https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/australie-i-aneb-priroda-unaveneho-kontinentu
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Austrálie I. aneb Příroda unaveného kontinentu

2.4.2012 16:25 | AUSTRÁLIE (Ekolist.cz)
Austrálie je kontinent nejen unikátní a velice dlouho izolovaný od zbytku světa, ale i jaksi starý a „unavený“. Na snímku australský symbol, skála Uluru
Austrálie je kontinent nejen unikátní a velice dlouho izolovaný od zbytku světa, ale i jaksi starý a „unavený“. Na snímku australský symbol, skála Uluru
Foto | Weie / Wikimedia Commons
Biolog a esejista Stanislav Komárek se vypravil do Austrálie a na Nový Zéland a přivezl odtud rozsáhlý epos. V první části popisuje především jejich přírodní zvláštnosti.
 

Jižní mírné pásmo

Vždy jsem toužil po tom, spatřit jednou jižní mírné pásmo. Na rozdíl od toho severního není pevnin, které by v této zóně ležely, příliš mnoho. V zásadě jen Patagonie s Ohňovou zemí, oba ostrovy Nového Zélandu, Tasmánie a jihovýchodní cípek Austrálie. Řada věcí, na které jsme od nás ze severu zvyklí, je u protinožců zcela jinak. Krom vrcholů hor neleží v jižním mírném pásmu v zimě sníh a pokud náhodou napadne, záhy sejde. O to dramatičtější jsou větry, ženoucí se na „řvoucích čtyřicítkách“ a „ječících padesátkách“ s rychlostí a dynamikou u nás nevídanou. Je překvapivé, že na Kerguelenách jsou i všichni motýli opěšalí? Ty, kteří se pokusili vzlétnout, odehnal vichr kamsi daleko nad oceán. Mezi množstvím středoevropskému botanikovi zcela cizí vegetace se občas vyskytne rostlina známá z domova – třeba ostružiník, pryskyřník, violka, rozrazil či pomněnka, ovšem od našich odchylné, pouze obdobné druhy.

Stromy jižního mírného pásma neztrácejí na zimu listí a jsou stále zelené, snad jen v zimě o tón smutněji. Jeden druh jižního buku, tasmánský Nothofagus gunnii, spíš velký keř než strom, který tak činí a v tamním podzimu žloutne a opadává, budí vlny nadšeného zájmu a obyvatelé Hobartu jezdí na nezvyklou podívanou do hor a celé divadlo s nadšením fotografují. Co by asi říkali dejme tomu říjnu na Karlštejnsku! Je ostatně pozoruhodné, že listnaté stromy v Evropě na podzim převážně žloutnou, zatímco v Číně, Japonsku a zejména Severní Americe převážně červenají, jako by se domluvily na barevném sladění – jakýkoli ryze existenční důvod k tomuto fenoménu věru není.

Ptáci jižního mírného pásma se nestěhují na zimu k severu, jak by tomu „mělo být“, a pokud, tak nanejvýš o kousek – žádný velký a pravidelný ptačí tah jižní polokoule nezná, pomineme-li druhy z té severní, kterým nestačí krátký přelet, ale touží přezimovat přímo v jižním mírném pásmu. Ptačí tah na severní polokouli je ostatně věcí pozoruhodnou. Bez něj by pochopitelně řada druhů ptáků nedokázala na jejích zasněžených pláních zimu vůbec přežít. Spousta ptáků ovšem ustupuje na jih mnohem dál, než by bylo bezpodmínečně nutné, často až do rovníkové a jižní Afriky. Nejsou to vlastně výsadky původně tropických druhů, které se naučily přes léto „kolonizovat“ a v rámci hnízdění „vyžrat“ mírné pásmo, aby se posléze vrátily zase „domů“? U některých, třeba kukaček, rorýsů, vlh či žluv, které se u nás zdrží jen tři-čtyři měsíce, je to v podstatě jisté. Naopak typičtí „mírnopásemní“ ptáci přezimují už ve Středomoří, třeba divocí holubi, divoké husy či špačci. Potíž je ovšem ta, že u vzniku ptačího tahu nikdo nebyl a všechny důkazy jsou jen nepřímé. Nejen že ptáci jižní polokoule téměř netáhnou, ani tamní savci většinou neupadají do zimního spánku, snad s výjimkou ježur a několika druhů netopýrů – vačnatci, co do spotřeby potravy ostatně méně nároční než placentální savci, aktivují celou zimu i v nejhorším větru a plískanicích.

Po celém východním pobřeží Austrálie se táhne pásmo hor, globálně nazývané Velké předělové pohoří, zachycující většinu srážek, takže centrální pánve, do nichž se hory zvolna svažují, mají srážek jen málo či téměř žádné
Po celém východním pobřeží Austrálie se táhne pásmo hor, globálně nazývané Velké předělové pohoří, zachycující většinu srážek, takže centrální pánve, do nichž se hory zvolna svažují, mají srážek jen málo či téměř žádné
Foto | Fir0002 / Wikimedia Commons

Austrálie jako fenomén

Austrálie je kontinent nejen unikátní a velice dlouho izolovaný od zbytku světa, ale i jaksi starý a „unavený“, s rostlinami a zvířaty v podivných, ale relativně chudých formách. Dávno zde ustala jakákoli sopečná činnost, hory jsou vesměs nízké a sbroušené věkovitou erozí do podoby hor stolových. Nejvyšší hora Mt. Kosciuszko má jen něco přes dva tisíce metrů, zato se po celém východním pobřeží kontinentu táhne pásmo hor, globálně nazývané Velké předělové pohoří (Great Dividing Range), zachycující většinu srážek, takže centrální pánve, do nichž se hory zvolna svažují, mají srážek jen málo či téměř žádné.

Australská příroda je oproti naší pozoruhodná i dalším nezvyklým aspektem: deštivé a suché roky po sobě následují ve víceletých cyklech, teď právě prožívá jihovýchodní Austrálie svou vlhkou éru. Mám ji po jarní návštěvě v paměti jako zelenou a deštivou zemi, kde záplavy místy podemílaly silnice a do široka se rozlévala „jezera“ rozvodněných řek. Moji přátelé v Sydney mne však poučili, že před deseti lety bývala jara suchá a vyprahlá a oba cykly se nepravidelně střídají. Australská příroda je tomuto fenoménu dobře přizpůsobena: ptáci přelétají a hnízdí tam, kde právě zapršelo a je dostatek potravy, řada stromů a rostlin naopak snese a dokonce vyžaduje pro zdárné kvetení či klíčení semen občasné požáry, které se už před příchodem člověka a tím spíše po něm ve vyschlé krajině často vyskytovaly.

I pouštní „mrtvé srdce“ Austrálie se občas zazelená a periodické řeky vedoucí odnikud nikam, creeky, se naplní vodou. Pak přijde zase sedm či více let hubených. Jezera, která vidíme v takovém počtu na mapě kontinentu, se v reálu na svém místě nacházejí jen velmi zřídka. To, co původní druhy dobře snášejí a na co si tisíce a miliony let zvykaly, je ovšem překvapující a neblahé pro zemědělství evropského typu. Řada farem, založených během vlhčích vln, byla posléze opuštěna a naše představa, že „máme nárok“ na průměrné teploty i srážky, iluzorní i v severním mírném pásmu, je v Austrálii holou iluzí.

Stromy

Sedmdesát procent všech australských druhů stromů tvoří eukalypty a blízce příbuzné rody, co do počtu exemplářů nad ostatními převládají ještě výrazněji. Druhou nejhojnější skupinou stromů jsou akácie, rychle rostoucí a krátce žijící - jako by byly eukalyptů pravým opakem. Eukalyptový les budí dojem návštěvy v křídové éře a návštěvník může začít eukalypty buď milovat, nebo nenávidět – k obojímu je řada důvodů: jsou jaksi smutně druhohorní, dlouhověké, s tvrdým dřevem a neopadavými listy, plnými prudce vonící silice: člověk z nich nemůže jíst vůbec nic a i ze zvířat a hmyzu je schopno se touto extrémní potravou živit jenom několik druhů – koala, vonící včetně svých exkretů po bonbóncích proti kašli, je z nich nejznámější. K eukalyptům patří nejvyšší stromy světa: jihoaustralský a tasmánský Eucalyptus regnans, dosahující až osmdesáti metrů výšky, je vskutku impozantní – začíná se větvit až tak okolo poloviny své výšky, dolní větve jsou provizorní, slabé a brzy se ulámou.

K eukalyptům patří nejvyšší stromy světa: jihoaustralský a tasmánský Eucalyptus regnans, dosahující až osmdesáti metrů výšky, je vskutku impozantní
K eukalyptům patří nejvyšší stromy světa: jihoaustralský a tasmánský Eucalyptus regnans, dosahující až osmdesáti metrů výšky, je vskutku impozantní
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | Bob Beale / Wikimedia Commons

Eukalyptové lesy, byť i těsně u mořské hladiny, mají mnohé rysy horských mlžných lesů s epifytickými kapradinami, mechy a lišejníky, šplhavými trávami a dalšími pozoruhodnostmi. V jednom lese je často několik druhů eukalyptů s téměř stejným tvarem listů, lišících se zejména zbarvením kmene, z něhož často v masách shazují loupající se kůru, a tvarem květenství. Zato květy s pestře zbarvenými svazky tyčinek skýtají nektar nejen hmyzu, ale i mnoha druhům ptáků, zejména pak čeledi Meliphagidae (honeyeaters) (je vůbec nápadné, kolik ptáků se v Austrálii a Oceánii živí z květů – netopýři kupodivu žádní, to je specialita Jižní Ameriky). Shazováním kůry a výborným hojením ran se eukalypty průběžně omlazují, z některých druhů padají také větve, a to i za bezvětří – je to věc potenciálně nebezpečná. S jistým podivem člověk také zjistí, že kolmo dolů visící listy eukalyptů nejen že mají palisádový parenchym na obou stranách, ale také nevrhají žádný stín a nechrání proti dešti – nestíní tudíž také příliš podrostu a v řidších eukalyptových lesích lze pást, aniž by se kácely.

Ó, eukalypty, pevné a malebné, voňavé, cizí, divné, starobyle protivné, nejedlé a jaksi jalové, všudypřítomné a čímsi působící trochu jako dinosauři, dnes už navíc rozvlečené po tropech a subtropech celého světa: lze je buď obejmout, nebo v nenávistném afektu les s nimi zapálit. To se v Austrálii dělá už mnoho tisíc let a eukalypty oheň přestojí většinou bez úhony. Celá řada dalších dřevin, třeba nevelký, ale pro Austrálii velmi typický „trávový strom“ (Xanthorrhoea, žlutokap) či Banksia, pojmenovaná po Cookově spolucestovateli Josephu Banksovi, by bez ohně ani nevykvetly či nevyklíčily.

Téměř všechny australské stromy postrádají živější zelenou barvu a jsou tónovány do modrošeda – mimo dobu květu působí smutně a melancholicky. Celkem roste v Austrálii na 2800 druhů stromů, z toho většina na tropickém severu, speciálně na návětrné straně Qeenslandského pobřeží, kde ve zbytcích tamních deštných lesů, zároveň velmi starobylých i druhově rozmanitých (rostou tam stromy mnoha desítek tropických čeledí a spousta různých lián) žije třeba i 60 % místního druhového bohatství motýlů. Jakés-takés lesy pokrývají jen asi 20 % plochy Austrálie, kvalitní orná půda dokonce jen 1,5 %. V jižnějších a centrálnějších částech převládají krom eukalyptů některé další rody stejné čeledi Myrtaceae (Leptospermum, Callistemon, Melaleuca), mnoho druhů akácií a také stromy čeledi Proteaceae (Grevillea, Banksia, Macadamia, Hakea). Poslední jmenovaná čeleď spojuje Austrálii s jižní Afrikou, tak jako už zmiňované akácie, pelargónie, či třeba čeledi Mesembryanthemaceae a Restionaceae. Jižní Afrika má zase určité vztahy k flóře Středomoří, ale rodů, které rostou ve všech třech regionech, je jen pomálu, třeba olivy (Olea).

Ze zvířat a hmyzu je schopno se eukalypty živit jenom několik druhů – koala, vonící včetně svých exkretů po bonbóncích proti kašli, je z nich nejznámější
Ze zvířat a hmyzu je schopno se eukalypty živit jenom několik druhů – koala, vonící včetně svých exkretů po bonbóncích proti kašli, je z nich nejznámější
Foto | Erik Veland / Wikimedia Commons

Fascinující je vzájemné tvarové napodobování australských rostlin, které nejsou vzájemně příbuzné a někdy ani nerostou na stejném biotopu: nejen že různá australská jmelí napodobují tvarem listů své hostitele, ale některé myrtovité dřeviny napodobují jehličnany, motýlokvěté keře eukalypty, plody některých proteáceí jako by z oka vypadly plodům přesličníků (Casuarina), u zcela nepříbuzných skupin převládají květenství typu „lamp brush“, připomínající kartáček kolem celé větévky. Proč tohle všechno? Na naší teorii miméze v přírodě je něco zgruntu v nepořádku. Proč se „prokopírovávají“ některé tvary či zbarvení do různých skupin bez nějaké rozumné souvislosti? U australských zpěvných ptáků, z nichž některé jako by z oka vypadli svým zbarvením evropským, je to podobné.

Vačnatci

Vačnatci mezi množstvím bizarních australských živočichů z našeho pohledu jaksi obzvlášť vynikají, protože jsou to savci jako my, ale tak nějak divní (méně známo je, že v Austrálii žijí i původní hlodavci, a to v počtu druhů srovnatelném s vačnatci). Vačnatci nemají ovšem zdaleka všichni vak - řada z nich má jen malý kožní záhyb a mnozí ani to ne - jejich mláďata pak visí na mléčné bradavce volně mezi srstí jako malý bizarní parazit, růžový a z počátku poloprůhledný jako embryo. Nejmenší vačnatci se rodí s porodní váhou jen kolem pěti miligramů! Samičky vakomyší (rod Antechinus) si musejí kvůli množství na bříšku přisátých mláďat vykračovat doslova po špičkách a sotva své potomstvo nakonec unesou. Váže se k nim i další pikanterie: samečkové tohoto rodu zažívají v životě jen jedinou říji, zato tak intenzivní, že po čtrnácti dnech vyčerpaní hynou a v posledních dnech sotva vlečou neobyčejně zvětšená varlata.

Zde budiž poznamenáno, že samci vačnatců mají skrotum, viděno od hlavy, před a nikoli za penisem, jedná se vlastně vývojově o zcela jinou strukturu. Na jazyk by se dralo nehezké obrozenecké slovo „pašourek“, ne-li výrazy ještě horší. Samice vačnatců mají dvě vaginy a mezi nimi střední kanál, jímž rodí mláďata, a u obou pohlaví ústí zažívací a močové cesty do společné kloaky, odkud samci rovněž vychlipují penis, na konci nezřídka rozvidlený. I takzvané vakové neboli epipubické kosti, odbočující z pánve a pro vačnatce typické, neslouží k opoře vaku, jak se často věří. Naopak mnozí vačnatci mají alespoň v náznaku placentu, ač placentálové jsme podle jména my, ostatní savci.

Méně známo taky je, ze značné množství vačnatců žije rovněž v Jižní Americe a vůbec jim tam konkurence se savci vyspělejších skupin neuškodila, jak by si to biologická teorie či spíše mytologie žádala. Vačice, i mezi vačnatci velmi archaické, žijí v Severní Americe velmi daleko na sever a zdárně prosperují, vačnatci ostatně žili v minulosti i v Evropě, ale vyhynuli. Je vyprávěnka o tom, že je zničila konkurence placentálních savců, opravdu něčím víc než součástí biologického folklóru? Také mozek mají vačnatci trochu jiný než my, chybí jim propojeni mezi oběma hemisférami předního mozku, tzv. corpus callosum. Nejsou to ostatně žádní duševní giganti - nejhůř je na tom asi populární koala, nejen živý plyšový mazlíček, ale i zvířecí oligofrenik s tupými očky s kolmou štěrbinou. Mladí vačnatci si také nehraji a své matky vůbec nezlobí, určitou výjimku tu snad tvoří ti nejinteligentnější, vombati a badikuti-vakojezevci. Vačnatci jsou zvířaty noci, nebo alespoň soumraku a svítání: v podstatě jen jeden z nich, numbat (Myrmecobius, mravencojed), vychází na své hmyzí lovy za dne.

Další velký dravý vačnatec, tasmánský ďábel, ještě žije, ale i jemu se zřejmě připozdívá: na ostrově mezi nimi vypukla epidemie nakažlivého zhoubného nádoru čelistí. Tasmánští Zelení na svých plakátech píší: „Vyhynutí je navždy. Jdeš k volbám ? – Mysli na ďábla!“ Nějak je mi zatěžko tohoto neúhledného a agresivního zvířete upřímně litovat
Další velký dravý vačnatec, tasmánský ďábel, ještě žije, ale i jemu se zřejmě připozdívá: na ostrově mezi nimi vypukla epidemie nakažlivého zhoubného nádoru čelistí. Tasmánští Zelení na svých plakátech píší: „Vyhynutí je navždy. Jdeš k volbám ? – Mysli na ďábla!“ Nějak je mi zatěžko tohoto neúhledného a agresivního zvířete upřímně litovat
Foto | KeresH / Wikimedia Commons

Vačnatci obecně působí dojmem třetihorních experimentů, prozatímně, nehotově, jako na zkoušku: jako by se na nich matka příroda jaksi nanečisto cvičila a vytvářela všechny ty vakomyši, vakokrtky, vakojezevce, vakoveverky, vakotarbíky, vakoplchy a jako korunu všeho tasmánského vakovlka, téměř dokonalou kopii psovitých šelem. Na půvabu vakovlkovi neubírá ani skutečnost, ze toto zvíře se na nemnohých dochovaných filmových záběrech dívá spíše jako klokan a prý snad dokonce na útěku umělo skákat po zadních – také samozřejmě neštěkalo, ale zlobně prskalo. V zajetí se i rozmnožili (vak měli dosti velký) a zřejmě byli i trochu sociální. Další velký dravý vačnatec, tasmánský ďábel, ještě žije, ale i jemu se zřejmě připozdívá: na ostrově mezi nimi vypukla epidemie nakažlivého zhoubného nádoru čelistí. Tasmánští Zelení na svých plakátech píší: „Vyhynutí je navždy. Jdeš k volbám ? – Mysli na ďábla!“ Nějak je mi zatěžko tohoto neúhledného a agresivního zvířete upřímně litovat. Jen málo vačnatců je podle našich měřítek skutečně hezkých – ještě tak nejlépe působí něžné vakoveverky a mým naprostým favoritem je kunovec (Dasyurus), decentně puntíkatý zabijáček se zvláštní nebezpečnou elegancí. Drtivou většinu vačnatců tvoří ovšem malé nenápadné „myšky“ a menší druhy klokanů (ti nejmenší z rodu Potorous se živí převážně houbami!).

Právě ti klokani představují mezi vačnatci jediné skutečně tvarové unikum a zároveň jakousi podivnost: zkombinujte si zajíce, srnce a egyptského tarbíka a snad dostanete cosi podobného. Zato mají vak, jak se patří, a z něj provokativně, jako u tvora s dvěma hlavami, obvykle vykukuje potomek (klokaní matky zvládají produkovat pro dvě mláďata odlišného věku ve dvou sousedních strucích mléko zcela jiného složení, u savců to naprostá výjimka). Ve všech kulturních jazycích se toto zvíře jmenuje nějakou obměnou domorodého jména kangarú, jen v češtině přidali bratři Preslové ke všem těm národním dusíkům, březnům a lichoběžníkům svůj výtvor „klokan“, z ruského „klok“, chomáč chlupů. Sklon k poskakování a redukci počtu prstů mají paralelně s klokany i příslušníci další skupiny vačnatců, bandikuti-vakojezevci.

A co teprve vačnatci vyhynulí! Zdá se, že na vymření mnoha z nich měli podíl Austrálci, kteří do své vlast dorazili už před 65 000 lety, pomalé vymírání australské megafauny však začalo už skoro dvacet miliónů let předtím. Museli se cítit jako ve snách – kontinent obývali obrovští vombati, obří býložraví vačnatci rodu Diprotodon velikosti nosorožce a jejich příbuzní, „vačnatý lev“ rodu Thylacoleo, rovněž třeba obří ježury rodu Echidna s téměř půl metrákem váhy, o velkých ještěrech ani nemluvě. A co teprve obří klokani rodu Procoptodon se zkrácenou obličejovou částí lebky, připomínající jakýsi karikaturní pokus o člověka… Asi dobře, že jsou pryč…

Ptáci

Vzhledem k tomu, že ptáci mohou létat, neliší se ti australští tak propastně od zbytku světa, ba asi deset druhů těch našich potkáme i tam. Zatímco třeba u ptáků vodních i středoevropský ornitolog jakž-takž pozná, co jsou zač, u pěvců začne propadat holému zoufalství – vidí sice rozmanité variace na téma „straka“, „drozd“, „sýkora“, „červenka“, „pěnice“ atd., co do zbarvení, chování i způsobu obživy, ale jsou to příslušníci zcela jiných čeledí než u nás. I na ptačí bizarnosti je Austrálie bohatá: taboni svá vejce zahřívají teplem tlejícího listí či prosluněného písku, rajky, které zasahují z Nové Guineje jen na samý severovýchod, udivují svými tokovými ceremoniály, lemčíci (Ptilonorhynchidae) stavějí pro potěšení a přilákání samiček rozmanitá loubí a stavby z chrastí či trávy a tyto artefakty zdobí kaménky, ulitami, čerstvými květy (snad jen vázičky u toho chybějí), ba kolem nich zakládají i mechové zahrádky či „vymalovávají“ jejich interiér pomocí štětečků z eukalyptové kůry a šťávy barevných bobulí.

Z Melbourne stačí vyjet vlakem příměstské železnice do kopců a v tamních lesích uvidíme masově tokat lyrochvosty. Ti tokají na zvláštním parketu na zemi a tanečním obřadem, při němž překlápí a natřásají svá ocasní pera, jsou zcela pohlceni. K tomu krásně zpívají, do zpěvu ovšem zaplétají i skřehotání papoušků, chechtání ledňáčka kukabary a různé industriální zvuky typu motorových pil či cvakání závěrek fotoaparátu
Z Melbourne stačí vyjet vlakem příměstské železnice do kopců a v tamních lesích uvidíme masově tokat lyrochvosty. Ti tokají na zvláštním parketu na zemi a tanečním obřadem, při němž překlápí a natřásají svá ocasní pera, jsou zcela pohlceni. K tomu krásně zpívají, do zpěvu ovšem zaplétají i skřehotání papoušků, chechtání ledňáčka kukabary a různé industriální zvuky typu motorových pil či cvakání závěrek fotoaparátu
Foto | Fir0002 / Wikimedia Commons

