https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/energie-pro-afriku-jak-dostat-elektrinu-na-chudy-venkov
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Energie pro Afriku: Jak dostat elektřinu na chudý venkov?

23.4.2012 01:30 | PRAHA/BRUSEL (Ekolist.cz)
Bez zajištění přístupu k energii není možné dosáhnout odstranění chudoby ve světě, uvedl minulý týden v Bruselu generální tajemník OSN Pan Ki-mun
Bez zajištění přístupu k energii není možné dosáhnout odstranění chudoby ve světě, uvedl minulý týden v Bruselu generální tajemník OSN Pan Ki-mun
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz
Zatímco politici vydávají prohlášení o nutnosti zavést do roku 2030 udržitelnou energii pro všechny, v pozadí probíhá debata o tom, jak k tomuto politickému cíli dojít. Je potřeba rozvojové země hlavně industrializovat a snažit se zajistit centrální distribuční síť energie? Anebo by se rozvojová pomoc měla soustředit především na nejchudší, venkovské oblasti, daleko od národních elektrifikačních sítí, kam se žádní investoři nikdy nepohrnou?
 

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun a předseda Evropské komise José Manuel Barroso minulý týden na summitu v Bruselu ohlásili společný postup při zajištění přístupu k energii pro všechny obyvatele planety do roku 2030. "Bez zajištění přístupu k energii není možné dosáhnout odstranění chudoby ve světě," uvedl generální tajemník OSN Pan Ki-mun. Mezi způsoby, jak k cíli dojít, jmenoval předseda komise Barroso zejména spolupráci veřejných institucí se soukromým sektorem, jemuž by EU pomáhala například s ustanovením systému garancí při jednání s bankami. V diskusích na summitu a později i na semináři o rozvojové pomoci a energetice, který uspořádala organizace European Journalism Centre, se ovšem ukazovalo, že energetická pomoc chudým má svá úskalí.

Elektřinu venkovu

Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že nevládní organizace usilují především o to, aby se pomoc soustředila na venkovské oblasti, kde zpravidla žijí nejchudší obyvatelé a kam je extrémně nevýhodné přivádět elektrickou distribuční soustavu. Těmito tzv. off-grid instalacemi se zabývá například francouzská organizace Fondation Énergies pour le Monde. Její ředitel Yves Maigne uvedl, že vůbec nepracují v urbanizovaných oblastech. „V současné ekonomické situaci je pro rozvojové země zcela nemožné, aby našly prostředky na elektrifikaci venkovských oblastí.“ Proto je podle něj potřeba zaměřit rozvojovou pomoc právě sem.

Jak uvedl, v Evropě došlo k elektrifikaci venkova až poté, co se dostatečně zvýšila poptávka v urbanizovaných oblastech. Teprve v tu chvíli distributoři a výrobci energie dokázali vydělat dost peněz na to, aby svou síť mohli rozšířit i na venkov. „Přitom je ale nutné si uvědomit, že v Evropě žije velmi zhruba 20 % lidí na venkově a 80 % v urbanizovaných nebo příměstských oblastech, zatímco v Africe je tenhle poměr přibližně opačný,“ upozornil Yves Maigne. Proto je podle něj třeba vymyslet finanční mechanismus, který umožní elekrifikovat venkovské oblasti.

Nemá přitom smysl zavádět elektřinu v jedné vesnici na jednom konci země a v druhé někde úplně jinde. „Politici chtějí elektrifikovat pár vesnic a pak o tom donekonečna vykládat. My ale potřebujeme vymyslet, jak elektrifikovat spíše skupiny obcí v nepříliš velkém časovém odstupu. Tím se totiž mohou výrazně snížit provozní náklady,“ argumentoval Yves Maigne. Podle něj je přitom třeba hlavně využívat obnovitelné zdroje energie vhodné pro dané místo. Jinak by se mohlo stát něco podobného jako na Madagaskaru, kde podle Maigneho do jedné vesnice kdosi koupil generátory, které ale už po roce nefungovaly, protože lidé neměli dost peněz na jejich provoz.

Fotovoltaické panely se mohou v oblastech bez přístupu k elektřině stát dobrým prostředkem k výdělku. Jejich majitel může třeba prodávat energii k dobíjení mobilních telefonů. Snímek je z Mozambiku
Fotovoltaické panely se mohou v oblastech bez přístupu k elektřině stát dobrým prostředkem k výdělku. Jejich majitel může třeba prodávat energii k dobíjení mobilních telefonů. Snímek je z Mozambiku
Foto | Energy for All 2030 / Flickr

Ropa, nebo obnovitelné zdroje energie?

Vidět řešení pouze v obnovitelných zdrojích by však bylo chybou, uvedl Abeeku Brew-Hammond, jenž na ghanské Kwame Nkrumahově univerzitě pro vědu a technologie vede energetické centrum. „Máme sklon tvářit se, že obnovitelná energie je řešení. Podle mě je to ale mýtus,“ uvedl Brew-Hammond. Podle něj je v Africe aspoň 20 zemí, kde se těží ropa, například v jeho domovské Ghaně. Na kontinentu jsou i naleziště plynu. „Obnovitelné zdroje jsou součástí, která pomůže, ale v žádném případě to nemůže být jediná věc, na kterou bychom se všichni měli zaměřit. V mnoha zemích bude hlavním zdrojem spíš plyn nebo ropa.“

Druhou oblastí, na kterou se podle Brew-Hammonda příliš spoléhá, je role soukromého sektoru. „Samotné veřejné prostředky na dosažení cílů, které si daly OSN a EU, stačit určitě nebudou. Řešením ale není jen spoléhání na soukromý sektor,“ varoval Brew-Hammond. Dodal přitom, že ani v rozvinutých zemích to v naprosté většině nebyli soukromníci, kdo elektrifikaci zařídil. „V Ghaně vedla elektrifikaci skupina veřejným sektorem vlastněných společností a soukromý sektor k tomu přispíval.“

Na slova Abeeku Brew-Hammonda reagoval Pablo Leunda, který má energetickou rozvojovou pomoc na starosti v Evropské komisi. „Co se týká obnovitelné energie, situace v různých zemích je různá. Třeba Burkina Faso je v úplně jiné pozici než Ghana, která je na pobřeží a má jednoduchý přístup k dopravě, navíc má naleziště surovin, jako je ropa.“ V Burkině Faso je to však jiné, tam se musí nafta dovážet na obrovské vzdálenosti od pobřeží, tím se ničí cesty a i výroba takové energie je pak velmi drahá. „V Burkině Faso by solární energie možná už byla konkurenceschopná vůči zdrojům, které používají dnes,“ uvedl Pablo Leunda.

Jeho postoj později podpořil i Simon Rolland z organizace Alliance for Rural Electrification, která sdružuje firmy, výzkumné instituty a různé agentury, jež se zaměřují na zavádění obnovitelných zdrojů do oblastí nenapojených na veřejnou síť (tzv. off-grid). Jak upozornil, ještě relativně nedávno, kolem roku 2000, bylo v Africe instalováno víc fotovoltaických panelů než v Evropě. S následnou podporou fotovoltaiky v mnoha evropských státech se situace změnila.

„V rozvojových zemích ale žádné dotace nejsou potřeba, tam používají tak drahé zdroje, že jim obnovitelné zdroje mohou konkurovat,“ řekl Simon Rolland. Například pořízení generátorů na naftu je podle něj sice levnější než pořízení slunečních panelů, provoz je pak ale mnohem dražší, takže z dlouhodobějšího hlediska se vyplatí si pořídit panel. Podle Simona Rollanda míří v rozvojových zemích naopak obrovské dotace do těžby ropy, kolem 70 miliard dolarů ročně.

Panely na velbloudech

Abeeku Brew-Hammond z Ghany byl ovšem k možnostem elektrifikace mimo velké distribuční soustavy poněkud skeptičtější. Připomněl, že se v západní Africe realizuje projekt West Africa Power Pool, jehož cílem je propojit přenosovou soustavou všechny země západní Afriky. „Dostat levnější energii třeba do Mali nebo Nigeru by mohlo výrazně pomoci tamním ekonomikám. Ke stabilitě těchto zemí by přispělo, kdyby měly spolehlivý zdroj energie,“ uvedl Abeeku Brew-Hammond.

Údržba tepelné elektrárny v Takoradi, Ghana
Údržba tepelné elektrárny v Takoradi, Ghana
Foto | World Bank Photo Collection / Flickr

Podle něj by i ve zmíněné Burkině Faso mohlo vybudování přenosové soustavy z Ghany nebo Pobřeží Slonoviny zpřístupnit levnější energii, než jaká je používána dnes. „Solární panely jsou nakonec stále ještě hodně drahé,“ argumentoval Brew-Hammond.

„Jenomže pak se může Burkina Faso velice snadno dostat do situace, kdy se rozkmotří se svými sousedy a ti ji jednoduše od dodávek elektřiny odstaví,“ upozornil na jiný aspekt Pablo Leunda z Evropské komise. Všechny země se z tohoto důvodu snaží vybalancovat ekonomickou výhodnost s energetickou suverenitou. „Proto si státy zpravidla udržují nějakou vlastní kapacitu, aby byly pokud možno nezávislé na svých sousedech. A proto může být solární energetika částečným řešením pro Burkinu Faso, i když by byla dražší.“

Naproti tomu se na příkladu své vlastní země Abeeku Brew-Hammond snažil ukázat, že je lepší raději nechat všechny možnosti otevřené. „Když jsme v roce 1989 v Ghaně zaváděli národní elektrifikační program, začali jsem vysokonapěťovým propojením regionálních středisek po celé zemi. Vedlo to k rozvoji nejen v těchto centrech, ale i v komunitách, které žijí podél přenosové soustavy.“ Po vybudování této páteře pak propojovali menší, oblastní střediska.

„Je jasné, že potulující se Tuaregové si budou muset nosit svůj solární panel na velbloudech,“ uvedl Abeeku Brew-Hammond. „Ale to je jen jedna strana mince, to není žádná odpověď pro komunity a města, která potřebují energii pro své školy, nemocnice a průmysl. Mějme proto při rozhodování na stole všechny možnosti.“

Brew-Hammond přitom připustil, že od začátku elektrifikace se výrazně zvýšil podíl obyvatel, kteří žijí v urbanizovaných oblastech. Zatímco kolem roku 1989 to mohlo 35 % ghanské populace, dnes je to přes 50 %. Nebylo tedy lepší začít s elektrifikací venkova, aby přístup k elektřině netáhl venkovany k odchodu do měst? „To by ale bylo daleko dražší a přineslo by to daleko menší přínos ve smyslu podpory místní ekonomiky,“ zdůraznil Brew-Hammond.

Platit musí každý

Podle Pabla Leundy z Evropské komise by ovšem nebylo dobré ze snah o elektrifikaci automaticky vyřazovat soukromý sektor, protože ať už bude přístup k elektřině zajišťovat soukromník nebo veřejný sektor, nakonec za elektřinu budou platit zákazníci. Zdůraznil, že spoustě zařízení, která byla do Afriky dodána v rámci rozvojové pomoci, se dostalo tak špatného zacházení, že krachují. „Elektřinu kradou klienti, kteří za ni neplatí, a pak je energetický sektor velmi chudý a nemá kapacitu investovat do renovací a zajišťování přístupu k energii dalším lidem,“ uvedl Leunda. Právě zlepšení podobných služeb je podle něj jedním z cílů evropské rozvojové pomoci.

Instalace fotovoltaických panelů pro zdravotnické centrum ve Rwandě
Instalace fotovoltaických panelů pro zdravotnické centrum ve Rwandě
Foto | SolarEnima / Flickr

„My budeme rádi podporovat zavádění distribučních systémů prostřednictvím veřejného sektoru. Jenomže existují země, jako je Nigérie, kde je distribuční síť státní, ovšem její správa je tak mizerná, že si lidé raději pořizují generátory a vyrábějí elektřinu z ropy,“ uvedl Pablo Leunda z Evropské komise.

Abeeku Brew-Hammond z Ghany přidal, že přínos rozvojové pomoci vidí hlavně v tom, že by pomohla v různých zemích vytvářet prostředí, v němž by jak soukromý, tak veřejný sektor mohly poskytovat svoje služby. Podobně by mělo smysl, kdyby pomáhala například při vytváření regulačních orgánů, které by na poskytování služeb dohlížely. A konečně by se měla přímo podílet na zajištění přístupu k elektřině v těch nejchudších oblastech. „Tam je veřejná pomoc nebo pomoc nevládních organizací nutná,“ řekl Abeeku Brew-Hammond a dodal, že by se v takových oblastech mělo pomoci i s ustanovením lokálních mikrofinančních systémů, aby si lidé mohli přístup k elektřině udržet i v budoucnu.

Pablo Leunda ho doplnil, že evropské sáty mohou pomáhat zlepšení v oblasti řízení energetiky, při definování regulačního a právního rámce, v němž se společnosti pohybují, nebo při přenosu znalostí. Zmínil i podporu investic, které nejsou zcela finančně výhodné, ale jsou mimořádně důležité pro ekonomický rozvoj zemí. Podle jeho slov evropské instituce poskytují granty nebo bankovní záruky vládám nebo veřejnému sektoru. „EU se musí řídit pravidly, podle nichž poskytnutý grant nesmí přinést jakýkoli zisk jeho příjemci,“ uvedl Pablo Leunda z Evropské komise.

Většina diskutujících se přitom shodla, že je důležité, aby i ti nejchudší aspoň trochu za přístup k energii platili. „Lidé nejsou tak chudí, aby jim muselo být placeno všechno. I ti nejchudší se mohou malou částkou podílet na zlepšení svého života,“ uvedl Minyu Mugambi ze somálské odnože organizace ADRA, jenž na semináři představil projekt zavádění elektřiny ve venkovských oblastech Somálska. Jeho organizace při něm zajistila instalaci solárních systémů pro pumpování vody, pro školy a pro zdravotnická zařízení, ale i pro zavlažovací systémy, čímž pomohla desítkám tisíc lidí.

Kde ale tito lidé vezmou za několik let třeba peníze na novou baterii? „Můžou si na ni našetřit,“ řekl Minyu Mugambi. „Třeba za každé dítě, které chodí do elektrifikované školy, se platí malá částka, která jde na údržbu systému.“ Zdůraznil přitom, že v zemích, jako je Somálsko, kde nefunguje vláda, jsou lidé na místní úrovni daleko schopnější vytvořit si systémy správy společných věcí. „Když jsme před lety dělali projekty týkající se vody, tak si komunity samy vytvořily systémy drobných daní, které pak používaly na údržbu systému. Předpokládáme proto, že si něco podobného vyvinou i na údržbu solárních instalací.“


reklama

Jan Stejskal
 twitter
Cesta redaktora Ekolistu.cz se uskutečnila za prostředky organizace European Journalism Centre.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist