Znáte z vlastního krmítka aneb Jak vypadají ptáčci zpěváčci

U článku Co sypat ptáčkům do krmítek? Nejlepší jsou slunečnice a vlašské ořechy se nás čtenář zeptal, zda bychom mohli přidat fotografie v textu zmíněných ptáčků. Připravili jsme tento článek s fotografiemi a ukázkami zpěvu těch nejběžnějších ptáčků, které můžete pozorovat u svého krmítka. Popisy jednotlivých ptáků a většinu nahrávek jsme převzali z české wikipedie.

Sýkora koňadra / Parus major

je naše největší a nejrozšířenější sýkora. Koňadra je poměrně výrazně zbarvená. Má žluté bříško s podélným černým pruhem, černou čepičku a černě lemované bílé líce. Má velmi rozmanité hlasové projevy a je poměrně dobrý imitátor hlasů jiných druhů. V létě se živí hmyzem, ale v zimě musí přejít na semena s vysokým obsahem tuku, která často nacházejí na krmítkách (nejlépe slunečnice) a jsou ochotny si pro ně přiletět až na lidskou ruku. Dále ochotně konzumují různé živočišné tuky (např. hovězí lůj) a v Anglii prosluly sýkorky tím, že se naučily rozklovat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobat smetanu pod ním.

Sýkora koňadra je velká asi jako vrabec, ale štíhlejší. Je to naše největší sýkora, je 14 cm dlouhá a váží 20 g. Hlavu má černou, jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samic je tento pruh tenčí a méně výrazný). Hřbet je žlutavý až zelený, břicho žluté, kostřec a svrchní krovky ocasní modrošedé, křídla jsou tmavá modrošedá s nevýraznou bílou páskou. Zobák je silný, kuželovitý a černý. Mladí ptáci jsou bledší a líce mají žlutavé, zobák hnědošedý. Sýkora létá vlnkovitě a poměrně rychle.

Poslechněte si zpěv koňadry:

Sýkora modřinka / Cyanistes caeruleus

Jejím specifickým znakem, který ji odlišuje od podobné sýkory koňadry, je modré temeno hlavy a tmavý pruh přes oči a spodní stranu hrdla. Čelo a líce má bílé, zátylek, křídla a ocasní pera modrá, hřbet je nažloutle zelený, břišní strana těla je sírově žlutá s úzkým černým proužkem, končetiny modravě šedé a barva očí tmavě hnědá. Mladé sýkory jsou nejprve šedé se světle modrým odstínem na zádech, později získají nápadně žlutější zbarvení než jejich rodiče.

Sýkora modřinka je stálý druh. Obývá listnaté i smíšený lesy, parky, aleje, zahrady, ale i centra větších měst. Na zimu tvoří smíšená hejna a stejně jako ostatní sýkory vyniká i tento druh neobvyklou čiperností a mnohdy při hledání potravy na větvích visí hlavou dolů. Na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky, podobně jako šoupálkovití. Sýkora modřinka se nejčastěji ozývá nápadným „tý-tý-tý“, jako varovný zvuk používá výrazné „číír“.

Zvonek zelený / Carduelis chloris

Je velký přibližně jako vrabec. Má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Je sexuálně dimorfní, zatímco samci jsou zbarveni zeleno-šedě, samice jsou nenápadně šedohnědé s jemnými tmavšími pruhy na svrchní části těla. Končetiny jsou u obou pohlaví červeno-hnědé a oči i letky tmavé, zvláště v letu je pak patrná také žlutozelená skvrna na křídlech a dva žluté pruhy na ocase. Mladí ptáci jsou podobní samicím, ale mají světlejší, tmavě pruhovanou spodinu těla. Zvonek létá ve vlnovkách.

Zvonci se nejčastěji se ozývají krátkým „gyk“, „kip“ nebo stoupajícím „ťuí“. Zpěv je zvonivý, často předváděný v jakoby netopýřím letu a v základě zní asi jako „djyp-djyp-djyp djýrrrrrrrr-tuj tuj tuj-duit-tjip tjip-tjip-tjip dýrdýrdyýdýr djýrrrrrrr“ ap.

Poslechněte si zvonka zeleného na záznamu Českého rozhlasu.

Vrabec domácí / Passer domesticus

Vrabec domácí se v dálce jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu, zvláště pak na samce, jde o poměrně pestře zbarveného ptáka. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černému proužku na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveni stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý. V České republice si jej můžeme snadno splést s menším a štíhlejším vrabcem polním, který má na rozdíl od vrabce domácího kaštanově hnědou čepičku a černou skvrnu na lících.

Vrabec domácí je stálý druh. Celoročně žije v početných, mnohdy i několika set členných hejnech. Dospělci se živí především rostlinnou stravou (semeny, částmi rostlin), příležitostně krmením pro hospodářská zvířata nebo odpadky z domácnosti, mláďata krmí drobným hmyzem. Ozývá se širokou škálou švitořivých zvuků. Tokající samec např. vydává řadu dlouhých švitořivých tónů jako „čilp čef čilp“, v období hnízdění se často ozývají dlouhým „čurr“.

Vrabec polní / Passer montanus

Vrabec polní se od vrabce domácího se liší bílými tvářemi s černou skvrnkou a čokoládově zbarvenou hlavou. Vyhledává otevřenou krajinu se sady, křovinami a lesíky. Pokud hnízdí v obcích či městech, najdeme ho spíše na jejich okraji nebo v zahradách. Hnízdo rád umisťuje do dutin, budek nebo štěrbin ve skalách a budovách. Někdy hnízdí i v koloniích. Živí se hmyzem, kterým převážně krmí mláďata. Konzumuje více semen plevelů než kulturních rostlin a neoklovává ovoce, škodí člověku mnohem méně než vrabec domácí. Poslechněte si vrabce polního:

Kos černý / Turdus merula

Kos černý je středně velký pták, o něco menší než hrdlička zahradní. Dospělý samec je matně černý s oranžově žlutým zobákem a žlutým kroužkem okolo očí. Samice je hnědavá s bělavějším hrdlem a nezřetelně skvrnitou hrudí, nohy jsou téměř černé, zobák má tmavý, jen částečně oranžový. Mláďata jsou podobná samici, jsou ale světlejší a mohou mít hnědě tečkovanou hruď a světlé podélné proužky na zádech. Samice ani mláďata nemají oční kroužek. Mladí, roční samci nemají ještě vybarvený zobák, který zůstává černavý. Někdy se objevují i jedinci s větším či menším podílem bílého peří. Vzácnější, ale ne neznámí, jsou pak úplně bílí ptáci s červenýma očima.

Vábení je „dukdukduk“ nebo „srííí“, varování pak rámusivé „tikstikstikstiks“. Samec kosa začíná zpívat na začátku jara, obvykle za ranního a večerního soumraku, a to z vyvýšených míst. Zpěv je hlasitý, flétnový a melodický, kos navíc ovládá více melodií a harmonií než slavík. Zajímavé na zpěvu je, že se skládá z jednotlivých skladeb, které kos po dohrání celého svého repertoáru neustále opakuje dokola. Složitost a počet skladeb vzrůstá se stářím a zkušenostmi zpěváka.

Čížek lesní / Carduelis spinus

Dorůstá délky 11-12,5 cm, v rozpětí křídel měří 20-23 cm a váží 10-18 g. Samci mají zeleno-šedý hřbet, žlutý kostřec, široké žluté pruhy na jinak černém ocase a křídlech, nažloutlou hruď, černou skvrnu pod zobákem a černé temeno. Samice jsou svrchu zelenější, šedě pruhované s nazelenalým temenem, bílým opeřením pod zobákem a bílou, silně pruhovanou spodinou těla. Zobák je u obou pohlaví šedý, končetiny tmavě hnědé a oči černé. Mladí ptáci se podobají samicím, ale jsou zbarveni jednotvárněji.

Vábí syčivým „diééé“. Zpěv je rychlý, švitořivý, prokládaný silnějšími kratšími zvuky. Čížek lesní zpívá po celý rok, často i ve skupinách. Poslechněte si ho na záznamu Českého rozhlasu.

Stehlík obecný / Carduelis carduelis

Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla, silný zašpičatělý narůžovělý zobák a hnědé končetiny. Je velice pestře zbarvený, svrchu béžově, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým pruhem, zespodu je bílý, hlava má charakteristickou červenou masku, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně a je často obtížné je rozlišit. Mladí ptáci červenou masku postrádají.

Stehlíka obecného běžně nalezneme v otevřených lesích, na mýtinách, v zahradách, ovocných sadech nebo v kulturní krajině. Nejčastěji se ozývá zvonivým a svižným „tiglitt“ nebo drsným „čree“. Poslechněte si ho na záznamu Českého rozhlasu:

Poslechněte si stehlíka obecného na záznamu Českého rozhlasu.

Sýkora uhelníček / Periparus ater

Sýkora uhelníček je naším nejmenším druhem sýkory. Má šedý až šedozelenavý hřbet a ocas, nažloutlé nebo šedé břicho, tmavé končetiny, černou hlavu s bílými lícemi a bílou skvrnou na zátylku, díky které ji můžeme rozpoznat od podobné sýkory lužní (Parus montanus) a babky (Parus palustris). Obě pohlaví se mezi sebou zbarvením neliší, mladí ptáci jsou jednotvárnější s nažloutlými lícemi a zátylkovou skvrnou.

Na jaře, v létě a v menší míře i na podzim se ozývá hlasitým zpěvem, v kterém se opakují dva nestejně jasné tóny „ví-cu-ví-cu-ví-cu“. Poslechněte si uhelníčka na Českém rozhlasu:

Poslechněte si ho na záznamu Českého rozhlasu.

Sýkora babka / Poecile palustris

Je o něco menší než vrabec. Svrchní část těla má šedohnědou, spodinu bělavou s hnědým odstínem patrným zejména na bocích a spodní části břicha, líce bílé a zátylek, temeno, čelo a bradu leskle černé. Zobák je černý a končetiny šedočerné. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají jednotvárněji zbarvené temeno a bradu, šedší odstín na svrchní straně těla a světlejší spodinu; stejně jako dospělci jsou zbarvení po přepeření v září.

Od velmi podobné sýkory lužní ji lze odlišit zejména díky hlasu. Vábí charakteristickým tvrdým „pistje“. Zpěv tvoří řada opakovaných zvuků, včetně „djep djep djep“, „ci vit ci vit“ nebo „cje cje cje“.

---

reklama

---