https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/vladimir-wagner-muze-opravdu-cesko-a-evropska-unie-postavit-svou-energetiku-na-zdrojich-ze-sahary-a-severniho-more
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Vladimír Wagner: Může opravdu Česko a Evropská unie postavit svou energetiku na zdrojích ze Sahary a Severního moře?

23.1.2013
Ve svém nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny Bedřich Moldan uvedl, že žádná dostavba Jaderné elektrárny Temelín není potřeba. Že se Česko má obejít bez jaderných bloků a elektřinu dovážet ze Sahary a Severního moře. Taková představa se prezentuje ve všech koncepcích Greenpeace pro evropské státy, tedy například i ve známé koncepci Energetická [r]evoluce vypracované Greenpeace pro Česko. V ní se předpokládá německá cesta rychlého uzavírání jaderných bloků (Dukovan už od roku 2015) a budoucí intenzivní dovoz elektřiny. Právě Německo, které se na cestu bez jaderné energie vydalo, plánuje také přejít od vývozu elektřiny k jejímu intenzivnímu dovozu. A jejím zdrojem by měly být velké přímořské větrné farmy hlavně na severu a pak sluneční elektrárny na jihu, hlavně na Sahaře. Pokusím se uvést základní důvody, proč si myslím, že jsou tyto představy hodně mimo realitu a na elektřinu ze Sahary opravdu nelze spoléhat. Pravdivost řady z nich lze dokumentovat na událostech, které probíhají v Německu během jeho zelené energetické revoluce.
 

Nejde o cestu k decentralizaci

Připomeňme si, jaké jsou hlavní segmenty koncepce pana Bedřicha Moldana a Greenpeace. Jejich představa je, že velká část potřeb elektřiny v Evropské unii i v Česku bude uspokojována pomocí rozsáhlých farem velkých větrných turbín na pobřeží moře nebo v pobřežních vodách a rozsáhlých souborů velkých slunečních elektráren na jihu, hlavně Sahaře. Je pravdou, že velké mořské větrné farmy jsou tím nejefektivnějším zdrojem využívajícím vítr. Jejich koeficient využití i životnost umožňují, že se z ekonomického hlediska nákladů na jednotku produkované elektřiny začínají postupně blížit zdrojům jaderným a klasickým. I když začnou být ekonomicky konkurenceschopné, zůstane však u nich velká řada problémů spojených s tím, že se jedná o zdroje silně fluktuující a od místa spotřeby velmi vzdálené. V případě velkých slunečních elektráren na Sahaře, například v rámci projektu DESERTEC, se předpokládá využití slunečních tepelných elektráren s akumulací tepla pro umožnění provozování během noci. Ty mají mnohem nižší náklady na jednotku produkované elektrické energie než fotovoltaické elektrárny. Přesto jsou však tyto pořád násobné oproti nákladům u jaderných a klasických zdrojů.

Základním prvkem této koncepce je, že jde o systém velmi velkých a koncentrovaných zdrojů, které jsou tisíce až desítky tisíc kilometrů od místa spotřeby, dokonce až na jiném kontinentu. Velké větrné farmy a sluneční tepelné elektrárny budou financovat velcí nadnárodní investoři a stavět velké mezinárodní firmy. A to je dobře vidět i na tom, jak probíhá stavba a připojování velkých větrných farem nejen v Německu a také stavba slunečních tepelných elektráren na jihu Evropy. Řízení i kontrola a zabezpečení takového transkontinentálního systému s obrovskou koncentrací a centralizací výroby elektřiny bude muset probíhat na vysoce centralizované a globalizované úrovni. Připomeňme, že systém postavený na jaderných a klasických zdrojích doplněný malými lokálními decentralizovanými obnovitelnými zdroji, jak je předpokládáno v doporučeních Nezávislé energetické komise II (NEK II), které zapracovalo MPO do návrhu aktualizace státní energetické koncepce, má zdroje elektřiny ve vzdálenostech od místa spotřeby v řádu pouhých desítek až stovek kilometrů a v principu může fungovat na státní i oblastní úrovni a v případě nutnosti může přejít i do ostrovního režimu. Může využívat výhody mezinárodní spolupráce v sektoru elektřiny, ale transkontinentální centralizace u tohoto návrhu není nutná.

Sluneční a větrné elektrárny opravdu nestačí.

