Věra Klimešová: Jak jsme před posekáním zachránili srnče

Nastává čas senosečí. Doba, kdy také nastává rození mláďat. S kamarádkou Markétou Kohutovou si bereme dovolenou a vyrážíme do luk. Po domluvě mysliveckých sdružení se zemědělci jsou nám přiděleny terény, kde se bude v nejbližší době sekat. Naším úkolem je zvěř „zneklidnit“, vyhnat, aby pernatá neměla šance snášet vejce, srstnatá klást mláďata. A když už najdeme snůšku či srnčí mládě, tak je zachránit před zasečením.

Před námi obrovské hektary, které musíme prohledat. Šlo by to velice těžko bez našich nejvěrnějších loveckých pomocníků – ohařů. Od útlého mládí je lovecky vedeme a snažíme se co nejvíce rozvíjet jejich vrozenou vlohu pro vystavování zvěře, což je nejkrásnější vlastností ohařů. Co to značí v praxi? Ohař před námi systematicky zleva doprava prohledává terén a jakmile navětří ukrytou zvěř, takzvaně vystaví: strne a znehybní v typické a nezaměnitelné póze a čeká do našeho příchodu.

Velice tiše a klidně pak přijdeme k ohaři a povelem pobídneme k postoupení: pes nás pak pomalými kroky navádí ke zvěři. My ji zatím nevidíme, ale on ji svým špičkovým nosem cítí. Jakmile o nás dospělá zvěř ví, uteče či ulétne. Zde je důležitá součást výcviku, a to klid před zvěří. Pokud psa k tomuto necvičíme, snaží se prchající zvěř ulovit, což je samozřejmě nežádoucí. V praxi potřebujeme psy, kteří jsou již připraveni a zvěř neprohání.

Od středečního rána s Markétou a psy systematicky prohledáváme přidělené úseky. Psi nám vystavují velké množství jak pernaté tak srstnaté zvěře. Opakovaně nacházíme i párek vzácných koroptviček a po každém vzletu slepiček jak koroptví tak bažantů kontrolujeme, zda již nesedí na snůšce.

Ve čtvrtek se Markétě podaří nalézt snůšku 12 vajec. Ihned informujeme hospodáře a snůška je převezena do líhně. Je nutné ji odvézt, protože slepička by na vejcích seděla do poslední chvíle a společně by skončili pod žacími stroji. Ve vojtěšce nám psi nacházejí velké množství srnčí zvěře a zálehů a proto důkladně kontrolujeme, zda tam již nejsou pokladená srnčata.

V sobotu nám kolem poledního zbývá poslední úsek na prohledání. Psy osvěžíme v rybníce a ti jsou opět dychtivě připraveni na hledání. Po pár minutách mi Freddie napevno vystaví a Bonča mu přiznává. Freddie čeká do mého příchodu, poté společně postupujeme a nacházíme obrovský záleh od srnčího. A za ním v trávě dvě obrovská kukadýlka upřeně na nás zírající. Srdce mi tluče z pohledu na čerstvě pokladené srnče. Večer tu ještě nic nebylo a teď taková nádhera.

Ihned stahuji psa na řemen a začneme jednat. Já držím psy v dostatečné vzdálenosti od srnčete, aby nebylo ve stresu, a Markéta utíká za místním zemědělcem, který pracuje opodál, a zároveň telefonem informuje o nálezu i hospodáře místního mysliveckého sdružení.

Kousek od srnčete zatlučeme do země tyčku, na ní omotáme hadr, aby už zdálky bylo patrné, kde se srnče nachází. Na druhý den volám hospodáři, jak vše dopadlo. A vypadá to, že úspěšně. Večer se šel podívat na označené místo nálezu a srnče už tam nebylo. Nezbývá, než doufat, že si ho máma odvedla do nedalekého remízu, kde již bude před sekačkami v bezpečí.

Zažíváme nepopsatelný pocit záchrany mláděte. Jsme šťastné za to, že psi zúročili veškerý výcvik, kterým je připravujeme jak na soutěže, tak na daleké hledání v poli a skutečnou praxi. Po celých pět dní vydrželi vyhledávat zvěř neúnavně a s obrovským elánem. A to jsme teprve na začátku, čekají nás ještě desítky kilometrů. Ale stojí to za každý zachráněný život. Včera proběhla senoseč na dalším úseku, který jsme spolu s dalšími dobrovolníky a členy mysliveckého sdružení prohledávali. A vypadá to na 100% úspěšnost. Na louce nebylo žádné posečené zvíře.

---

reklama

---