Austrálie II. aneb Skličující osud Austrálců
Austrálci
Ač o Austrálii dobře věděli čínští i javánští kupci a díky plavbám Abela Tasmana i holandská Východoindická společnost (Austrálie se ostatně dosti dlouho jmenovala Nové Holandsko), nikdo se tam po dlouhou dobu nehodlal usadit či udržovat pravidelné lodní linky: s kulturou mladší doby kamenné je těžko obchodovat, byť by původní Austrálci jistě řadu nabízených produktů chtěli. Nebylo za ně ale v podstatě co nabídnout: klokaní kožky nebyly zas tak skvělý artikl a zlato, kterého bylo později v zemi nalezeno víc než dost, netěžili a k výměně nepoužívali.
Austrálci (též Aboriginci z lat. ab origine, od počátku) přišli do Austrálie z oblasti dnešní Indie vskutku dávno, první vlna zhruba před padesáti tisíci lety – ta poslední, zhruba před pěti tisíci, s sebou přinesla i jediné domácí zvíře, psa, který v kraji bez šelem brzy zdivočel a potřebná štěňata stačilo odebírat z přírody. Dnešní Veddové na Cejlonu Austrálce připomínají vzhledem i loveckým způsobem života a jakési vztahy mají i s negritskými kmeny Malajsie, Andaman i Filipín. Ač jsou Austrálci z pochopitelných důvodů velmi tmavě pigmentovaní (bílí Australané mají díky intenzivní insolaci největší výskyt melanomu na světě), nemají s africkými černochy kromě barvy naprosto žádnou souvislost – představují v zásadě velmi archaické stádium „kavkazské“ rasy, se spoustou rysů pro ni typických: bujným vousem i tělesným ochlupením, mohutným, byť spíše širokým nosem atd. – estetika jejich tváří je ovšem jiná než naše, místy se blíží spíše japonským Ainům či Repinovým portrétům ruských mužiků (také je často dotvářena rituálními jizvami, kdysi i vytloukáním předních řezáků při mužské iniciaci). Zejména starší muži s mohutnými nadočnicovými oblouky a šedivým vousem a ovlasením vypadají velmi reprezentativně, hrdě, ba numinózně a starobyle přísně: nikdy bych si netroufnul je fotografovat – na těch zdeptaných alkoholem je spíše cosi smutného a odlehlého. Jako by dokládali Bolkovu a Portmannovu hypotézu o permanentní juvenilitě a lidské civilizaci: běloši a zejména Asiaté ve srovnání s nimi vypadají jako děti. Spočívá pradávná moudrost a dospělost v tom, tiše a na okraji sbírat a lovit, co příroda poskytuje, a vyhýbat se hračičkaření typu zemědělství či kompjútrů a infantilní pracovní posedlosti a podnikavosti?
Že se zemědělské obyvatelstvo z Nové Guineje přes úzkou Torresovu úžinu (žije i na ostrovech v ní a od Austrálců se velmi liší vzhledem i způsobem života) nerozšířilo, je hádanka, které těžko porozumět – co nových zdrojů a půdy by tam nalezli! Austrálci, rozrůznění do množství kmenů s odlišným vzhledem a jazyky často lišícími se jako čeština a čínština, žili zhruba způsobem lovců z evropského magdaleniénu, byť větší vačnatce záhy vyhubili a bylo nutno se živit lovem drobnějších živočichů včetně plazů a hmyzu a sběračstvím rozmanitých plodů. Zejména ve vnitrozemí bylo k hladu vždy blízko a některé tamní potraviny, například bochánky ze semletých kapradinových výtrusů, vyžadovaly celodenní práci a přímo andělskou trpělivost s hubeným výsledkem. Každý kmen měl relativně velké území, které neopouštěl a pečlivě hlídal proti sousedům, v rámci něho ale kočoval jak za potravou, tak k posvátným místům k provádění obřadů. Tento způsob života, nevytvářející vesnice ani polnosti, vedl Angličany později k závěru, že země je „neobydlená“ a nikomu nepatří – je to „terra nullius“ (asi jako my nerespektujeme, že země je plchů a mají tam své pachové značky).
Pro život Austrálců bylo zcela klíčové ústní předávání kmenových mýtů a tradic a velice silná vazba na posvátná místa v krajině – často nápadné hory či skály. Vzhledem k tomu, že Britové si oba tyto rysy z počátku neuvědomovali (a pokud snad uvědomovali, nedbali o ně), soudili, že „pro ty divochy je buš jako buš“ a je možno je beze škody vytlačit jinam: my bychom měli z izolace třeba od Hradčan či Vyšehradu asi mnohem menší trauma. Dalším významným rysem kultury Austrálců je aktivní mytologická imaginace, to, co bývá anglicky ne zcela přiléhavě nazýváno dreaming – nejedná se ale zdaleka jen o „snění“ v úzkém slova smyslu (také po jejich soudu snění vychází ze země, nikoli z nich samých). I vznik světa si Austrálci představovali jako produkt imaginace svých mýtických předků-zakladatelů, kteří silou své obraznosti tvořili hory i údolí, stromy i zvířata: podíváme-li se třeba na ptakopyska či bahníka australského, jeví se to jako hypotéza dosti pravděpodobná.
Hmotná kultura Austrálců se vyvíjela mírně řečeno nerovnoměrně: zatímco při konstrukci bumerangu záleží na každém milimetru a úhlovém stupni zakřivení (bumerangy znal třeba i starý Egypt, což je málo známo, Austrálci zase z nějakého důvodu nepoužívali luk), končilo domorodé stavebnictví u zástěn proti chladnému větru a v nejlepším případě bědné chatrči z eukalyptové kůry. Rovněž neznali keramiku ani tkané textilie, v podstatě oblečení vůbec – kožešinové pláště jejich předáků byly mnohem víc odznakem hodnosti než ochranou před zimou. Pro člověka odchovaného stavbami a topením je nepochopitelné, jak mohli na australském jihu ve zdraví přežívat studené zimní noci s plískanicemi a větrem (i noci v pouštích jsou chladné a kombinace ohně a několika „zahřívacích“ dingů je dosti nevydatná). Měli nejen podstatně lepší termoregulaci, ale i zrak a orientační schopnosti v terénu – poslední aspekty nejsou překvapivé u někoho, kdo tráví v buši celý život, podobně jako kdo tráví celý život na internetu, orientuje se lépe tam: nevím, zda Austrálci vyrostlému u počítače by z nich ještě něco podstatného zbylo, ale možné to je – přírodní výběr v jejich populaci skončil v zásadě včera, u nás už počátkem neolitu.
Právě na příkladu Austrálců si lze nejlépe uvědomit klíčový význam zemědělské revoluce pro „civilizacotvornost“, jedná se v podstatě o proces autodomestikace. Je nápadné, že etnika, která neprodělala průchod „hrdlem láhve“ směrem k zemědělství, který zřejmě mnoho lidí nepřežilo, neobyčejně trpí v kontaktu s industriální civilizací evropského typu. Rozdíl je nejlépe patrný ve srovnání s Maory na Novém Zélandu, kteří v konfrontaci s britskou společností dopadli nepoměrně lépe, ač se zdá, že zahrádkaření na úrovni mladší doby kamenné není až taková změna. Ve skutečnosti se jedná o změnu zcela zásadní: stálá usedlost na jednom místě spojená s nutností po dlouhé hodiny konat monotónní zemědělské práce a bedlivě si rozvrhnout plán prací během roku i hospodaření se sklizenou úrodou (a také nutností uklízet, která se nám zdá banální, ale není) představuje neobyčejnou změnu. Lovecko-sběračský zvyk naopak velí se v případě nespokojenosti přesunout a ulovenou kořist (dnes už je to spíše podpora v nezaměstnanosti) zkonzumovat s přáteli ihned, než se zkazí.
Interakce Austrálců a bílých Australanů neprobíhala šťastně od samého začátku, je ovšem otázkou, zda vůbec mohla probíhat jinak – představa kulturního relativismu nebyla 19. století vůbec vlastní a hlad chudých britských poddaných po půdě a zemědělských produktech bylo těžko utišit konstatováním, že jiné kultury je třeba chránit: přenášet dnešní představy do dávno minulých dob je jako podivovat se tomu, že Žižkovo vojsko nemělo kulomety. Nedá se ani říci, že by koloniální úřady neměly ve vztahu k Austrálcům poměrně dosti dobré vůle, tou jsou ovšem, jak známo, dlážděny i cesty do pekel. Úřady také nebyly schopné čelit skutečnosti, že řada osadníků Austrálce zabíjela či dokonce trávila jako divou zvěř, většinou po nějakém konfliktu, kdy domorodci napadli ty, kdo pronikali do jejich teritorií a káceli tam jejich stromy či pili „jejich“ vodu, ve vnitrozemí vzácnou. Často je kolonisté hubili i pomocí jejich „ochočených“ příslušníků, kteří pak byli za nepatrnou odměnu své bratry v buši profesionálně stopovat a „lovit“.
Na rozdíl od Maorů nebyli Austrálci příliš velcí válečníci: zabíjeli sice občas ve válkách své sousedy i evropské vetřelce a jejich dobytek, pobité nepřátele také pojídali (je pozoruhodné, že zatímco Maoři se podnes svým kanibalismem hrdě chlubí, Austrálci jej spíše tají – Britové prý ostatně chutnali špatně). Jako jiná předzemědělská etnika, třeba Batekové v Malajsii, však působí Austrálci jaksi bojácně a zasněně, trochu jako děti – průchod autodomestikačním „hrdlem láhve“ zřejmě přináší i větší odolnost a bojovnost. „Přinést divochům civilizaci“ viděla viktoriánská doba jako samozřejmé poslání a úměrně k tomu vnímala i lidský svět: Tylorova raná antropologie postulovala psychickou jednotu lidstva a jednotnou postupnou cestu všech etnik k civilizaci, jejímž vrcholem je právě ta britská – jen s tímto duchovním vybavením lze pronikat do jiných zemí a válcovat je: už freudovská psychoanalýza se pro koloniální expanzi nehodí a předznamenává její konec. Jakmile padne naivní sebedůvěra, ztrácí se i schopnost ovládat jiné.
Je pozoruhodné, byť neobyčejně skličující, že v bezradnosti, co počít s příslušníky lovecko sběračských etnik, přišly tak rozdílné společnosti jako Austrálie, Kanada, Sovětský svaz i Malajsie na tutéž neblahou metodu: zabavovat děti rodičům a vychovávat je v internátech či dát k adopci, aby si osvojily „správné zvyky“. V Austrálii se tak dělo dosti masově (více než 2000 případů, hlavně dívky-míšenky, o nichž se doufalo, že se vdají za bělochy a „vykříží“) od dvacátých do šedesátých let dvacátého století a o této „ukradené generaci“ se podnes hodně mluví: konec byl v Austrálii stejný jako všude jinde – odhlédnuto od neobyčejné surovosti celého podniku se podařilo jen přetrhnout původní tradici a vychovat nové kandidáty pobytu na společenském dně.
Počínaje sedmdesátými lety se Austrálci dostali postupně „do módy“: už ne „líný, páchnoucí divoch, zapletený ve svých primitivních pověrách“, ale naopak zdroj vší původnosti, mytopoetických půvabů a dávno ztracených hloubek bytí. V současné době toto nadšení vrcholí, nikoli bez vyhánění jistých bizarních květů. Původní Austrálci a jejich umělecká díla jsou dnes vývěsním štítem Austrálie, tím, na co se lze vždy odvolávat a na co poukazovat. Tím snáze, že reálně žijí v odlehlých koutech vnitrozemí a Severního teritoria a při svém podílu asi 2 % z celkového obyvatelstva nepadají jako voliči efektivně na váhu. V zoologické zahradě v Healsville bylo u každého zvířete jeho jméno nejdříve ve vymřelém jazyce kmene Wurundžeri, který tam kdysi sídlil a na místě, kde obvykle bývá stať o jeho biologii, byl uveden nějaký domorodý mýtus. Prodejny suvenýrů praskají pod náporem nápodob aboriginských tradičních maleb a artefaktů, trubka didžeridu je naprosto erbovním předmětem kontinentu (mám skrytou obavu, že většina se jich dnes vyrábí v Číně, ale tak to bývá). Je pozoruhodné, jak bílý svět, unavený Mozarty a Brahmsy, zaplál nadšením pro nástroj, který jsem viděl prvně v raných šedesátých letech v dokumentárním filmu, kde byl jeho zvuk komentován jako „připomínající holubí vrkání“.
Na verš Havlíčka-Borovského „koho včera pověsili, k tomu se dnes modlí“ jsem si v Austrálii vzpomněl mnohokrát. Celý fenomén uctívání Aboriginů trochu připomíná scény, kdy tuční preláti ve zlatě kázali o chudobě a o Velikonocích myli nohy sešlým starcům – nejedná se jen o faleš prostou, nýbrž i o adoraci toho, co ve vlastním životě chybí. Austrálci jako by bílým Australanům psychologicky „pronikli pod kůži“, jak píše o podobném fenoménu na různých místech světa Jung – afričtí koloniální úředníci tento jev nazývali „going black“. Největší úspěchy mají ostatně aboriginští malíři nějak ovlivnění evropskou tradicí, protože původní obrazy, samozřejmě náboženské, vyžadují pro evropského diváka složitý komentář k zobrazenému mýtickému ději, který je znázorněn značně abstraktně a v náznacích: to, že se jedná o setkání a kopulaci Velkého klokana s Krajtou v ohybu řeky je pro nepoučeného diváka stejně málo zřetelné jako náměty Malevičových obrazů – kdo ostatně dnes umí správně vyložit románskou ikonu? Největší sbírka dnes už nenahraditelných domorodých artefaktů shořela v Sydney roku 1882 při požáru pavilónu ze světové výstavy, konané roku 1878.
V roce 1967 dostali Austrálci konečně australské občanství a s ním i nárok na stejné peníze za stejnou práci s bílými. Celá věc má ale i jeden háček, získali tak nárok i na podporu v nezaměstnanosti, jeden ze zásadních hřebíků do jejich rakví. Jen blázen by pak hrabal ponravy v polopoušti, může-li si v supermarketu nakoupit spoustu nevídaných, byť podřadných pochoutek a pár láhví ohnivé vody k tomu. Austrálci po alkoholu baží a zároveň jej špatně snášejí, podobně jako kdysi indiáni – též vdechují různá ředidla: toluen, benzín aj. Smutně a rezignovaně sedí prý ráno často před bary a čekají, až otevřou. S opilstvím také souvisí většina problémů v jejich komunitách. Především vraždy (drtivá většina aboriginských kriminálních počinů je namířena do vlastních řad, bílým se spíše vyhýbají), k nimž v opilosti často dochází a které za sebou vlečou tradiční řetězec krevní msty. Ačkoli australská vláda přiznává Austrálcům omezenou samosprávu v podobě tradiční kmenové rady starších, která už se ale dnes těší čím dál menší autoritě, „velké“ přečiny typu zabití trestá podle „bílých“ zákonů dlouholetým vězením. To Austrálci snášejí velice špatně (k „sezení“ v cele, stejně jako v králíkárně, je třeba velká dávka „autodomestikace“) a často tam páchají sebevraždy v počtu několika desítek ročně. Upřímně řečeno se jim nedivím.
V kriminálech jich sedí na procenta desetkrát víc, než je průměr australské populace, přičemž značná část deliktů, zejména brutální domácí násilí, vedoucí často k potratům, znásilňování, i sexuálnímu zneužívání dětí, zůstává v chatrčích z vlnitého plechu zcela skryta. Tradiční řád se rozpadá, byť i on byl třeba ve vztazích mužů k ženám značně drsný (tradice rovněž přidělovala mladice starším mužům a stařeny naopak pubescentům „na zácvik“ a obávala se, že žena, kterou by nikdo neuspokojoval, začne čarovat a škodit celé skupině: rovněž bývala u mužů jako antikoncepční prostředek praktikována hypospadie, naříznutí uretry u kořene penisu, takže vzniká jakýsi „trojcestný kohout“, umožňující přiložením prstu normální ejakulaci, oddálením pak „antikoncepční“ režim). Do městských čtvrtí, kde Austrálci sídlí, třeba do sydneyského Redfern, se donedávna policie bála a nechávala je svému osudu.
Austrálci vykonávají s chutí jen práce pod širým nebem a ve volné krajině, třeba hlídání a pasení dobytka, dohlížení v rezervacích či poslední dobou i provázení turistů – fabrika s běžícím pásem by pro ně byla zlým snem (průmysl ovšem už v Austrálii zcela zanikl, takže je po problému). Škola evropského typu je většinou netěší a rovněž výsledky misií byly nepovzbudivé, ač se postupně podařilo v zásadě všechny pokřtít. Pro jejich postoj ke světu je charakteristická příhoda, kdy jeden duchovní dal svým výtvarně nadaným svěřencům nakreslit anděly: namalovali je s netopýřími křídly, cosi jako veliké kaloně. Ve vztahu k Austrálcům se vyvíjí nový typ pokrytectví: snímky premiéra rokujícího se stařešiny a několika „ochočených“ ukázkových exemplářů – soudce, modelka, několik sportovců – oblétají média, většina z nich ale doskomírává daleko mimo oči veřejnosti a dobrá rada je drahá. I zdravotní stav většiny dnešních Austrálců je nevalný: dětská úmrtnost a podvýživa (kornoutek čipsů denně po utracení všech peněz), cukrovka, infarkty, trachom, cirhóza jater, pohlavní choroby atd. Vypadal snad průchod „hrdlem láhve“ od paleolitu k neolitu podobně?
V Austrálii žije i hodně aboriginských míšenců s bílými v různých stupních, dnes, když je to výhodné a módní, vydává se za Austrálce kde kdo. Obecně se kupodivu jeví v tomto případě evropské geny dominantními – míšenci si odnášejí zejména černé oči a předčasné šedivění, ale působí často spíše řekněme mediteránním dojmem. Pozoruhodná, byť svým způsobem skličující byla i výstava o Austrálcích v sydneyském přírodovědeckém muzeu (příznačně jsou dosud traktováni jako „přírodnina“). Vzhledem k tomu, že jsem podobné výstavky vídal v Sovětském svazu řekněme o Evencích či Giljacích a o tom, jak se zdárně zařadili do velikého sovětského národa, zatímco se v reálu upíjeli vodkou kdesi na předměstích, mnou styl argumentace otřásl: obě kultury, ovládající i ovládaná, byly vlastně od počátku stejné, měly v podstatě jen jinou formu, ale stejný obsah - zejména barvotiskové obrázky „sbratření národů“ jsou pro pamětníka úděsně stejné, formou i obsahem. O vážných problémech vypovídaly v podstatě jen obrazy jednoho z malířů, který všechny trable namaloval mixáží domorodého a evropského stylu. To, co si každá společnost o sobě vypráví, je „pravdivé“ či „lživé“ asi v tom smyslu jako pohádky či mýty, bývá to ale vydáváno za „pravdu“ ve stylu adekvace výpovědi s „objektivní realitou“.
Přistěhovalci
Bude se jednou, tak za 20-30 let, psát čínská verze australských dějin? O tom, jak otcové zakladatelé přišli do země řídce obydlené bílými a černými barbary, kde byli znevýhodňováni, utlačováni, vysmíváni – a přece zvítězili! I společnost, do které přišli, byla zvláštní: žádná jiná země nezačínala v tak masivní míře jako trestanecká kolonie. Experiment přinesl dosti nečekané výsledky: ač statisticky vzato zplodí velký kriminálník opět nejspíš malého kriminálníčka, podobně jako velký neurotik malého neurotika či velký hlupák malého hlupáčka, odvezení mnoha tisíc vězňů (ať se tam v Botany Bay navzájem sežerou!) nesnížilo kriminalitu v Británii ani o píď, zato z propuštěných vězňů a pozdějších „slušných“ osadníků vznikla v Austrálii docela normální společnost, od Británie snad odlišná neformálností, jistou oblibou alkoholu a malou důvěrou vůči úřadům – Austrálie je dnes charakterizována jakousi kombinací ležérnosti a vstřícnosti s „policajtstvím“, které se ale nebere moc vážně.
Pár uprchlých vězňů se sice stalo v buši novými lupiči, vrahy a desperáty, často podnes obdivovanými (mezi vězni se šířily bizarní pověsti, že hned za hradbou Modrých hor se nachází Čína a řada z nich chtěla primárně tam), zbytek však vytvořil spolu s prostitutkami a osiřelými dívkami, dovezenými k dorovnání poměru pohlaví k téměř výhradně mužským kriminálníkům, základ dnešní australské populace – z pochopitelného důvodu se funkční společnost jen z vrahů, podvodníků a zlodějů skládat nemůže. O tomto fenoménu bylo mnoho diskutováno, zda je „býti kriminálníkem“ spíše společenská funkce jako třeba být ševcem, nebo zda snad většina deportovaných nebyla svou samou podstatou „poctivá“ – irští národně-osvobozenečtí bojovníci, zloději z hladu a bídy atd. Je jistě pravda, že tehdejší justice byla mnohem tvrdší, i trest vypovězení byl hrozný: byť se propuštěným trestancům vedlo i lépe než doma, svou zemi a své blízké už nikdy neviděli, jako by spadli do studně. Na odeslaný dopis, pokud někdo uměl psát, přišla odpověď v příznivém případě za rok. Mladý Darwin, chlapec z dobré rodiny, při své návštěvě Austrálie viděl staré kriminálníky, přidělené svobodným osadníkům za pomocníky, sluhy a také baby-sittery, houpat australský dorost na revmatických kolenou a vyprávět nevinným dětským uším o všech neplechách mladých let. Děsil se, co z nich vyroste – byli to kupodivu docela normální lidé.
Austrálie byla od samého počátku společností převážně městskou (vždy přes 50 % obyvatelstva ve městech) a řada přistěhovalců se z přístavů, kde se poprvé vylodili, už nepohnula – město je pro lidi tím, čím mraveniště pro mravence a nekultivovaná krajina je pro ně téměř zcela neprostupná: zkuste jít v národním parku mimo pěšinku! Odhlédnuto od dalekosáhlého zničení přírody a domorodé kultury, bylo z jiného hlediska civilizační dílo v této oblasti mrazivě velkolepé (přistěhovalců přibývá cirka o milión za dekádu podnes). Dobrodružství naší doby jsou dětinská a chtěná proti drsnosti života prvních osadníků. Co vedlo Brity k tomu, založit kolem roku 1830 Melbourne na místě, kde v zimě mrazivě fouká od Antarktidy a kde podnes posedávají na přístavním molu drobní tučňáci? (zaujalo mne zde i to, jak nápadně různě se Australané s ohledem na teplotu šatí – ten jde jen v tílku, onen v zimní bundě).
Melbourne je ve svém centru mnohem viktoriánštější nežli Londýn, asi na podobném principu, jako Leninabad je mnohem sovětštější než Leningrad. (Viktoriánská éra se svou kombinací hrdinství, idealismu, velkoleposti, „sadistické“ drsnosti a jisté zabedněnosti, skryté krutosti, přetvářky a přiboudlosti hledá sobě rovné. Od mužů a chlapců tak nad 15 let se automaticky očekávalo hrdinství a odchod do kolonií, kde se mají „něčím“ stát. Vše velkolepé má i svou hrůznou a bezohlednou stránku a naopak: na práci truhláře musí padnout dub, město je na místě zničeného kusu přírody, i na přízračném bělomořsko-baltském kanále bylo cosi titánského – jen Aušvic byl pouze odporný, pokud snad člověk není nadšený satanista. Naopak i veselé opékání pašíka má svůj hrůzný moment: byl zavražděn a zbytečně a v bolestech skonal – optiku pohledu lze u čehokoli plynule překlápět.) Už v šedesátých letech tu byla pro melbournských 120 tisíc obyvatel krásná městská knihovna, pouhých třicet let poté, co zakladatel města John Batman (!) území koupil od místních domorodců za pár dek a trochu mouky a nechal si o tom „podepsat“ listinu od jejich předáků – ti samozřejmě netušili, že zemi by bylo možno prodávat a chápali celý podivný proces asi nejspíš jako dárek s doprovodným ceremoniálem. V rámci přepisování dějin je teď už nejasné, zda řekněme Burke a Willis, právě z Melbourne vyslaní první překročitelé kontinentu, jsou hrdinové, jak se dosud soudilo, nebo padouši a imperialističtí pohůnkové (je to podobné třeba přemítání o tom, zda třeba Božena Němcová byla zhýčkaná maloměstsko-aristokratická slečinka či proletářská hrdinka a bojovnice: pro oboje jsou jakési důvody – kdy dojde i na Cyrila a Metoděje?). Ještě větší potíže jsou s Jamesem Cookem, hochem z chudé chaloupky – hrdina? Kolonialista? Vrah?
Příjezd Angličanů byl v Austrálii nepochybně počátkem globalizace. Kolonialismus dnes odsuzujeme, ale globalizaci podporujeme ze vší síly. Násilný zábor je špatně, násilné očkování dobře, vynucená školní docházka taky. Každým dalším tahem se globalizace prohlubuje (podporujeme cestování a ženeme se za „původností“, radujeme se z expanze firem i vědy – i na Tasmánii nás kupují a citují – která firma se chlubí tím, že prodává jen v místě? v panensky nevinné a naivní Austrálii se vše rychle uchycuje a divočí – králíci, myšlenky, technologie - nikde jinde nebyl rozdíl v technologické pokročilosti tak velký – od bumerangů k železnici v jediné generaci).
Austrálie už od svých počátků slynula propracovaným sociálním systémem (už koncem 19. století tu byly jakés-takés starobní důchody) a odborářstvím, které po mnoho desetiletí spočívalo zejména v boji proti Číňanům a jejich přistěhovalectví (k oblíbeným způsobům týrání těchto nežádoucích přistěhovalců byly „zkoušky“ z nějakého evropského jazyka s diktátem). Ti začali do země proudit poměrně brzy a zůstávali ještě více než bílí omezeni pouze na města. Dnes je v centrech Melbourne a Sydney na pohled tak 40, ne-li 50 % lidí původem z Asie, ovšem také Korejci, Japonci, Vietnamci a Indové (Číňanů jsou plné i university). Právě na jejich usilovné práci, nehledící na čas, stojí tamní jinak sociálně štědrá ekonomika (ale i běloši pracují houfně na místech, kam by žádná Čech nešel, třeba ve stravovacích řetězcích či na stavbách).
Multikulturalismus v praxi
Řečená dvě města spolu s novozélandským Aucklandem tvoří jakoby tři další Singapury pod rovníkem. Podobnost je neuvěřitelná: v centru vždy něco starých britských koloniálních staveb, poblíž trs mrakodrapů, v nichž tajemnou činností nevýrobních firem vznikají peníze jakoby třecím teplem, snad jak se navzájem šidí. Také se zde mluví k vzájemnému dorozumění anglicky, také jsou dnes dominované Číňany. Nic hmotného se zde nevyrábí, přesto jsou centry prosperity – snad mrakodrap jako anténa peníze nějak tajemně přitahuje. Je-li v Číně jakýsi rozumný důvod hnát stavby do výšky a šetřit místem, v Austrálii je takovýto počin zcela bizarní, všude je místa na rodinné domky či rozsáhlé přízemní paláce spousta.
