Vladimír Wagner: Kdo si opravdu zaslouží Ropáka roku?

Chytrá klimatická politika není o tom, dělat teď „něco“, ale dělat něco, co má smysl. Co má výsledky. Co je udržitelné a co nás v dlouhodobé perspektivě zbaví podstatného množství CO2.

Aby bylo jasno: považuji globální oteplování za skutečný proces a nepochybuji, že je z převážné části opravdu způsobený člověkem. Problém je jinde: bojujeme s ním způsobem, který přináší velmi výrazná – a velmi předvídatelná –selhání.

Záplava slunečních panelů a větrných elektráren rozesetých po celé Evropě nepřinesla žádný efekt. Vlastně jeden ano: zdražila elektřinu a zohyzdila krajinu.

Bjørn Lomborg: „Špatný obchod s teplým vzduchem“

V těchto dnech byla jako každoročně zelenými organizacemi vyhlášena cena Ropák roku. Stejně jako v předchozích ročnících byl výběr kandidátů postaven na ideologickém základě, a ne na reálných dopadech jejich činnosti na životní prostředí. Než se budu věnovat ceně Ropák, zmínil bych se o dvou článcích, které nedávno vyšly a s tématem souvisí. Prvním je úvaha Bjørna Lomborga s názvem „Špatný obchod s teplým vzduchem“, která vyšla v příloze Orientace Lidových novin z minulé soboty, druhým pak reakce Bedřicha Moldana na tento článek, která vyšla na jeho blogu na serveru Aktualne.cz.

Je možné dosáhnout obnovitelnými zdroji nahrazení fosilních paliv?

Hlavní myšlenky, které Lomborg předkládá čtenářům, jsou tyto: Globální změny klimatu opravdu probíhají a za velkou část z nich je zodpovědný člověk. Ovšem jejich dopady jsou jak pozitivní tak negativní, přičemž ty negativní se budou projevovat mnohem více až ke konci století. Počet úmrtí způsobený zimou je mnohem vyšší než těch způsobených teplem. Vytápění je ekonomicky náročnější než klimatizace. Zvýšení teplot sice přinese zhoršení podmínek někde a pro některé plodiny, na druhé straně však jinde se podmínky pro zemědělství zlepší. I z ekologického hlediska však opravdu nemá smysl realizovat projekty zaměřené na snížení emisí CO2, které jsou nákladnější než případné škody způsobené těmito emisemi.

A právě současná koncepce opatření proti oxidu uhličitému prosazená zelenými organizacemi vede jen k minimálnímu snížení emisí s velmi vysokými náklady za svou realizaci. Zelenými organizacemi prosazované větrné a fotovoltaické zdroje i po extrémním nárůstu výkonu dodávaly v roce 2010 z celkové spotřeby energie pouze 0,7 % ve větru a 0,1 % ve fotovoltaice. A to za situace, kdy v Evropě způsobily v zemích, kde k jejich význačnému nárůstu došlo, velmi citelné zdražení elektřiny. To například v Bulharsku nedávno vedlo i k sociálním bouřím. A i velmi optimistické a poměrně nerealistické předpovědi předpokládají, že v roce 2035 bude dodávat vítr okolo 2,4 % a slunce 1 %. A náklady za uskutečnění těchto vizí budou obrovské.

Připomenu, že v roce 2010 produkovaly jaderné elektrárny třikrát více energie než vítr s fotovoltaikou dohromady. Zelené organizace na základě tohoto nízkého podílu na celkové produkci jádro jako možnou cestu k snížení spotřeby fosilních paliv zavrhují. Na druhé straně, vítr a fotovoltaika, které se stejně jako jaderné elektrárny uplatňují dominantně pouze v oblasti produkce elektřiny a v současné době mají méně než třetinový podíl než jádro, takovými perspektivními zdroji i přes problémy s jejich závislosti na počasí podle nich jsou.

A právě prosazování fotovoltaiky a větru za cenu obrovských dotací a nákladů je hlavní Lomborgem kritizovanou oblastí energetické politiky, která se hlavně v Evropě podařila zeleným organizacím prosadit. Dovozuje, že bez technologického pokroku, který by dramaticky snížil cenu větrných a fotovoltaických zdrojů a hlavně vyřešil problém s masovým ukládáním energie, nemá smysl vyvolávat pomocí vysokých dotací masové nasazování těchto zdrojů. Něco jiného je jejich využití v decentralizovaných systémech založených na vhodných místních podmínkách a přibližování jejich ceny ke grid paritě. V tomto případě se však uplatní i bez dotací, ale pouze jako doplňkové zdroje, které nemohou mít větší podíl na produkci energie.

B. Lomborg navrhuje, aby se finance, které se nyní utápějí v dotování výstavby zatím nedostatečně technologicky rozvinutých zdrojů, využily pro financování výzkumu a vývoje právě v oblasti bezemisních zdrojů a možností skladování energie. Bylo by to lepší, než přicházet o značné prostředky v instalaci obnovitelných zdrojů, které pak mají jen velmi malý podíl na výrobě elektřiny. Většina úspěchů ve snižování emisí oxidu uhličitého ve vyspělých evropských zemích, kterými se ohání, jsou imaginární. Většina příslušných emisí se s výrobou přesunuly do Číny či jiných rozvíjejících se zemí. V Číně se kromě velkého množství výrobků prodávaných ve vyspělých zemích vyrábí i dominantní část fotovoltaických panelů v Evropě v posledních letech instalovaných.

Bedřich Moldan ve svém komentáři k textu B. Lomborga píše, že B. Lomborg dost změnil rétoriku tím, že připouští vliv člověka na vývoj klimatu a podporuje výzkum v oblasti obnovitelných zdrojů. Což ovšem není pravdou. V žádném z textů, které jsem od B. Lomborga kdy četl, nepopíral civilizační vliv na klima a nutnost vyvíjet nové technologie v oblasti bezemisních zdrojů. Jen vždy polemizoval s přehnanými katastrofickými vizemi, které se u ekologistů objevovaly. A hlavně proti nesmyslným velice nákladným a neúčinným metodám boje proti emisím, které prosazovali a prosadili. Nejvíce však B. Moldan kritizuje B. Lomborga za to, že navrhuje nedotovat obnovitelné zdroje a počkat s jejich masivním budováním až po případných technologických zvratech v oblasti jejich efektivnosti a hlavně možnostech masového ukládání energie. A argumentuje tím, že vůbec není jisté, zda a kdy k takovému zvratu dojde. Podle něj tak nelze na takové změny spoléhat, a opatření proti emisím oxidu uhličité je třeba dělat hned a bez ohledu na náklady.

Problém je, jestli jsou tato opatření smysluplná a realizovatelná. Ve své představě o energetické koncepci totiž Bedřich Moldan právě s rychlým technologickým zvratem počítá. Jaderné elektrárny u nás by měl podle něj nahradit dovoz elektřiny vyrobené ze slunečních a větrných elektráren na Sahaře a u Severního moře (viz jeho rozhovor pro Hospodářské noviny). Tato představa je technicky, ekonomicky i bezpečnostně nereálná, jak jsem vysvětloval v článku pro Ekolist. A jak poukazoval Lomborg, bez zvratu v technologickém vývoji nelze tuto situaci ani částečně změnit.

Cena Ropák

A teď se vraťme k letošní ceně Ropák. Ta se totiž týká právě energetické koncepce a jejího ekologického dopadu. Nakonec byla udělena ministru životního prostředí Tomáši Chalupovi, který obdržel 375 bodů. Jeden z hlavních důvodů jeho ocenění je:

„Podporu výstavby dvou jaderných bloků v JE Temelín a pátého bloku v JE Dukovany, ačkoliv pro životní prostředí, zejména pro stav ovzduší, je výhodnější podporovat energetické úspory a alternativní zdroje energie, čímž lze ušetřit až dvě třetiny celkové spotřeby energie v ČR i bez těchto staveb a levněji.“

Druhým v pořadí je ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, který dostal 244 bodů. Všechny důvody u něj souvisí s energetikou. A mezi nejdůležitější patří:

- „Předložení aktualizace Státní energetické koncepce ČR do roku 2040 v jedné variantě, která obsahuje výstavbu dvou nových jaderných bloků v JE Temelín a pátého bloku v JE Dukovany.

- Obhajoba výroby elektřiny z neobnovitelných zdrojů, zejména jaderné až na úroveň poloviny celkového „energetického mixu“, a její další vývoz, namísto aspoň časově podmíněné podpory obnovitelných zdrojů výroby energie a podpory energetických úspor s potenciálem ušetřit až dvě třetiny celkové spotřeby ČR, jak za reálné mj. považují studie Chytrá energie a Energetická (r)evoluce, čímž by se podstatně snížila stávající vysoká produkce 12 tun oxidu uhličitého na obyvatele a rok a závislost na dovozu ropy, zemního plynu a jaderného paliva.“

Připomeňme, že anticena Ropák se dává za antiekologický čin (dostane jej osoba, která se prosazováním nějaké stavby či záměru, vydáním rozhodnutí či budováním stavby nejvíce zasloužila o poškození životního prostředí). Ovšem posouzení, zda je antiekologickým činem podpora jaderné energetiky nebo je naopak mnohem více antiekologický boj proti ní v podání zelených organizací a prosazování jejího nahrazování fotovoltaickými a větrnými parky, je přinejmenším otevřené. Spíše si však myslím, že se už jasně nejen na německém příkladu ukázalo, že ekologické dopady cesty navrhované zelenými, jsou velmi negativní. Zatímco Česko v průběhu posledních dvanácti let, kdy trvá německá zelená revoluce, snížilo právě díky rozvoji jaderné energetiky produkci elektřiny z fosilních paliv o 16 %, v Německu naopak mírně stoupla. A to i přes obrovské dotace a rozvoj fotovoltaiky a větrných turbín. Bližší popis toho, jak Německo přechází od jádra k fosilním palivům je zde.

Aktualizace státní energetické koncepce je také zaměřena na úspory energie. A hlavně v oblasti tepla se v řadě věcí shoduje s návrhy zelených organizací zmíněných ve zdůvodnění udělení Ropáka. Jen jejich potenciál posuzuje méně idealisticky. Ale Temelín, stejně jako fotovoltaika a větrné turbíny, se týká dominantně elektřiny. A v této oblasti jsou návrhy zelených z ekologického hlediska velmi pochybné. Potenciál Česka ve fotovoltaice a větru je vzhledem ke geografickým podmínkám velmi omezený a tak by se to mělo podle těchto návrhů vyřešit plynovými elektrárnami a dovozem elektřiny z větru a slunce z jihu a severu. Jestli se to může zdařit, je velmi otevřenou otázkou a pokud ne, zbývá pouze uhlí. A návrat k uhlí pozorujeme i v Německu, které je vzorem zmiňovaných koncepcí. Pokud si vezmeme koncepci Energetická (r)evoluce propagované jako protiklad koncepce oceněné Ropákem, lze to jasně dokumentovat. Energetická (r)evoluce propaguje po vzoru Německa rychlé uzavření jaderných elektráren. Jadernou elektrárnu Dukovany chce začít uzavírat už od roku 2015. A je jasné, že v té době 16 % české produkce elektřiny, která z ní je, těžko nahradí něco jiného než uhlí. Podrobnější srovnání Energetické (r)evoluce a současného návrhu aktualizace státní energetické koncepce jasně ukazuje, která má reálnější šanci být opravdu ekologičtější.

Opakování historie

Dovolil bych si připomenout situaci v devadesátých letech, kdy byli pravidelně navrhováni lidé na Ropáka za prosazování dostavby rozestavěné jaderné elektrárny Temelín. V květnu 1999 jsem v Britských listech napsal úvahu „Cena Ropák je dnes cena velmi rozporná“, kde jsem konstatoval, že řešení navrhovaná „ropáky“ se mohou ukázat jako mnohem ekologičtější než ta, která prosazovali lidé, kteří je na tuto cenu navrhli. V té době byl na cenu navržen ministr M. Grégr, který ji nakonec obdržel, a hlavní důvody byly tyto:

"Tvrdé prosazování dostavby jaderné elektrárny Temelín, která spolykala cca 65 miliard korun a ještě spotřebuje dalších 47 miliard korun, přičemž její termín spuštění je zcela nejistý, stejně jako potřebnost elektřiny pro český stát či její proklamovaná bezpečnost".

"Nekompetentní přístup při vytváření energetické politiky, která je v rozporu s udržitelným způsobem života, neboť podporuje vyšší rozvoj jaderné energetiky".

Na cenu byl navržen také J. Hanzlíček, a hlavním důvodem byla:

"Vehemence při prosazování dostavby jaderné elektrárny Temelín, přestože je známo, že jde nejméně z energetického a finančního hlediska o neefektivní stavbu".

Nyní už je jasně vidět, že zdůvodnění ocenění anticenou Ropák byla nepravdivá. Temelín se podařilo připojit do rozvodné sítě už v roce 2000 a jak z energetického tak finančního hlediska se ukázal být velice efektivní stavbou. Loni už dodal přes 15 TWh elektřiny, tedy přes 15 % české produkce elektřiny. Během více než deseti let provozu nahradil obrovské množství fosilních paliv. Část jeho výroby sice byla využita pro vývoz, ale z hlediska emisí CO2 je jedno, zda nahradil místo českých německé, polské či rakouské uhelné zdroje. Pokud by tenkrát snaha našich ekologistických organizací úspěšná, tak by prostě místo něj muselo zaskočit uhlí a je jedno, zda české, německé, polské či další. A přesně toto probíhá v Německu, místo jaderných tam nastupují uhelné, jako například nově dobudovaná druhá největší uhelná elektrárna v Evropě Neurath. A z ekologického hlediska to je opravdu vítězství Pyrrhovo.

A situace se znovu opakuje a opět je rozhodnutí čistě ideologické bez reálného posouzení ekologických dopadů. Jak se uvádí v tiskové zprávě, bylo rozhodnutí v odsouzení podpory jaderné energetiky a energetické koncepce MPO jednoznačné. Shodlo se na něm nejméně 96 členů nezávislé Komise ze 113. Nevím, jestli je to dáno hlavně tím, že většina jejich členu nerozumí přírodním vědám, technice a energetice. Naznačuje to i přehled prominentních členů, kteří byli uvedeni v tiskové zprávě. Jsou to např. sociolog Jan Keller, filozof Erazim Kohák, písničkář Pepa Nos, teatrolog Vladimír Just.

Rozhodnutí o tom, jaká energetická koncepce je nejekologičtější a jaké postupy jsou při náhradě fosilních paliv nejúčinnější, však mohou dát pouze hluboké znalostí daného problému. Pokud nebudeme postupovat na základě přírodovědných a technických poznatků, dopadneme jako navrhovatelé Ropáka nejen v roce 1999 nebo opět tak, jak popisuje Lomborg v citátech, kterými jsem svůj článek začal.