Matěj Stropnický: Dobré jméno získáme zpět jedině dobrou prací

Mladý politik, novinář a herec Matěj Stropnický byl v polovině listopadu zvolen za člena předsednictva Strany zelených. V rozhovoru pro Ekolist.cz hovoří o svém vztahu k přírodě, ke straně a na adresu svých kritiků říká: „Loajalita k týmu je pro mne na nižší úrovni než loajalita k programu.“

Ekolist.cz: Proč jste se kdysi rozhodl již ve svých devatenácti letech vstoupit do Strany zelených?

Matěj Stropnický: Ničení přírody ve mně vyvolávalo už tehdy silný pocit páchaného bezpráví. Jako když vidíte, že čtyři mlátí jednoho, také se ho pokusíte zastat. Ano, přesně tenhle pocit. Obecněji bych řekl, že svět okolo mne vždycky znepokojoval. Zajímá mne, jak funguje. A proč nefunguje tak, jak si představuji, že by měl. Od touhy po poznání jsem měl ale vždy blízko k úsilí o změnu.

Žijete ekologicky? Dopravujete se stále veřejnou dopravou, třídíte odpad a nakupujete zejména české výrobky?

Žiju přiměřeně ekologicky: na vaření, ohřev vody a topení používám plyn, třídím odpad, jezdím veřejnou dopravou, kam to jde, hodně i z lásky k železnici, nebo chodím pěšky, nakupuji v malých obchodech, do hypermarketu mne nikdo nedostane, některé značky jako třeba McDonald’s, Shell, BP, Mattoni, Tommy Hilfiger, Nike nebo Lidl bojkotuji úplně. Každý bojkot má ale důvod. Moc toho nespotřebuji, spím na zemi, záměrně se zbavuji věcí a moc nových nekupuji. Je to velmi očisťující. Na druhou stranu kouřím, auto mám také a podléhám trochu módě v oblékání. Znám mnoho důslednějších lidí. A nemám televizi, to je pro ekologii duše základ, samozřejmě.

Jste členem předsednictva Strany zelených, ale zároveň jste byl hercem. Myslíte si, že vám vaše filmové role mohou v politice uškodit? Setkal jste se již s názory, že vám pomohlo slavné jméno?

Nebyl jsem nikdy hercem, občas si někde zahraju, toť vše. Baví mne zkoušet různé činnosti. Role si hodně vybírám, takže jsem vedle Viléma v adaptaci Máchova Máje zatím natáčel jen televizní film o italské renesanční rodině Borgiů, kde hraji snoubence Lukrezie, hlavní ženské postavy. Je to takový nafoukaný mladý hejsek, Don Gaspar se jmenuje. Jméno mi nikdy nijak zvlášť nepomohlo, spíš naopak: každý si totiž myslí, že mi nějak pomáhá a to samo o sobě v souhrnu spíš škodí.

Dvakrát jste ve vedení strany již byl, vždy vás ale ,,smetla vlna konformistů, přátel drobných krůčků vpřed a velkých úkroků". Nyní se smést nenecháte?

To je z nějakého staršího rozhovoru, že? V politice to riziko vzestupů a pádů nekončí nikdy. To je fajn, nemusím aspoň za mnoho peněz skákat bungeejumping.

Někteří straníci vyjádřili pochybnosti o vaší schopnosti týmové práce. Vy jste nesouhlasil. Tušíte, jak vzniklo podezření, že jste ,,nikdy nepodpořil svůj kolektiv"?

Víte, on ten kolektiv vzešlý z voleb nikdy není tak docela váš. Tým lidí, které sám vedu, bych nezradil nikdy. Tým, jehož jsem sám jen součástí, je pro mne obtížnější, protože se může proti mé vůli hodně odchýlit od stanovených cílů a daných slibů a to těžko snáším. Loajalita k týmu je pro mne na nižší úrovni než loajalita k programu.

Máte pověst rebela. Budete i nadále v předsednictvu reprezentovat své názory nebo zaujmete více ,,diplomatickou" roli? Jaká bude vaše role v předsednictvu?

Nechte klišé spát. Je rebel ten, kdo program porušuje, nebo ten, kdo ho chce důsledně držet? To byla nálepka, nestojím o ni, vyjadřuje jen takovou pasážovou revoltu, jak zpíval Kryl. A já se snažím pracovat účinně. Do předsednictva jsem byl myslím zvolen, abych tam své názory uplatňoval, takže to budu dělat. Pokud budu ale chtít něco prosadit, silou to nebude, to je jasné. V mnohém budu totiž logicky osamocen, stranu nelze obrodit za pár týdnů.

Patřil jste ke kritikům Martina Bursíka i Ondřeje Lišky. Který z těchto předsedů Strany zelených je vám bližší? A jaké jsou vaše osobní vztahy s nimi?

Osoby jsou mi lhostejné, sleduji, co prosazují. Patřím jistě ke kritikům politiky Martina Bursíka i Ondřeje Lišky, ve vládě, s radarem, s přípravou Bílé knihy privatizace terciálního vzdělávání, osobně si ale obou určitě i vážím. K přátelství ovšem není důvod.

V čem se liší vaše představy od představ vedení Strany zelených? Jaká by Strana zelených podle vás měla být?

Jsem po dvou letech opět součástí vedení. Jelikož ale vzešlo ze sjezdu konaného teprve před týdnem, nemohu zatím říct, v čem se naše pohledy na další směřování budou lišit zásadně a v čem bude možná shoda. Chci ale dosáhnout dvou věcí uvnitř strany co nejdříve: každý člen musí cítit, že ve vedení strany má někoho svého, někoho, s kým se ztotožňuje; a každá pře musí mít dovolání. Vlastně po minulém vedení zavádíme do stranického života znovu právní stát, abych tak řekl.

Proč jste v komunálních volbách kandidoval se sdružením Žižkov (nejen) sobě a ne pod hlavičkou Strany zelených? Stydíte se snad za to, že jste členem ,,zelených"?

Ale kdeže. Název Žižkov (nejen) sobě jsem na začátku roku 2009 navrhl pro sdružení nespokojených obyvatel Prahy 3, kterým radnice pod vedením ODS nebyla léta schopná říct, zda, kdy, případně za kolik si budou moct koupit byt, v němž jsou v nájmu. Stal jsem se jedním z jednatelů onoho sdružení a rok jsme usilovali o jednání s vedením radnice, po dobrém (dopisy a peticemi) i po zlém (demonstracemi před zastupitelstvy a medializací sporu). Obojí marně. Tak jsme se ve sdružení dohodli, že musíme ODS porazit ve volbách a začali jsme oslovovat všechny strany a sdružení na Praze 3, které se byly schopny ztotožnit s našimi cíly a my s jejich. Tak vznikla velmi široká občanská koalice, kde sice zelení měli asi polovinu míst na kandidátce, ale kde zároveň s nadsázkou řečeno, každý kandidát byl tak trochu koaliční partner. Vedle kapitoly o bydlení tvořila část o životním prostředí stěžejní oddíl našeho zájmu, na tom se nic nemění.

Poslední volby naznačily, že značka Strany zelených nemá u veřejnosti příliš dobrý kredit. Co chcete udělat pro dobré jméno strany?

Jisté je, že značka zelených za dobu vládního angažmá utrpěla a je třeba ji halasovsky mlékem omývati, aby získala znovu dobrou pověst. K tomu bude klíčové, jak uspějí naši zastupitelé a zastupitelky, jak se povede prvnímu zelenému primátorovi Janu Korytáři v Liberci zachránit veřejné finance tohoto města, které ODS vlastně vytunelovala, zda budeme věrohodnými mluvčími veřejného zájmu v tisíci a jedné věci po celé zemi. A také, zda se budeme umět účinně postavit asociální vládě Petra Nečase, která cílevědomě chystá ničení státu jako takového: všechno, co neprodá jako zbylé nemocnice, pojišťovny, dráhy, nebo nepronajme jako lesy, chce zpoplatnit, jako vysoké školy, to vše za průběžného odvolávání občanských práv, jak tomu říká Baudrillard. Tím mám na mysli třeba již schválenou novelu zákoníku práce, která odpírá podporu v nezaměstnanosti těm, kdo podali sami výpověď. Dobré jméno získáme zpět zkrátka jedině dobrou prací.

Strana zelených navenek působí vcelku rozhádaně, sem tam uteče poslankyně, vznikají různé frakce. Z venku se zdá, že se spousta energie ztratí jen na řešení vnitřní politiky strany. Je to tak?

Určitou dobu to tak bylo, protože jsme udělali chybné rozhodnutí o vstupu do vlády založené na přeběhlících. Pnutí v této vládě, svým zásadním založením protievropské, ekonomicky neoliberální a chvástající se objevem reforem, které byly především dekonstrukcí funkčního sociálního státu, neustále narůstala. To vyvolalo spory uvnitř strany, které přerostly navenek. To byla jistě chyba, ale příčiny té chyby mi i po letech přijdou závažné. A hlavně: spory uvnitř zelených stran jsou běžné, což je dáno tím, že sdružují idealisty, jejichž mlčení si nelze koupit. Různost je do určité míry přednost, musí ale obsahovat i jednotu, jak věděli i otcové zakladatelé Evropské unie, když heslo Jednota v rozmanitosti vtělili do základu její programatiky.

Jací by měli být ,,zelení" v následujících dvou letech, kam by měla podle vás strana směřovat?

Jedno z hesel naší parlamentní kampaně tvrdilo: Stromy by nás volily. No jo, krásné, ale ony holt nevolí, volí lidé. Musíme proto hájit veřejný zájem. Obrazně řečeno takto: méně chránit stromy samé, a víc lidi, kteří chrání stromy. Tam, kde již občanská společnost organizovaná je, jde spíš o to, ukázat, že pouze zelení stojí vždy na její straně. Významnější část společnosti je ale víceméně roztříštěná a v obhajobě svých požadavků bezradná. Tady je náš úkol zhruba to, co jsem v projevu na sjezdu popsal jako artikulaci reptání lidu. Mám na mysli to, že drtivá většina veřejnosti má ještě dvacet let po revoluci takřka nulové zkušenosti s politikou. Neumějí si pomoct sami, neumějí sepsat petici tak, aby ji úřad ihned nesmetl, neumějí založit občanské sdružení, aby se stali účastníky řízení například k nějaké stavbě. A tak reptají. Správný zelený politik o problému ví, ví, jak veřejný zájem artikulovat a pomocí si získá autoritu. Teprve po čase, až osvědčí své schopnosti při řešení místních problémů, může postoupit výš a řešit problémy systémově, pomocí změn zákonů. Je to vlastně vcelku logické.

V několika rozhovorech jste vyjádřil názor, že by zelení měli více směřovat doleva, platí to pořád? S jakými tématy by podle vás měli zelení oslovit voliče, co by měli prosazovat?

Dám jeden příklad ani ne tak toho co, ale s kým a jak. Ve svém projevu na sjezdu jsem řekl, že první věc, kterou bych po případném zvolení do předsednictva udělal je, že bych navrhl vedení, abychom neprodleně obnovili dialog s odbory v souvislosti s generální stávkou 8. prosince. Zvolen jsem byl, už jsem na to téma s Ondřejem Liškou mluvil a věc se sune kupředu. Za vedení Martina Bursíka bylo u nás v módě nezvedat odborářům telefony, ale to teď končí. Víte, už to bude velká změna, protože když jsem na sjezdu vyslovil slovo odbory, bylo to od kohokoliv po asi šesti letech poprvé, sálem se zvedla vlna údivu, rozhořčení i očekávání, a následovala velmi chaotická a zároveň oživující diskuse nad tím, o čem s odboráři jednat. Zkušenost zelených s odbory je zatím v Česku nevalná, hájí většinou ty nejbetonovější stavby, ale jsou i otázky, v nichž můžeme najít shodu. Pro mne osobně je důležitější hájit práva zaměstnanců, než výši jejich platů, ale v dialogu je třeba také naslouchat. Uvědomuji si navíc, že chceme-li zabránit výprodeji toho zbytku, co nám ze státu zbývá, musíme hledat spojence všude, kde je to možné. A v odborech je, věřím, najdeme.

Říkáte, že zelení by se měli zaměřit na komunální politiku, znamená to, že by měli rezignovat na snahu dostat se do parlamentu?

Místní politika má tu výhodu, že se zde zelené vidění světa nejvíc blíží pohledu velké části veřejnosti. Obecné kácení stromů lidé chápou a jsou k němu lhostejní, ale běda když chce žižkovská radnice pokácet i třeba jen skupinu náletových akátů u nás v parku, hned mám plnou poštu mailů, v nichž mne na to lidé upozorňují a chtějí, abych je šel nejraději bránit vlastním tělem, což by jindy považovali za zcestný ekoterorismus. V Británii nazvali postoj občanů jako NIMBY (Not in my back yard – ne na mém dvorku): Dělejte si to kde chcete, ale ne u nás. Pokud nepochopíme, že bránit veřejný zájem včetně přírody musíme z ulice a s lidmi a ne z úřadů a proti veřejnosti, nikdy znovu neuspějeme.

---

reklama

---