Tomáš Tožička: Jak vymýtit chudobu? Musíme zrušit daňové ráje

"Daňové ráje jsou jedním z hlavních problémů, který překáží vymýcení chudoby," říká Tomáš Tožička, jenž se už víc než deset let věnuje rozvojové problematice. Na základě svých zkušeností je přesvědčen, že se česká demokracie má dost co učit, a to i od zemí, jako je třeba Zambie. "Pokud budeme akceptovat ničení přírody a odírání lidí v rozvojových zemích, tak se pak nemůžeme divit, že tady za chvilku nebudeme mít žádné továrny," říká v rozhovoru, v němž se věnuje i přístupu k energiím ve venkovských oblastech rozvíjejících se zemí nebo tragikomickému vystupování ČR ve světě mezinárodní politiky.

Ekolist.cz: Letos v červnu se bude v Riu de Janeiru konat velká konference o udržitelném rozvoji. Zásadním tématem celé konference má být tzv. zelená ekonomika. Může zelená ekonomika pomoci chudým zemím?

Tomáš Tožička: O zelené ekonomice se teď mezi nevládními organizacemi, politiky a soukromým sektorem vede velká diskuse. Když jsem to poprvé slyšel, byl jsem opravdu překvapený a říkal jsem si: „Skvělé, konečně lidi napadlo něco rozumného!“ Moji přátelé z globálního Jihu (myšleny rozvojové země, které se zpravidla nacházejí na jižní polokouli – pozn. aut.) mě ale upozornili: „Hele, opatrně, my už jsme tohle zažili.“ Stejné to totiž bylo s tzv. zelenou revolucí v zemědělství. Lidé v rozvojových zemích se prostě bojí, že zelená ekonomika je jen další trik, zvláště od soukromých společností, jak ovládnout rozvojové ekonomiky. Pokud totiž budou chtít chudé země zavádět zelené technologie, budou na to potřeba velké investice z rozvinutých zemí. Tím se ale utvrdí jejich závislost na bohatých zemích a zase přijdou o svoje peníze. Navzdory všeobecnému přesvědčení nám totiž rozvojové země posílají víc peněz, než kolik my posíláme jim.

To je potřeba vysvětlit. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by se třeba Zambie nebo Bangladéš chystaly dejme tomu opravovat školy v nějaké zapomenuté oblasti České republiky.

To je pravda. Ale celosvětová oficiální rozvojová pomoc je relativně malá částka, ta může být dohromady tak sto miliard dolarů ročně. A to ještě část z toho představuje odpouštění dluhů, něco jsou stipendia atd. Mnohem víc peněz ale plyne do přímých zahraničních investic. A velká část z nich se děje se státem podporovanými půjčkami. Tyhle všechny peníze sice plynou do rozvojových zemí, ty ale musejí všechno zaplatit zpátky i s úroky, které bývají obrovské. V mnoha případech přitom státy Jihu z takových transakcí nic pořádného nemají.

Například v Zambii byla těžba mědi zprivatizována s podporou Evropské banky pro spolupráci a rozvoj. Společnost, která zprivatizovala měděné doly, ale v Zambii neplatí daně. Těžba mědi sice pod státní kontrolou nebyla zrovna efektivní, do státního rozpočtu ale přispívala aspoň něčím. Lidé měli práci, sociální zabezpečení, školy atd. Tohle všechno soukromá společnost zrušila a spoustu zaměstnanců vyházela. Většina vlastníků firmy přitom sídlí v daňových rájích. Už i norský ambasador v Zambii řekl, že privatizace selhala. Oni sice mají měď, ale pouze ji zušlechtí a prodají do Evropy. A když si potřebují koupit kabely, elektroniku atd., musejí to od nás kupovat mnohonásobně dráž, než kdyby si to vyrobili v Zambii. A kde na to vezmou peníze? Z půjček. A spirála se roztáčí. Finanční transfery z chudých zemí do bohatých jsou mnohem vyšší než opačným směrem.

Oni ty doly museli prodávat? Není problémem spíš zkorumpovanost vládních představitelů v rozvojových zemích?

Samozřejmě že některé vlády v rozvojových zemích jsou zkorumpované, ale většina z nich pravděpodobně není ani zdaleka tak zkorumpovaná jako naše vláda. Jenomže i když chtějí průmysl udržet pod státní kontrolou, musejí někde sehnat půjčky, což je zpravidla u Světové banky nebo u tzv. rozvojových agentur. To jsou státní agentury, například Spojených států nebo Německa, které podporují a úvěrují export. Tyto agentury přitom nikdy nepodpoří nějakou zahraniční státní společnost. Takže když se Zambijci rozhodnou modernizovat své technologie pro těžbu mědi, jsou tlačeni k privatizaci.

Příklad Norska přitom ukazuje, že klíčový průmysl je lepší neprivatizovat a držet ho pod veřejnou kontrolou. Norsko těží ropu, ale zisk je vlastně distribuován mezi jeho obyvatele. To neznamená, že všechno nutně musí být státní, může to být docela dobře spravováno soukromou společností, ale pouze spravováno, nikoli vlastněno. Nebo to může být vlastněno družstvem, asociací družstev, nadací, těch možností je spousta, hlavní je, aby to bylo pod veřejnou kontrolou.

Jenomže Norsko je zemí s velmi nízkou mírou korupce. Ve zkorumpovaných zemích zmíněné výhody mizí.

To je sice pravda, ale úplně to samé platí pro soukromý sektor. Třeba soukromě vlastněná těžba uhlí v České republice má dnes pro společnost daleko menší přínos, než když byla částečně pod státní kontrolou.

Čili vlastně říkáte, že veřejné vlastnictví strategických odvětví nemůže být horší, než když jsou pod kontrolou soukromého sektoru.

Přesně tak. Samozřejmě pak musíme dávat pozor, aby v představenstvu seděli zástupci veřejnosti, třeba zástupci místní radnice, zástupci uživatelů atd. Dnes už existují lidé, kteří vlastní malé procento akcií velkých společností. Ne však kvůli tomu, aby na tom vydělávali, ale kvůli tomu, aby se dostali k informacím.

A nebylo by vlastnění akcií vlastně takovou cestou pro rozvojové organizace, jak kontrolovat činnost firem v rozvojovém světě?

Jenomže dostat se k jejich akciím je hrozně obtížné. Třeba se zjistilo, že z vlastníků oněch měděných dolů v Zambii jich přibližně 70 % sídlí v daňových rájích, takže naprostá většina vlastníků je anonymních. Zisky soukromých společností jsou obrovské, ale stále existují cesty, jak je ze země odvést bez toho, že by firma zaplatila daně. Hlavním problémem jsou daňové ráje, dá se dokonce říct, že daňové ráje jsou jedním z hlavních problémů, který překáží vymýcení chudoby a naplnění Rozvojových cílů tisíciletí.

Zrušit daňové ráje by přitom nebylo složité, museli bychom se jen postarat o pár malých ostrovů, které na nízkých daních vydělávají. To by ale bylo pro svět mnohem levnější, než nechat mizet zisky v daňových rájích. Lobby proti jakýmkoli změnám zákonů, které by daňové ráje zakázaly, je ovšem strašně silná. Představte si, že podle střízlivých odhadů mizí z České republiky na 140 miliard korun ročně. Kdyby se podařilo zabránit úniku alespoň části z nich, měli bychom po problémech s rozpočtem, měli bychom příjmy z daní i z dalšího oběhu peněz uvnitř ekonomiky.

Energie pro chudé

O co usilujete v kampani Udržitelná energie pro všechny?

Uvedu čísla: V současnosti nemá přístup k elektřině asi 1,5 miliardy lidí a přibližně 2,5 miliardám slouží jako hlavní zdroj energie biomasa, což znamená dřevo, dřevěné uhlí nebo trus zvířat. Máme tedy svět, kde na jedné straně používáme iPady, mobily a všelijaká elektronická zařízení, střílíme lidi do vesmíru atd. Na druhé straně musejí lidé žít v podmínkách, v jakých my jsme žili před sto a více lety. Bez přístupu k energii prostě není možné hovořit o odstranění chudoby nebo o rozvoji, a to zvlášť ve venkovských oblastech chudých zemí. To je hlavní důvod, proč nevládní organizace, některé soukromé firmy a mezinárodní instituce jako OSN požadují elektrifikaci venkovských oblastí. Z tohoto důvodu byl i letošek vyhlášen Mezinárodním rokem udržitelné energie pro všechny.

