Vladimír Wagner: Jak je to s OZE, hlavně fotovoltaikou, a dotacemi na ně?
Energetika v kontextu
Pokud se srovnávají náklady na produkci různých zdrojů, můžeme dostat pro běžného člověka obrovsky vypadající čísla. Ovšem, pokud je neporovnáme s jinými, jsou značně zavádějící a příliš toho neřeknou. Martin Sedlák ukázal ve své prezentaci jako jeden příklad ceny za klasickou energetiku a její nepřímé dotace náklady na odstranění škod po těžbě a zpracování uranu v České republice. Ty by měly podle jím uvedeného čísla v letech 2002 až 2085 mít nebo přesáhnout hodnotu 50 miliard Kč. To se může zdát velmi velkým číslem. Pokud se však nepodíváme na to, kolik se při této těžbě toho uranu vytěžilo. Množství uranu vytěženého za období 1946 až 2004 byla celkově 109 000 tun. Je třeba připomenout, že tento uran byl ve své většině vyvezen do Ruska a nebyl využit pro českou energetiku. Ale podívejme se, kolik elektřiny by se pomocí něho vyrobilo v případě, že by byl využit v Temelíně a Dukovanech. Jeden blok Temelínského typu potřebuje ročně zhruba 26 tun paliva, kterým je obohacený uran. To reprezentuje zhruba 200 tun přírodního uranu. Naše jaderné elektrárny Dukovany a Temelín tak zhruba spotřebují dohromady ročně palivo, k jehož výrobě je potřeba zhruba 800 tun přírodního uranu. Provoz našich jaderných elektráren, které dodávají ročně zhruba 33 % produkce elektřiny u nás, by tak mohl být při využití celého objemu uranu vytěženého u nás pokryt zhruba na 136 let. Jde pochopitelně o značně hrubý odhad. Přesto nám jistou představu o tom, čemu odpovídají uváděné nepřímé dotace 50 miliard Kč na jadernou energetiku odpovídají.
Podívejme se jaké číslo k němu můžeme postavit pro srovnání. V loňském roce byla dotace na fotovoltaickou elektřinu celkově zhruba 20 miliard Kč a fotovoltaika vyrobila zhruba 2,4 % elektrické energie. Představme si, že by se mělo pomocí dotací na fotovoltaiku zajistit v roce 2011 tolik elektřiny, jako se vyrobilo v tom roce v jaderných elektrárnách. Pak bychom potřebovaly dotace zhruba 270 miliard Kč a to už jsou prostředky na dostavbu Temelínu. Aby bylo možné získat ze současné fotovoltaiky tolik elektřiny, kolik by se získalo z uranu vytěženého v minulosti v České republice, muselo by se vynaložit dotace téměř 37 000 miliard Kč, tedy 37 bilionů Kč. A vůči tomu jsou náklady na likvidaci následku těžby uranu v podstatě zanedbatelné. Jak jsem zdůrazňoval, jde o hrubé odhady, ale pro postavení čísla uváděného Martinem Sedlákem do kontextu to je dostatečně vypovídající.
Dalším zdrojem negativních externalit jsou emise u uhelných zdrojů, které také pan Sedlák ve svém úvodu ukazuje a dodává, že jsou zodpovědné za zhruba polovinu emisí oxidu uhličitého v České republice. Faktem ovšem je, že oxid uhličitý by mohl mít negativní dopad jedině v případě, že opravdu bude mít celosvětová emise oxidu uhličitého razantní vliv na globální klimatický vývoj a jeho dopady by byly negativní a velké. To je však velmi otevřenou otázkou a relevantní odhad takto vzniklých škod je v současné době nemožný. Navíc emise oxidu uhličitého z českých zdrojů jsou v poměru k celosvětovým opravdu zanedbatelné a určitě to nebudou ty, které rozhodnou o tom, jestli nastane vlivem průmyslového oxidu uhličitého globální oteplení nebo ne.
