů komunity jej nikdo k opravám nepovolával. A jak dodává Tožička, i v Zambii jde vývoj kupředu a věci se mění. Pokud mají místní problém s fotovoltaikou, stačí jim dnes zvednout telefon a zavolat si firmu ze sousedního města, která to umí opravit.
Důležitým kontextem projektu v Masuce je, že iniciativa přišla z Afriky. Nezisková organizace Adra, která oba Čechy do Zambie poslala, jen technicky dotáhla a realizovala myšlenku, se kterou přišli Masukané. „Rozhodnout, kde všude bude vodovod, kde elektřina a v jaké kapacitě, to byla čistě jejich věc. Kdyby se podobné věci, třeba jak daleko od kterého domu bude vodovod, řešily na české vesnici, tak se sežereme,“ míní Tožička. Podle jeho soudu není situace v Zambii o moc jiná než v Čechách. Všude podle něho záleží na komunitě a na konkrétních lidech.
Smyslem rozvojové pomoci podle něho je, aby lidé řešili problémy společně. A to se v Masuce dělo. Na začátku projektu se například ukázalo, že místní svářečka není dost kvalitní na to, aby se s ní dala svařit konstrukce držící ohromný zásobník s načerpanou vodou. Místní lidé si proto s vedením nedalekého dolu v náročných jednáních vymohli možnost využít tamní svářečku. Konstrukci pak ve svém volném čase o víkendech svařili.
Podle Martina Marečka je dojem o líných a nepracovitých Zambijcích čistě divákova interpretace. Ve filmu je podle něj řada obrazů, kdy místní lidé fyzicky a těžce pracují. To, že lidé ve filmu vidí lenost, je prý jejich věc. Svůj film nenatočil jako vzdělávací materiál o rozvojové pomoci a není to ani její promo. „Film jsem záměrně natočil filtrem dvou Evropanů. Je na divákovi, aby si to dekódoval,“ říká Martin Mareček. Film podle něho není o Africe a africké duši, ale o tom, v čem se naše kultury míjejí nebo minuly. Sám autor o svém díle hovoří spíš jako o hraném, situačním a nejednoznačném filmu. Film je Marečkovou verzí skutečnosti, zobrazené situace jsou otevřené a bez autorského komentáře a konečná interpretace je na divákovi.
Moje interpretace je, že Mareček divákovi naložil k dekódování víc, než jeden unese, a zároveň mu zatajil důležitý kontext a souvislosti. Film Pod sluncem tma, který byl Českou filmovou kritikou vyhlášen nejlepším českým dokumentárním filmem roku 2011, je rozhodně hezký film, který zanechá silný dojem. Ale z přívlastku „dokumentární“ se dle mého soudu již poněkud vymyká.
reklama
Další informace |
Trailer filmu:
Pod sluncem tma - trailer from maremar on Vimeo.
Jaká je u nás situace u vícepodlažních dřevostaveb? Odpovědi přinesla panelová diskuze odborníků
Ministr Vlček pokřtil publikaci Dřevostavby: Nová éra udržitelných staveb 
Mám strašně špatný pocit, že se posledních 20 let vlastně propáslo, říká Yvonna Gaillyová