Cejlon aneb Zářivý ostrov pro lid

"Pokud právě neprší, vyhlíží přesně jako stránka z katalogu nějaké levné cestovní kanceláře, nabízející jihomořské ostrovy pro lid: šmolkově modrá obloha, načechrané vějíře kokosových palem, smaragdově zelená rýžová pole, zářivě bílé pláže." Biolog a esejista Stanislav Komárek tentokrát navštívil Cejlon, ve svém textu se však věnuje nejen přírodnímu vzhledu ostrova, ale také jeho rozmanitým obyvatelům.

Ač oficiální název státu je Srí Lanka (Zářivý ostrov), používám tradičního jména užívaného v Evropě – konec konců také říkáme Egypt a nikoli Masr a Německo a nikoli Deutschland (to poslední je dokonce hrubě urážlivé, němí přece nejsou). Jak nám říkají kde po světě, nota bene v komunikaci mezi sebou, je ostatně dost jedno. Navíc se v rámci orwellovských manipulací stále musí říkat Ceylon tea atd. Proto ponechme dávno zavedené tak, jak je.

Cejlon je ostrov skutečně zářivý. Pokud právě neprší, vyhlíží přesně jako stránka z katalogu nějaké levné cestovní kanceláře, nabízející jihomořské ostrovy pro lid: šmolkově modrá obloha, načechrané vějíře kokosových palem, smaragdově zelená rýžová pole, zářivě bílé pláže. Nikde jsem v životě neviděl tolik kokosovníků (ořechy a jejich deriváty tvoří krom čaje a skořice podstatnou část vývozu) a díky hojnému užití oleje a mléka z nich má kokosovou příchuť naprosto jakékoli cejlonské jídlo včetně smažených vajíček a snad i kávy. Ostrov by mohl sloužit jako živá učebnice tropického zemědělství a stěží najdeme meziobratníkovou plodinu, která by zde přímo nebujela – jen výběrem a ty nejhojnější: ve vyšších polohách zmíněný už čaj, níže zbytky kávových kultur a cukrové třtiny, kaučukovník, pepř, betelový pepř (Piper betle), ananas, hřebíček, vanilka, muškátové ořechy, hřebíček, guajava, annona, citrusy, mango, avokádo, papája, banány, areková palma, maniok a mnohé jiné.

Když jsem počátkem osmdesátých let viděl, že vídeňská univerzita pořádá botanická praktika pro své studenty na Cejlonu a nikoli ve Vídeňském lese, udělalo se mi mdlo. Teprve na místě mi došlo, že není lepšího místa: z původních pralesů už sice nezbylo mnoho (ostrov velikosti zhruba Čech má dnes přes dvacet milionů obyvatel, v roce 1800 míval desetinu tohoto počtu), ale něco přece, byť většinu povrchu zabírá mnohotvárná malozemědělská krajina s háji užitkových stromů a drobnými políčky, radost pohledět. Původní lesy zůstaly, podobně jako v Indii, jen v rezervacích a i tam se již tlačí obyvatelstvo lačné půdy.

Pokračování Indie jinými prostředky

S Indií má Cejlon mnoho společného, přírodně i kulturně, proto se zde budu držet spíš toho, čím se liší: floristicky i faunisticky se jedná o „pokračování Indie jinými prostředky“, byť zde žije řada endemických druhů ptáků, savců, motýlů, rostlin atd. Zejména jsou fascinující horské mlžné pralesy s nevysokými rododendrony, skořicovníky, keřovitými třezalkami a stromovitými kapraděmi, to vše potaženo závojem lišejníků a mechů – mnoho jich bohužel nezůstalo. Zájemce uvidí na ostrově i dva endemické druhy opic, jeleny sambary a axise, v odlehlých rezervacích snad i levharty a medvědy pyskaté. Kupodivu zde nikdy nežili tygři, ač třeba v Japonsku, na Sachalinu, Borneu či Palawanu vyhynuli až v holocénu a na věru nevelkém Bali byli vyhubeni až ve 30. letech 20. století. Naopak jsou z Cejlonu známi fosilní lvi. Sloni, erbovní zvířata ostrova, tu dnes žijí v počtu asi šesti tisíc, pro nedostatek místa zčásti schytáni, zkroceni a zaměstnáni v průmyslu turistickém – v zajetí se poměrně často i množí.

Turismus, často obohacený o ajurvédské léčebné procedury, tvoří drtivou položku státních příjmů a po skončení vleklé občanské války přímo bují – celkový obraz země je v něčem utěšenější a v něčem méně utěšený nežli nedaleké Indie. Díky v zásadě „socialistickému“ způsobu vlády na ostrově téměř není průmysl, už proto ne, že zestátňování a naopak privatizace se periodicky opakují sem a tam v podstatě po každých volbách – netýká se to samozřejmě malých obchodníků, restauratérů a sedláků, ale cizí investory do průmyslu podobné procedury spolehlivě odpudí – indická exploze IT technologií zde nemá žádnou analogii. Díky buddhismu zde nemá analogii ani indický kastovní systém (náznaky zde byly a jsou) se svou přízračnou kastou nedotknutelných, podnes se navzdory všem deklaracím plížících kolem stěn a s neobyčejnými sociálními propastmi. Na Cejlonu je jaksi poměrně rovnoměrně chudo, nepropastná bída živená kombinací zemědělství a služeb. Gramotnost se blíží sto procentům, délka dožití je stejná jako u nás – na ostrově je ostatně velmi zdrávo. Snem všech je dostat se do státní služby a stát se byrokratem – máloco na Cejlonu tak bují jako úřad: snad mu tropické poměry svědčí a trumfne i úřad indický.

Pozoruhodné jsou styčné body mezi Cejlonem a Barmou – theravádový buddhismus se do Barmy dostal právě odtud (na Cejlon pronikl z Indie už ve 3. století před Kristem). Cejlon ukazuje jinou, trochu mírnější variantu kombinace buddhismu, militarismu a socialismu, nicméně velmi dobře rozpoznatelnou – pravidelné konání voleb na tom mění jen málo. Buddhistů je na Cejlonu o něco méně než 70 % obyvatelstva, tedy přesně řečeno, skoro všichni Sinhálci. Jakkoli právě odtud přišlo nejvíce misionářů a poselstev do Zadní Indie a spousta obřadů a obyčejů byla exportována tímto směrem, v roce 1753 byla krize buddhismu na ostrově tak zlá, že bylo nutno povolat do tehdejšího hlavního města Kandy delegaci mnichů z Thajska, aby se tradice osvěžila a bylo vůbec možno provádět platná svěcení.

Cejlonský buddhismus je poněkud kontaminován hinduistickým panteonem a v některých chrámech zvaných devále, zasvěcených právě těmto božstvům, je návštěvník na pochybách, je-li ještě v buddhistickém kultovišti. Na rozdíl třeba od Barmy zde už v 11. století zanikla ženská řádová větev a místní mniši také nechodí žebrotou, jak by podle předpisu měli. Buddhističtí mniši se dnes věnují rovněž politice, mnohdy značně za hranici extremismu. Dnešní buddhistické stavební památky a chrámy jsou ve srovnání právě s Barmou skromné a jaksi „umolousané“, a to už od kandyjského období, byť nejdůležitější funkční svatyně, chrám Buddhova zubu, vznikl právě tam v 16. století. Sinhálský výraz pro stúpu, dagóba, se v přesmyknuté formě jako pagoda dostal do většiny jazyků. Vidí-li návštěvník obří památky starých hlavních měst Anuradhapury a Polonnaruvy (4.-11., respektive 11.-13. století), je těžko nezaznamenat úpadek, nejen co do velikosti, ale i co do forem.

Chrám Buddhova zubu je nicméně velmi pozoruhodný, už proto, že se tu dvakrát denně odbývá slavnost s hojnými oběťmi květů k uctění slavné relikvie, a jednou do roka obrovské procesí Esala Perahera (po úmrtí posledního „koncesovaného“ slona Rádži už také není k dispozici slon, který by odpovídal všem přísným požadavkům na nosiče schránky s tímto pokladem). Zub sám, který se ukazuje pouze v jeho nádherném obalu, má za sebou velmi pohnutou historii plnou únosů, loupeží a vydírání a podle těch nemnoha, kdo jej spatřili, prý není ani lidský – je ovšem známo, že kterýkoli zub, jsa uctíván, dostává svatozář. (Vnitrozemské království Kandy, byť už představující jen stín bývalé slávy, vzdorovalo díky odlehlé poloze evropským uchvatitelům až do roku 1815: dlouhá léta, která tam strávil v 17. století jako zajatec, neobyčejně zajímavě popsal poněkud puritánský britský námořník Robert Knox ve své knize An historical relation of Ceylon).

O zbylá procenta náboženských vyznání se zhruba rovným dílem dělí islám, křesťanství a hinduismus. Arabové s ostrovem obchodovali už od 10. století a zakládali zde vlastní osady, dnešní muslimové hovoří variantou tamilštiny a psali do nedávna arabským písmem. Hinduističtí Tamilové sem pronikali už od pátého století, zejména jako žoldnéři buddhistických vládců, a poslední velká vlna sem přišla v pozdních fázích britské koloniální vlády, kdy byli masově dováženi jako dělníci na čajové plantáže zakládané v horách, na nichž Sinhálci, raději pěstující rýži „na svém“, nechtěli pracovat. Konečně křesťané, zpočátku zejména katolíci, později i holandští reformovaní, zde představují výsledky misijní činnosti z dob vlády Portugalců a Holanďanů (16.-17., respektive 17.-18. století). Míšenci mezi kolonizátory a původním obyvatelstvem se chápali jako další samostatná kasta, tzv. burgheři (podle holandského výrazu pro občana) a svůj portugalský či holandský jazyk pod britskou vládou (1802-1948) vyměnili za angličtinu. Fyzicky vypadali velice různě a dnes žijí prakticky všichni mimo ostrov, kde ztratili někdejší privilegované postavení.

Kasty spíše jako "odborové svazy"

Sinhálci, majoritní etnikum, přišli na Cejlon zhruba v 5. století před Kristem. Jejich jazyk je sice indoevropský, ale na rozdíl od sanskrtu či třeba hindí není našinec schopen v něm rozeznat jediné podobné slovo. Co do vnější podoby jsou někteří z nich až na odstín pleti zcela podobní Evropanům, jiní se blíží Veddům, původním obyvatelům ostrova, s nimiž se silně promísili. Na Sinhálcích mne nejvíce zarazil sklon k předčasnému šedivění – nikdy jsem neviděl zdravé desetileté děti s prokvetlými hlavami. V tradiční úpravě, ještě tak před sto lety, nosili Sinhálci dlouhé vlasy i vousy, v mužské variantě sárong, v ženské cosi jako sárí. I když na rozdíl od hinduistických národů nehrál kastovní systém u Sinhálců klíčovou úlohu, přece existoval: od nejvíce vážených góviů, pěstitelů rýže, až po „nedotknutelnou“ kastu rodiů, žijící v odlehlých chýších a uhýbající ostatním z cesty (o nich se vykládala řada zkazek, například že obětovali bohyni Kálí lidské maso, zároveň však byli fyzicky velice krásní). Kastovní systém však reflektoval zhruba povolání a představoval spíše cosi jako „odborové svazy“. V Kandy se podnes řada lidí chlubí královským původem a dlouhým, tomu odpovídajícím jménem – díky plodnosti a rozvětvení panovnické rodiny to není zas tak nemožné.

Od Tamilů, jihoindického národa s drávidským jazykem a starou literární tradicí, lze Sinhálce v typickém případě odlišit už na pohled – Tamilové bývají drobnější, často tmavší a s jiným výrazem obličeje. Oba jazyky jsou psané různými písmy (to sinhálské je podobné barmskému a vypadá se svými převážně okrouhle-uzavřenými tvary velmi malebně) a dnes jsou oba jazyky úředními, byť sinhálština je stále dominantní. Mezi oběma národy existují letité třenice ne nepodobné česko-německým sporům 19. a 20.století, vrcholící dlouhou občanskou válkou – i teď je ostrov plný vojska a kdo chce zbohatnout, dává se do armády.

Původní obyvatelé, Veddové, fyzicky podobní spíše zmenšeným australským Aboriginům a jako oni původně také sběrači a lovci, se do značné míry rozpustili v sinhálském moři a dnes už prý žije v rezervacích jen několik málo „lesních“ rodin. Jejich zemědělsky usazení bratři však pro návštěvníky za obolus předvádějí tradice, v době jejich otců ještě živé. Ještě raději než průměr cejlonské populace žvýkají betel a jejich oči se v důsledku toho extaticky lesknou. Zatímco na padesátnících mezi nimi je ještě vidět, že vyrostli v nouzi lovecko-sběrného kočování, mladíci jsou dobře živení z rýže, ne-li hamburgerů. Veddové dnes nemluví vlastním jazykem, z něhož nezbylo prakticky nic, ale středověkou sinhálštinou. Když se blíží návštěva – v drtivé většině to nebývají Evropané, ale Sinhálci, pro které je tento rezervoár tradic neobyčejně lákavý – ukryjí mobilní telefony a trička a shromáždí se před domkem svého vousatého předáka k produkci… Jak by se asi našinci hrnuli do Brd, kdyby tam rezidoval nárůdek donedávna ozbrojený luky a šípy a hovořící přemyslovskou češtinou s jednotlivými řekněme baskickými slovy?

---

reklama

---