Jinou záležitostí jsou emise polétavého prachu a různých chemických látek, které způsobují nejen ekologické a zdravotní škody. O tom se můžeme prakticky přesvědčovat hlavně na Ostravsku a v Severních Čechách nejen při inverzi. Podívejme se, co o velikosti těchto škod říká studie, kterou publikovala Greenpeace a vypracovala ji pro ní Universita Karlova v Praze. Tu nelze podezírat, už s ohledem na zadavatele, z nějakého jejich podcenění. V ní se říká, že spálení 873 milionů tun uhlí přivodí škody zhruba 440 miliard, které odpovídají emisím škodlivin. Připomínám, že jde o hodnoty bez započtení vlivu možných klimatických změn. Uhelná energetika u nás vyrobí zhruba 60 procent elektřiny a k tomu je potřeba permanentně běžící výkon okolo 8 000 MW v uhelných blocích. Ty tak spálí zhruba 40 milionů tun hnědého uhlí. Takže odpovídající škody jsou během jednoho roku zhruba 20 miliard korun. To je stejné, jako roční dotace na fotovoltaiku za rok 2011. Ovšem uhlí dodalo 60 procent elektřiny a fotovoltaika jen 2,4 procenta. Takže na jednotku dodané elektřiny jsou nepřímé dotace na pokrytí ekologických škod u uhlí pouze 4 procenta přímých dotací na fotovoltaiku. Zase jde o hrubé odhady, ale i z nich je vidět, jak velká jsou absolutní čísla dotací na fotovoltaiku a proč jsou obrovským problémem nejen u nás. Viz třeba jedna z nedávných zpráv v Ekolistu z Německa.
Vývoj cen panelů a boom fotovoltaiky u nás i v Evropě
Martin Sedlák uvedl, že v roce 2011 byly zprovozněny pouze dvě větrné elektrárny, přírůstek výkonu v malých vodních elektrárnách byl 1 MW a díky snížení velikostí dotací byl loni jen malý nárůst i v oblasti fotovoltaiky, kde narostl výkon zhruba o 6 MW. Ovšem u fotovoltaiky nastal obrovský nárůst nového výkonu v letech 2009 a 2010. Ten způsobil, že v roce 2010 byla solárními elektrárnami dodáno 615,7 GWh a v roce 2011 pak už 2118,0 GWh, což způsobilo už několikrát zmíněnou nutnost dotací za ten rok 20 miliard Kč. Uvedený prudký nárůst počtu solárních elektráren byl způsoben vysokým nastavením dotací a pomalou reakcí na rychlý pokles jejich cen. Připomeňme, že v letech 2005 až 2007 byla garantovaná výkupní cena pro fotovoltaiku za jednu kilowathodinu přes 13 Kč (dosahovala až 13,46 Kč/kWh) a pak mohla být snižována každý rok pouze o pět procent. V té době od roku 2004 až do poloviny roku 2008 byly ceny fotovoltaických panelů více méně stabilní v rozmezí mezi 3,5 až 4,0 $/W (už zmíněný článek agentury Bloommberg), což odpovídá zhruba rozmezí 70 – 80 Kč/W. Mezi roky 2008 a 2009 spadla tato cena téměř na polovinu a dosáhla hodnoty 2 $/W (40 Kč/W) a v roce 2012 se dostala u čínských výrobců k hodnotě 1 $/W (20 Kč/W). To srazilo i ceny celých elektráren a dramaticky zvýšilo jejich výhodnost. Nastavení garantovaných dotovaných cen se může měnit jen jednou ročně a proti každé změně směrem dolů byl silný odpor ze strany investorů do obnovitelných zdrojů. Navíc byla v zákoně ustavena klauzule, že lze snižovat tyto ceny pouze o pět procent. Je také třeba připomenout, že když Energetický regulační úřad v roce 2007 poprvé využil možnost tohoto snížení garantované ceny, vysloužil si silnou kritiku provozovatelů fotovoltaiky a zelených aktivistů. Změna zákona a větší snížení garantovaných cen pak muselo projít parlamentem a je jasné, že projednání nové verze zákona není příliš rychlé, zvláště když je proti ní značně silný odpor a vláda i parlament mají i řadu jiných problémů. Podařilo se ji tak uskutečnit až v roce 2010. Během dvou let tak došlo k diskutovanému rychlému nárůstu kapacity solárních zdrojů a celkové velikosti dotací. Pokud se podíváme na ceny slunečních elektráren u nás v současné době, tak nejlevnější nabídky jsou zhruba v oblasti 35 – 45 Kč/Wp (jedná se o maximální výkon), viz například zde.
