Rio de Janeiro – pár poznámek o městě světových summitů a obrovských kontrastů

V brazilském Riu de Janeiru se v letech 1992 a 2012 konaly dvě mimořádně významné environmentální konference OSN. Zpravodajství z červnového summitu Rio+20 najdete na speciální stránce Ekolistu. S odstupem ho doplňujeme i o několik lehce osobních poznámek, jak na návštěvníka působí samotné město. Rio je kupříkladu jedním z mála světových velkoměst, na jehož území se nachází národní park.

O Riu se často říká, že je to město kontrastů. Má se tím na mysli, že je zde vidět velké bohatství v těsném sousedství chudoby. Je to pravda. I vedle těch nejluxusnějších míst se do kopců šplhají chudinské čtvrti zvané favely. Výmluvným symbolem by mohl být hotel Sheraton. Leží u oceánu kousek za bohatou čtvrtí Leblon, přímo pod dvojicí obrovských skal dotvářejících siluetu slavné pláže Ipanema. Kolem hotelu vede vyhlídková silnice, po níž velká část delegátů summitu denně dojížděla do konferenčního centra (to se nachází na západním okraji Ria). Luxusní prostředí Sheratonu je neustále hlídané, má kolem pečlivě upravovaný park, bazény, pláž. Hosté hotelu přitom přímo z pokojů koukají na sousední favely Chácara do Céu a Vidigal.

Jak to vypadá ve favele, nevím, žádnou jsem neprošel. Jen jsem se ocitl v těsné blízkosti několika z nich – pohled na chaotické shluky domů plazící se po dost strmých svazích byl fascinující. Platí to zejména o favele Rocinha, která leží za kopcem od Sheratonu nad čtvrtí Sao Conrado. Zevnitř favely už by pohled tak fascinující nejspíš nebyl. I z jejího okraje je znát, že příbytky jsou sice zděné a vícepatrové, i tak ale mnohé působí dost omšele a chudě.

Favely jsou však elektrifikované a do noci svítí stejně jako jiné oblasti města. Funguje v nich i spousta drobných podniků. Favelou Rocinha, která je v Riu největší, dokonce vede veřejná doprava. Favely vznikly jako ilegálně postavené domy nejchudších obyvatel, v některých ale lidé platí ze svých nemovitostí daně. Podle místních je mnoho favel ovládáno drogovými nebo jinými gangy, v posledních letech se však i tyto favely snaží policie a armáda dostat pod kontrolu.

S čím si ani nejchudší obyvatelé favel nemusejí lámat hlavu (většina z nich v úplné bídě nežije, naopak mají práci), je strach z mrazivé zimy. V červnu je v Riu, ležícím na jižní polokouli, zimní období, což znamená, že je nejkratší den a společně s červencem také nejchladněji. Teploty se ovšem přes den běžně pohybují nad 20 °C, bylo i 26 °C. V noci naopak jen zcela výjimečně klesají pod 10 °C. Během summitu, který se konal v době zimního slunovratu, noční teplota nešla pod 15 °C.

Bohaté čtvrti města jsou především v jeho jižní části (Zona Sul), do nich také směřuje naprostá většina turistů a je v nich i nejvíc ubytovacích kapacit. Jména pláží a čtvrtí jako Ipanema nebo Copacabana jsou známá po celém světě. Copacabana se zdá být trochu nepřívětivým velkoměstem u pláže – budovy jsou opravdu vysoké, běžně mají přes dvacet poschodí, na ulicích je silný provoz a skoro žádné stromy (kromě pláže, u té jsou palmy). Ipanema je malebnější, jsou zde ještě stále běžné dvoupatrové městské domy (to neplatí pro bloky domů přímo u pláže, tam už taky převažují výškové budovy), je v ní i spousta restaurací a hospod s posezením, široké ulice jsou skoro všude lemovány vzrostlými stromy.

Pokud však v Ipanemě nebo Copacabaně dům není restaurací nebo obchodem, velmi často je od chodníku oddělen vysokými mřížemi. Rio je pověstné značnou mírou kriminality a bezpečnostní opatření u honosnějších domů se tomu zdají nasvědčovat. Osobně jsem sice pocit nebezpečí neměl vůbec, a to ani sám v noci, pohyboval jsem se ale ve čtvrtích považovaných za bezpečné a nehonosil se drahými věcmi.

Nápadná byla přítomnost policistů ve městě, a to i po skončení konference. V jejím průběhu bylo město v podstatě obsazeno policií a dalšími ozbrojenými složkami, u významnějších hotelů hlídkovaly skupiny vojáků s automatickými zbraněmi a podél cest z letiště k hotelům a od nich ke konferenčnímu centru byli policisté prakticky na každém rohu.

Největší městský les

Rio je ovšem městem kontrastů nejen sociálních, ale i environmentálních. Ačkoli jde o místo s bohatou historií (vždyť bylo po několik staletí hlavním městem Brazílie), za svou proslulost vděčí především prolínání krásné krajiny s městskou zástavbou. Jednotlivé čtvrti se rozlévají mezi strmými horami porostlými tropickým lesem, takže scenérie města se neustále proměňuje. Mohutné skály a hory vybíhají i do moře a dotvářejí opravdu uhrančivý půvab Ria.

Krása je ale vykoupena obtížným spojením mezi některými čtvrtěmi, jež musí být zajištěno tunely. Zvláště před nimi se pak často vytvářejí dopravní zácpy, které postihovaly i účastníky konference svážené do konferenčního centra autobusy. Při čekání na odvoz účastníky taky velmi často míjely policejní kolony, které čistily cestu pro auta vysoce postavených politiků. Jelikož jich ve městě bylo přes sto, čistily policisté cestu docela často.

Z běžné ulice má však návštěvník dojem převahy městských autobusů a žlutých taxíků. Linky veřejné dopravy často nemají jízdní řád. Ví se, že jezdí každých třeba 30 minut anebo mají okružní trasu, a tak se prostě čeká, až autobus přijede. V Riu se buduje i cesta pro expresní autobusy, ve čtvrti Barra da Tijuca, která se stále dostavuje, je vidět část této trasy – rychlobus má nejen vyhrazený jízdní pruh, ale pro urychlení provozu jsou u něj vybudovány i zvýšené nástupní terminály.

Rio de Janeiro je jedno z mála světových velkoměst, na jehož území se rozkládá národní park. Parque Nacional da Tijuca zahrnuje kopce, které zasahují až do centra města. Lesy, které tady rostly, byly už někdy v 16. století vykáceny, později se na části dnešního parku rozkládaly kávovníkové plantáže. Když si ale lidé uvědomili, že právě v kopcích Tijuca mají cenné zdroje vody, rozhodli se celou oblast znovu zalesnit. Od 19. století tak vznikl asi vůbec největší městský les na světě. Dnes už je jeho síla zase patrná na první pohled, jde o pořádný tropický les s obrovským množstvím rostlin i živočichů charakteristickými pro atlantické lesy (Mata Atlântica).

Součástí národního parku je i slavná socha Krista Spasitele tyčící se na kopci Corcovado vysoko nad městem. K soše se kvůli tomu dostanete buď vláčkem, anebo mikrobusem, který provozuje státní ochranářská agentura IBAMA. Případně pěšky. Strmý vrchol Corcovada je asi 700 metrů nad mořem a socha Krista je vidět skoro ze všech čtvrtí Ria. Výhled od sochy na město je nádherný, jde ale o profláknutou turistickou atrakci, kde je dost narváno. Kvůli své nadmořské výšce bývá Corcovado navíc dost často zahaleno do mraků. Vůbec nejvyšší hora parku (Pico da Tijuca) dosahuje výšky 1021 metrů nad mořem.

Mezi pohodou a násilím

Díky přítomnosti národního parku jakoby se Rio zdálo velmi zelené. Je to ale přece jen město protikladů. Jeho centrum se rozkládá u zálivu Guanabara, u něhož se nacházela jedna z největších skládek na světě (Jardim Gramacho). Zavřena byla jen pár dní před konferencí Rio+20. Ze zálivu rovněž trčí několik ropných věží a pod jeho hladinou vede ropovod. Záliv byl úniky ropy několikrát zasažen, k poslednímu velkému došlo v roce 2000, kdy byly prakticky zničeny mangrovové porosty zálivu. Environmentální degradace pochopitelně ničí rybářské komunity, které kvůli tomu proti záměrům v Riu sídlící ropné firmy Petrobras protestují.

Nepříliš vábná voda zálivu je ostatně vidět i u městských částí Ria, jako jsou Flamengo nebo Botafogo. Sám jsem při návštěvě druhé strany zálivu, města Niterói, ve vodě zahlédl zdechlinu, nejspíš psa, na níž mocně hodoval nějaký dravec. Po takovém pohledu se člověk do vody věru nehrne a není divu, že pláže u zálivu nejsou příliš doporučovány ke koupání.

Naopak čistota vody ve čtvrtích přiléhajících k oceánu (hlavně Copacabana a Ipanema) je všeobecně považována za dobrou a skutečně taková je. To samé se dá říct o samotných plážích, zejména o Ipanemě. Poněkud to kontrastuje s cedulkou v hostelu, kde na toaletách viselo důrazné upozornění, že toaletní papír se musí vyhazovat do koše vedle záchoda a nikoli do mísy, protože veškerý odpad teče rovnou do oceánu. Nejspíš to teče někam kousek stranou, protože přímo u pláže znečištění znát nebylo.

Obyvatelé Ria (říkají si carioca) se zdají být dost sportovně založení – aspoň tedy podle pozorování z pláže. Plážový volejbal nebo fotbal hrají skvěle, skoro to vypadalo, jako když zrovna trénují jen samé špičkové profi týmy. Jenomže chlapíci se vzápětí po hře jen tak rozešli na drink. Místní žonglérskou specialitou je mix fotbalu s volejbalem – síť je stejně vysoko jako při volejbale, míč nesmí spadnout na zem, rozdíl je ale v tom, že se nesmí hrát rukama. A tak se to trká hlavou, rameny, koleny, nohama ... Na pláži občas postávají i malé skupinky, které si podobně žonglérsky hrají s balonem. Stačí se chvíli dívat a člověku je jasné, že odtud prostě musejí pocházet nejlepší fotbalisté světa.

Podél pláže vede široký chodník a cyklostezka, za nimi je tříproudová silnice v obou směrech. Každou neděli se tři proudy u pláže Ipanema pro motodopravu zavřou a lidé si užívají. Běhají, jezdí na kole, na skejtu, na inlajnech, nejvíc se jich ale jen tak prochází a užívá si sluníčka.

Rio de Janeiro tak díky příjemné teplotě a uvolněnému tempu působí hodně pohodovým dojmem. Navíc krajinná scenérie, kterou nabízí, je úžasná. A propojení městských ulic s plážovou kulturou mu i mimo období karnevalu dodává poněkud tělesnou, sexuální atmosféru. Stejně tak v něm ale stále pulsují temné proudy násilí – právě ve dnech, kdy byly pořízeny fotografie zálivu Guanabara doprovázející tento článek (24. a 25. června), z něj byli vyloveni dva zavraždění rybáři, Almir Nogueira de Amorim a Joao Luiz Telles Penetra. Oba patřili mezi významné členy organizace Ahomar, jež hájí práva místních rybářů proti důsledkům výstavby ropovodu, který v zálivu prosazuje firma Petrobras.

---

reklama

---