Austrálie slyne i množstvím druhů papoušků, z nichž některé, zvláště rosely, loriové či kakaduové, jsou velmi hojní i ve městech a zemědělské krajině. Zvláště veliký kakadu Cacatua galerita, bílý se žlutou chocholkou, je k vidění i v tisícových hejnech a dal by se pro evropské milovníky exotů vyvážet po vagónech, leč to je přísně zapovězeno. Je ostatně přísně zapovězeno vyvážet a dovážet cokoli živého, ba i jen organického. Není možná náhodou, že andulky a zebřičky, nejobvyklejší klecoví ptáci, jsou původu australského. Nejen že je bylo nutno množit v zajetí, když import náhle začal váznout, ale podobně jako řada jiných australských ptáků (i savců, připomeňme vačnatce kusu liškového, Trichosurus vulpecula, metlu parků a zahrad) má sklony přidat se k lidem či se nechat bez problémů domestikovat, nebo naopak při prvním kontaktu s civilizací vyhynout. V australských městech žije celá řada místních ptáků, krom papoušků připomeňme třeba ibisy či strace podobného flétnáka (Gymnorhina tibicen).

Krom toho si britští osadníci přivezli i své oblíbené ptáky, na které byli zvyklí (kosy, drozdy, vrabce, špačky, stehlíky atd.), totéž udělali Číňané (čínské hrdličky, majny). Na okrajích měst potkáme i ptáky, které by člověk věru nečekal. Z Melbourne stačí vyjet vlakem příměstské železnice do kopců a v tamních lesích uvidíme masově tokat lyrochvosty, kteří nechají udiveného cizince přijít až na tři metry. Jako by řekněme na Závisti seděli na stromech polokrotcí tetřevi. Lyrochvost ovšem toká na zvláštním parketu na zemi a tanečním obřadem, při němž překlápí a natřásá svá ocasní pera, je zcela pohlcen (i samička má ocas dosti dlouhý, byť bez nádherných samčích ozdob). K tomu krásně zpívá, do zpěvu ovšem zaplétá i skřehotání papoušků, chechtání ledňáčka kukabary a různé industriální zvuky typu motorových pil či cvakání závěrek fotoaparátu. Je fascinující, jak dobře se tento kandidát vyhynutí – samička sama odchovává v hnízdě na zemi jediné mládě do roka – v bezprostřední blízkosti lidí etabloval. U australských ptáků, zejména v nehostinném vnitrozemí, se také nápadně často vyskytuje instituce tzv. helpers, kdy se o mláďata starají nejen rodiče, ale i jejich sourozenci z minulého hnízdění, ba i jiní nepříbuzní jedinci, které pár nějak „zachytil“.

Ještě dva australské savce nemohu nezmínit, záměrně v kapitolce o ptácích. V městských parcích poletuje nejen ptactvo, ale i kaloni, velcí plodožraví netopýři velikosti menšího orla, kteří ve stovkách visí na stromech či krouží za bílého dne zahradou. Dojem, že se jedná o bizarního „ptáčka“, je obtížno potlačit i u ptakopysků, kupodivu rovněž dosti hojných. Na vejcích sedí sice jen deset dní, ale přece, a celková kombinace krtka, bobra a kachny, rejdící v potůčku, je zcela nezapomenutelná.

Ochrana přírody

Obecně je zarážející, jak dalece za posledních zhruba 150 let pokročilo odlesnění a antropogenizace Austrálie (a také Nového Zélandu). Při devítihodinové cestě vlakem z Melbourne do Sydney vidí člověk sotva tři větší lesy: jinak jen pastviny, pastviny, i polí je jen málo. I většina obou ostrovů Nového Zélandu vypadá z letadla jako šachovnice – při zpátečním letu jsem s podivem konstatoval, že Morava je za mnoho tisíc let zemědělské činnosti v některých aspektech méně poškozena, nežli tato země za století a půl (maorské „zahrádkaření“, provozované jen s kamennými nástroji, bylo dosti maloformátní). Všechny dochované původní lesy jsou dnes v obou zemích národními parky, s úplnou stavební uzávěrou a často s krásně značenými pěšinkami a instruktivními tabulemi.

Bylo by snazší zničit celou Austrálii nějakým termonukleárním výbuchem, nežli opět schytat všechny lišky, králíky či velké ropuchy ... Na snímku evropský králík vyfocený na Tasmánii
Bylo by snazší zničit celou Austrálii nějakým termonukleárním výbuchem, nežli opět schytat všechny lišky, králíky či velké ropuchy ... Na snímku evropský králík vyfocený na Tasmánii
Foto | JJ Harrison / Wikimedia Commons

Na straně druhé dnes vzniká „nová divočina“ zarůstáním nerentabilních faremních pozemků – odlehlé farmy jsou k mání vskutku za pakatel a nikdo je v podstatě nechce. Ochrana přírody je sice dosti příkladná, ale nemá lehký úkol. Zvlášť na Novém Zélandě je v rezervacích třeba neustále vychytávat lasičky, hranostaje a fretky, kdysi vysazené v rámci boje s rovněž vysazenými divokými králíky ve stylu „vyhánění čerta ďáblem“. I v Austrálii jsou podobné problémy, zejména třeba s našimi liškami, které, určeny snad kdysi k proslulým tradičním honům, se rozšířily po většině kontinentu a namísto opatrných králíků raději konzumují naivní a pomalé vačnatce (v poslední době se lišky, neznámo jak, dostaly i na Tasmánii, což ochranáře naplňuje zděšením).

Málo co je tak trvalým počinem, jako vysazení nového druhu na ostrov či kontinent – co se stalo, nemůže se většinou už odestát. Bylo by snazší zničit celou Austrálii nějakým termonukleárním výbuchem, nežli opět schytat všechny lišky, králíky či velké ropuchy Bufo marinus, vysazené původně na plantáže cukrové třtiny jako biologické bojovníky proti škůdcům. V dějinách vždy pronikaly nové druhy tam, kde původně nebývaly a část druhů „starých“ vymírala. Člověk tento proces jen velmi přirychlil, tak jako ostatně skoro vše, čeho se dotkl – kultura představuje jakési „urychlené pokračování přírody jinými prostředky“. I v Austrálii začal s decimací původní fauny dávno před příchodem Britů, také přinesl první placentální šelmu, psa dinga. Počet zavlečených rostlinných druhů je rovněž veliký (zvlášť mne překvapily třeba zdivočelé artyčoky, masově zarůstající pastviny) – je ovšem typické, že většina „cizinců“ se drží jako synantropové poblíž člověka, v jeho osadách, zahradách, polnostech, na prosekaných pěšinkách pro turisty v rezervacích je ještě najdeme, hlouběji v buši už většinou ne.

