Nový Zéland aneb Bizarní pevnina v oceánu

Biolog a esejista Stanislav Komárek se vypravil do Austrálie a na Nový Zéland a přivezl odtud rozsáhlou reportáž. Její třetí, závěrečná část se soustředí na popis Nového Zélandu, jehož Jižní ostrov je na glóbu od České republiky zdaleka nejvzdálenější pevninou.

Jižní ostrov Nového Zélandu je na glóbu od Čech zdaleka nejvzdálenější pevninou. Sám Nový Zéland jako celek je zvláštním způsobem přízračný, bizarní pevnina ztracená v oceánu – je zcela jiný než Austrálie, vulkanický a geotermálně činný s rozeklaným romantickým pobřežím, vhodným tak k točení scén z tolkienovských jinozemí, plný gejzírů, horkých pramenů a romantických vrcholků hor (Mt. Cook na jižním ostrově je se svými bezmála čtyřmi tisíci metry nejvyšší horou v Oceánii). Zároveň je ovšem také mírnopásemný a pro zemědělství evropského typu i život bělochů vhodný – potomci přistěhovalců působí v některých případech svou irskou sněhobílostí a zlatavou pihovatou rezavostí jako z jiného světa, jako marťánkové, růžovoučcí na těle i na duši. Celkově je antropogenizovaná pastevní krajina smaragdově zelená, s četnými kopci, bezmrazá, deštivá, s nízkou oblačností a zvraty počasí, tak právě na způsob Irska, v zahrádkách vydrží i datlové palmy a citrusy, ale obrostlé lišejníky vypadají smutně…

Rostliny

Co do fauny a flóry je Nový Zéland rovněž podivný. Jižní buky rodu Nothofagus, které v řadě druhů rostou i na Tasmánii a v Patagonii, nejsou zdaleka tak krásné a majestátné jako ty severní, ač se jim v ojedinělých případech svou velikostí mohou blížit. Drobné, tuhé a husté lístky, připomínající svým tvarem tak nejspíš naši břízu trpasličí, jsou pochmurně tmavozelené a v nothofágovém lese mi bylo vždy trochu úzko. Nejsou to jen ony, kdo pamatují druhohory a rozpad prakontinentu Gondwany. Obzvlášť starobyle a mohutně, tak říkajíc silou minulých tisíců a milionů let, působí jehličnaté stromy rodu Agathis, zvané na Novém Zélandu kauri – pobyt v lese, složeném z těchto obrů, patří k mým největším životním zážitkům vůbec. Rovněž podokarpy s dužnatými plody, vzdáleně příbuzné našim jehličnanům, se tu vyskytují v celé řadě rodů a cizímu návštěvníkovi svým tvarem připomínají tu tisy, tu cypřiše, tu cedry, thuje či taxodia. Všude také rostou kapradiny, od nejmenších až po osmimetrové stromové obry, představující jakousi ideu palmy vtělenou do kapradě, v neskutečném spektru druhů a tvarů.

Zatímco na Severním ostrově je cosi jako náznak subtropů s palmami rodu Rhopalostylis v lesích a mangrovami rodu Avicennia na mořském pobřeží, vyšší polohy Jižních Alp jsou pokryty v zásadě čímsi jako tundrou. Novozélandský les se podobá mlžným lesům tropů či třeba Azor – hustý, propletený, neschůdný, s lišejníky, mechy, ba i epifyty visícími z větví, je v něm také, podobně jako na Azorách, většinou úplné ticho. Mnohé novozélandské stromy, třeba eukalyptům vzdáleně příbuzný a až po Havaj rozšířený rod Metroxylon, připomínají spíš obrovské keře (i zde je mnoho stromů opylováno ptáky). K obrazu novozélandské krajiny patří i dvě nápadné jednoděložné rostliny – Phormium, „novozélandský len“, využívaný Maory jako textilní rostlina, a „palma“ Cordyline, zvaná cabbage tree, rovněž Maory pojídaná. V horách se ale vidí i pryskyřníky, rozrazily a pomněnky, v lesích řada druhů ostružiníků, často velmi bizarních (Rubus cissoides). Dnes je Nový Zéland plný introdukovaných stromů, rozmanitých čínských a severoamerických borovic, sekvojí, cedrů, eukalyptů, evropských listnáčů atd., zejména oblíbené jsou duby. Krajina podle toho vypadá na principu „setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“. Známé ovoce kiwi (Actinidia), o němž se často soudí, že pochází z Nového Zélandu, je ve skutečnosti z Číny.

