http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/na-islandu-objevili-nadejny-zpusob-ccs-co2-v-cedicovem-podlozi-mineralizuje-na-uhlicitan-vapenaty
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Na Islandu objevili nadějný způsob CCS: CO2 v čedičovém podloží mineralizuje na uhličitan vápenatý Video

15.6.2016 01:47 | PRAHA (Ekolist.cz)
Členka výzkumného týmu Sandra Snaebjornsdottir se vzorkem z experimentálního vrtu. Na zlomu je patrná vrstva uhličitanu vápenatého.
Členka výzkumného týmu Sandra Snaebjornsdottir se vzorkem z experimentálního vrtu. Na zlomu je patrná vrstva uhličitanu vápenatého.
Foto | Kevin Krajick / Lamont-Doherty Earth Observatory
Atmosferický oxid uhličitý se dá napumpovat pod zem a nechat ho tam během několika málo let proměnit v kámen (uhličitan vápenatý). Podařilo se to v pilotním projektu u islandské geotermální elektrárny Hellsheidi na Islandu. Podle vědců se tím znovu otevírá možnost využití technologie jímání a ukládání uhlíku (Carbon Capture a Storage), která se v posledních letech jevila jako ekonomicky neschůdná.
 

Ještě do nedávna si vědci mysleli, že by proces mineralizace CO2 trval stovky až tisíce let. V projektu CarbFix se ale povedl během dvou let. Atmosférický oxid uhličitý smíchali s vodou z geotermálního vrtu a vstříkli od čtyř set až osmi set metrové hloubky. Základem úspěchu podle vědců bylo využití vhodné horniny. Čedičové podloží se ukázalo jako skvělé prostředí pro ukládání a mineralizaci oxidu uhličitého, protože se v něm reakcemi přemění na uhličitan vápenatý. Vědecký článek v časopisu Science ke stažené zde.



„Výsledky ukazují, že 95 až 98 procent takto vstříknutého CO2 se mineralizovalo za dobu kratší než dva roky. To je neuvěřitelně krátká doba,“ říká Juerg Matter z University of University of Southampton. Roztok vody a oxidu uhličitého vstříknutý do hlubin zreaguje s čedičovým podložím, kde se oxid uhličitý vysráží do bělavého, křídového minerálu.

Letecký snímek islandské elektrárny Hellisheidi, největší geotermální elektrárny světa. Současné emise jsou 40 tisíc tun CO2/rok a 12 tisíc tun sirovodíku/rok. Pilotní projekt ukládání uhlíku CarbFix je s elektrárnou propojen plynovodem, kterým se tyto plyny přivádějí ke stanici, ze které jsou pak ve směsi s vodou vstříknuty zpět do podzemních rezervoárů 400 až 800 m pod povrchem.
Letecký snímek islandské elektrárny Hellisheidi, největší geotermální elektrárny světa. Současné emise jsou 40 tisíc tun CO2/rok a 12 tisíc tun sirovodíku/rok. Pilotní projekt ukládání uhlíku CarbFix je s elektrárnou propojen plynovodem, kterým se tyto plyny přivádějí ke stanici, ze které jsou pak ve směsi s vodou vstříknuty zpět do podzemních rezervoárů 400 až 800 m pod povrchem.
Foto | Árni Sæberg

„U této formy uhlíku nehrozí pozdější úniky, což je bolest klasického ukládání oxidu uhličitého pod zem. Naše metoda se jeví jako stálá a ekologická forma ukládání uhlíku,“ dodává Juerg Matter. „Čedič je jedním z nejběžnějších hornin na Zemi a potenciálně tak představuje jednu z největších kapacit na ukládání CO2."

Mezinárodní vědecký tým CarbFix využil vhodných podmínek u islandské geotermální elektrárny Hellsheidi, což je největší geotermální elektrárna na světě, která teplem a elektřinou zásobuje hlavní město Reykjavík a okolní průmysl. Kde se u geotermální elektrárny bere CO2? Geotermální elektrárna generuje emise uhlíku tím, jak čerpá teplou vodu z podzemí. Spolu s ní unikají sopečné plyny, včetně oxidu uhličitého a silně zapáchajícího sirovodíku.

Projekt CarbFix začal v roce 2012 a během jednoho roku se pod zem podařilo napumpovat 250 tun oxidu uhličitého. Pomocí řady vrtů pak vědci monitorovali průběh reakce. První výsledky měli vědci v roce 2014. Většina uloženého oxidu uhličitého se přeměnila na minerály během měsíců. Od roku 2014 pak Reyjavik Energy začala do podzemí ukládat 5 tisíc tun CO2 ročně. „Pokračující monitoring ukázal, že mineralizace stále probíhá rychle,“ říká spoluautorka Edda Aradottir z Reyjavik Energy.

Místo, kde se pomocí vrtu vstřikuje směs vody, oxidu uhličitého a sirovodíku zpátky pod zem. V pozadí je vidět oblak páry z geotermální elektrárny Hellisheidi.
Místo, kde se pomocí vrtu vstřikuje směs vody, oxidu uhličitého a sirovodíku zpátky pod zem. V pozadí je vidět oblak páry z geotermální elektrárny Hellisheidi.
Foto | Juerg Matter / University of Southampton

„To znamená, že můžeme pod zem napumpovat velké množství CO2 a během krátké doby ho tam bezpečným způsobem uložit,“ říká Martin Stute z Kolumbijské univerzity. „Většina mořského dna je tvořena porézní skálou.“

Podle vědců budou znamenají výsledky výzkumu živou vodu pro Carbon Capture and Storage. Mezivládní panel pro klimatickou změnu ho ve své zprávě v roce 2014 odsunul na vedlejší kolej coby technologii, která zřejmě nepřispěje k boji s globálním oteplováním. Většina pilotních projektů v Evropské unii skončila a do komerčního provozu nebyl uveden žádný projekt CCS. Jednak je tu nemalé riziko, že při zemětřesení či nějaké poruše hornin by mohlo dojít k uvolnění uloženého plynu do atmosféry, jednak je tu ekonomická stránka věci. Nejlépe rozjetý projekt CCS švédské společnosti Vattenfall v německé elektrárně Schwarze Pumpe byl ukončen právě kvůli financím.

Náklady na ukládání oxidu uhličitého pod zem se na základě pilotních projektů odhadují na 130 dolarů za tunu. U geotermální elektrárny se náklady dostaly podstatně níž, protože z povahy zařízení má elektrárna vybudovanou potřebnou infrastrukturu, nemusela se ani zdržovat s přečišťováním oxidu uhličitého. Náklady podle Aradottid byly 30 dolarů za tunu.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

       
Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
mmo
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Blíž přírodě
Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist TOPlist