Sen o „čisté“ zemi bez přivandrovalců je dnes biologicky i společensky zcela nereálný, je ovšem lépe, když se někteří snílkové tohoto typu nenávistně vrhají na křídlatku sachalinskou, než kdyby se pouštěli do nějaké skupiny bližních. Problém je v Austrálii jaksi jasnější a vyhrocenější, ale u nás není v zásadě jiný – naši oblíbení zajíčkové, skřivánci, koroptvičky, chrpy, vlčí máky a další rustikální atributy sem přivadrovali až s prvními zemědělci, daňky, bažanty či ondatry jsme vysadili a zvykli si na ně – to jen v posledních letech dorazivší norek americký či psík mývalovitý působí jako „cizáci“ a je jim vyhlášen intenzivní, ale předem marný boj. Také si nepředstavujme, že všechny australské druhy jsou v případě vysazení jinde neexpanzivními neviňátky: australské křoviny rodu Pittosporum zarůstají Azorské ostrovy, eukalypty zdivočely v řadě tropických a subtropických zemí, zmíněný již kusu liškový se stal na Novém Zélandu pravou metlou. Nové druhy se nakonec začlení do místních společenstev nebo vymizejí, ty místní buď vyhynou, nebo se udrží či dokonce zažijí další konjunkturu. Důležité je původní biotopy chránit a například dále nekácet, ale „prvotní nevinnost“ se nedá obnovit ani v přírodě, ani ve společnosti – doba proatce Čecha je ta tam. I v Austrálii už zdivočelo tolik druhů, že surreálné celní kontroly už věci mnoho nepomohou. Britové zde ostatně zakládali kolonii, jakousi vzdálenou nápodobu Anglie, a nikoli přírodní rezervaci. Už slavný kapitán Cook naveliko rozvážel po Tichomoří domácí zvířectvo a semena kulturních rostlin ve svatém nadšení, jak šíří dobro a pokrok – co jedna generace má za posvátné a záslužné, v tom další vidí zlovolnou pobloudilost.

Zatímco na malovaných obrázcích francouzských expedic z konce 18. a počátku 19. století vypadají Tasmánci (ženy si holily hlavu, zatímco muži si barvili delší vlasy žlutým okrem) jako rousseauovští „ušlechtilí divoši“ ...
Zatímco na malovaných obrázcích francouzských expedic z konce 18. a počátku 19. století vypadají Tasmánci (ženy si holily hlavu, zatímco muži si barvili delší vlasy žlutým okrem) jako rousseauovští „ušlechtilí divoši“ ...
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | Charles Alexandre Lesueur a Nicolas-Martin Petit / Wikimedia Commons

Tasmánie

Z biogeografického hlediska je Tasmánie součástí australské pevniny, poměrně nedávno oddělenou, s některými druhy endemickými a s některými naopak chybějícími – nejsou zde třeba koaly. Bouřlivé vody Bassova průlivu jsou poměrně mělké a za nízkého stavu mořské hladiny během glaciálů mohli na ostrov pohodlně přejít i lidé. Tasmánci, kteří přišli na ostrov už asi před třiceti tisíci let, připomínali svou podobou v mnohém spíše Melanésany a patřili k asi nejarchaičtějším etnikům vůbec – jako jediní lidé na světě nechovali psy (to zachránilo i tasmánského ďábla a vakovlka, byť ne na dlouho) a vytvářeli poměrně veliké hrubé kamenné artefakty podobné evropským pěstním klínům. Z nějakého ne zcela zřejmého důvodu nelovili a nejedli ryby a po oddělení ostrova od pevniny zcela ztratili s Austrálií, kam jejich kocábky z kůry nemohly doplout, kontakt. Žili zjevně jenom podél pobřeží na vypalovaných plochách, protože podnes dobře zachované hluboké hvozdy by ukryly spoustu Tasmánců i vakovlků, kdyby v nich mohli žít (zdá se, že i třeba malý tasmánský poddruh pštrosa emu, dnes rovněž vymřelý, žil také jen podél pobřeží).

Jejich osud byl kromobyčejně tristní: z dvanácti původních jazyků, kterými zdejší kmeny mluvily, je známo jen pár slov a nahrávka několika písní na fonografovém válečku. Po počátečním jakéms-takéms soužití s Brity, z větší části trestanci, kteří do Van Diemenovy země, jak objevitel Abel Tasman v roce 1642 ostrov nazval, přišli, vypukla v roce 1830 mezi oběma etniky válka zvaná Black War, zřejmě už poté, co byli domorodci značně zdecimováni evropskými nemocemi. Už o dva roky dříve bylo vyhlášeno stanné právo, obě strany se navzájem zabíjely, Tasmánci vypalovali domy osadníků. Muzeum v Hobartu, jinak dosti skromné, má pozoruhodnou a v něčem bizarní kolekci týkající se tasmánských domorodců a jejich neblahého konce. Guvernér George Arthur nechal zmíněného roku natisknout a rozvěsit po stromech množství obrázkových kolorovaných vyhlášek, které měly Tasmáncům přiblížit britské úmysly a spravedlnost. Jeden exemplář je podnes k nahlédnutí a vyvolává podivnou směs údivu, pousmání a sympatií k pokusu nějak vyřešit nevyřešitelné: Tasmánec s Britem se drží kolem krku a každý si vede na provázku chrta. Tasmánská a britská holčička jdou na procházku držíce se za ručičky. Tasmánská paní chová britské miminko a britská paní chová tasmánské miminko (na všech těchto scénkách jsou Tasmánci po evropsku oblečení, na všech následujících podle reálu nazí). Skupina Tasmánců přichází s důvěrou k britskému důstojníkovi. Tasmánec zabíjí Brita a je za to vojáky věšen. Brit zabíjí Tasmánce a je rovněž věšen. Co a jak vzkázat etniku, které neumí psát a nemaluje? Co si asi Tasmánci mysleli o těchto prapodivných papírech? Zatímco plány zatáhnout celý ostrov velkou „lečí“ a natlačit domorodce na dnešní Tasmanův poloostrov selhaly, podařilo se metodistickému reverendu Georgi Robinsonovi většinu z nich pohnout, aby se nechali přesídlit na Flindersův ostrov, kde byli v jeho péči „civilizováni“.

Zatímco na malovaných obrázcích francouzských expedic z konce 18. a počátku 19. století vypadají Tasmánci (ženy si holily hlavu, zatímco muži si barvili delší vlasy žlutým okrem) jako rousseauovští „ušlechtilí divoši“, na fotografiích o šedesát let později jako nehezké, tupě a zlomeně se tvářící maškary, navlečené do viktoriánských šatů. Celý projekt ukazuje, jak moc je cesta do pekel dlážděna dobrými úmysly: zatímco jejich bohabojný instruktor založil a odchoval početnou rodinu, umírali jeho svěřenci, v podstatě asi na rozpad svého tradičního myšlenkového světa, jeden po druhém. Nic na tom nezměnilo, že roku 1847 byli přestěhováni zpět na Tasmánii do oblasti Oyster Bay – v roce 1876 zemřela v Hobartu poslední „plnokrevná“ Tasmánka, známá jako Truganini. Poslední osoba, která uměla ještě plynně jeden z tasmánských jazyků a nazpívala ony zaznamenané písně, míšenka Fanny Cochrane Smith, zemřela v roce 1905. Z jejích potomků a potomků tasmánských žen, unesených či zakoupených drsnými lovci tuleňů a velrybáři pro jejich osady na ostrovech v Bassově průlivu, se dnes rekrutuje dosti silné „tasmánské národní obrození“. Je pikantní, že drtivá většina jeho protagonistů je zcela bílá, blond a modrooká a mluví jen anglicky, jen sem-tam je v některé tváři vidět nepatrný melanéský nádech – trochu to připomíná naši někdejší keltománii, jen máme těch keltských genů podstatně víc. O to větší je nadšení. Podle starých rytin francouzských výzkumníků si vyrábějí košíčky, náhrdelníky, oštěpy (původně se upravovaly okusováním!) a další utensilie, divoce pomalováni křepčí v několika klokaních kožkách kolem ohně a zpívají zpěvy a provádějí obřady, o nichž nikdo netuší, jak vlastně vypadaly – je těžko nepomyslet na turnfátra Jahna, jeho starogermánské otužování a rohaté přilby.

...na fotografiích o šedesát let později jako nehezké, tupě a zlomeně se tvářící maškary, navlečené do viktoriánských šatů. Na snímku je poslední „plnokrevná“ Tasmánka, známá jako Truganini, která zemřela v roce 1876 v Hobartu
...na fotografiích o šedesát let později jako nehezké, tupě a zlomeně se tvářící maškary, navlečené do viktoriánských šatů. Na snímku je poslední „plnokrevná“ Tasmánka, známá jako Truganini, která zemřela v roce 1876 v Hobartu
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | State Library of Tasmania / Wikimedia Commons

Celou bizarně-úsměvnou záležitost dokresluje muzejní expozice, která svým stylem připomíná buď rané národní obrození (slovanská řeč je jemná a muzikální, německá tvrdá a drsná, Slované milují medorodou lípu, Němci zarputilý dub, Slované jsou povah holubičích a mírných, Němci uzurpátorští a násilní atd.), či rumunskou muzejní expozici Ceusescových let hlásající, že „v době stěhování národů žádný z nich do Rumunska nic podstatného nepřinesl, ale všichni přijímali vysokou rumunskou kulturu“. Tasmánské národní obrození má přesně stejnou sladkobolně-dojemnou naivitu i velikou sílu, jako tomu bylo kdysi u těch našich – vlastní kultura je nejvyšší a nejlepší ze všech, co kdy byly. Zvláštní glorifikaci se těší zejména podnes prováděný birding, „sklízení“ mláďat buřňáků na mořském pobřeží a jejich zavařování do jejich vlastního tuku – to je pane všelék: na Zemi není vitamínu a stopového prvku, který by v obrovských koncentracích neobsahoval. Také se objevuje požadavek, svým způsobem pochopitelný, aby byly lebky Tasmánců, chované v evropských muzeích a zčásti „nalovené“ pro sbírkové účely, důstojně pohřbeny. Je zajímavé, že děje-li se lov lebek pod záštitou antropologické vědy, nejevil se 19.století vůbec jako divošský obyčej – tehdy ostatně kulminovala „sadistická“ fáze bílé kultury, zatímco dnes vrcholí její fáze „masochistická“. Neměli by se ale potom důstojně pohřbít všichni lidé, jejichž tělesné ostatky jsou součástí sbírek? A co vycpaná zvířata?

Vakokarkulka?

Tasmánie má neobyčejně členité a romantické pobřeží s množstvím zátok tvaru přesného půlkruhu na způsob slavné Wineglass Bay. Do řady oblastí nevede ani kloudná silnice a původní lesy nás nechají nahlédnout, jak asi vypadala krajina beze stop lidského vlivu. Je sice pravda, že les plný kořenů, tlejících pahýlů, balvanů a bezedného mechu lze s vypětím všech sil v holínkách a plné polní nakonec projít, ale naši představu „vycházky do přírody“ to splňuje jen nevydatně. Zapomínáme, že naše krajina je díky stezkám, políčkům a pastvinám průchozí už od neolitu – krajina zcela bez lidského vlivu je nám také zcela cizí a nejsme-li zaškolenými sběrači a lovci, také tam uvidíme sotva co k snědku. Také si uvědomíme, jakou strašlivou námahu dalo přeměnit australský či novozélandský les na kulturní krajinu, kolik násilí na stromech i terénu to stálo a co všechno bylo nutno doslova vyvrátit z kořene. Snímky ze stavby silnice do hor v dnešním národním parku Mt. Field – stavěla se v třicátých letech jako jakási „hladová zeď“ pro nezaměstnané – tuto námahu s hevery a sekyrami ukazují více než názorně.

Kolik dní by trvalo prodírání tam, kam dnes vyjedeme za hodinku autem! Výsledek ovšem stojí za to, protože jižní alpínské pásmo je skutečně impresivní. Už obraz nízkých eukalyptů (E.coccifera), stojících v hlubokém sněhu, stojí za to. A což teprve horské rašeliniště, z dálky vypadající řekněme jako v Krušných horách a při bližším pohledu pokrytá tvrdolistými keříky na způsob přerostlých brusinek, ale zcela jiných čeledí, které nechávají evropského botanika zoufat! Z celkového rámce se vymyká Richea pandanifolia, až pětimetrová exoticky vyhlížející rostlina povrchně podobná pandánu, zatímco její mnohem drobnolistější příbuzná Richea scoparia vypadá spíše jako zakrnělý tis. Díky mírnopásemnému klimatu se na Tasmánii pěstují všechny druhy evropského ovoce, zejména jablka, hrušky a třešně, místy dokonce i chmel, v zahrádkách ale jakž-takž dozrají i citrony a pomeranče, ba tam skomírají i datlové palmy. Zemědělská oblast mezi Hobartem a Devonportem je z větší části pokrytá pastvinami, jejichž tráva byla v době mé návštěvy zvláštním způsobem stříbrošedá, asi v tom odstínu, jako kožíšek sysla. Na tasmánských jezerech plují desítky černých labutí a dodávají jim podivný smuteční ráz, řekněme jako po úmrtí princezny. Tasmánská kulturní krajina připomíná svými rybníčky se sypanou hrází Kapsko, má ve své vlhké bezmrazosti a větrnosti ale také něco z Irska a vyšších poloh Azor.

Rodina vakovlků v Hobartské zoologické zahradě v roce 1910
Rodina vakovlků v Hobartské zoologické zahradě v roce 1910
Licence | Volné dílo (public domain)

V místě zvaném Port Arthur si lze prohlédnout zbytky někdejšího vězeňského komplexu: na Tasmánii bylo deportováno v první polovině 19.století na 50 000 vězňů a 16 000 vězenkyň, do tábora v Point Puer navíc 800 „zkažených chlapců“ ve věku 9-17 let. Podmínky v táboře byly mnohem lepší nežli v Gulagu či nacistických lágrech, zejména pokud se týká jídla. Kriminál to ovšem nebyl příjemný, kupodivu zvláště poté, co byly v rámci „humanizace“ vězeňství odstraněny tělesné tresty, tehdy ostatně běžné i v armádě, ve školách, ba i v továrnách (do roku 1830 bylo ostatně britské vězení jen vazebné nebo pro dlužníky, většina trestů byla tělesná), a nahrazeny vynucenou izolací, mlčením a „náboženskou převýchovou“. Když jsem viděl kapli s izolovanými kójemi pro provinilce, pochopil jsem, proč tolik vězňů zanevřelo na anglikánskou církev a stali se raději katolíky (ti jsou podnes v Austrálii nejsilnější církví) či odpadli od víry vůbec (australský náboženský život má svá specifika: běžně jsem tam vídal svatyně svobodných zednářů a jednou dokonce i Church of Christ, the Scientist – och!). Tasmánie, kde byl podíl trestanců na obyvatelstvu ze všech australských států nejvyšší, má podnes různá specifika – má z celé Austrálie největší zločinnost (ale i tak nízkou) a nejvíc duševních poruch, je středostavovštější, paternalističtější a konzervativnější než zbytek kontinentu.

Už zmiňovaný vakovlk je podnes jedním z hlavních tasmánských turistických lákadel a tématem řady knih – i tady je vidět obvyklý australský princip, že koho včera věšeli, toho dnes uctívají (v letech 1888-1909 bylo vyplaceno dva tisíce tučných odměn za jejich zabití, libra za dospělého, polovic za mládě). Dodnes neustále proskakují zprávy, že tu či onde byl vakovlk spatřen a jsou šikovně přiživovány tak, aby návštěvník skrytě doufal, že nějakého přece jen uvidí a tím se proslaví. Také se plánuje jeho „zmrtvýchvstání“ pomocí DNA z jednoho mláděte, naloženého v lihu – blahoslavení, kdož uvěřili (vakovlk kdysi žil i na kontinentě a na Nullarborské rovině se našla jeho mumie, asi pět tisíc let stará). Kdybych uměl lépe malovat, nakreslil bych monumentální olejomalbu, zachycující v eukalyptovém hvozdu licoměrně se usmívajícího vakovlka, hovořícího s kučeravou tasmánskou holčičkou, která má proti etnickým zvyklostem červenou čepičku a v proutěném košíčku místo obvyklých bobulí či plžů láhev vína a bábovku. Či snad by byla vhodnější přímo Vakokarkulka, třeba klokanice zmiňovaného vymřelého rodu Procoptodon?


reklama

Další informace |
Rozsáhlý epos Stanislava Komárka o Austrálii a Novém Zélandu byl rozdělen do tří částí, toto je část první. Kratší pasáže z celého textu byly v upravené podobě už publikovány v Lidových novinách, Hospodářských novinách a Respektu.
foto - Komárek Stanislav
Stanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist