Za starými mezníky Roverských skal
V současnosti jde o jedny z nejčastějších záměrně utvořených stop lidské činnosti. Na vyznačení bodů určujících katastrální hranice můžeme narazit i třeba jen při krátkém výletu. Některé z takových mezníků jsou dosud užívány a napomáhají při geodetickém měření, jiné ztratily část svého významu se změnou nebo zánikem původních pozemkových a katastrálních hranic, ale v důsledku toho se zase staly významným dokladem proměn využívání území v minulosti. Pokud je chceme sledovat a vydat se za nimi záměrně, je nejlepší, začneme-li tam, kde se pro jejich uchování nabízejí nejlepší podmínky – jako vhodný příklad, na kterém je možné demonstrovat jejich rozmanitost, nám může posloužit lesnatá pískovcová krajina severozápadního Kokořínska, mezi trampy nazývaná Roverské skály, Roverky.
První výraznou a častou skupinou starých geodetických znamení, a také jednou z nejnápadnějších, jsou hraniční kameny. Obvykle jde o vztyčené, jen hrubě opracované kamenné patníky a stélky, které vyčnívají nad terén zhruba do výšky až 60 cm a mohou být na horní straně označeny křížkem. V 18. a 19. století byly také někdy na bocích číslovány nebo doplněny iniciály, které označovaly sousedící panství, u novějších exemplářů už to ale není obvyklé. Díky pestrosti starších mezníků, zpravidla vyráběných ručně a z místních materiálů, nemusí být vždy snadné rozeznat jejich původní účel, pokud se nekryjí s žádnou z dnes známých hranic.
Druhým hojně se vyskytujícím typem hraničních znamení, častým zejména na pískovcovém podloží, kde je možné vyrývat značky do skal, jsou hraniční křížky. Na první pohled mohou být nenápadné, typický křížek je většinou rovnoramenný, asi 30 cm vysoký, a pokud není zvýrazněn barvou, má tendenci splývat s podkladem. Někdy může být umístěn uvnitř vyrytého čtverce nebo vzácněji dokonce na upravené, přisekané ploše či v nice. Lze předpokládat, že v minulosti byl výskyt tohoto typu znamení hojnější, ale dochovaly se pouze tam, kde to podkladový materiál dovolil – staré značky vyznačující průběh linie na kmenech stromů či pařezech již dnes zanikly.
Při úvahách o stáří hraničních kamenů a křížů je třeba mít na paměti, že pokud označovaly dlouhodobě existující hranici, mohly být různě upravovány a případně nahrazovány novými (v rámci jedné hraniční linie se lze setkat s různými typy značek). Mezi nejčastější druhotné zásahy patří zbroušení, přetesání písmen nebo zvýraznění barvou. Staré a nepoužívané hraniční kameny mohly být zase přeneseny o kus dál, osekány a „zrecyklovány“. Odhadnout alespoň přibližné stáří mezníku lze bez znalosti historického kontextu částečně z typu písma, které je na něm použito, eroze přitesaných částí a také podle materiálu, z něhož je vyroben – u novějších geodetických značek převažují nad kamenem z místních zdrojů často materiály jako žula nebo dokonce beton. Po návratu domů lze význam dnes používaného hraničního kamene nejjednodušeji zkusit pomocí map na portálu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, u starších znamení mohou napomoci historické mapy, zejména mapy stabilního katastru a jeho indikační skici.
Zvláštní kategorii geodetických objektů, kterou je možné zmínit na závěr, představují stopy po starých měřeních, které jsou mezníkům podobné, ale nevymezovaly žádné hranice, nýbrž pomáhaly při mapovacích pracích. Pozůstatek takového objektu je zřejmě možné pozorovat na vrcholu hory Vlhošť nedaleko Blíževedel, i když se ho zatím nepodařilo ztotožnit s žádnou ze známých historických mapovacích akcí. Jde o dvě mírně obloukovitě prohnuté linie na obou koncích vrcholového hřbítku Vlhoště, které jsou tvořeny řadou vztyčených kamenů. Tyto kameny jsou od sebe vzdáleny přibližně jeden metr a číslovány po sobě jdoucími čísly na protilehlých stranách. Společnými čísly k sobě přiléhají – tedy kámen s čísly „20“ a „19“ stojí vedle kamene s čísly „19“ a „18“, přičemž obě čísla „19“ hledí na sebe – jakoby vymezovaly úsek mezi nimi. Materiálem je pískovec, který se ve vrcholových partiích Vlhoště již nevyskytuje, kameny musely být tak přineseny z nižších poloh. Podle provedení čísel by mohly pocházet z přelomu 18. a 19. století, lze uvažovat o tom, že vymezovaly výseče, ve kterých mohl pozorovatel na vrcholu hory zakreslovat jednotlivé výrazné krajinné prvky v dohledu nebo jiné body.
Líbí se Vám článek? Přispějte na vznik dalšího
reklama