Proč vlastně nebyla energie obsažena mezi tzv. Rozvojovými cíli tisíciletí, která byly stanoveny v roce 2000 a měly vést k odstranění chudoby?

Myslím, že celá myšlenka za Rozvojovými cíli tisíciletí je poněkud zastaralá, pochází z 90. let minulého století, kdy běžela diskuse o špatných programech Světové banky a Mezinárodního měnového fondu poskytujících rozvojovou pomoc. Rady jejich ekonomů tenkrát ještě víc ožebračily nejchudší obyvatele a svět hledal nový koncept rozvoje. Tak byly připraveny cíle, které by měly být dosaženy do roku 2015 a které se týkají vymýcení chudoby, hygieny, přístupu k vodě, životního prostředí atd. Problém Rozvojových cílů tisíciletí byl ovšem v tom, že moc neříkaly, jak těchto cílů dosáhnout. Šlo jen o cíle. A Světová banka se samozřejmě stále drží svého zatraceného přesvědčení, že jedinou cestou je liberalizace, fiskální disciplína a zrušení cel. To ale nejsou nástroje, kterými by bylo možné dosáhnout Rozvojových cílů tisíciletí. Fiskální disciplína v podstatě znamená snižování výdajů do veřejného sektoru a privatizace všeho, co patří státu. Během uplynulých 40 let jsme ale názorně viděli, že to je ideologie, která v praxi selhává. Všechny země, které se touhle cestou vydaly, upadaly. Naproti tomu země jako Čína nebo Brazílie, které se rozhodly pro naprosto odlišnou strategii, jak vymýtit chudobu – tedy neprivatizovat, ale naopak mít pod kontrolou nejdůležitější průmyslová odvětví, zvýšit podporu chudých a tím zvýšit jejich kupní sílu –, jsou na tom mnohem lépe.

V časech krize prostě není možné nechat lidi zcela bez podpory a tvrdit jim, že si mají práci hledat usilovněji, když jsou přitom obětí strukturální nezaměstnanosti a firmy odcházejí, kam se jim zachce. Přitom firmy dostávají státní podporu! Zatímco sypeme miliardy dolarů a eur do soukromých společností a bank, tak zároveň snižujeme podporu těm nejchudším, což znamená, že na místní úrovni peněz ubývá, zatímco bohatí své příjmy odvádějí do daňových rájů a ani je pořádně nedaní. To je naprosto šílené!

Jestli tomu správně rozumím, tak model rozvojové spolupráce nefungoval kvůli tomu, že byl příliš zaměřený na liberalizaci a privatizaci.

Ano, to bylo skutečně vedeno neoliberální ekonomickou ideologií.

Podle statistik Rozvojových cílů tisíciletí ovšem v mnoha částech světa ke zlepšení podmínek těch nejchudších skutečně došlo.

Pokud se podíváme na statistiky, vidíme dvě věci – k celkovému zlepšení došlo především díky takzvaným vzestupujícím (anglicky emerging) ekonomikám, které se vydaly jinou cestou, než doporučovala Světová banka. Na vzestupující ekonomiky připadá tak 90 % pozorovaného zlepšení. Pokud se naopak podíváme na Kavkaz nebo na subsaharskou Afriku, tam vidíme jasný úpadek. Je proto důležité dívat se na ukazatele a cíle na regionální úrovni. Skutečností je, že vzestupující ekonomiky jsou v potírání chudoby dokonce úspěšnější než bohaté země Západu, kde se tragicky zvyšuje počet chudých lidí a zhoršuje postavení střední třídy.

Zneklidňující je, že jde často o ne zrovna demokratické společnosti, které jsou takto úspěšné. Musíme se pak sami sebe ptát, jestli je demokracie ovládaná kapitalismem opravdu tou nejlepší cestou, jak pomoci chudým. Já doufám, že je možné dosáhnout participativní občanské demokracie a omezit vliv kapitálu. V tuto chvíli se nám ale spousta věcí nedaří. Nechci soudit jiné země, ale například v České republice jasně vidíme, že jsme demokracie jen formální. Podle mě demokracie neznamená, že mám pouze možnost jednou za čtyři roky volit nějakou šílenou politickou stranu. V některých zemích třeba nemají volební právo, ale lidé mají aspoň do určité míry přístup k rozhodování, úředníci pracují otevřeněji a víc pro lidi. Takové vládnutí pak může být lidem prospěšnější než v takzvaných demokratických zemích. O této skutečnosti musíme být schopní kriticky přemýšlet.

Jak je možné dostat energii k nejchudším lidem?

V rozvojových zemích, hlavně v subsaharské Africe, což je region, který je nedostatkem přístupu k energii zasažen nejvíc, musíme zprovoznit decentralizované, udržitelné zdroje energie.

Proč?

Protože jde o tak rozsáhlé oblasti, že tam nemá smysl zavádět distribuční soustavu podobnou té, jakou známe od nás.

Proč není možné tam postavit několik velkých zdrojů a energii z nich rozvést?

Nedává to smysl. Země jako Zambie nebo Mozambik dokonce mají dost celkového množství energie. Problém je ale s její distribucí. Zambie energii vyváží, ale zároveň není schopná ji dopravit k asi 70 % svých obyvatel. V Zambii je nádrž Kariba, což je vůbec největší rezervoár vody na světě vybudovaný lidmi. Leží na hranici mezi Zambií a Zimbabwe, elektřina se dělí mezi tyto země. Zambie má navíc ještě další dvě obrovské přehrady, což vede k tomu, že se elektřině v Zambii dokonce říká „hydro“. Ale neexistuje rozumná cesta, jak ji centrálně rozvést po celé zemi. Většina populace totiž žije ve venkovských oblastech, kde farmy a vesnice leží daleko od sebe. Pro zemi je přitom důležité udržet lidi v krajině, protože většina potravin pro místní využití je vyráběna malými farmáři, zatímco velké společnosti vyrábějí hlavně na vývoz. Takže je potřeba v krajině udržet malé farmáře, což ale bez elektřiny nepůjde. Je možné využít různé technologie, speciálně v případě malých farmářů v Africe jsou podle mého názoru nejvhodnější fotovoltaické panely.

Jste jedním z hlavních hrdinů filmu Martina Marečka Pod sluncem tma. Společně s kolegou Milanem Smržem jste instaloval fotovoltaické panely v Zambii, po vašem odjezdu se ale rozpadla organizace, která se měla o panely starat. Ve filmu je vidět, že při pomáhání v rozvojovém světě se mohou vyskytnout dost podstatné problémy. Co by lo hlavním problémem? Nedostatek komunikace? Nebo bylo obtížné místním vysvětlit, jak se mají o systém starat? A možná všeobecnější otázka – může být rozvojová pomoc úspěšná, když její poskytovatel nemá možnost neustále kontrolovat, co se s dodanými zařízeními děje?

V Masuku i za nejhorší situace námi dodaný systém fungoval z 60, možná 65 procent. Částečně to byl problém s technologií, která nebyla dostatečně připravena pro extrémní povětrnostní podmínky, které panují v zambijském Masuku. Problém byl například s elektrostatickými výboji, které ničily některá zařízení, především regulátory dobíjení. Druhý problém byl formální: výbor, který se měl o systém starat, se rozpadl, protože jeho hlavní představitelé odešli z institucí, pro které jsme systém budovali. A noví lidé už to nezorganizovali. My jsme sice zaučili elektrikáře, ale problém byl v tom, že ta komunita si nechtěla na práci najímat externistu. Dalším problémem bylo, že v Zambii v letech 2004–2005 neexistovali lidé, kteří by celý fotovoltaický systém uměli postavit. To už se ale mění, kdybychom v Zambii něco dělali dnes, už bychom si najali zambijskou firmu. To ale před lety nešlo, a proto jsme to museli postavit sami – ne proto, že bychom to za každou cenu chtěli dělat my.

Loni jsme podobný projekt dělali v Bangladéši. Tam je situace jiná, protože se tam Světová banka rozhodla podpořit elektrifikaci venkovských oblastí, takže tam existuje spousta malých i velkých společností, které instalaci fotovoltatiky zajišťují. Jen jsme připravili zadávací dokumentaci, podmínky použití a kompetence ohledně panelů, regulátorů apod., vyhlásili jsme výběrové řízení, vybrali společnost a zkontrolovali, jak to udělala. Podobně se situace už vyvíjí i v Zambii, a to částečně i díky projektům, jako byl ten náš v Masuku. Ono upřímně řečeno, i v ČR opravit tu techniku, která se v Zambii porouchala, umí tak deset lidí, ostatní to při reklamaci jen seberou a pošlou někam do továrny, odkud přijde jiný výrobek.

Pro nás ani nebylo překvapení, že se problémy v Masuku objevily. To se stává všude, kam se uvádějí nové technologie.

Ale problémy nebyly pouze s technologií.

To je pravda. Ukazuje to, že se lidé budou muset naučit nové způsoby, anebo si připomenout ty staré, jak se postarat o věci uvnitř své komunity. Zambijci ale byli často mnohem pružnější, než jsme my. Je to tím, že musejí řešit mnohem víc problémů sami. Když jsme před lety z Masuku odjížděli, výbor pro údržbu systému perfektně fungoval. Ale to se může stát všude, že se změní management a ne všechno funguje na jedničku.

V diskusi po promítání filmu jste však říkal, že na podobné problémy narážíte všude.

No tak jasně, že každý chce vidět stoprocentní úspěšnost, ale na světě nikde nic nefunguje na 100 %. Musím říct, že když se podobné přenosy technologií povedou ze 70 %, stačí mi to ke spokojenosti. Oficiálně samozřejmě nikdo neřekne, že se něco nepovedlo na 100 %, ale podle mě to všichni vědí.

Ono je ale dobré si uvědomit, že přenos technologií do naší země funguje úplně stejně. Vezměte si Pendolino při zavádění na české železnice a kolikrát stálo kvůli poruchám někde v poli. A to Pendolino stálo mnohonásobně víc než celý náš projekt v Zambii a naše technické kapacity jsou mnohonásobně větší. Navíc bychom si měli uvědomit, že mluvíme o projektu, který zařizovala nevládní organizace, a takových je z celkového objemu rozvojové pomoci jen pár procent. Naprostá většina rozvojové pomoci míří do velkých projektů, třeba do těžebního nebo potravinářského průmyslu. Oblastí, kde je strašně těžké změřit přínos rozvojové pomoci, je třeba zemědělství. Tam opravdu musíte čelit problémům s kulturními zvyklostmi. U fotovoltaiky se dá jednoduše ověřit, jestli pomoc funguje – postavíte systém panelů, zapnete ho a buď funguje, nebo ne. Ale zemědělství? To musíte čekat měsíce nebo roky, než uvidíte výsledek. A když se teď ohlédneme za zelenou zemědělskou revolucí, tak vidíme naprostý bordel, který sice vedl ke zvýšení výroby potravin, ale nikoli k takovému poklesu chudoby, jaký jsme očekávali. Naopak to vedlo ke špatnému zacházení s potravinami (přejídání se, plýtvání) ve vyspělých zemích. K tomu máme v chudých zemích farmáře na zničené půdě a nucené chemicky ošetřovat své plodiny. Dnes už i Organizace OSN pro výživu (FAO) propaguje udržitelné zemědělství a říká, že bude mnohem lepší než intenzivní zemědělská výroba. A geneticky modifikované plodiny Nové zelené revoluce Bila Gatese? To je jen další obchodní past na chudé státy.

My se musíme snažit ne o to, aby na nás byli závislí, ale jak je podpořit, aby se o sebe mohli postarat sami. Od dob, kdy jsem pracoval v sociálních službách v České republice, vždycky říkám: Nikomu se nedá pomoci. Samozřejmě, pomoci můžeme, když jsou lidé v bezprostředním ohrožení, třeba po nějakých katastrofách, ale to je humanitární pomoc, nikoli rozvojová. Co ale můžeme udělat, je podpořit je, třeba i finančně, diskutovat s nimi o vhodných cestách k rozvoji, možná jim i s něčím poradit, ukázat dobré příklady, ale oni si musejí najít svou vlastní cestu, jak se s problémy vypořádat. To však platí u nás úplně stejně, třeba v severozápadních Čechách je tak velká strukturální nezaměstnanost, že už lidé ani nevěří, že by mohli sami něco změnit. Přitom tu možnost mají vždycky.

Myslíte, že stačí, když v podstatě náhodně vybavíte jednu nebo dvě komunity solárními panely? Nebo to berete spíš jako příklad, kterého by se mohly chytit další komunity v okolí?

Samozřejmě jako příklad. V Zambii žije asi 11 milionů lidí a náš projekt dnes přináší elektřinu asi 600 lidem, v době realizace to bylo 350 lidem. Na celé věci ale bylo nejdůležitější ukázat, že je podobná instalace uskutečnitelná. I když celý systém ve své nejhorší chvilce pracoval na 65 %, tak stále měli učitelé elektřinu a studenti si večer mohli svítit, což výrazně zlepšilo jejich životní podmínky. Dnes se tam pořádají dny otevřených dveří a jezdí se tam dívat z celé Zambie. S vládní podporou jsme tak mohli ukázat, jak to funguje, a dnes to pomáhá překonat předsudky vůči podobným typům instalací. Při uskutečňování podobného projektu tedy člověk vždycky musí myslet na multiplikační efekt. Je možné přenést místní zkušenost i do dalších oblastí? Mohou si z toho další komunity vzít něco pozitivního? Proto je důležité vždy spolupracovat se všemi, s příjemci pomoci, se soukromým sektorem, s oficiálními představiteli.

Podle vás je tedy nejlepší cestou, jak dostat elektřinu k chudým lidem, zaměřit se na malé projekty a co nejvíc do nich zatáhnout místní lidi?

Součást naší kampaně Udržitelnou energii pro všechny do roku 2030 je právě přesměrovat peníze, které Evropská unie na energetickou pomoc věnuje. Netvrdíme, že by EU měla dávat víc. Unie je dnes největším investorem v energetickém sektoru v rozvojových zemích. My jen tvrdíme, že peníze investované do energetické pomoci by měly jít opravdu na pomoc těm nejchudším. Ne na projekty velkých elektráren nebo průmyslu. Průmysl a velká energetika mají svoje možnosti, kde získat peníze, mohou si půjčit třeba od bank. Chudí ale takové možnosti nemají.

Česká republika je v krizi, vláda omezuje veřejné výdaje a stále víc lidí se propadá do chudoby. Proč bychom v této situaci měli pomáhat v Zambii? Vím, že je Česká republika relativně bohatá země, ale spousta našich spoluobčanů to nepociťuje. Neměli bychom zlepšit podmínky spíš u nás, než se angažovat v jiných zemích?

První věc, proč se zajímat o rozvojové země, je v tom, že naše planeta je příliš malá na to, aby na jedné, a bohužel větší části planety, nebylo zajištěné pracovní, environmentální a další právo, a my si tady na druhé straně mysleli, že si budeme bez problémů žít v čistém prostředí s úžasnými sociálními právy. Tohle prostě není možné. Proč by kapitál dobrovolně akceptoval v Česku vyšší standardy, když může odejít jinam, kde může likvidovat přírodu, likvidovat lidi a ještě na tom vydělávat těžké prachy? Pokud budeme akceptovat ničení přírody a odírání lidí v rozvojových zemích, tak se pak nemůžeme divit, že tady za chvilku nebudeme mít žádné továrny. A z čeho pak budeme platit náš životní standard? Takže pokud my pomůžeme zlepšit životní podmínky v rozvojových zemích, pokud jim pomůžeme ke spravedlivé mzdě a pomůžeme jim zabránit, aby tam koncerny drancovaly půdu a likvidovaly místní ekonomiku, tak tím vlastně pomůžeme sami sobě.

Abych tomu rozuměl: tlakem na to, aby se sociální a environmentální standardy rozvinutých zemí dodržovaly i jinde, se vlastně jakoby pojišťujeme proti tomu, aby o ně někdo nepřipravil nás?

Přesně tak, protože jinak nás o ně vlády a koncerny připraví taky. Však už to slyšíme, už dneska zaměstnancům a malým firmám říkají: „Vždyť vy nejste konkurenceschopní, podívejte se na Číňany, jak makají.“ Ale to opravdu chceme vrátit se 200 let zpátky? Chceme makat 16 hodin za 60 Kč denně? Kvůli takovým podmínkám jsme tuhle společnost snad nebudovali! Spíš bych chtěl, aby se životní standard Číňanů blížil nám, než abychom se my tímhle odíráním stávali konkurenceschopnými.

Velké korporace a neoliberální ekonomičtí ideologové v nás vyvolávají pocit neschopů. Ale tak to není, mohou to říkat jen kvůli tomu, že mohou vykořisťovat rozvojové země. Dokonce tvrdí, že když přesunou fabriku do Indie, dají Indům práci. Starou bačkoru! Při přesunu fabriky získají státní dotace, které ovšem místní podnikatelé nikdy nedostanou, takže přesunem výroby navíc likvidujeme jejich průmysl. Zahraniční investoři dokonce v některých případech nemusejí dodržovat místní zákoník práce. Místní firmy třeba musejí dodržovat minimální mzdu, ale noví investoři nemusejí. To je v podstatě závod o to, kdo na tom bude hůř. Firmy půjdou tam, kde budou moci na nejvíc věcí kašlat, kde bude jedno, jestli ničí přírodu, jestli v jejich fabrikách dělají děti apod. Pak budeme báječně konkurenceschopní!

Druhý důvod, proč bychom měli pomáhat rozvojovým zemím, je morální: Bohatství Evropy, severní Ameriky a částečně i Austrálie bylo postaveno na koloniální éře. Ovládáním kolonií jsme z nich dostávali za lacino suroviny a zároveň jsme je drželi pod krkem, aby neměly přístup na naše trhy se svým levným zbožím. Díky tomu jsme si už od 18. století vytvořili obrovskou průmyslovou základnu, z čehož dodnes žijeme. Úspěch severní Ameriky byl v tom, že si tuto nerovnost uvědomili a dali Britům vale. Důvodem přitom nebylo, že by jim vadila britská správa nebo Britové samotní, ale vadilo jim, že peníze z jejich země tečou pryč, nic z nich nemají a ještě o nich nemůžou rozhodovat. To je právě přístup americké revoluce, který bychom měli uplatnit i v České republice: Žádné daně bez reprezentace. Pokud nemám efektivní pravomoc spolurozhodovat o tom, jak bude nakládáno s mými daněmi, tak takovou vládu nechci. Bohužel, my teď možnost rozhodovat nemáme. To, že jednou za čtyři roky hodíme volební lístek do urny – mimochodem urna je pro to opravdu symbolické slovo – pro partaj, která je placená korporátní sférou, to vážně není spolurozhodování. Musíme si uvědomit důležitost lokální ekonomiky a komunitního rozvoje a soustředit se na to. Komunitní rozvoj se třeba na Západě učí na středních školách a univerzitách, ale my tady vlastně nic takového nemáme. Pak lidé nemají ponětí, jak místní rozvoj podporovat a jak vypadá skutečná participativní demokracie.

Dáváme málo a působíme směšně

Jak na tom je česká rozvojová pomoc, kolik na ni dáváme peněz?

Dáváme málo a budeme dávat asi ještě méně. Dnes se už veřejně mluví o tom, že nedodržíme závazky, které jsme slíbili ostatním zemím Evropské unie, tedy 0,33 % hrubého národního důchodu (HND).

Proč to nedodržíme?

Protože politici nechtějí.

Není to spíš tím, že to voliči po politicích nepožadují?

Nepožadují, to je pravda. Proto se snažím voliče přesvědčit, že je to dobré i pro ně. Rozvojová spolupráce má být nastavena tak, aby pomáhala lidem v rozvojových zemích, zároveň je ale potřeba do ní nějak efektivně zapojit i české firmy. Mohou třeba vznikat nové technologické výrobní celky v rozvojových zemích. Na to je Česká republika ještě stále dobrá, ještě stále jsou tady podnikatelé, kteří začínali v 90. letech, rozjížděli byznys na zelené louce, i třeba v zelených technologiích, a ti podle mě mají potenciál uspět.

V čem by ale byl rozdíl oproti současnému přesunu továren?

V tom, že nebudeme skupovat jejich přírodní bohatství, ale vyrábět u nich zboží a na jejich trhu ho i prodávat. Spousta firem si ale stále představuje, že jde o nebezpečné nebo zkorumpované prostředí, což je dost zavádějící.

Dá se to srovnat s Českou republikou?

Třeba Zambie se co do korupce s Českou republikou vůbec srovnat nedá, v Zambii je míra korupce mnohem nižší. Přitom kdyby o to šlo, tak peněz na rozkrádání by se taky našlo dost. Ona je ale paradoxně v rozvojových zemích občanská společnost silnější než u nás. Protože si lidé musejí pomoct sami, jsou aktivnější a mají vytvořené struktury, kterými se dokáží prosadit. Třeba v Brazílii vznikly participativní rozpočty a lidé mají zákonodárnou iniciativu, jak ovlivňovat rozpočet. Nebo v Zambii a dalších zemích existuje takzvaný budget monitoring, kdy si lidé vytvořili vlastní strukturu, jak monitorovat vznik a užívání státního rozpočtu, a to až na lokální struktury. Mají dobrovolníky, kteří si podávají hlášení, jak se peníze využívají, jestli se třeba škola, která se měla opravit, opravdu opravila a jestli to odpovídalo vydané částce.

To vypadá, že se má Česká republika od Zambie co učit.

My bychom se mohli učit od spousty zemí. Třeba na Filipínách se podařilo nevládním organizacím dostat zákon o participativním rozpočtu až do parlamentu. Bohužel se to nepodařilo schválit, ale jsou aspoň v téhle fázi, zatímco u nás se o tom ani nemluví. U nás se vševědoucí politici zděšeně ptají, jak by mohli ti hloupí občané rozhodovat o rozpočtu? No samozřejmě že by nerozhodovali o celém rozpočtu, ale o částech by určitě mohli. Třeba poslaneckého medvěda by určitě mohli porcovat občané, mohla by to být první fáze, jak lidi do účasti na rozpočtu zapojit a zároveň vytvořit struktury, které lidi zaangažují a zaktivizují. My u nás nadáváme na to, jak jsou občané pasivní, ale vlastně jediné, co dnešní politici umějí udělat, je veřejné slyšení. Ale to je úplně strašné. Pokud chci natolik otrávit populaci, aby se už vůbec o nic nezajímala, tak udělám veřejné slyšení a pozvu je. Na veřejném slyšení je pak budu tři hodiny otravovat nesmyslnými kecy a mám jistotu, že se už nikdy nikdo o nic zajímat nebude.

Přitom se dají dělat úplně jiné věci. Třeba německo-anglická koncepce planning for real, v jejímž rámci si lidé připraví předběžný návrh, co by se dalo udělat s jejich městem. Třeba na jednoduchý papírový model dávají kartičky tam, kde chtějí mít třeba přechody, obchody, dětská hřiště atd. Teprve na základě tohoto plánu se pak vytvoří návrh rozvoje, který se s lidmi zase pořádně probere. Viděl jsem obce, kde to dělali, a opravdu se jim skvěle podařilo město proměnit. Kolikrát se tak přišlo na věci, které zastupitelé ani nemohli vědět. A podobných technik je spousta.

Jak je na tom česká rozvojová pomoc ve srovnání s ostatními státy?

Peníze jsou pochopitelně problém. Myslím, že Česká republika bude svůj příspěvek na rozvojovou pomoc spíš snižovat než zvyšovat. Podle mě je to chyba, rozvojová spolupráce by přece jen měla reflektovat postavení České republiky. My máme pořád pocit, že jsme malá země a že toho nemůžeme na mezinárodní úrovni moc dělat. To je ale blbost, stačí se podívat na Holandsko, Belgii, Norsko. Ano, jsou to bohaté země, ale důležité je, že se v politice na mezinárodní úrovni angažovaly vždycky. I mezi chudými zeměmi jsou některé, které se v mezinárodní politice hodně angažují a jejich slovo je hodně slyšet. Třeba Norsko nebo Zambie hrají důležitou roli moderátorů diskuse. Tuhle pozici mohla mít i Česká republika, Klausovou separatistickou politikou jsme se toho ale vzdali. Přitom jsme měli otevřené dveře třeba právě v subsaharské Africe nebo v Asii, kde si pamatovali, že je kdysi Čechoslováci podporovali a udělali tam dobré věci.

Víte, my někdy na mezinárodních jednáních působíme až trapně. Na summity OSN neposíláme žádné důležité lidi, přitom mezinárodní politiky se vytvářejí tam. Do závazků z mezinárodních jednání pak musíme cpát miliardy a přitom se sami zbavujeme možnosti mít na výsledné znění vliv. Někdy je úplně směšné, jak působíme, když někam přijede Klaus a vykládá tam ty svoje nesmysly, nebo když nepošleme ani ministry, jen náměstky, to je opravdu hrozné. Pak chceme být v rozhodovacích orgánech OSN? Proč by nás ale někdo volil? Oni nejsou blbí a sledují, jak vystupujeme.

---

reklama

---