Martin Sedlák: Slunce versus atom – polemická debata
Hrušky s jablky a vytržení z kontextu
Vladimír Wagner se vymezuje proti tvrzením Aliance pro energetickou soběstačnost uvedeným v naší tiskové zprávě a řečeným na mém vystoupení na semináři pořádaném deníkem E15. Vytvořil si konstrukci, že uvádíme nepřesné interpretace o ekonomice solární energetiky a její konkurenceschopnosti se silovou elektřinou.
(VW: „A podobná tvrzení o dosažení konkurenceschopnosti fotovoltaiky s klasickými zdroji často používá i Martin Sedlák.“ – reakce MS: „Ano, pokud je používám, jde o data, která hovoří o budoucnosti, ne současnosti.“ – viz dále).
Například přímo v tiskové zprávě Aliance je přitom uvedeno, že jde o konkurenceschopnost s maloobchodními cenami a ne se silovou elektřinou. Tisková zpráva se pak také věnuje takzvané dynamické paritě sítě s odkazem na propočty Evropské fotovoltaické průmyslové asociace. Tuto „veličinu“ lze chápat jako bod, kdy se na trhu v konkrétní zemi protne současná hodnota výnosů z provozu solárních zdrojů s cenou elektřiny z běžného energetického mixu. Uvedená tvrzení se nevztahují k současnému stavu dosažení dynamické parity sítě, ale uvádí jednotlivá data propočtu studie EPIA – pro Itálii například rok 2013.
Když jsem na semináři porovnával konkurenceschopnost solární a větrné energetiky s uhlím nebo atomem (Vladimír Wagner používá termín „klasický zdroj“), mluvil jsem o budoucnosti. Jde například o porovnání postupně klesající ceny větrné energie a naopak rostoucích cen elektřiny z nových uhelných či plynových elektráren využívající data EWEA.
Obdobně lze v našich tiskových zprávách nebo v diskutované prezentaci nalézt rovněž porovnání dat francouzského účetního dvora s údaji opět ze studií EWEA: „Francouzský účetní dvůr propočetl, že elektřina z reaktorů spuštěných po roce 2020 může stát 70-90 euro/MWh, kdežto vítr bude podle Evropské asociace pro větrnou energii do konce desetiletí stát 58 euro/MWh, elektřina z větrných farem může klesnout na částku okolo 75 euro /MWh.“
Ošemetné jsou i závěry Vladimíra Wagnera ohledně nízké ceny francouzské elektřiny. Právě studie účetního dvora došla k závěru, že zákaznické tarify neodrážejí reálné náklady: spotřebitelé získávají elektřinu od společnosti EDF (obdobně českého ČEZ) za 42 euro za megawatthodinu. Ovšem pokud započteme další náklady - mezi které patří například likvidace radioaktivních materiálů - pak skutečná cena vzroste na 49,5 euro za megawatthodinu.
Polemika pana Wagnera tak budí dojem, že by si rád našel virtuální hůl na bití, a když ji nemůže najít, tak si ji alespoň dotvoří.
Německá cesta
Obnovitelné zdroje zatím pokrývají celou pětinu spotřeby energie a dále se očekává jejich růst. V minulém roce bylo v sektoru zelené ekonomiky zaměstnáno 370 000 lidí. Během dvaceti let chtějí Němci pokrýt až polovinu spotřeby elektřiny z čistých zdrojů a do poloviny století dosáhnout 80 procentního podílu. Přitom legislativa neuvažuje pouze o rostoucích sloupečcích instalovaného výkonu větrných, solárních nebo biomasových zdrojů, ale počítá také s nutnou proměnou přenosové soustavy tak, aby dostala zelenou energii bez problémů ke spotřebitelům. Stanovené výkupní ceny nevnímá německá legislativa jako neměnné dogma, ale pracuje s nimi dle ročního nárůstu instalovaného výkonu.
Například změna podpory přesměrovala zájem investorů k instalacím na průmyslově znečištěných plochách, protihlukových stěnách, střechách továren a domů. Aktuální změny zákona jsou prováděny tak, aby Německo dosáhlo osmiprocentního podílu fotovoltaické elektřiny do roku 2020. Současně u střešních instalací motivují změny zákona k místní spotřebě sluneční elektřiny podporovaným výkupem do 80 procent vyrobené energie. Poslanci v rámci projednávané novely také vyzvali vládu k zintenzivnění podpory pro vývoj ukládání energie. Důležitým parametrem v německých úpravách podpory zelených zdrojů je fakt, že se týkají pouze budoucích projektů. Německo se tím nejen vyhýbá riziku arbitráží, ale zejména zachovává jistotu investic a stabilitu růstu.
Úspěchy cílené podpory
Za dvanáct let podpory pro obnovitelné zdroje slaví v Německu solární energetika své úspěchy. Na sklonku minulého roku se poprvé dostala pod cenu elektřiny pro domácnosti. V této době se nejedná o cenovou konkurenci s uhlím nebo atomem (také opět nikdo z Aliance netvrdil, že sluneční elektřina stojí dnes stejně jako fosilní nebo jaderná). Ovšem uvědomme si, že srovnávejme pomalu šedesát let státem bohatě podporovanou jadernou technologii se solárním zdrojem, který například v Německu běží „teprve“ dvanáct let (nepočítáme-li projekty nadšenců). Díky postupnému poklesu výkupních cen pro střešní systémy ve třídách 30 a 100 kilowattů se cena sluneční elektřiny dostala pod cenou elektřiny pro domácnosti, což ukazuje graf, který jsem také prezentoval na semináři E15 (výřez z prezentace, celá pak dostupná zde):
Pomalu také přestává platit tvrzení, že solární energetika je marginálním zdrojem. Zatím pochopitelně není schopná trvale nahradit všechny uhelné nebo jaderné elektrárny (a opět to ani nikdo netvrdil). Ovšem už dnes solární energetika směle konkuruje drahým plynovým zdrojům v době špiček. Například v pátek 25. května vyrobily německé sluneční elektrárny téměř 190 GWh, což představuje 14 procent celkové spotřeby elektřiny v tento den. Podle prohlášení Institutu pro obnovitelné zdroje citovaného agenturou Reuters se v sobotu v poledne podíl solární energetiky vyšplhal až na 50 procent.
Kromě výrazného Německa se čistým zdrojům daří i ve Španělsku. Španělé letos podepsali již dvě smlouvy na výstavbu solárních fotovoltaických elektráren čistě na komerční bázi, tedy bez pevně stanovených výkupních cen. Právě podle analýz Bloomberg lze odhadovat, jakým tempem se bude hranice posouvat směrem na sever.
Kdo chce podporu?
Kalkulace reálné ceny elektřiny, tedy včetně započítání dopadů na životní prostředí a zdraví, je důležitou součástí debaty o energetice. Ale zkusme ji – pro tentokrát – nechat stranou. V diskusi o energetice se totiž začíná objevovat nový fenomén: zlepšení přístupu k veřejným penězům pro již šest desetiletí státy bohatě podporované odvětví atomové energetiky.
Investiční náročnost jaderné energetiky stále roste. Není to nic nového. K prodražování a zpožďování projektů docházelo od začátku využívání jádra. Například stavba 75 reaktorů v USA od šedesátých po počátek osmdesátých let minulého století se v průměru protáhla o pět let. V důsledku průtahů stavby také vzrostla konečná cena investice. U těchto 75 reaktorů překročily celkové náklady na výstavbu plánované výdaje o 219 %. Aby vláda rozhýbala investory, zavedla v roce 2005 dotační program pro každý první projekt v řádu miliard dolarů. Ani zavedení subvencí však elektrárenské společnosti pro atom nenadchlo. Navíc nukleárnímu průmyslu hrozí zopakování historické chyby: rozpočet prvního projektu výstavby reaktoru AP 1000 musel být navýšen o téměř miliardu dolarů. Stavba běží zatím tři měsíce a uvidíme, kam až se finální částka vyšplhá.
Situace v Evropě je již notoricky známá: finský projekt v Olkiluoto měl původně stát 3 miliardy euro, do dnešního dne se částka vyšplhala na 6 miliard euro. Elektrárna měla být v provozu už v roce 2009, projekt však stále není dokončený. Obdobná situace panuje ve Francii. I zde stavba reaktoru EPR stojí dvakrát tolik, než původně měla - tedy 6 miliard euro plus zpoždění projektu o 4 roky. Přitom Francie patří mezi nejzkušenější státy v nukleární energetice. Lze také očekávat, že náklady ještě porostou v souvislosti s nutnými opatřeními na posílení bezpečnosti jaderných elektráren po havárii ve Fukušimě. Další náklady si vyžádají úpravy stárnoucích reaktorů, pokud budou provozovány déle, než je jejich původně plánovaná životnost.
Právě neradostné ekonomické statistiky atomu jsou důvodem aktuálních návrhů na obnovení dotací pro atom. Klasickou ukázkou je Velká Británie. Tamní vláda přemýšlí od roku 2005 o výstavbě až deseti nových reaktorů. Stále se však projekty pořádně nerozjely. Letos navíc ztratily strategické investory. První z projektu vycouvaly elektrárenské společnosti RWE a E.ON. Nyní začíná zvažovat své setrvání v projektu další partner EDF – britská společnost Centrica. Odhadovaná cena za jeden reaktor vzrostla z 9 na 14 miliard liber.
Britské vládě tak ani nepomáhá příslib, že zavede pro nové jaderné bloky pevné výkupní ceny. Tedy obdobu podpory jako u obnovitelných zdrojů. Přitom už v roce 2009 vládu varovali analytici ze Citibank studií s výmluvným názvem: Nové jádro – ekonomika říká ne. Dnes Citi, jak citovaly Sunday Times 20. května 2012, odhaduje možný dopad výstavby dalších reaktorů na cenu elektřiny pro domácnosti na 200 liber za rok. Přitom průměrné roční výdaje běžné britské domácnosti jsou 400 až 500 liber. Oficiální odhady byly mírnější – počítaly s částkou 97 liber za rok. Ministr energetiky Ed Davey však v médiích připustil, že vládní číslo bylo pouze informativním odhadem.
S obdobnou myšlenkou na zavedení garantované výkupní ceny pro další atomové reaktory si hrají také ČEZ a česká vláda. Díky práci expertů z Candole Partners jsou dostupná data, která uvádějí, kolik by podobný plán mohl stát: „Pokud byste rozhodovali o garantované ceně dnes, náklady, které by občané a stát dopláceli, by se pohybovaly mezi 3,6 až 15 miliardami Kč ročně.“
Otázkou zůstává, zda obnovení dotací pro již více než padesát let fungující odvětví nukleárního byznysu odpovídá pravidlům pro volnou hospodářskou soutěž.
Uranový kontext
Přesné využití vytěženého uranu sice nelze vystopovat, neoddiskutovatelným faktem však je, že následky negativních dopadů těžby zaplatí daňový poplatník. Například plocha zamoření na těžební lokalitě ve Stráži pod Ralskem dosahuje 24 km2. Náklady na sanaci chemické těžby přijdou státní rozpočet každoročně na 2 miliardy korun a potrvají nejméně do roku 2030. Ročně tak státní kasa vydá za likvidaci chemikálií ve Stráži částku, která odpovídá téměř polovině ročního rozpočtu nemocnice Motol. Málo, nebo hodně? Ať posoudí každý sám. Jenže tento účet nemusí být konečný. V návrhu energetické koncepce dnes již z ministerstva odkloněného pana Kocourka byly také návrhy na podporu obnovení těžby uranu. Návrh hovořil o nezbytnosti „neblokovat žádosti o průzkumná území, neboť bez pokračování v průzkumu novými moderními metodami nelze trvale zajistit pokračování těžby uranu.“ Místní obyvatelé by tedy měli smůlu. Nezůstalo by však pouze u podpory pro další těžbu. Návrh dokonce obsahoval možnost podpory možné výstavby zařízení na zpracování uranového koncentrátu v České republice.
Nesmyslné příklady
Vladimír Wagner se během své argumentace dopouští vtipných podrazů na sebe sama. V části o uranu mi vyčítá snahu o ohromení posluchačů velkými čísly. Hned v následujícím odstavci ale neváhá vystrašit čtenáře obrovskou částkou, kolik by stálo nahrazení jaderné elektřiny solární energetikou (obdobně argumentuje pan Wagner také u uhlí). K podobným příměrům je nutné říci, že jde o manipulativní absurditu.
Nejen Aliance pro energetickou soběstačnost chápe roli obnovitelných zdrojů v energetice jako šanci na postupnou energetickou evoluci. Neprosazujeme ani kompletní náhradu uhlí nebo atomu pouze solární energetikou. To nám prostě Vladimír Wagner zcela svévolně připisuje. Aliance – obdobně jako třeba Česká fotovoltaická průmyslová asociace – prosazuje, aby výkon solárních elektráren postupně narůstal v prostředí podnikatelské stability. Za ideální roční přírůstky během tohoto desetiletí považujeme výkony 100 až 150 MW. Po politické stabilitě volá ČEZ v otázce výstavby dalších reaktorů v Temelíně. Proč by na podobný „klid“ na investice neměla mít právo také obnovitelná energetika?
Selektivní recepce pro čísla
Objem českých emisí skleníkových plynů je samozřejmě jednou ze součástí celkové skládanky antropogenních a přirozených vlivů na globální změny podnebí. Ale debata, jakým způsobem oxid uhličitý přispívá ke změnám klimatu, se navrací o desítky let zpět. Popisují to stohy odborných studií a množství popularizačních článků, knih nebo filmů. Vladimír Wagner rád podepisuje své politicko-analytické články jako akademik. Zajišťuje mu to oporu v kolezích z prestižních klimatologických pracovišť, kteří se daným problémem na rozdíl od něj vědecky zabývají.
Náklady a přínosy snižování exhalací si nechalo zpracovat britské ministerstvo financí. Získalo tak sedmisetstránkovou analýzu od týmu vedeného sirem Nicholasem Sternem, bývalým šéfekonomem Světové banky. Výstupem zprávy je, že potřebné snížení exhalací přijde asi na 1 procento globálního HDP. Ovšem pokud bychom proti růstu exhalací nezasáhli, tak přímé finanční škody dosáhnou nejméně 5 procent HDP. V případě, že do analýzy zahrneme rovněž zdravotní důsledky, vyskočí škody až na asi 11 procent světového ekonomického výkonu.
Bohužel dosud žádný český úřad nenašel odvahu ke zpracování podobné analýzy jako britské ministerstvo. Pokud se například ministerstvo průmyslu rozhodlo při tvorbě energetické koncepce pro pomoc externistů, zvolilo nešťastný model: materiál o budoucnosti energetiky spolutvoří předsedkyně státního úřadu, který je místem dozoru. Složení komise pak také vypadá, jako by bylo poplatné politické objednávce na posílení role jaderné energetiky bez ohledu na ekonomická fakta. V komisi převládají odborníci na atom. Mimo zmíněné Dany Drábové jde právě o Vladimíra Wagnera a docenta Škodu. Zcela chybí odborníci na obnovitelné zdroje nebo energetickou efektivitu. Absence dalších zdrojů v uvažovaném energetickém mixu si povšimli už někteří novináři. Zejména po podivném úniku čísel z komise pro energetickou koncepci a prohlášení akademika Pačese a jejího tajemníka Berana.
Jak účinně podpořit čisté zdroje energie
Ano, domnívám se, že je dobré dále držet nastavený systém podpory obnovitelných zdrojů na bázi pevných výkupních cen. Důrazně jsem však uváděl, že příkladem dobré praxe je stabilita německého systému. Když došlo k poklesu investiční náročnosti, byli naši sousedi schopni reagovat i v průběhu roku. Tvrzení, že toho čeští politici nebo úředníci nejsou schopni v odpovídající rychlosti, neberu jako relevantní. Dávat Energetickému regulačnímu úřadu vyšší pravomoci bohužel nelze. Úřad nefunguje jako nezávislý. Jeho předsedkyně tráví svůj pracovní čas vedením války proti čistým zdrojům v opojné představě, že brání národní zájmy. Vše bez potřebných dat. Pokud jsou němečtí politici schopni nastavovat podporu chytře a pružně, měli by toho být schopni i ti čeští. Když se německý systém dostane do sporu, pak tamní ministerstvo životního prostředí, které danou agendu spravuje, svolá kulatý stůl se zástupci jednotlivých stran a snaží se nalézt konsenzus. Předsedkyně Vitásková vede monolog, a když diskutuje, tak pouze se svým guru na Hradě. Perličkou je, že na zmiňovaný seminář deníku E15 vyslal ERÚ úředníka, který tvrdil, že se planeta ochlazuje, a tak si není jistý, jaký může mít sluneční energetika vlastně potenciál. Po vyházení „odborníků“ je asi kritériem pracovního úspěchu u energetického regulátora propagace ideologie z knihy Modrá, nikoliv zelená planeta. Za takové situace se zvyšování možností ERÚ zasahovat do systému podpory obnovitelných zdrojů jeví jako příliš riskantní dobrodružství. Podpora je politické rozhodnutí a jako takové by ji měli schvalovat i obhajovat poslanci a senátoři – ostatně tak je to i ve zmiňovaném Německu.
Využití solární energetiky v ostrovních systémech je vykročení dobrou cestou. Škoda, že se Vladimír Wagner neozval v době, když poslanci a senátoři právě podporu této možnosti využití sluneční energie z nového zákona o podporovaných zdrojích vyškrtli. Druhou šanci má v nové Pačesově komisi.
Více informací o chybných tvrzeních ERÚ naleznete v informačním listě sestaveném ve spolupráci s Edvardem Sequensem.
reklama