Živočichové

I novozélandská fauna je podivná. Zcela zde chybějí původní savci, hadi i mloci, naopak v izolovaném ráječku rozkvetli do bizarních forem ptáci. Má se za to, že ptáci moa – celá čeleď pštrosům podobných velikánů beze stopy křídel, v době příchodu Maorů jich tam bylo zhruba 12 druhů v několika rodech a velikostním rozpětím mezi statným krocanem a více než třímetrovou obludou – žili na ostrovech už při jejich oddělení od Gondwany, tj. asi 80 milionů let. Stojí za zaznamenání, že samo slovo moa znamená v ostatních polynéských jazycích slepici. Maoři, kteří slepice na Nový Zéland zdárně nedovezli, přenesli tento název na jiné „velké pozemní ptáky“. Po přistání zhruba kolem roku 1300 sice zemědělství zcela nezapomněli, ale obří rezervoáry masa byly příliš lákavé a vedly k vytvoření „kultury lovců moa“, která však nevydržela dlouho: kolem roku 1500 už byla většina těchto ptáků, jejichž mohutné nepneumatizované kosti se podnes hojně nacházejí, vyhubena. Ač se jednalo o živočichy v zásadě hloupé a na přítomnost dvounohých predátorů nezvyklé, byl jejich lov vzhledem k velké tělesné síle nepochybně nebezpečný. Kromě oštěpů a kamenů prý při lovu docházel použití i v ohni rozžhavený oblázek, který se jakýmsi prakem vrhnul do blízkosti obludného ptáka, který jej často instinktivně pohltil a poté v bolestech dokonal. Z vaječných skořápek moa vyráběli Protomaorové i „čutory“ na vodu. Není zcela jasné, kdy poslední moa vymizeli. Na každý pád žádný z Evropanů nikdy žádného neviděl. Vyprávěnky maorských předáků nicméně počátkem 19.století budily věrohodný dojem, že k vymření došlo nedávno, ba že by v odlehlých částech Jižního ostrova mohli ještě nějací být. Kde končí historická paměť a začíná lidová obraznost?

Nový Zéland slynul i dalšími velkými nelétajícími ptáky, obřími husami rodu Cnemiornis, velikými chřástaly rodu Aptornis, obřími tučňáky atd. Ani z nich nikdo maorskou invazi nepřežil, právě tak jako jejich jediný predátor, obří orel Harpagornis moorei, popsaný, podobně jako mnoho už zmiňovaných ptačích monster, Rakušanem Juliem von Haastem, v pozdním 19. století ředitelem muzea v Christchurchi. Tím výčet podivných ptáků nekončí: ikonicky donekonečna vytěžovaní kiviové se na Nový Zéland dostali zřejmě ještě létající z Austrálie. Působí jako idea savce vtělená do ptáka: nejvíce připomínají asi velké novoguinejské ježury rodu Zaglossus se zakrnělými ostny: velikostí, způsobem pohybu i obživy - jen mají dvě nohy namísto čtyř, zobák s mohutnými hmatovými „vousky“ u báze namísto „sosáku“ a dokonalou atrapu srsti z původního peří. V lesním podrostu v noci šmejdí zcela podobným stylem, krom bezobratlých však žere i bobule. Tento pták-nepták má i nižší tělesnou teplotu než ostatní ptáci, 38 stupňů, je dlouhověký, až tak 40 let, přísně teritoriální a pomocí svých mohutných drápů i velmi agresivní – mají i velmi široká a silná žebra a vůbec nepneumatizované kosti. Kamenem úrazu je jeho rozmnožování: samička snáší za sezónu zhruba tři obrovská vejce (za život až stovku), o váze asi půl kilogramu, tj.asi 20 % její tělesné váhy, u samice také na rozdíl od jiných ptáků pracují oba vaječníky. Vejce pak inkubuje v noře sameček po celých 80 dní, vodí i mládě – ztráty na mláďatech činí v prvním půlroce asi 95%, dospívají za 2-5 let. Zavedení fretek, lasiček a hranostajů Brity se stalo pro kiviho i řadu dalších novozélandských ptáků pohromou, stejně jako dříve Maory dovezení psi a krysy (ještě hůře dopadli ptáci ostrovů Norfolk a Chatham). Bizarní papoušek kakapo (Strigops habroptilus), idea sovy vtělená do papouška, velkého, nočního, téměř nelétajícího, špinavě šedozelené barvy, přežívá jen na dvou pobřežních ostrůvcích, kam se predátoři nedostali a kam byly evakuovány zbylé exempláře.

Nový Zéland má ještě jednu endemickou čeleď ptáků, Callaenidae, k níž patří mimo jiné i dnes už vymřelá huia (Heteralocha acutirostris), krásný, jen na severním ostrově žijící pták s různě utvářeným zobákem u každého pohlaví. Nikdy už se nedozvíme, zda skutečně oba členové páru kooperovali při rozbíjení trouchnivých pařezů a vybírání larev, jak se v biologickém folklóru tradovalo. Vzhledem k tomu, že Maoři huiu s oblibou lovili pro ocasní pera, chápaná jako poklad i platidlo, a Evropané nezvyklého ptáka po stovkách preparovali pro muzea, v roce 1907 vymřel, navzdory vládním pokusům o ochranu a skutečnosti, že maorští náčelníci nakonec vyhlásili nad posledním výskytištěm tapu rituální zápověď. Novozélandských ptáků v posledku vyhynula celá řada, někdy obtížno říct, z jakého vlastně důvodu. I ti zbylí nejsou zvlášť plaší a neudivuje, že Maoři lovili řadu z nich, třeba divoké holuby, zespodu dlouhým oštěpem a poté je „zavářeli“ do tuku. Žádný novozélandský pták se také nepřidal k lidem a všichni synantropové jsou dovezení buď z Evropy, nebo Austrálie. Ještě tak nejhojnější v kulturní krajině je slípka modrá zvaná pukeke. Velmi impresivní jsou i buřňáci a albatrosi, které zahraniční návštěvník uvidí až při plavbě na otevřené moře, třeba za účelem sledování vorvaňů – na rozdíl od racků totiž tito procellariformní ptáci mimo dobu rozmnožování pobřeží vůbec nenavštěvují a spí na širém moři.

I zdánlivá „ještěrka“ hatérie, další z novozélandských živých fosilií, současník dinosaurů (i ti na Novém Zélandě žili), žije dnes jen na odlehlých pobřežních ostrůvcích bez krys. Z tamního hmyzu se největší pozornosti cizinců těší světélkující larvy dvoukřídlých mušek druhu Arachnocampa luminosa (čeleď Sciaridae), lovící kořist do sítí trochu po způsobu pavouků v jeskynních systémech Waitomo. Denních motýlů tu žije jen několik málo druhů, zato ti noční jsou neobyčejně koloritní a starobylí – čeleď Hepialidae tu dochází maxima svého rozvoje. Řekneme-li Nový Zéland, vybaví se automaticky pastevní hospodářství – polí, sadů a vinic je jen nemnoho – na Severním ostrově převažují krávy, na Jižním ovce. Jedná se zcela nepochybně o ovčáckou velmoc prvního řádu, ač stavy poklesly z někdejších 60 milionů na pouhých 40. Hojně se chovají i evropští jeleni. Možná snad jedna polomýtická perlička na závěr: maorské pověsti i pozorování několika Evropanů včetně kapitána Cooka a již zmiňovaného von Haasta mluví o savci zvaném waitoreke, žijícím údajně na Jižním ostrově a připomínajícím tak nejspíš vydru. Potíž je v tom, že kromě stop nebylo nikdy sebráno nic hmatatelného a po konci 19. století zprávy mizejí. Že by přece jen jeden původní savec?

Lidé

Původní obyvatelé Nového Zélandu, Maoři (tvoří dnes asi 15 % obyvatelstva), patří k polynéské skupině národů a připluli zřejmě z oblasti Společenských ostrovů, jejichž dialektům se jazyk Maorů nejvíc blíží. Kapitán Cook, druhý evropský mořeplavec po Abelu Tasmanovi, který u Nového Zélandu přistál, se se svými lámanými znalostmi tahitštiny s místními obyvateli domluvil. Trochu méně podobné, ale přesto vzdáleně srozumitelné jsou i jazyky Havaje, Samoy, Tongy a Velikonočního ostrova. U posledního jmenovaného vyplývá naplno na povrch jeden z divů polynéských objevných plaveb: už v případě invaze na Nový Zéland udivuje uražená vzdálenost, ale minout mohutné souostroví bylo dost obtížné – jak se ale trefit na Velikonoční ostrůvek, kde tisíc kilometrů na všechny strany je jen moře? Brázdily Pacifikem stovky a tisíce vahadlových kánoí, z nichž většina našla bídný konec? Či uměli Polynésané nějak na dálku lokalizovat pevninu a nejeli „nablind“? Faktem zůstává, že jednotlivé vzdálené polynéské kultury spolu v posledku neudržovaly žádné kontakty a navzájem o sobě už nevěděly. Původ Polynésanů je kdesi v jižní Číně a na Tchajwanu, odkud už jako zemědělci vyrazili s psíky, vepříky a slepicemi do pacifických šírav. Ne každou plavbu všechna zvířata přežila a na Nový Zéland, zřejmě polomrtví hladem, nakonec Maoři dovezli jenom psy a polynéské krysy, které možná jako pochoutku vysadili úmyslně (na Velikonočním ostrově naopak ze všech domestikantů zbyly jen slepice).

Zda znali Polynésané původně také metalurgii, je těžko soudit, na každý pád se ji na ostrovech bez rudných ložisek „odnaučili“. Z tohoto důvodu se maorská společnost jeví z našeho pohledu jako „neolitická“, odpovídala však spíše řekněme společnostem germánských kmenů doby železné: rodově organizovaná, válečnická, hierarchizovaná se šlechtou mnoha stupňů, „lidem“ a otroky, prahnoucí po vojenské slávě, rodokmenech a genealogiích, oslavných písních a eposech o činech předků. Ve srovnání s rafinovanější a centralizovanější společností na Tahiti působila ta novozélandská řekněme jako Vikingové oproti středověké Francii. Oproti jiným ostrovům byl Nový Zéland, zvláště Jižní ostrov, osídlen velmi řídce, stálé války, vedené mezi vesnicemi chráněnými kolovou hradbou, zemi dosti vylidňovaly. Maoři neznali rovněž písmo, luk ani keramiku, jen dřevěné nádoby, sekery měli kamenné, často z jadeitu či jiných polodrahokamů, vyráběli rovněž krásné velké kánoe z jednoho kmene obrovských stromů kauri. Naopak znali tkané a pletené textilie a byli velmi umělecky založení, vše bylo zdobené, od vyřezaných trámů budov a soch božstev (vkus byl velmi zvláštní, z evropského hlediska trochu „divoký a barbarský“) až po tetuáže v obličejích a po těle (dnes už většinou jen na jedné ruce, většinou levé). Řada soch nápadně připomíná totemy indiánů severozápadního pobřeží Severní Ameriky.

Maorské zemědělství bylo spíše „zahrádkařením“, půdu kypřili rycí holí se stupátkem zcela stejnou jako v Andách. Byl zde nějaký jihoamerický kulturní vliv? I pěstování tykví by na to poukazovalo. Krom nich sázeli zejména bataty, taro, „novozélandský len“ a na severu i strom Broussonetia papyrifera k výrobě oděvů. Zdá se, že původně přivezli i další typicky polynéské plodiny, chlebovníky, kokosy, banány a pandány, ale ty se tak daleko na jihu nedařily. Jedlé kořeny a výhonky i maso vařili v páře v podzemních píckách hangi, do nichž je vkládali na vrstvu předem rozžhavených kamenů zabalené do listů a zasypali. Tělesně i mnohými tradicemi se Maoři nejvíc podobají Malajcům, jen jsou trochu větší a statnější a mírně kučeravé vlasy a chloupky na těle poukazují na určité promísení s Melanésany. Jejich ploché „mongolské“ obličeje s mírně vkleslým kořenem nosu asijský původ nezapřou, stejně jako světle hnědožlutá barva. I tradiční oděv je velmi podobný sárongům, stejně jako jejich jazyk patří s malajštinou do stejné austronéské skupiny (shodných slov je málo, ale přece: ryba se jmenuje malajsky ikan, maorsky ika). K tradičním pochoutkám patřili i pečení přemožení nepřátelé, čímž se Maoři podnes nadšeně chlubí, stejně jako válečnými kyji s výstupkem pro prorážení lebek. I mužské válečné tance jsou neobyčejně agresivní, s hrozivým vyplazováním jazyků, které se mi zdály neobyčejně dlouhé. Ženské tance naopak spíš připomínají ceremoniální tance javánské. Na Novém Zélandě se často diskutuje a řeší problém, zda snad Maoři nevyhubili nějaké ještě původnější mírumilovné melanéské obyvatele zvané Moriori. Nikdy jsem nenahlédl, proč je to takové politikum, ale jedná se zřejmě jen o spekulaci.

Ač se Evropanům 19. věku Maoři zdáli nepochybně „barbarští“, jsou pro našince mnohem pochopitelnější než zasněný svět australských Aboriginů a také oni sami se s evropským světem mnohem snáze sžili. Velmi záhy pochopili význam peněz i střelných zbraní a za velké kvantum „novozélandského lnu“ odkoupili od lodníků množství mušket, které ihned využili k poražení a zmasakrování těch kmenů, které je dosud neměly. V této době se vyprofiloval zejména náčelník a básník Te Rauparaha (1768-1849), jakási syntéza Jánošíka, Lermontova a Hitlera, na rozdíl od zmiňovaných však všechny své nepřátele zdárně pobil a zemřel v požehnaném věku stářím. Později během 19. století bojovali Maoři místně i proti britské vládě, ale dokázali si vždy obhájit své a od roku 1868 zasedají i v parlamentu: Maoři jsou, tak jako většina Polynésanů, národ velmi „politický“, s tradicí předlouhých obřadných řečí, pozdravů a diskusí ve společenských domech marae, kde se podnes řeší mnohé záležitosti kmene. Zatímco kolem přelomu 19. a 20. století se Maoři snažili co nejvíc přiblížit evropským zvykům i odívání a byli už také všichni pokřtěni, dnes se oprašují všechny staré tradice, byť většinou jen jako atrakce pro turisty, někdy dosti disneylandovské. Původní jazyk se dnes užívá hlavně při ceremoniálních příležitostech, ale značná část Maorů jej ještě umí. Mnoho místních názvů je maorských a jména typu Waitakere, Rotorua či Otorohanga se ve sterých permutacích hemží na mapách a staršímu cizinci se těžko pamatují – dnes bývá zvykem vracet je i pro lokality se jménem dříve anglickým a pro místní rostliny a ptáky. I místní mytologie znovu ožívá a produkuje komplikované genealogie nejen pro bohy, héroy a lidi, ale i pro živý svět, byť vidí vzájemné příbuzenství zcela jinak než učená biologie: z jednoho pojednání o maorské lidové entomologii si vzpomínám na bájnou postavu jménem „Matka stonožek“.

Je sice pravda, že všichni žebráci, které jsem v Aucklandu potkal, byli Maoři, ale bylo jich jen několik málo. I ostatní Polynésané po „civilizaci“ spíše baží a toto město je dnes vlastně centrem celého Pacifiku: je zde možno potkat v hojném množství i Tahiťany, Samoánce, Fidžijce a Tonžany, obzvlášť obrovské a tlusté (všichni Polynésané, žijící na svých ostrovech dlouho na pokraji hladu, mají při dnešní všeobecné hojnosti sklon tloustnout, na rozdíl od Austrálců, kteří jsou většinou velmi štíhlí). V Aucklandu je i velmi mnoho Asiatů (Číňané, Korejci, Indonésané, Indové, Pákistánci, Sikhové, Arabové a mnoho dalších), možná tvoří celou polovinu obyvatel – město je jakoby jedinou velkou „antropologickou zahradou“, jen tak ještě mít cedulku s udáním země původu. Vzhledem k tomu, že se přistěhovalci dál mísí mezi sebou, byl jsem u druhé generace s odhadem původu brzy v koncích. Novozélandská společnost, která z britské strany začínala nikoli jako trestanecká kolonie, ale jako místo, kam se posílalo za odměnu (zakoupila se tam i celá řada britské nižší šlechty), vykazuje dnes všechny liberálně-multikulturní rysy, typické pro australskou i jiné její tendence, jen v bizarně zvětšeném měřítku (nápisy na veřejných záchodcích však mluví o všem jiném než o toleranci a ukazují jinou, na odiv nestavěnou stranu společnosti). V mírném klimatu a mlhavě deštivé odlehlosti tam vybujela společnost neméně ojedinělá a bizarní, než byla novozélandská fauna před příchodem Maorů – až sem jednou dorazí loďstvo řekněme Masúda Osvoboditele, nastane společenské mass extinction dosud nevídaného rozsahu. Tady se postmoderna opravdu žije naplno a se vší bezpředsudečností, všechno je jaksi snové, ale také jaksi vulgární, podbízivě pouťové a neseriózní (celek je v podstatě zcela neschopný obrany, asi jako zdejší ptáci proti lasičkám). Austrálie se z této perspektivy jeví mnohem britštější, serióznější, pokrytečtější a konzervativnější, než by se zdála směrem z Evropy.

Bílí Novozélanďané mají někdejší nutností dané sklony ke kutilství, vynálezectví a víře ve vlastní genialitu z dob, kdy na odlehlé farmě z příslovečného drátu č. 8 na ohrazování pastvin a starých plechovek vyrobili téměř cokoli: stará ruská vášeň pro zapomenuté génie, kteří v blátě vzdálených gubernií vynalezli žárovku či letadlo, má na Novém Zélandu svůj důstojný protipól. I známý fyzik Rutherford tu za svého mládí prováděl experimenty doslova v univerzitní kůlně. Novozélandské univerzity jsou bohatě dotované, personálně rozsáhlé a tvoří jakýsi ostrůvek blažených. Viděl jsem slavnostní pochod jedné z těch aucklandských a těžko na to zapomenout: v čele kráčelo několik kvaziskotských dudáků, zčásti čínské etnicity a za nimi, počínaje děkankou v pestrém polynéském péřovém plášti, blahobytné pedagožky a pedagogové v nejrůznějších bizarně operetních krojích a baretech, potřásajíce tukovými laloky všech barevných odstínů – bylo to bizarní jako ptáci moa. Ze všech mých cestovních zážitků to snad přetrumfne jen slavnost znovuobracení gulagu na klášter na Solovkách.

Na Novém Zélandě jsem si ve vyostřené podobě uvědomil situaci, která je vlastně typická pro celý západní svět, ale málokde tak zřetelná. Zatímco univerzity (a média, obsazená jejich absolventy a udávající společenský diskurs, eventuelně typ přetvářky) jsou vyhraněně levicově-liberální (slovník novozélandského veřejného prostoru je výrazně marxistický), představují však cosi jako ozdobu bez nějakého praktického užitku, zejména pokud se týká společenských aplikací jejich sociálních nauk, kde nic, co není nějakým bizarním způsobem přepjaté, nevzbudí ani stopu pozornosti. Pokud by se společnost podle jejich rad a koncepcí zařídila, záhy by přestala fungovat – je dobře, zůstává-li utopie zavřena v akademickém světě. Od tohoto světa je skoro hermeticky oddělen svět podnikání, který jde jen po penězích, na Novém Zélandě doslova všemi prostředky: je zcela soustředěn na komerci a myslí si své. Běží samospádem, intelektuály opovrhován (neposlušní z nich se celosvětově vždy posílali „do výroby“), a nepotřebuje dokonce ani ekonomická školení. Vyrovnaného rozpočtu se dosahuje zejména tím, že tomuto segmentu společnosti v obohacování nic nebrání a nic není dost obskurní, aby to nemohlo přinášet zisk, který je pak daněn a v zásadě parazitním světem úřadů, intelektuality a médií spotřebováváván (svou roli zde hrají i nízká vydání vojenská, vysoké příjmy z turismu a skutečnost, že se prakticky nemusí topit ani klimatizovat). Volby zaručují, že ani jedna z těchto polovin společnosti není schopna zničit tu druhou, ale pro odchovance středoevropské tradice, která v univerzitě vidí myšlenkovou páteř státu a laboratoř nových idejí, je to zjištění dost neveselé a hořké: svět avantgardní praštěnosti a nekulturní hrabivosti nespojuje žádná rozumná mezipoloha.

Nový Zéland je ještě mnohem nekulturnější, konzumnější a povrchnější než Austrálie (šundromány a bulvár jsou naprosto převládajícími tiskovinami) a odlehlá městečka typu Graymouth na západě Jižního ostrova by se hodila tak nejspíš pro účely vyhnanství (i v relativně velkém a strašlivě novogotickém Christchurchi končí veškerá městská doprava v šest večer a v jejích autobusech je zakázáno klít – je to poslední pozůstatek puritánské minulosti země, kdy v řečenou hodinu zavíraly i výčepy a dobytek se nesměl pářit v dohledu veřejných cest; alkohol se rovněž podnes prodává v zamaskovaných liquor-storech jako exemplární nepravost). Celý ten výstřední ráječek pro bílé a Polynésany je však stavěn především na zádech asijských přistěhovalců, kteří dřou od slunka do slunka – co se stane, až se v další generaci chopí vlády?

Rovněž jsem v životě neviděl společnost, která by byla tak jako ta novozélandská dominována ženami, které zde také jako v první zemi na světě získaly volební právo (1893). Když jsem se rozhlížel po letišti, počítal jsem, co je vyobrazeno na titulních listech tamních ilustrovaných časopisů – ze 40 byly na 38 optimisticky se usmívající paní a dívky, na jednom neduživý mladík s nápisem broken generation a na posledním pár homosexuálů v ženských šatech, držící se za ruce. I bungee-jumping je novozélandským vynálezem. Nic není dostatečně podivné, aby se to v podmínkách konce světa neprosadilo: turisté se mohou terénem projíždět na čtyřkolkách či v jakýchsi obrněných transportérech za všeobecného skřípění pásů a rozstřikování bahna, popřípadě koulet ze svahu v rámci tzv. „zorbingu“ v obrovském plastikovém míči zvaném zorb (ptal jsem se na původ tohoto slova a nikdo nevěděl – podivné věci mají podivná jména a proč se vlastně hrnec jmenuje hrnec, je otázka podobně zpozdilá). V „zorbu“ jsem se věru neskutálel – nechtěl jsem být hlavou dolů hned dvakrát (proč jet na Nový Zéland za tímto účelem? Je to podobné, jako otázka bači, proč turisté, kteří přece mají v městě všechno, jedou kraj světa se vzdycháním zírat na blbé kopce). Mnoho ze „zeleného“ myšlení a uvědomění Nového Zélandu je při bližším ohledání jenom póza: se skoro vymírající veřejnou dopravou a všudypřítomým automobilismem se značně blíží Spojeným státům.

Daleko od domova lépe pochopíme bizarnost a nesamozřejmost světa, ve kterém žijeme. Když kapitán Cook plul na Nový Zéland, cesta trvala rok, i po osídlení a zavedení pravidelných plachetních linek trvalo stejnou dobu, než přišla z Evropy odpověď na dopis – tedy v případě, že se vše dařilo, jak má. Dnes jsme na nejvzdálenější pevnině zeměkoule za čtyřiadvacet hodin letu, bez kurdějí, mořských bouří a lodních sucharů prolezlých červy – takový výlet pro přerostlé děti. I e-mailová zpráva odtud dorazí do Evropy v prakticky žádném čase, po Skypu si lze popovídat kdykoli s přáteli, pokud ovšem vystihneme okamžik, kdy právě nespí. Po zasunutí jakési karty do specializovaného místa bankovní zdi a malém magickém úkonu začnou vylézat bankovky místní měny (pokus zaplatit v tamní samoobsluze hotovými penězi je ovšem kvitován podobně udiveně jako snaha papuánského tradicionalisty vyměnit v té naší nákup za dvě kamenné sekerky). Jiným magickým úkonem po síti se koupí letenka či lokální autobusový či lodní lístek, pokud ovšem takovéto starobylosti na místě samém ještě jezdí, což už většinou nebývá ten případ. Někdy se cítím jako ten, kdo za mlada pomáhal ručně opisovat Viklefovy traktáty a na stará kolena vydával ilustrovaný týdeník s pestrými litografiemi. Nemohu občas přemoci krajní podivení a při automatizovaném check-inu na aucklandském letišti jsem si položil zmatenou otázku: opravdu jsem se před půl stoletím narodil ve venkovském domečku s pumpou přes ulici, budkou na dvoře, železným sporákem na dříví a koupáním v pocínované vaničce s jádrovým mýdlem jednou do týdne?

---

reklama

---