Mravenčí války mívají překvapivý konec - z nepřátel se stane jedna kolonie
Ke studii na akáciových mravencích druhu Crematogaster mimosae vám nestačí jen trpělivost, potřebujete i „hroší“ kůži. Mravenčí vojáci jsou totiž vybaveni natolik silnými kusadly, že dokážou znepříjemnit život i slonům a žirafám. „Mají skutečně neuvěřitelný talent pro vyhledávání slabých a citlivých míst na svalstvu protivníka,“ zmiňuje myrmekoložka Rudolphová. „Práce s nimi je opravdu nepříjemná.“ Schopnost velmi bolestivého kousnutí byla donedávna asi jediná zvláštnost tohoto druhu, jehož početné kolonie žijí v relativním bezpečí trnitých větví akácií. Jak se ale záhy ukázalo, vědci se mají od mravenců pořád co učit.
Jednotlivé kolonie mravenců Crematogaster mimosae spolu ve větvích vedou často války o zdroje potravy a teritorium. Na tom by zase tak nic mimořádného nebylo. Jenže po boji agresivní obranu takříkajíc do posledního dechu vystřídá nečekaný smír. Vítězům sice připadne nové teritorium v podobě dalšího kmene stromu, ale po vyčerpávajícím boji už nemají dost vojáků k účinné obraně nově nabytého území, ani odpovídající pracovní sílu mravenců dělníků. Právě na tento aspekt vzájemných koloniálních výbojů se Rudolphová soustředila. Pokoušela se zjistit, jakou cenu musí za úspěch zaplatit nikoliv poražený, ale vítěz. Očekávané mravenčí „Pyrrhovo vítězství“ se ale nedostavilo.
U vítězů totiž dojde na rekrutování dobrovolníků z řad poražených. Dvě před chvílí ještě znesvářené kolonie rázem splynou v jednu. Rudolphová si chtěla tento nepříliš pravděpodobný poznatek ověřit ještě jednou, v monitorovaném experimentu. A tak na výzkumné stanici Mpala v Keni propojila (za cenu několika bolestivých kousnutí) provazem dva akáciové stromy. Tím zajistila dvěma koloniím přímé propojení a spustila válečnou vřavu. Pod provaz, který sloužil jako přemostění, umístila plachtu. Na tu z výšky pršeli usmrcení mravenci. A když bylo po boji, sesbírala mrtvé mravence i několik desítek živých na obou kmenech akácie a analyzovala jejich DNA.
Po prozkoumání 800 vzorků se ve svém překvapivém závěru utvrdila: genetický obraz vítězné kolonie se proměnil, protože v ní přibyla řada mravenců z týmu poražených. Ti se dále podíleli na práci a později i na obraně spojeného teritoria. „Mravenčí kolonie spolu válčí skutečně agresivně, jsou to boje s tisícovkami padlých,“ popisuje Rudolphová. „Přesto ale dokážou z nějakého popudu najednou válku ukončit a vytvořit trvalé spojenectví.“ Samotný mechanismus smíru zůstává záhadou.
Jednou možností by mohla být změna pachových signálů. Každá kolonie má svou pachovou stopu, díky které se soupeři navzájem v poli poznají. Při delším intenzivním konfliktu se ale jejich pachy promíchají a vytvoří nový. Tím se zruší rozpoznatelná hranice mezi přítelem a nepřítelem. A protože už boj stál obě strany příliš mnoho, splynou dvě kolonie v jednu. Nemalé rozpaky působí badatelům zjištění, že v některých případech se tak děje přes to, že si poražený i vítěz ubrání svou vlastní královnu. „Fyzický souboj nepřináší jen zabité mravence,“ dodává Rudolphová. „Zápas také mění identitu jednotlivých bojovníků.“
reklama