Pan Bedřich Moldan si také neuvědomuje řadu dalších důležitých skutečností. Aby se propojila místa s výrobou elektřiny a místa spotřeby vzdálená tisíce kilometrů, musí se postavit desítky tisíc kilometrů vedení velmi vysokého napětí. A to nebude lacinou záležitostí. I z těch důvodů, že často půjde i o podmořské kabely. Je třeba si uvědomit, jak obrovské výkony bude nutné přenést a na jak velké vzdálenosti. Už jen naplánování a vyřízení všech formalit okolo stavby vedení bude kolosální problém. Lze to dokumentovat na příkladu Německa. To už více než deset let uskutečňuje přechod od jádra k větrným zdrojům a dobře ví, že to nelze bez výstavby vedení velmi vysokého napětí ze severu Německa na jih. Přesto se přes obrovské úsilí místo potřebných tisíce kilometrů vedení daří stavět pouhé desítky a nejvýše stovky kilometrů. Základní problém je odpor obyvatelstva v místech, kde má vedení vést. Hlavně ve formě různých aktivistických hnutí, která protestují proti stavbě čehokoliv a dokáží stavbu zdržovat a prodražovat mnoho let. A k tomu dochází v případě, že výroba, pracovní místa i zisky jsou v Německu. V Německu se také elektřina ve své většině i spotřebovává. Teď si představme situaci, že přes pole francouzského sedláka se povede transkontinentální vedení, které zásobuje elektřinou vyrobenou v Alžíru české podniky či města. Politické prosazení něčeho takového bude opravdu velice náročné.

Další důležitou skutečností je, že síť a vedení překonávající obrovské vzdálenosti nemohou být bez elektráren. Aby se udržela síť v činnosti, musí mít v určitých a ne zase tak velkých vzdálenostech elektrárny, které nejsou fluktuující a umožňují udržovat síť v provozu. Jsou tak navíc a náklady na ně a jejich provoz je třeba do ceny elektřiny z tohoto systému započítat. S tímto problémem se potýká v současnosti právě Německo. Na udržování sítě v provozu se podílely právě odstavované jaderné elektrárny. Místo nich se tak musí stavět nové uhelné nebo plynové elektrárny. Tyto elektrárny nevydělají tolik na výrobě elektřiny, takže se musí hledat cesty, jak zaplatit jejich úlohu při podpoře funkčnosti sítě. Jinak by je investoři nestavěli a neprovozovali.

Bezpečnostní aspekty

Podobným problémem jsou elektrárny, které budou zálohovat využívané fluktuující obnovitelné zdroje. Na Sahaře je velmi stabilní počasí, takže produkce slunečních elektráren se dá poměrně dobře předpovídat. Poněkud horší je situace s větrem na severu. I tam bývá počasí poměrně stabilní, přesto však nebývají úplně řídká období, kdy je v rozsáhlé oblasti vítr velmi malý nebo naopak tak silný, že nelze větrné turbíny provozovat. Z těchto důvodu bude nutné mít v Evropě elektrárny (pravděpodobně fosilní), které budou vytvářet nutnou zálohu. Navíc je třeba počítat s tím, že vlivem přírodní či jiné katastrofy dojde k přerušení či zničení části vedení. V tomto případě se bez existujících zálohovacích elektráren mohou na dlouhou dobu bez elektřiny ocitnout rozsáhlé oblasti Evropy.

Rizikem ohrožujícím tak komplexní síť, která bude transportovat tak obrovské výkony na tak velké vzdálenosti a přitom bude mít několik velice kritických vedení, není jen nedostatek produkce ale i nadbytek, který může zničit právě ty kritické komponenty. Taková síť bude opravdu velice náročná na řízení a bezpečnostní zabezpečení. Je třeba si uvědomit, jak velké riziko přináší dlouhodobější výpadek dodávky elektřiny pro naši současnou společnost. V současnosti nejsou třeba odpady či dodávka vody v řadě případů řešeny pomocí gravitace, ale čerpadly poháněnými elektřinou. Plynové kotle, kterými vytápíme, často nefungují bez elektřiny. Už po několikahodinovém výpadku by mohl být velký počet domácností v obrovských problémech. Důležité provozy, jako třeba nemocnice, mají dieselové agregáty či jiné záložní zdroje elektřiny. Ty však vydrží pouze omezenou dobu. A vyřešení problémů vzniklých někde na severu Afriky nebo po cestě elektřiny z ní do Evropy může trvat i řadu dní. Proto je potřeba mít v Evropě zálohu potřebného energetického výkonu. Tedy v podstatě se místo jedné elektrárny musí postavit a zaplatit dvě. Jedna obnovitelná na Sahaře nebo na severu a druhá fosilní v místě spotřeby v Evropě. A ty budou muset být udržovány v horké záloze a připraveny k okamžitému naběhnutí. Zároveň však budou využívány pro produkci elektřiny minimálně, takže investorům nemohou přinášet žádné zisky. Musí se tak vyřešit jejich financování pomocí dotací. Tím se automaticky zvyšují náklady na elektřinu z Afriky i severu.

A přesně taková situace se pozoruje v Německu při jeho cestě k bezjaderné energetice. Provozování záložních plynových elektráren se nevyplácí, takže je chtějí jejich provozovatelé zavírat. Ovšem bez nich nelze zaručit bezpečné provozování sítě, takže je třeba jejich provoz dotovat a náklady se přenášejí na spotřebitele.

Energetická koncepce NEK II klade důraz na to, aby bylo Česko z bezpečnostního hlediska ve výrobě elektřiny i ve výkonu soběstačné, spíše dokonce alespoň slabě přebytkové. Pan Bedřich Moldán nás přesvědčuje, že masivní dovoz elektřiny neznamená bezpečnostní problém. Odkazuje se na to, že jsme závislí na dovozu ropy, plynu a řady dalších surovin. Neuvědomuje si však, že elektřina je velice specifickou komoditou. Nedají se u ní vytvořit zásoby. V každém okamžiku musí být dodávka a spotřeba vyrovnané. U plynu máme zásobníky, které nám poskytují řadu měsíců na opravu poškozeného plynovodu či politické nebo obchodní vyjednávání. Totéž platí i u dodávek dalších důležitých surovin. Nic takového u elektřiny nemáme. Jak bylo ukázáno, do problému se dostaneme už za pár hodin.

Jak to bude s cenou elektřiny?

Jak už bylo zmíněno, jsou náklady na stavbu větrných a slunečních tepelných elektráren takové, že cena elektřiny z nich je vyšší než z jaderných nebo klasických zdrojů. Další vysoké náklady pak budou na síť pro přenos a zálohovací elektrárny. Cena elektřiny tak z takového systému jen velmi těžko bude levnější než z jaderných nebo klasických elektráren v místě spotřeby. Dost často se argumentuje tím, že cena obnovitelných zdrojů bude rychle klesat. Je třeba ovšem velmi pozorně posuzovat, čím je snižování cen způsobeno a jaký je jeho potenciál. V posledních letech jsme byly svědky razantního snížení ceny fotovoltaických elektráren. Ovšem toto razantní snížení se týkalo ceny fotovoltaických panelů a velkou jeho část způsobil přesun jejich výroby do Číny. Dalším důvodem poklesu cen bylo snížení poptávky a nadvýrobou způsobených snížením dotací na fotovoltaické zdroje. Cena tak klesla pod výrobní náklady těchto panelů v podnicích v Evropě a Spojených státech, a ty začaly krachovat. I přes tento pokles ceny jsou náklady na jednotku vyrobené elektřiny několikanásobkem nákladů v jaderných a klasických elektrárnách. Protože potenciál přesunu výroby panelů do Číny už se vyčerpal, je velmi pravděpodobné, že další pokles ceny panelů už bude mnohem pozvolnější. Zelení aktivisté u nás prohlašují, že větší podíl obnovitelných zdrojů a odstoupení od jádra povede k nižší ceně elektřiny pro spotřebitele. Zelení aktivisté v Německu připouštěli, že dojde k nárůstu ceny, ale jen malé. Ovšem zvyšování podílu výroby ve zdroji, jehož náklady na jednotku vyrobené elektřiny jsou násobně větší prostě nelze nijak oblafnout. Německo nyní vyrábí pouze zhruba pět procent elektřiny fotovoltaickými zdroji. I tak však hlavně kvůli nim má Německo jednu z nejdražších cen elektřiny pro spotřebitele a v letošním roce stoupla její cena průměrně o 13 %. A pro německé spotřebitele to začíná být až příliš silná káva. Navíc jsou nejnákladnější části německé energetické revoluce teprve před nimi. I to ukazuje, jak reálné jsou představy o nízkých cenách elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Pokles cen u slunečních tepelných elektráren je mnohem pozvolnější. Tam by se mohlo projevit snížení nákladů dané zefektivněním výroby v důsledku většího počtu budovaných elektráren a postupným zlepšováním technologií. Není ovšem důvod si myslet, že podobně to nebude fungovat i v případě nových modelů jaderných reaktorů. Jestliže se budou stavět ve větších počtech, mohla by se doba výstavby zkracovat a i náklady by mohly klesnout. Podobný proces lze pozorovat v Číně a Jižní Koreji, kde v současné době prokázali, že dokáží stavět své reaktory souběžně a za dobu blížící se pouhým pěti letům (viz zde).