Co se týká budoucího vývoje cen, ve zmíněné studii uveřejněné agenturou Boommberg však připomínají, že 20 % ceny tvoří náklady na výrobu potřebného křemíku. Ty jsou hodně závislé i na ceně elektřiny v producentské zemi. Nejen to je důvodem, proč se produkce z velké části přesunula do Číny a, jak upozorňuje zmíněná studie, jsou nyní ceny u řady výrobců hlavně mimo Čínu pod náklady. To způsobilo celou řadu krachů velkých a známých hlavně amerických a evropských producentů, takže nyní je většina nově instalovaných solárních elektráren v Evropě i u nás budována z čínských panelů. I to je jistým signálem, že pozorovaný pokles cen nemusí pokračovat v následujícím období. Z historického vývoje cen solárních panelů je vidět, že vůbec nejde o jednoduchou křivku, u které by se dalo příliš spoléhat na extrapolaci.
Velmi podstatný vliv na možnosti využití solární energie a náklady na ni mají geografické a klimatické podmínky, ve kterých fotovoltaický panel pracuje. Dále také životnost panelu a daleko méně už náklady na provoz a údržbu. Je proto jasné, že ceny elektřiny ze solárních elektráren budou různé v různých oblastech. Nejpříznivější budou v rovníkových oblastech se stabilně slunečným počasím a mnohem méně výhodné v oblastech ve vyšších zeměpisných šířkách s počasím převážně zamračeným. To totiž určuje využitelnost elektrárny. Pokud se podíváme na příklad v českých podmínkách, tak průměrná svítivost je zhruba 1050 hodin, takže za rok dostaneme z jednoho wattu výkonu 1050 Wh (viz třeba už zmíněné stránky firmy Solaris). Životnost přesahuje dvacet let, i když je třeba počítat se snižováním výkonu, který klesne během této doby na 80 %. Pro předpokládanou návratnost investice 15 let dostaneme za tu dobu zhruba 15 000 Wh a investice pro ně byla 40 Kč. Takže cena, kterou by bylo potřeba dostat, je zhruba 2,7 Kč/kWh. Je jasné, že většinou hlavně na budovách nelze dodržet ideální umístění a sklon panelu, nějaké náklady je třeba na údržbu. Takže asi reálnější odhady odpovídající ceny přesahují v současné době 4 Kč/kWh a blíží se současné garantované výkupní ceně 6,16 Kč/kWh.
Cena elektřiny, cena fotovoltaické elektřiny a „grid parity“
Pokud se hovoří o ceně elektřiny z fotovoltaiky a jejím srovnání s elektřinou z jiných zdrojů, vždy musíme přesně říkat, jakou cenu máme vlastně na mysli. Pokud vezmu jako příklad cenu elektřiny u nás. Cena pro spotřebitele je zhruba 4,5 Kč/kWh. Z ní pouze necelá třetina je tzv. silová elektřina, jejíž cena se formuje na burze a při našem navázání na evropský trh s elektřinou je dána burzou v Lipsku. Cena této silové elektřiny je tvořena tak, že tu část poptávky, která není pokrytá dotovanými zdroji s garantovanou cenou a výkupem naplňují zdroje bez dotací postupně od nejlevnějšího (většinou jsou to jaderné zdroje) a burzovní cena je dána cenou nejdražšího zdroje, který ještě najde poptávku. Díky tomu, že je stále zvyšující se podíl dotovaných zdrojů, které nezávisí na ceně určené burzou a jsou hrazeny z dotací, a stále fungující německé jaderné elektrárny mají velmi nízkou cenu, cena silové elektřiny na lipské burze klesá a v současnosti je zhruba 1,25 Kč/kWh. U nás tak tvoří tedy pouze 27 % ceny pro spotřebitele. Zbytek ceny pak tvoří z části úhrada dotací na obnovitelné zdroje. Jedná se hlavně o fotovoltaiku, která v roce 2011 spolkla 60 % dotací na elektřinu. Ta nyní intenzivně roste s růstem podílu obnovitelných zdrojů. Další část je pak poplatek na fungování přenosové soustavy. Jeho velikost se také začíná zvětšovat, jak přibývá proměnných obnovitelných zdrojů, kvůli jejichž fluktuacím se musí síť výrazně posilovat a musí se také zvětšovat velikost záloh. Obnovitelné zdroje tak snižují cenu silové elektřiny a zvyšují cenu elektřiny pro spotřebitele. Značně devastující vliv, kterou tyto rozevírající se nůžky a zvyšování podílu dotací má nejen na naší energetiku jsem popsal v článku v čtvrtečním Neviditelném psovi.
Pokud bychom srovnali cenu elektřiny z fotovoltaiky s cenou silové elektřiny, tak je vidět, že je v každém případě mnohonásobně dražší a nemůže být bez dotací a garantovaného výkupu konkurenceschopná. Pokud ji srovnáme s cenou elektřiny ze sítě pro spotřebitele (maloodběratele), vidíme, že už se k ní blíží či dokonce už ji dosahuje. To, jestli tomu je v dané zemi, je dáno nejen tím, jaké jsou podmínky pro sluneční elektrárny, ale také jak je tvořena a jaká je konečná cena elektřiny pro spotřebitele. Je také vidět, že přibližování těchto cen je dáno nejen snižováním ceny fotovoltaiky, ale také zvyšováním ceny pro spotřebitele způsobovaným stále vyšším podílem dotací na obnovitelné zdroje. I proto se ve studii Bloommberga tvrdí, že tento parametr není příliš vhodný pro posuzování možností solárních elektráren v daných podmínkách.
Značně zavádějící tvrzení
Ve své tiskové zprávě Aliance pro energetickou soběstačnost vypíchla: „Dle propočtů analytiků společnosti Bloommberg dosáhly v letošním roce měrné náklady na výrobu elektřiny ze slunečních elektráren cenové konkurenceschopnosti na trzích v Německu, Itálii, Španělsku a Austrálii“. A podobná tvrzení o dosažení konkurenceschopnosti fotovoltaiky s klasickými zdroji často používá i Martin Sedlák. A většinou už nijak nezdůrazní, že má na mysli pouze dosažení grid parity, tedy vyrovnání nákladů na elektřinu z fotovoltaiky a ceny elektřiny pro spotřebitele ze sítě. Je velice dobře vidět, že toto dosažení grid parity je velmi silně závislé na tvorbě cen pro spotřebitele. Díky vysoké ceně pro spotřebitele, dané i vysokým podílem fotovoltaiky a dotací na ně, se Německo zařadilo po boku vyloženě jižních států, jako je Itálie a Španělsko. Naopak Francie má díky jaderným elektrárnám a zatím spíše malém využití fotovoltaiky ceny elektřiny pro spotřebitele nízké a proto u ní ke grid paritě nedošlo, i když má daleko lepší podmínky pro využití sluneční energie. O Itálii se říká, že by mohla být v budoucnosti první zemí, kde by se mohla stát fotovoltaika opravdu konkurenceschopnou. Je to dáno nejen její jižní polohou ale taky velmi drahým energetickým mixem, který je po odstoupení od jaderné energetiky založen hlavně na ropě a plynu.
Je však otázkou, co reálně dosažení grid parity znamená. Náklady pro fotovoltaickou elektřinu se určují za předpokladu, že je v síti a všechna její elektřina je odebírána. Pokud se tedy nespotřebuje na místě, tak musí být odebrána do sítě za dotovanou cenu. Je třeba si uvědomit, že pokud zrovna není elektřina využívána ke klimatizaci, tak je maximální spotřeba ve většině obydlí v jiných časech než svítí slunce. Pokud by měla příslušná budova fungovat v ostrovním režimu, tak musí mít akumulátory či dieselagregáty a v případě velkého přebytku a již nabitých akumulátorů by se vypojovala. To znamená zvětšení investic, snížení efektivity využití solární elektrárny a větší cenu elektřiny z ní. A tím i vzdálení dosažení grid parity.
Ve všech svých vystoupeních Martin Sedlák prezentuje, že není třeba stavět žádné klasické zdroje, že dosažení konkurenceschopnosti fotovoltaiky už je na dosah. To ovšem není pravda. Problém je, že i po snížení ceny fotovoltaických elektráren na polovinu, které se v optimistických předpovědích klade do roku 2020 bude pořád ještě násobná oproti klasickým zdrojům. A to se ještě nezapočítává vliv snížení vytíženosti, kdy se bude muset při jejich větším podílu část solárních a větrných zdrojů během letního slunečného a větrného dne s malou spotřebou vypínat. A také nutné náklady na zálohy a posílení sítě. Pokud se tak nepodaří vyřešit problém s efektivním a ekonomickým způsobem ukládání energie, je reálná konkurenceschopnost fotovoltaiky vzdálena ještě několik desetiletí. Do té doby, a přesně o tom píše i studie Bloommbergu, může být fotovoltaika výhodná v oblastech, které jsou blízko rovníku a je potřeba elektrifikovat roztroušená sídla, která by se jen těžko a s velmi vysokými nároky mohla propojovat jednotnou sítí a silně se uplatní výhody ostrovního režimu s dieselovou zálohou nebo akumulátory. Takové projekty zde nedávno v rozhovoru s ním zmiňoval třeba pan Tožička. Taková roztroušená elektrizace však musí jít ruku v ruce s rozvojem velké energetiky v urbanizovanějších částech země a průmyslu, který může vytvořit technické zázemí i pro decentralizovanou elektrifikaci vesnických oblastí v daném regionu.
Závěry
Současná situace, kdy díky dotacím do obnovitelných zdrojů intenzivně roste cena elektřiny pro spotřebitele i průmysl se stává neúnosnou. Zdůraznil to i další řečník na diskusním setkání zmíněném v úvodu, kterým byl předseda Sdružení velkých spotřebitelů energie Karel Šimeček. Nadprůměrně vysoké ceny elektřiny zvyšují ceny výrobků pro domácí trh i export, zhoršují sociální situaci obyvatelstva a snižují atraktivitu Česka pro investory. Česká republika má velký podíl uhelných a jaderných zdrojů, které mají nízké náklady na elektřinu. V tomto směru se podobá Francii, která má díky tomu výrazně nižší ceny elektřiny než je evropský průměr. U nás však díky napojení na evropský a hlavně německý trh s elektřinou tuto výhodu naši spotřebitelé a průmysl nemají. Je však otázkou, jestli bylo a je reálné při naší ekonomické a politické váze ve srovnání s Německem si udržet stejné oddělení vnitřního trhu s elektřinou jako Francie. Navíc máme relativní velikost dynamiky podpory a zavádění fotovoltaiky blíže k vývoji německému než francouzskému. Na rozdíl od Francie má Německo velmi drahou elektřinu pro spotřebitele. Pro posílení konkurenceschopnosti průmyslu proto část dotací pro obnovitelné zdroje v cenách elektřiny pro průmysl hradí ze státního rozpočtu. Je však otázkou, zda má Česká republika na takové opatření směřující k udržení dostatečně nízkých cen elektřiny pro průmysl dost prostředků. Díky velmi vysoké podpoře obnovitelných zdrojů a hlavně fotovoltaiky se tak stává český průmysl stále méně konkurenceschopný a to bude mít při naší závislosti na exportu velmi negativní dopady. A jak zdůrazňoval Karel Šimeček, je tak nezbytná urychlená změna systému podpory obnovitelných zdrojů.
V případě fotovoltaiky má nejen podle mého názoru smysl pouze podpora decentralizovaných projektů, které dominantně fungují pro samozásobování a ne pro dodávky elektřiny do sítě. Tedy případy, které se blíží práci v ostrovním režimu. Tam už by dotace mohly být relativně malé, navíc by nešlo o dotování cen elektřiny, ale případné podpory investic v této oblasti, které by nebyly závazkem do budoucna. Nedošlo by tak k popisovaným deformacím trhu s elektřinou. Rozvoj fotovoltaiky by měl být zatím spojen s rozvojem pasivních úsporných budov a možnostmi jejich práce v režimu blízkém ostrovnímu. Na současné úrovni by tato technologie neměla být tlačena do masivní produkce elektřiny do sítě. V takovém případě to zatím, kdy jsou náklady na elektřinu z fotovoltaiky násobně vyšší než cena elektřiny z klasických zdrojů, vede k potřebě masivních dotací a jevům, které jsme pozorovali v posledních letech. Ty pak přispívají k diskreditaci obnovitelných zdrojů obecně. Podle mého názoru je fotovoltaika už nyní v řadě specifických případů efektivním řešením. Má v sobě obrovský potenciál a její výzkum a vývoj je třeba intenzivně podporovat. A stejně tak vývoj možností skladování energie a dalších prostředků umožňujících se vypořádat s fluktuacemi těchto zdrojů. Ovšem dotace do cen elektřiny z ní a masivní podpora pro výrobu elektřiny do sítě pomocí ní, jak to nyní pozorujeme, je mírně řečeno kontraproduktivní a hrozí extrémním nárůstem nákladů. Tyto finance pak chybí při podpoře hledání úspor, cesty k pasivním budovám i efektivnějších obnovitelných zdrojů s daleko pozitivnějším dopadem na životní prostředí.
Proto mě velmi překvapila odpověď výkonného ředitele Aliance pro energetickou soběstačnost na otázku položenou moderátorkou zmíněného diskusního setkání, jakou by si představoval dotační politiku pro podporu fotovoltaiky v budoucnosti. Pokud jsem správně pochopil, vyhlásil Martin Sedlák, že by měl zůstat způsob dotací stejný, tedy garantované ceny a odběr, jejichž nastavení v případě potřeby, když se cena fotovoltaických článků dramatičtěji sníží, změní poslanecká sněmovna. Já osobně však mám obavu, že to pak může dopadnout úplně stejně jako v letech 2008 až 2009. Pokud se nedá například Energetickému regulačnímu úřadu dostatečná pravomoc pro rychlé snížení těchto dotací v případě nebezpečí extrémního růstu jejich objemu a bude se čekat, až změnu učiní poslanci, tak to může trvat zase dost dlouho. Navíc, když budou politici zaplaveni prohlášeními, jak už je fotovoltaika konkurenceschopná, jak už za pár let nahradí obnovitelné zdroje všechny klasické a jak je snaha o snížení či odebrání dotací pro ně zlovůlí zpátečníků. Je tak velice pravděpodobné, že se situace, která nastala před pár lety, může brzy znovu opakovat. A také je velice pravděpodobné, že nejen Martin Sedlák bude opět prohlašovat, že za to mohou politici, kteří včas nezareagovali. Zase to však bude spíše hodně farizejské, protože zákonodárný proces má známou relativně velkou setrvačnost, zvlášť když pracuje pod tlakem velmi různorodých lobby a poslanci opravdu ve své většině nejsou experty na energetiku.
reklama