Zdá se, že kouzlo hospodářské prosperity vzniká kombinací britského a čínského živlu. Přes všechny rozdíly se obě kultury v lecčems podobají: také mají izolační jazyk s většinou jednoslabičnými slovy, zálibu v obchodě, v bedlivém udržování společenské „persony“ a rituální výměně otázek o tom, jak se dotyčnému vede (u Číňanů: „Už jste dnes jedl?“) s předem danou odpovědí, že dobře. Lze u národa, který píše slovo já (I) s velkým písmenem, očekávat něco jiného než hobbesovskou adoraci egoismu? Při nevstřícném pohledu na Brity by jim bylo možno vyčíst jakousi bytostnou faleš, projevující se pokrytectvím tu viktoriánského, tu „politickokorektního“ typu a mimořádným talentem pro orwellovské manipulace s jazykem. Licoměrně se chrání menšiny, ale celý svět musí mluvit anglicky. Dělá-li Němec svinstva, činí tak většinou s plným vědomím, činí-li tak Anglosas, zakrývá je nějakou domnělou dobročinností před sebou i jinými.
„Singapuroidnost“ zmíněných lokalit a do značné míry i celé Austrálie a Nového Zélandu vůbec je dána i směsicí sociálnosti a postmoderního liberalismu a multikulturalismu s hospodářským bujením a zdárným snášením všech ras (smíšených manželství je však málo, ač by byla velmi podporována). To se může stát pouze ve společnosti bez kořenů, kde jsou vlastně všichni cizinci (původní obyvatelé, navzdory proklamacím a „hýčkání“, nemají v podstatě žádný vliv a význam, krom možnosti se na ně odvolávat). Jak velký je rozdíl mezi kulturami „instantními“ či „mcdonaldizovanými“, čtoucími komiksy, a kulturami „rostlými“, čtoucími původně Fausta či komentáře k I-ťingu! „Instantnost“ je však na postupu všude. Společnosti „rostlé“ bývají obvykle pravicovější, konzervativnější a mají některé „feudální“ rysy, jak je patrno podnes na Evropě, v podobě národních států v něčem vlastně podnes tribální (do vyloženého tribalismu míří směrem od kolonialismu i Jižní Afrika). Čína, ač by měla historicky značný sklon k tvorbě nějaké „rudé feudality“, nějak vyřešila nebezpečí zatuhnutí a zjevně i dosazování schopných lidí na klíčové posty – odtud i hospodářský růst a průraznost podobná britskému impériu tak cca v roce 1880.
Zatímco například v Malajsii je spolužití různých etnik dáno víceméně dobrovolným sebeomezováním, které omezuje „ztráty třením“, v Evropě i obou Amerikách značné, v Austrálii se všechny kultury shodnou na jakési bazální úrovni konzumu, sportovního fandění, bulvárního tisku (jiný skoro ani není), internetu a televize. Z evropského hlediska je průměrný Australan mimo nejužší špičku velmi nekulturní (v zemi vychází i mnoho čínských a jiných asijských novin), mnoho Australanů je také velmi přetloustlých v jakémsi korelátu lenosti duševní. Při porodnosti 1,4 dítěte na ženu je Austrálie fatálně vázána na omlazování přistěhovalectvím, hlavně z Asie, na kterou je zcela navázána i hospodářsky – všechny průmyslové výrobky se vozí z Číny, tam a do zemí kolem Perského zálivu směřuje i drtivá většina zemědělského vývozu. Z něj a těžby a vývozu rozmanitých rud země vlastně žije a cítí se být dnes součástí Asie, ač hlavou státu je ještě formálně britská královna – možnosti nějaké hospodářské recese v Číně se všichni Australané děsí. Naději na imigraci mají dnes zejména zdravotní sestry a IT pracovníci, žadatelé o politický azyl jej sice v 90 % tak za pět let dostanou, ale po věznění na osamělých ostrůvcích, aby se podobná cesta učinila co nejméně atraktivní – tam se ještě drží někdejší nerudnost imigračních úředníků.
Austrálie má ve své bílé části populace cosi společného s jinými bílými osadami pod rovníkem – třeba Kapskem či Limou. Je trochu těžko vyjádřit, čím se vlastně tamní běloši ve svém vzhledu a počinech liší od těch, co zůstali „doma“, ale rozdíl je zřetelně cítit. Na rozdíl od jiného anglosaského utopického experimentu, Spojených států, kde údajně každý desátý obyvatel sedí v kriminále, je v Austrálii (i na Novém Zélandě) zločinnost nepatrná a zcela bezpečno. Vykořenění působí i příklon k avantgardě a toleranci v zásadě vůči všemu – nic není dostatečně moderní a pokrokové, aby se to v Austrálii nesetkalo s nadšeným přijetím – na mnohých modernistních stavbách není jediný úhel pravý a jediná linie kolmá. S celkovým duchem země pozoruhodně korespondují známé příručky Lonely Planet, v Austrálii vydávané. Vedle neobyčejně užitečné sbírky detailů o té které zemi s každou zakreslenou ubytovnou a postmoderního liberalismu obsahuje prazvláštní a v češtině nereprodukovatelné intelektuálsko-slangové žvanění o banalitách typu jídla a pití v tom kterém lokálu, „kultovních“ filmech a sportu, určené pro plebs nového typu s univerzitním diplomem a plnou peněženkou. Člověk by si vzpomněl tak nejspíše na Thackereyho a jeho Jarmark marnosti.
Velkoměsta táhnou obyvatele Austrálie zcela magicky a venkov se vylidňuje – opuštěné farmy jsou k mání za pakatel a zarůstají houštím, venkovská městečka obývají zhusta jen penzisté. Podaří se vůbec udržet obdělanou krajinu, či zůstane několik velkoměst na okraji divočiny? Oproti Evropě v Austrálii značně odumřela veřejná doprava, hustší jen v okolí velkých měst. Vlaky jsou vhodné spíš ke sledování krajiny a jako úběžiště podivných existencí – cizinců, různých hyperaktivních podivínů, v tom „mém“ mladý aboriginský míšenec v náhlém hnutí mysli plival po spolucestujích: průvodčí věc velmi bedlivě vyšetřoval, ale v posledku nechal být. I nadšení pro ochranu přírody a ekologismus je veliké, ale spíš na deklarativní úrovni: vést zelené řeči a plýtvat energií na auta a klimatizaci moderních budov je jako hýčkat si psíka a zároveň provozovat jatka.
Ještě jeden zcela jiný aspekt k Austrálii patří: stovky pomníků a památníků australským vojákům, kteří padli v první světové válce v rámci jednotek ANZAC na Gallipoli poblíž Istanbulu, z vojenského hlediska obětováni obskurně, skoro zbytečně. To se však nikdo dosud neodvážil říci nahlas. Když jsem viděl tlustou a nehezkou, ale neobyčejně vlastenecky nadšenou holčičku, jak zasvěceně prezentuje takovýto památník svým spolužákům, naznal jsem, že britské impérium ještě není zcela mrtvé. Představa hrdinství Australany podnes fascinuje, bojovali ostatně i v druhé světové válce, Vietnamu, Koreji, Malajsii i jinde. Fascinuje ale opravdu? Je obtížno nevzpomenout si na soukromou korespondenci Churchilla a Curtina (předsedy australské vlády) z počátku roku 1942. Je z ní patrno, jak “staromódním“ pánem byl Churchill a jak "současně" myslícím člověkem byl naopak Curtin. Zatímco první nabádal Australany k odporu proti hrozící japonské invazi, k obětem a žádoucímu sebepřekonávání (typu "Na Londýn padají bomby už několik měsíců a srdce Angličanů jsou pevnější než kdy jindy…"), druhý zcela nepokrytě žádá o okamžité stažení všech australských vojáků z front a jejich transport domů, i za cenu ztráty všech do té doby úporně držených pozic (včetně např. Singapuru). Otevřeně Angličanům píše, ze nebudou-li Austrálii schopni okamžitě vojensky chránit, je tato ochotna se cele navázat na USA, nebo prakticky kohokoli, kdo ji bude ochraňovat. Působí to jako předzvěst toho, jak zranitelná a post-novověká je společnost u protinožců.
Snad jedna perlička na závěr: v Modrých horách je jedna každá z úchvatných vyhlídek pečlivě popsána nejen obyčejným, ale i Brailovým písmem. Je to případ příkladné péče o hendikepované nebo ukázka nejčerněšího anglosaského humoru?
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Nový Zéland aneb Bizarní pevnina v oceánu
Austrálie I. aneb Příroda unaveného kontinentu
Národní parky severovýchodní Austrálie
Madagaskar II. aneb Nikdy nebylo tak dobře jako dnes
Madagaskar I. aneb Malý kontinent mezi Afrikou a Asií
Cejlon aneb Zářivý ostrov pro lid