Globální oteplování

Dalším tématem, ke kterému se pan Bedřich Moldan vyslovuje, je globální oteplování a nutnost snižování produkce oxidu uhličitého. Problém je, že z jeho postoje k jaderné energetice se zdá, že naopak jeho riziko asi nebere příliš vážně. Cesta Německa k bezjaderné energetice vede přes stavbu fosilních, hlavně uhelných zdrojů. Spuštěním nových dvou bloků o výkonu 1000 MW se německá elektrárna Neurath stala druhou největší uhelnou elektrárnou v Evropě. I když se podařilo zvýšit za cenu dost razantního zvýšení ceny elektřiny podíl obnovitelných zdrojů, nepodařilo se jim plně zastoupit odstavené jaderné elektrárny a při jejich náhradě musely vypomoci právě i uhelné zdroje se všemi ekologickými dopady. Německo se razantně vydalo na cestu k modelu reprezentovanému Dánskem. To je ostatně našimi zelenými kladeno za vzor svým intenzivním využíváním přímořských větrných zdrojů a nevyužíváním jádra. Ovšem výsledkem je sice téměř třicetiprocentní podíl větru na výrobě elektřiny, ale také podíl fosilních zdrojů větší než je tomu u nás. Extrémně nízký podíl fosilních paliv v elektroenergetice má naopak Francie a Švédsko, právě díky intenzivnímu využívání jaderné energie. Pokud by se Bedřich Moldan a zelení aktivisté opravdu oxidu uhličitého obávali, propagovali by francouzskou a švédskou cestu a naopak by kritizovali fosilní cestu Dánska a Německa. Vítězství nejaderné cesty v Rakousku a Německu bylo z ekologického hlediska opravdu vítězství Pyrrhovo.

Závěr

Není pochopitelně vyloučeno, že se v následujících letech, či spíše desetiletích, podaří radikálněji snížit náklady na budování obnovitelných zdrojů. Není vyloučeno, že se podaří vyvinout metodu, jak efektivně a v masivním měřítku skladovat energii. Pak by mohlo být využití obnovitelných zdrojů daleko masivnější. Ovšem zda a kdy k tomu dojde, nelze předpovědět a už vůbec ne zaručit. Je však velmi pravděpodobné, že ještě řadu desetiletí na Sahaře nebude masivní produkce elektřiny, která by zaručila stabilní a bezpečné zásobování Evropy. Dovolil bych si připomenout, že tam zatím nejsou ani jednotlivé elektrárny, které by přispěly k produkci elektřiny pro místní obyvatelstvo a pomohly vytvořit místní průmyslovou základnu, pozvednout životní úroveň a zajistit i politickou stabilitu. Vytvoření místní infrastruktury na severu Afrik je základní podmínkou úvah o tom, že by bylo možné přebytečnou část elektřiny z těchto míst posílat i do Evropy. Vzniká pak však otázka, proč elektřinu posílat na velkou vzdálenost do evropských podniků. Jestli není lépe ty podniky přestěhovat ke zdrojům elektřiny. Pan Bedřich Moldan se zamýšlí také nad vyšší energetickou náročností našeho průmyslu. Ta je ovšem do značné míry dána i tím, že se zaměřuje na energeticky náročnější odvětví výroby. Taková situace se ve velké míře v Evropě řeší tím, že se energeticky náročná odvětví přesunou do Číny. To pochopitelně můžeme udělat také, ale emise se tím nevyřeší, prostě budou v Číně a světovou produkci oxidu uhličitého to určitě nesníží. Je otázka, co bude, když veškerou produkci elektřiny i výrobu, která ji vyžaduje, přesuneme do Číny a na Saharu. Co pak světu nabídne Česko a Evropa? Pan Bedřich Moldan navrhuje, že bychom mohli vyvážet geology do Mongolska a pedology do Afriky. Nejsem si však vůbec jistý, jestli nás toto dokáže uživit a umožní financovat dovoz elektřiny a výrobků, které si tak už nedokážeme vyrobit sami, ze zahraničí. Spíše si myslím, že se pan Bedřich Moldan vyslovuje k věcem, kterým vůbec nerozumí, a pokud bychom se spolehli na jeho úsudek, odstoupili od jádra a spolehli na dovoz elektřiny ze Sahary, tak skončíme ve stavu, že prostě pro nás nebude možné elektřinu dovézt odnikud. A nebudeme mít ani co vyrábět a vyvážet. Nevím, jak se pak zajistí alespoň minimální životní úroveň naší společnosti. Podrobnější srovnání koncepce pana Bedřicha Moldana a Greenpeace s tou, kterou navrhuje aktualizace státní energetické koncepce navržena současnou vládou je zde.


reklama

Vladimír Wagner
Autor je vědecký pracovník Ústavu jaderné fyziky AVČR v Řeži
tisknout poslat
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

 


Pražská EVVOluce
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist