https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/vladimir-wagner-ekologicke-pyrrhovo-vitezstvi
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Vladimír Wagner: „Ekologické“ Pyrrhovo vítězství

2.5.2012
V nedávné době zaznamenaly ekologické aktivity v Evropě velké úspěchy v boji proti jaderné energetice a v prosazování masivnějšího nasazení obnovitelných zdrojů. Podívejme se, jaké důsledky tato vítězství reálně přinesla pro ekologii. Jako velký pokrok se uvádí velmi rychlý nárůst produkce elektřiny větrnými a zvláště fotovoltaickými zdroji jak v Česku tak dalších evropských zemích. Už i někteří z ekologických aktivistů však berou jako jisté negativum tohoto trendu vzrůstající hodnotu dotací potřebných zvláště na fotovoltaické zdroje.
 

Pro celkovou velikost dotace je podstatné množství elektřiny z fotovoltaiky

U nás se v souvislosti s tím objevuje poněkud zavádějících tvrzení, že problémy s dotacemi do fotovoltaiky a dalších obnovitelných zdrojů jsou dány nedostatečně rychlým snižováním platby za jednotku dodané elektřiny. Snížení i o pár desítek procent celkovou velikost roční dotace příliš nezmění v případě, že garantované ceny elektřiny z tohoto zdroje jsou pořád mnohonásobkem cen tržních. Například k ceně zhruba 1 Kč/kWh, za kterou se nakupuje elektřina z klasických zdrojů, se pro zdroje postavené v tomto roce připlácí zelený bonus na elektřinu z fotovoltaiky 5,08 Kč/kWh. U větrných zdrojů je tento bonus 1,78 Kč/kWh. Celková velikost dotace je dána dominantně objemem elektřiny, kterou daný typ zdroje dodává.

V České republice začal intenzivní rozvoj těchto zdrojů koncem minulého desetiletí díky nastavení dotací v roce 2006 až 2009, kdy výkupní cena elektřiny z fotovoltaiky postavené v těchto letech překračuje 13 Kč/kWh. Zelený bonus se sice snižoval, ale velice pomalu. Nebylo tak kompenzováno snižování nákladů na pořizování fotovoltaických elektráren. Opravdu raketový nástup nastal v roce 2010, kdy se cena za panely radikálně snížila i nástupem jejich čínské produkce. Takže, zatímco v roce 2008 vyrobily solární zdroje pouze 12,9 GWh elektřiny, což bylo pouhých 0,015 %, v roce 2009 už to bylo 88,8 GWh, v roce 2010 byla produkce 615,7 GWh a v roce 2011 byla 2118,0 GWh, což reprezentuje už 2,4 % z celkové produkce elektřiny. Dotace na zelený bonus pro solární zdroje tak byla v roce 2011 zhruba 20 miliard Kč. Jde tedy o více než 60 % z 32 miliard Kč celkových dotací na obnovitelné zdroje.

Dramatické zvýšení zeleného bonusu koncem minulého desetiletí bylo přímým důsledkem tlaku zelených aktivit, aby se rychle zvýšil podíl obnovitelných zdrojů na produkci elektřiny. A splnil přesně, co požadovali. Zvýšil podíl fotovoltaiky, i když méně, než byla původní přání zelených aktivistů. Ti přece tvrdily, že nové klasické zdroje není třeba stavět, žádný Temelín nebude potřeba. Vše by mělo být zajištěno obnovitelnými zdroji. Současný podíl dvou procent pro solární zdroje je však z hlediska jejich využití pro náhradu zdrojů fosilních či jaderných pořád velmi málo. V současnosti je zelený bonus zhruba poloviční než byl v letech 2009 a 2010. I když už je nastaven na přiměřenou rentabilitu fotovoltaických elektráren, je i tak hodně vysoký. Pokud bychom chtěli nahradit fotovoltaickými elektrárnami roční produkci Temelína (téměř 14 000 GWh ročně), museli bychom platit ročně dotace za elektřinu z nich okolo 85 miliard Kč (předpokládá se, že dotace na již fungující solární elektrárny zůstanou stejné). Takže za dva roky bychom měli z těchto dotací Temelín nový.

Pokud by měly fotovoltaické zdroje nahradit všechnu naši jadernou elektřinu nebo významnější část uhelných zdrojů, dostáváme se k absolutně nezvladatelným hodnotám dotací. Je však třeba také zdůraznit, že zvyšování podílu fotovoltaiky by narazilo ještě na další problém. Elektřinu neumíme zatím efektivně skladovat, takže produkce musí být zhruba vyrovnaná se spotřebou. Pokud budeme mít větší podíl fotovoltaiky, bude ve slunné letní dny s malou spotřebou nastávat velmi vysoká nadprodukce. Tu lze řešit pouze vypínáním zdrojů, takže vlastně v nejvhodnějších podmínkách se bude muset část fotovoltaických elektráren vypínat. Tím jejich efektivita a rentabilita klesne. Na takový problém už narazilo Německo v případě větrných zdrojů a řeší to tím, že sice v některých časech část větrných zdrojů vypíná, ale v tomto případě platí jejich provozovatelům i za nedodanou elektřinu. To však dále významně zvyšuje nároky na dotace.

Je problém s dotacemi do OZE jen u nás?

Ekologičtí aktivisté často prohlašují, že problémy s dotacemi do OZE máme jen u nás a na západ od našich hranic do zvládají bez těžkostí a je třeba si z nich brát příklad. Ovšem realita je jiná. V Německu výroba elektřiny ve fotovoltaických elektrárnách dosáhla v roce 2011 zhruba hodnoty 18 000 GWh a dodávaly okolo 3,2 % celkové produkce elektřiny. Celkové dotace pak jsou okolo 170 miliard Kč. Je vidět, že na jednotku produkce sice Německo dává menší dotace, ale pouze o trochu. Jinak je situace velmi podobná té u nás. A i pro ně se výše dotací na fotovoltaiku stává nezvladatelnou. Stejně jako u nás pohltí dotace na fotovoltaické více než polovinu poskytovaných dotací na obnovitelné zdroje. I to je důvodem, proč se Německo rozhodlo radikálně přiškrtit příspěvek u nově budovaných fotovoltaických elektráren (zde a zde).

To ovšem vede k tlaku na snížení cen těchto zařízení a ještě většímu podílu dovážených čínských zařízení. Už v minulých letech postupně došlo k tomu, že čínská produkce zajišťovala více než polovinu nově instalovaného výkonu. Nyní už evropské výrobce úplně převálcovala a minulý rok i letos jsou zaznamenávány krachy řady společností, které se touto výrobou v Evropě i Spojených státech zabývaly. Je třeba zdůraznit, že zvyšování podílu slunce a větru z dotovaných zdrojů tlačí na snížení výkupních cen z nich, aby se alespoň trochu snížily dotace, které rostou do nezvladatelných výšek. Na druhé straně to způsobuje růst ceny elektřiny. Výroba fotovoltaických článků je však energeticky náročná a tak větší podíl obnovitelných zdrojů tlačí na zvyšování nákladů při výrobě solárních elektráren. Tím se ještě více rozevírají nůžky mezi náklady v Číně, kde je elektřina vyráběna hlavně v uhelných zdrojích. Stejné tendence se objevují i při výrobě větrných turbín a tak panují obavy, že se stejně jako u fotovoltaiky jejich produkce přesune do Číny (viz zde).

I kvůli potřebě extrémní dotace na jednotku produkce se nespoléhá Německo dominantně na fotovoltaiku ale na větrné elektrárny v severních přímořských oblastech. Hlavně mořské větrné farmy už potřebují dotace daleko nižší. Ovšem díky tomu, že jsou jinde než je největší část průmyslu a spotřeby, potřebují zase velké investice do sítí, které by přenesly elektřinu ze severu na jih. K tomu přistupuje odpor obyvatelstva, náročné a dlouhé povolovací a přípravné jednání. Je tak otázka kdy a jestli vůbec se podaří postavené a plánované mořské větrné farmy efektivně využívat (viz zde).

Německo se na cestu k bezjaderné budoucnosti založené na obnovitelných zdrojích vydalo už před více než deseti lety. Postupně se ukázalo, že bude v každém případě nutné část jádra nahradit i uhlím a plynem a každé zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na produkci elektřiny je finančně velmi náročné. Náklady na obnovitelné zdroje se ukázaly být mnohem větší než zelení aktivisté předpokládali a finance na jejich rychlejší zavádění se nedostávaly. To byl důvod, proč německá kancléřka Angela Merkelová přistoupila před Fukušimou k prodloužení provozu jaderných bloků a plánu využití takto získaných prostředků na dotování obnovitelných zdrojů. To vše návratem k rychlému odchodu od jádra a zastavením osmice jaderných bloků padlo. Ani v Německu, které se s dopady krize potýká poměrně dobře, není dostatek prostředků na extrémně velké dotace, které větší podíl obnovitelných zdrojů vyžaduje. Úspěšným bojem proti jaderné energetice tak ekologičtí aktivisté v Německu zlikvidovali velkou část finančních zdrojů, které mohly podpořit i obnovitelnou energetiku.

Podobné problémy s financováním obnovitelných zdrojů elektřiny má v současné době nejen Německo, ale k snížení nebo úplnému zastavení dotací muselo přistoupit i Španělsko, Itálie a další státy.

Jak nebezpečné jsou podle ekologických aktivistů klimatické změny?

Za svůj velký úspěch považují ekologičtí aktivisté zastavení rozvoje jaderné energetiky v Evropě, odstavení osmi reaktorů v Německu v minulém roce a návrat Německa, Itálie a dalších evropských států k bezjaderné budoucnosti. Ovšem i v tomto případě jsou ekologické dopady tohoto rozhodnutí značně sporné a alespoň podle mého názoru spíše negativní (viz zde).

U postoje ekologických aktivistů k jaderné energetice se objevuje ještě jeden paradox. Patří k těm, kteří se nejvíce ohánějí riziky klimatických změn a vykreslují katastrofické vize dopadů oteplování vlivem oxidu uhličitého produkovaného člověkem. Pokud ovšem srovnáme jejich postoj k fosilní a jaderné energetice, začnou se objevovat pochybnosti, jestli opravdu berou hrozbu oxidu uhličitého příliš vážně. Už dlouhodobě je boj proti jaderné energetice a snaha o její úplné zrušení jejich absolutní prioritou. Kvůli tomu jsou ochotni akceptovat náhradu jaderných elektráren uhelnými nebo plynovými zdroji. Z hlediska emisí škodlivin a reálného ekologického dopadu jsou uhelné elektrárny mnohonásobně horším zdrojem než plynové, z hlediska oxidu uhličitého jsou však plynové zdroje pouze dvakrát menším jeho producentem, což není zase tak radikální rozdíl.

Obzvláště absurdní je z toho hlediska prosazení nespuštění už dostavěných jaderných elektráren nebo uzavření již provozovaných. Ty už svoji uhlíkovou stopu vytvořily a jejich provoz je již téměř s nulovou produkcí oxidu uhličitého. Pokud bude potřeba obnovitelnými zdroji nahradit nejen fosilní zdroje ale i jaderné, tak to bude mnohem náročnější a dlouhodobější problém. A nejspíše to v případě, že tažení ekologických aktivistů proti jádru bude úspěšné, dopadne tak, že za jaderné zdroje alespoň v nejbližších desetiletích budou muset zaskočit hlavně fosilní. Naopak, pokud by se tlačilo na rozumnou kombinaci jaderných, obnovitelných a dalších zdrojů, dala by se mnohem rychleji snížit produkce škodlivin i oxidu uhličitého efektivním a ekologicky, ekonomicky i sociálně únosným způsobem. Boj proti jaderné energetice tak zákonitě vede k vyšší produkci škodlivin i oxidu uhličitého.

Zelení aktivisté zdůvodňují svůj tlak na odchod od jádra jeho riziky, kterým se chtějí vyhnout i za cenu intenzivního využívání fosilních paliv a produkci oxidu uhličitého. Tím říkají, že podle jejich názoru jsou rizika provozování jaderných elektráren mnohem větší než rizika plynoucí z produkce oxidu uhličitého a případného jeho vlivu na vývoj klimatu. Podívejme se, o jaká rizika tedy v případě jaderné energetiky jde. Během půlstoletého využívání jaderných elektráren se staly pouze tři velké jaderné havárie. Při první ve Three Mile Island nikdo nezahynul, nebylo kontaminováno okolí a v současné době jsou všechny následky havárie zlikvidovány.

Černobyl byl nesrovnatelně horší katastrofou. Hned při havárii zahynuly dva lidé následkem těžkých poranění. Téměř padesát ze zhruba tří stovek radiací těžce zasažených záchranářů a pracovníků elektrárny zahynulo většinou brzy po havárii na následky nemoci z ozáření nebo pozdější zdravotní potíže, které s ní souvisely. Zhruba deset osob zahynulo na následky rakoviny štítné žlázy, která souvisela přímo s radiací z havárie. Přesný odhad, kolik onemocnění rakovinou se objeví hlavně ve skupině likvidátorů, kteří se přímo podíleli na likvidaci následků havárie a dekontaminaci, je dost těžké. Řada z těch, kteří pracovali přímo v areálu elektrárny v prvních týdnech a měsících po havárii byla vystavena velice složitým podmínkám a určení jejich konkrétní dávky nebylo příliš přesné. Ovšem žádné ze serioznějších lékařských studií neprokázaly statisticky pozorovatelné zvýšení nemocnosti způsobené radiací, kromě už zmíněného nárůstu rakoviny štítné žlázy. Ta je však poměrně velice dobře léčitelná. Světová zdravotnická organizace odhaduje v průběhu života zasaženého obyvatelstva zhruba 4000 úmrtí na rakovinu navíc. Což je zvýšení pravděpodobnosti rakoviny statisticky nepozorovatelné na pozadí výskytu rakoviny jiného původu.

V první fázi po havárii byla evakuována zóna o poloměru zhruba 30 km (okolo 2800 km2). Později byly podle dozimetrické situace evakuovány další oblasti, takže dohromady byla plocha území, ze kterého se lidé přesídlili zhruba 4800 km2. Celkově se tak muselo přestěhovat zhruba 350 000 lidí. Asi tisícovka převážně starých lidí se ilegálně do evakuované zóny vrátila. V posledních dvou desetiletích dochází k postupnému návratu lidí do oblastí, kde je díky dekontaminaci a rekonstrukci dozimetrická situace bezpečná pro trvalý život. Jde hlavně o zasažená území v Bělorusku.

Poslední z velkých jaderných havárií se stala jako důsledek extrémně velkého zemětřesení a cunami před více než rokem v japonské Fukušimě. Následkem této havárie nebyla ani jedna lidská oběť. Obyvatelstvo bylo včas evakuováno a radiace, které byly obyvatelé vystaveni, je srovnatelná s přirozeným radioaktivním pozadím. Plocha evakuované zóny je zhruba 700 km2 a evakuovat se muselo něco přes 100 000 obyvatel. Před měsícem se pak do některých jejich částí, u nichž to dovoluje dozimetrická situace, začali postupně vracet lidé. Některá místa hlavně v nejbližší blízkosti elektrárny zůstanou uzavřena dlouhodoběji, ale nepůjde o příliš velkou plochu (zde).

Dvě posledně jmenované havárie byly určitě obrovským zásahem do života velkého počtu lidí. Popsal jsem je podrobněji, aby se připomenul jejich rozsah. Ovšem nepatří mezi největší průmyslové havárie. Vždyť například při největší havárii přehrady v Evropě zahynulo pod vlnou z přehrady Vaiont v roce 1966 okolo 2000 lidí a při katastrofě přehrad na řece Jang-c´zahynulo přes 100 000 lidí (přesné číslo nebylo nikdy zveřejněno). Jen při stavbě velké přehrady Tři soutěsky se muselo přesídlit okolo 700 000 lidí. A ještě větší dopady pak mají přírodní katastrofy, jako zemětřesení, tajfuny či cunami, stejně jako různé ekonomické i sociální kolapsy a následné ozbrojené konflikty.

Předpokládejme, že se ani v příštích padesáti či sto letech nepodaří podobným haváriím jako byla Fukušima a dokonce i Černobyl vyhnout. I když zdůrazňuji, že nechci nijak zlehčovat jejich dopady, troufám si říci, že jejich následky jsou ve srovnání s jinými riziky, kterým je naše společnost vystavena, velmi malé. Ovšem závěry ekologických aktivistů jsou, že rizika jaderné energetiky jsou mnohem větší než je tomu u globálních klimatických změn způsobených průmyslovým oxidem uhličitým a prioritně je třeba za každou cenu odstoupit od využívání jádra. To se zdá naznačovat, že reálně hrozbě globálního oteplování vlastně nevěří.

Byl či nebyl potřeba Temelín?

Když ekologičtí aktivisté bojovali proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín, byly jejich hlavní argumenty zhruba tři. První byl, že se Temelín nedostaví a nebude rentabilní. Druhým byl předpoklad, že spotřeba elektřiny u nás neporoste a Temelín tak vlastně nepotřebujeme. Třetím pak, že brzy už budou obnovitelné zdroje levnější a Temelín nebude konkurenceschopný ve vztahu ke sluneční a větrné energii. Mezi extrémní návrhy tak například patřilo postavení v areálu Temelína velké sluneční elektrárny, která by jej nahradila.

Podívejme se, jak se jednotlivé jejich argumenty naplnily. První byl vyvrácen tím, že se oba bloky dostavěly a po relativně krátkém období, kdy se vychytávaly mouchy podobně jako u všech podobně komplikovaných a náročných staveb a zařízení, už v podstatě téměř deset let dodávají do sítě stále rostoucí množství elektřiny, od 12 000 až po loňských 14 000 GWh ročně. Jaderná elektrárna Temelín se tak připojila k jaderné elektrárně Dukovany, která je jedním z nejefektivnějších zdrojů elektřiny u nás. Druhý vyvrátil vývoj spotřeby elektřiny u nás v posledních dvaceti letech. Spotřeba až na pár posledních let, kdy se projevuje krize u nás neustále roste. Od začátku devadesátých let stoupla o více než deset procent. A to platí i pro většině evropských států. Společnost ČEZ splnila i slib, že odstaví uhelné zdroje, které budou nahrazeny produkcí Temelína. Mezi léty 1990 a 2000 odstavila 2000 MW výkonu uhelných elektráren. Na druhé straně však byla hlavně mimo ČEZ postavena řada fosilních zdrojů, což je také jedním z důvodu, proč je Česká republika jako jeden z mála evropských států čistým vývozcem elektřiny. Je to dáno i tím, že ve většině okolních států, hlavně Rakousku a Slovensku, je elektřiny nedostatek. Odstavením osmi jaderných bloků se začalo z vývozce elektřiny na dovozce měnit i Německo. Proto byl minulý rok čistý vývoz z Česka zhruba 17 000 GWh, což je více než je produkce Temelína. Pokud by tak napřely ekologické aktivity místo prioritního boje proti jádru více úsilí na omezení produkce elektřiny zvláště v některých starých uhelných zdrojích, mohl by dojít k významnému omezení škodlivých emisí v Česku. Je však třeba dodat, že produkce z Temelína v každém případě vytěsnila uhelné zdroje. Pokud by totiž Česko potřebnou elektřinu se stabilních zdrojů nevyvezlo, musela by se vyrobit v starých uhelných zdrojích, převážně polských, které jsou daleko starší a ekologicky škodlivější než ty české. A to by mělo dopad i na české životní prostředí (podrobněji viz zde).

Řada českých fosilních elektráren je na hranici své životnosti a bude je třeba zavřít a nahradit jejich produkci. Je třeba také počítat s tím, že u nás dochází zásoby uhlí. Uhelné zdroje může částečně nahradit omezení vývozu, ale v pozdější fázi po roce 2015 už to nemusí stačit. Problémem je, že stabilních základních zdrojů bude v našem regionu i v celé Evropě nedostatek, takže v každém případě je hodně důležité mít alespoň mírný přebytek výroby elektřiny.

Pokud se podíváme na třetí argument, tak situace s obnovitelnými zdroji a nutnými dotacemi na ně již byla diskutována. Je vidět, že optimistické vize ekologických aktivistů z před patnácti let se nesplnily. Také současné jejich předpovědi snižování ceny obnovitelných zdrojů jsou spíše nerealistické. Využívají extrapolace snižování cen dosažených z velké části přesunem jejich výroby z Evropy do Číny, která těží z využití laciné elektřiny z uhelných, vodních a jaderných zdrojů. Tento přesun už proběhl u fotovoltaiky téměř úplně a těžko se zde skrývá větší potenciál. U větrných systémů se tento přesun rozjíždí a k dalšímu snížení jejich ceny může přispět. Co se týká výroby zařízení pro fotovoltaiku a větrné elektrárny v Evropě, tak tam zlepšování ekonomických parametrů díky technologickému pokroku bude zpomalováno růstem ceny elektřiny vlivem stále většího podílu obnovitelných zdrojů a dotací na ně. Další snížení efektivity produkce elektřiny lze čekat při zvyšování jejich podílu díky popisované nutnosti je při nadvýrobě částečně vypínat. Technologický rozvoj a pokles cen tak bude sice určitě pokračovat, ale těžko lze čekat nějaké příliš radikální změny v nejbližších desetiletích.

Nepřímé dotace na klasické zdroje

Jan Rovenský srovnává na stránkách Greenpeace přímé dotace do fotovoltaiky s externími náklady fosilních zdrojů. Jemu vychází s využitím studie Evropské agentury pro životní prostředí (její diskuze už zde byla odkazována) náklady na externality z roční výroby uhlí 118 miliard korun. Problém je, že analýza těchto nákladů je velmi nepřesná a sporná. Když vezmeme například už také zmiňovanou studii o ekologických dopadech prolomení těžebních limitů vypracovanou na zakázku Greenpeace na Universitě Karlově, dostaneme pouze zhruba 60 miliard korun (v publikaci je uveden dopad spálení určitého množství uhlí a stačí jej přepočítat na uhlí, které se zhruba v našich uhelných elektrárnách spálí za rok). Navíc zdaleka největší škoda je přisuzována dopadu klimatických změn. To je hodně diskutabilní, protože Česko určitě nevyprodukuje tolik oxidu uhličitého, aby samo způsobilo byť jen minimální klimatické změny. Bez zahrnutí těchto značně sporných následků emise oxidu uhličitého dostaneme pouze 20 miliard korun. To je stejná hodnota, jako je roční dotace fotovoltaiky za rok 2011. Ovšem fotovoltaika vyrobila pouze 2,4 % elektřiny a uhelné elektrárny 60 %, tedy 25krát více. Navíc část kompenzace externalit je už započtena v podobě emisních povolenek a dalších ekologických poplatků, které jsou na uhelné zdroje uvaleny. Lze tak říci, že nepřímé dotace na fosilní zdroje nepřekračují hodnoty v řádu pár procent přímých dotací na fotovoltaiku. U jaderných zdrojů jsou pak na rozdíl od řady jiných zdrojů náklady na jejich likvidaci a řešení jejich odpadů povinně zahrnuty do ceny elektřiny a odváděny na příslušné účty.

Závěr

V předchozím textu jsem se snažil poukázat na velice sporné aspekty, které se týkají dvou oblastí považovaných ekologickými aktivisty za jejich dva největší úspěchy v oblasti energetiky. Jde o výrazný odklon od jaderné energetiky a rychlý nárůst fotovoltaických a větrných zdrojů v Evropě. Pokusil jsem se ukázat na některé z ekologického hlediska velmi sporné aspekty těchto aktivisty prosazovaných trendů.

Zavírání jaderných elektráren a útlum jaderné energetiky vedou k výrazně většímu využívání fosilních zdrojů. Výrazný nárůst využívání obnovitelných zdrojů v Německu v minulém roce tak byl kompenzován úbytkem jaderných a ke snižování využívání fosilních zdrojů využit nebyl. Navíc přispělo předčasné uzavření osmi reaktorů k výrazném snížení dostupných prostředků k dotování obnovitelných zdrojů. I to se stalo jedním z důvodů nutnosti bouřlivý růst hlavně fotovoltaických zdrojů přiškrtit. Je také otázka, jak efektivní je intenzivní dotování fotovoltaiky, která u nás i v Německu pohltí přes padesát procent finančních zdrojů určených na dotování zdrojů elektřiny. Jestli by nebyly tyto finance účelněji využity třeba prostřednictvím zateplování, jiných obnovitelných zdrojů energie nebo vývoje účinnějších solárních článků. Je jasné, že účelné využívání a podpora obnovitelných zdrojů v místech, kde k tomu jsou vhodné podmínky je vysoce smysluplná. Tedy hlavně podpora decentralizovaných lokálních zdrojů. Ale ve většině případů nemohou být zdroji základními a dominujícími. Ve všech případech je třeba racionálně posuzovat jejich vlastnosti, pozitiva, negativa i rizika (více zde).

Ochrana životního prostředí a využívání energetických zdrojů co nejefektivnějším a nejekologičtějším způsobem jsou jedním z nejdůležitějších úkolů stojících před naší civilizací. Proto považují odklon ekologických aktivistů od vědeckého zkoumání ekologických vlastností jednotlivých zdrojů energie a jejich racionálního posouzení směrem k ideologickým doktrínám za velkou tragédií. Ještě větší, když jejich intenzivní úsilí vede k razantním výsledkům, které lze z ekologického hlediska opravdu označit za Pyrrhova vítězství. Zvláště katastrofální dopady by to mohlo mít pro naší republiku, která má z hlediska geografického velmi špatné podmínky pro využití fotovoltaiky a větru, omezené možnosti vody a biomasy a navíc už značně vyčerpané zásoby uhlí. Německo se v případě selhání své víry ve velmi rychlý technologický pokrok v oblasti větru, fotovoltaiky a skladování energie může opřít o dostatečné zásoby uhlí a ekonomickou i politickou váhu při jednání s dodavateli plynu i elektřiny, ale Česko opravdu nemůže Německo v tomto riskantním experimentu následovat (více zde).

Vladimír Wagner
Autor je vědecký pracovník Ústavu jaderné fyziky AVČR v Řeži
tisknout poslat
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

 




Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist