Cejlon aneb Zářivý ostrov pro lid
Ač oficiální název státu je Srí Lanka (Zářivý ostrov), používám tradičního jména užívaného v Evropě – konec konců také říkáme Egypt a nikoli Masr a Německo a nikoli Deutschland (to poslední je dokonce hrubě urážlivé, němí přece nejsou). Jak nám říkají kde po světě, nota bene v komunikaci mezi sebou, je ostatně dost jedno. Navíc se v rámci orwellovských manipulací stále musí říkat Ceylon tea atd. Proto ponechme dávno zavedené tak, jak je.
Cejlon je ostrov skutečně zářivý. Pokud právě neprší, vyhlíží přesně jako stránka z katalogu nějaké levné cestovní kanceláře, nabízející jihomořské ostrovy pro lid: šmolkově modrá obloha, načechrané vějíře kokosových palem, smaragdově zelená rýžová pole, zářivě bílé pláže. Nikde jsem v životě neviděl tolik kokosovníků (ořechy a jejich deriváty tvoří krom čaje a skořice podstatnou část vývozu) a díky hojnému užití oleje a mléka z nich má kokosovou příchuť naprosto jakékoli cejlonské jídlo včetně smažených vajíček a snad i kávy. Ostrov by mohl sloužit jako živá učebnice tropického zemědělství a stěží najdeme meziobratníkovou plodinu, která by zde přímo nebujela – jen výběrem a ty nejhojnější: ve vyšších polohách zmíněný už čaj, níže zbytky kávových kultur a cukrové třtiny, kaučukovník, pepř, betelový pepř (Piper betle), ananas, hřebíček, vanilka, muškátové ořechy, hřebíček, guajava, annona, citrusy, mango, avokádo, papája, banány, areková palma, maniok a mnohé jiné.
Když jsem počátkem osmdesátých let viděl, že vídeňská univerzita pořádá botanická praktika pro své studenty na Cejlonu a nikoli ve Vídeňském lese, udělalo se mi mdlo. Teprve na místě mi došlo, že není lepšího místa: z původních pralesů už sice nezbylo mnoho (ostrov velikosti zhruba Čech má dnes přes dvacet milionů obyvatel, v roce 1800 míval desetinu tohoto počtu), ale něco přece, byť většinu povrchu zabírá mnohotvárná malozemědělská krajina s háji užitkových stromů a drobnými políčky, radost pohledět. Původní lesy zůstaly, podobně jako v Indii, jen v rezervacích a i tam se již tlačí obyvatelstvo lačné půdy.
Pokračování Indie jinými prostředky
S Indií má Cejlon mnoho společného, přírodně i kulturně, proto se zde budu držet spíš toho, čím se liší: floristicky i faunisticky se jedná o „pokračování Indie jinými prostředky“, byť zde žije řada endemických druhů ptáků, savců, motýlů, rostlin atd. Zejména jsou fascinující horské mlžné pralesy s nevysokými rododendrony, skořicovníky, keřovitými třezalkami a stromovitými kapraděmi, to vše potaženo závojem lišejníků a mechů – mnoho jich bohužel nezůstalo. Zájemce uvidí na ostrově i dva endemické druhy opic, jeleny sambary a axise, v odlehlých rezervacích snad i levharty a medvědy pyskaté. Kupodivu zde nikdy nežili tygři, ač třeba v Japonsku, na Sachalinu, Borneu či Palawanu vyhynuli až v holocénu a na věru nevelkém Bali byli vyhubeni až ve 30. letech 20. století. Naopak jsou z Cejlonu známi fosilní lvi. Sloni, erbovní zvířata ostrova, tu dnes žijí v počtu asi šesti tisíc, pro nedostatek místa zčásti schytáni, zkroceni a zaměstnáni v průmyslu turistickém – v zajetí se poměrně často i množí.
Turismus, často obohacený o ajurvédské léčebné procedury, tvoří drtivou položku státních příjmů a po skončení vleklé občanské války přímo bují – celkový obraz země je v něčem utěšenější a v něčem méně utěšený nežli nedaleké Indie. Díky v zásadě „socialistickému“ způsobu vlády na ostrově téměř není průmysl, už proto ne, že zestátňování a naopak privatizace se periodicky opakují sem a tam v podstatě po každých volbách – netýká se to samozřejmě malých obchodníků, restauratérů a sedláků, ale cizí investory do průmyslu podobné procedury spolehlivě odpudí – indická exploze IT technologií zde nemá žádnou analogii. Díky buddhismu zde nemá analogii ani indický kastovní systém (náznaky zde byly a jsou) se svou přízračnou kastou nedotknutelných, podnes se navzdory všem deklaracím plížících kolem stěn a s neobyčejnými sociálními propastmi. Na Cejlonu je jaksi poměrně rovnoměrně chudo, nepropastná bída živená kombinací zemědělství a služeb. Gramotnost se blíží sto procentům, délka dožití je stejná jako u nás – na ostrově je ostatně velmi zdrávo. Snem všech je dostat se do státní služby a stát se byrokratem – máloco na Cejlonu tak bují jako úřad: snad mu tropické poměry svědčí a trumfne i úřad indický.
Pozoruhodné jsou styčné body mezi Cejlonem a Barmou – theravádový buddhismus se do Barmy dostal právě odtud (na Cejlon pronikl z Indie už ve 3. století před Kristem). Cejlon ukazuje jinou, trochu mírnější variantu kombinace buddhismu, militarismu a socialismu, nicméně velmi dobře rozpoznatelnou – pravidelné konání voleb na tom mění jen málo. Buddhistů je na Cejlonu o něco méně než 70 % obyvatelstva, tedy přesně řečeno, skoro všichni Sinhálci. Jakkoli právě odtud přišlo nejvíce misionářů a poselstev do Zadní Indie a spousta obřadů a obyčejů byla exportována tímto směrem, v roce 1753 byla krize buddhismu na ostrově tak zlá, že bylo nutno povolat do tehdejšího hlavního města Kandy delegaci mnichů z Thajska, aby se tradice osvěžila a bylo vůbec možno provádět platná svěcení.
Cejlonský buddhismus je poněkud kontaminován hinduistickým panteonem a v některých chrámech zvaných devále, zasvěcených právě těmto božstvům, je návštěvník na pochybách, je-li ještě v buddhistickém kultovišti. Na rozdíl třeba od Barmy zde už v 11. století zanikla ženská řádová větev a místní mniši také nechodí žebrotou, jak by podle předpisu měli. Buddhističtí mniši se dnes věnují rovněž politice, mnohdy značně za hranici extremismu. Dnešní buddhistické stavební památky a chrámy jsou ve srovnání právě s Barmou skromné a jaksi „umolousané“, a to už od kandyjského období, byť nejdůležitější funkční svatyně, chrám Buddhova zubu, vznikl právě tam v 16. století. Sinhálský výraz pro stúpu, dagóba, se v přesmyknuté formě jako pagoda dostal do většiny jazyků. Vidí-li návštěvník obří památky starých hlavních měst Anuradhapury a Polonnaruvy (4.-11., respektive 11.-13. století), je těžko nezaznamenat úpadek, nejen co do velikosti, ale i co do forem.
Chrám Buddhova zubu je nicméně velmi pozoruhodný, už proto, že se tu dvakrát denně odbývá slavnost s hojnými oběťmi květů k uctění slavné relikvie, a jednou do roka obrovské procesí Esala Perahera (po úmrtí posledního „koncesovaného“ slona Rádži už také není k dispozici slon, který by odpovídal všem přísným požadavkům na nosiče schránky s tímto pokladem). Zub sám, který se ukazuje pouze v jeho nádherném obalu, má za sebou velmi pohnutou historii plnou únosů, loupeží a vydírání a podle těch nemnoha, kdo jej spatřili, prý není ani lidský – je ovšem známo, že kterýkoli zub, jsa uctíván, dostává svatozář. (Vnitrozemské království Kandy, byť už představující jen stín bývalé slávy, vzdorovalo díky odlehlé poloze evropským uchvatitelům až do roku 1815: dlouhá léta, která tam strávil v 17. století jako zajatec, neobyčejně zajímavě popsal poněkud puritánský britský námořník Robert Knox ve své knize An historical relation of Ceylon).
O zbylá procenta náboženských vyznání se zhruba rovným dílem dělí islám, křesťanství a hinduismus. Arabové s ostrovem obchodovali už od 10. století a zakládali zde vlastní osady, dnešní muslimové hovoří variantou tamilštiny a psali do nedávna arabským písmem. Hinduističtí Tamilové sem pronikali už od pátého století, zejména jako žoldnéři buddhistických vládců, a poslední velká vlna sem přišla v pozdních fázích britské koloniální vlády, kdy byli masově dováženi jako dělníci na čajové plantáže zakládané v horách, na nichž Sinhálci, raději pěstující rýži „na svém“, nechtěli pracovat. Konečně křesťané, zpočátku zejména katolíci, později i holandští reformovaní, zde představují výsledky misijní činnosti z dob vlády Portugalců a Holanďanů (16.-17., respektive 17.-18. století). Míšenci mezi kolonizátory a původním obyvatelstvem se chápali jako další samostatná kasta, tzv. burgheři (podle holandského výrazu pro občana) a svůj portugalský či holandský jazyk pod britskou vládou (1802-1948) vyměnili za angličtinu. Fyzicky vypadali velice různě a dnes žijí prakticky všichni mimo ostrov, kde ztratili někdejší privilegované postavení.
Kasty spíše jako "odborové svazy"
Sinhálci, majoritní etnikum, přišli na Cejlon zhruba v 5. století před Kristem. Jejich jazyk je sice indoevropský, ale na rozdíl od sanskrtu či třeba hindí není našinec schopen v něm rozeznat jediné podobné slovo. Co do vnější podoby jsou někteří z nich až na odstín pleti zcela podobní Evropanům, jiní se blíží Veddům, původním obyvatelům ostrova, s nimiž se silně promísili. Na Sinhálcích mne nejvíce zarazil sklon k předčasnému šedivění – nikdy jsem neviděl zdravé desetileté děti s prokvetlými hlavami. V tradiční úpravě, ještě tak před sto lety, nosili Sinhálci dlouhé vlasy i vousy, v mužské variantě sárong, v ženské cosi jako sárí. I když na rozdíl od hinduistických národů nehrál kastovní systém u Sinhálců klíčovou úlohu, přece existoval: od nejvíce vážených góviů, pěstitelů rýže, až po „nedotknutelnou“ kastu rodiů, žijící v odlehlých chýších a uhýbající ostatním z cesty (o nich se vykládala řada zkazek, například že obětovali bohyni Kálí lidské maso, zároveň však byli fyzicky velice krásní). Kastovní systém však reflektoval zhruba povolání a představoval spíše cosi jako „odborové svazy“. V Kandy se podnes řada lidí chlubí královským původem a dlouhým, tomu odpovídajícím jménem – díky plodnosti a rozvětvení panovnické rodiny to není zas tak nemožné.
Od Tamilů, jihoindického národa s drávidským jazykem a starou literární tradicí, lze Sinhálce v typickém případě odlišit už na pohled – Tamilové bývají drobnější, často tmavší a s jiným výrazem obličeje. Oba jazyky jsou psané různými písmy (to sinhálské je podobné barmskému a vypadá se svými převážně okrouhle-uzavřenými tvary velmi malebně) a dnes jsou oba jazyky úředními, byť sinhálština je stále dominantní. Mezi oběma národy existují letité třenice ne nepodobné česko-německým sporům 19. a 20.století, vrcholící dlouhou občanskou válkou – i teď je ostrov plný vojska a kdo chce zbohatnout, dává se do armády.
Původní obyvatelé, Veddové, fyzicky podobní spíše zmenšeným australským Aboriginům a jako oni původně také sběrači a lovci, se do značné míry rozpustili v sinhálském moři a dnes už prý žije v rezervacích jen několik málo „lesních“ rodin. Jejich zemědělsky usazení bratři však pro návštěvníky za obolus předvádějí tradice, v době jejich otců ještě živé. Ještě raději než průměr cejlonské populace žvýkají betel a jejich oči se v důsledku toho extaticky lesknou. Zatímco na padesátnících mezi nimi je ještě vidět, že vyrostli v nouzi lovecko-sběrného kočování, mladíci jsou dobře živení z rýže, ne-li hamburgerů. Veddové dnes nemluví vlastním jazykem, z něhož nezbylo prakticky nic, ale středověkou sinhálštinou. Když se blíží návštěva – v drtivé většině to nebývají Evropané, ale Sinhálci, pro které je tento rezervoár tradic neobyčejně lákavý – ukryjí mobilní telefony a trička a shromáždí se před domkem svého vousatého předáka k produkci… Jak by se asi našinci hrnuli do Brd, kdyby tam rezidoval nárůdek donedávna ozbrojený luky a šípy a hovořící přemyslovskou češtinou s jednotlivými řekněme baskickými slovy?
Mapa | Google Maps
reklama
Madagaskar II. aneb Nikdy nebylo tak dobře jako dnes
Madagaskar I. aneb Malý kontinent mezi Afrikou a Asií
Nový Zéland aneb Bizarní pevnina v oceánu
