Ochranáři: Mnohé úpravy toků po povodních jsou zbytečným vyhazováním peněz a škodí přírodě
Úpravy vodních toků jsou dnes financovány hlavně z programů, které spravuje ministerstvo zemědělství. Jsou to programy na odstraňování povodňových škod a programy prevence proti povodním. Sporné úpravy se financují z obou dvou skupin.
„Musíme rozlišit dvě věci: něco jiného je péče o koryto v obcích a něco jiného jsou protipovodňové úpravy ve volné krajině. V obcích je samozřejmě nutné udržet vodu v korytě, ve volné krajině je to ale na mnoha místech zbytečné,“ říká Helena Králová z Vysokého učení technického v Brně.
|
||||
|
Zvlášť paradoxní je srovnání úprav řek po povodních s programem revitalizace říčních systémů. Zatímco na jedné straně stát sype stamiliony na „klikatění“ potoků a odstraňování regulace, na druhé straně stejnou práci odmítá, když ji zadarmo udělá povodeň, a peníze sype do zpětné regulace řek.
Vodu do krajiny
Podle aktivistů je proto současná podoba programu na odstraňování povodňových škod k ničemu. „Klidně by se mohl přejmenovat na program na výrobu budoucích povodňových škod. Spočívá totiž v obnově původních regulací a dalších vodních děl, jež záplava zničila a s nimiž tedy evidentně nebylo něco v pořádku,“ píše Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA a Jaroslav Klusák z Vysoké školy ekonomické v Praze ve studii České perverzní dotace. „Odstranění povodňových škod by měla předcházet analýza, proč vlastně byly jednotlivé stavby zničeny. V řadě případů by patrně došla k závěru, že jsou špatně zvolené nebo úplně zbytečné,“ dodávají.
Částky, které se na opravu povodňových škod vydávají, přitom vůbec nejsou malé. U Veltrus na Vltavě povodeň v roce 2002 způsobila asi půlkilometrové natržení břehu a vrátila tak toku jeho přírodnější vzhled. „Pokud bychom to chtěli podobně revitalizovat, stálo by to 10–20 milionů. Tohle řeka udělala za nás,“ odhaduje Tomáš Just ze středočeského střediska Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR). Jenomže jak Povodí Vltavy, tak památkáři (území patří k zámeckému parku) usoudili, že řeka musí být zregulována jako před povodní, takže místo ušetřených nákladů na revitalizaci stát zaplatil přibližně 90 milionů za uvedení řeky do původního stavu.
Ochranáře proto vodohospodářské úpravy toků přivádějí do varu. "Na mnoha místech jsou tzv. povodňové škody dokonce záminkou k úpravám přirozených, nikdy neregulovaných koryt, na kterých povodeň navíc žádné viditelné nebo nebezpečné následky nenechala," říká zoolog příbramského muzea David Fischer. Okamžitě pak dokáže vyjmenovat nejmíň deset příkladů buď navrhovaných nebo už uskutečněných nevhodných regulací jen z oblasti Brd.
Úpravy toků nejenže ničí cenná území, můžou dokonce zvyšovat nebezpečí při povodních. Středočeská řeka Doubrava při ústí do Labe sousedí z levé strany s polem a lužním lesem. Regulace toku obnovená Povodím Labe ovšem rozlití řeky na tuto volnou plochu brání. „Přitom pro ochranu Záboří na pravém břehu jejího koryta by rozlití řeky do lužního lesa bylo menším nebezpečím než její nahnání do Labe,“ vysvětluje středočeský inspektor České inspekce životního prostředí Karel Kerouš. A to necháváme stranou, že kvůli úpravě toku byla zničena místa, kde žili chránění živočichové (například žába kuňka obecná), a snížila se kvalita vody v řece.
Surové, nebo šetrné?
K výtkám ochranářů se přidávají i mnozí rybáři. Jeden z nich, Eduard Gajdoš, který je zároveň asistentem na jedné z kateder Přírodovědecké fakulty UK, dokonce navrhl petici, v které důrazně protestuje proti „surové, nešetrné, necitlivé a často neopodstatněné regulaci českých a moravských řek, která se pod rouškou protipovodňových úprav toku za nesmyslně vysoké finanční částky v posledních pěti letech realizovala realizuje na všech povodích naší vlasti!“ Svaz rybářů se k ní nakonec nepřidal, ale mnozí kolegové-rybáři s jeho názory souhlasí.
Shovívavější jsou vedoucí představitelé AOPK ČR. Zdůrazňují, že situace se v posledních letech zlepšila, a to především díky dohodě s ministerstvem zemědělství (MZe). Za vodní hospodářství odpovídá MZe a jemu také podléhají podniky povodí, Zemědělská vodohospodářská správa a Lesy ČR – což jsou největší hospodáři na českých tocích. Po neblahých zkušenostech s úpravami řek po povodních z roku 1997 se po zátopách v roce 2002 ministerstva zemědělství a životního prostředí dohodla na společném postupu. Zástupci AOPK ČR, případně správ CHKO nebo národních parků, měli být předem informováni o každém připravovaném zásahu do toku. Společně s vodohospodáři pak měli dojít k řešení přijatelnému pro obě strany. „Většina akcí byla provedena relativně šetrně,“ říká dnes ředitel AOPK ČR Martin Dušek. Připouští však, že ne všechny. „Těch, kde se nadělaly velké škody, ale byla z celkového množství určitě jen velmi malá část. Čistě z pohledu zoologa je skoro každý zásah do toku špatný. Ale jde o míru narušení daného prostředí. Ta byla ve většině případů odstraňování povodňových škod únosná.“
U protipovodňových úprav nebo u běžné údržby toků ovšem žádná podobná dohoda mezi ministerstvy neplatí, a příroda tak podle ochranářů dostává zabrat. Přitom ke každému většímu zásahu do toku se musejí vyjádřit i orgány ochrany přírody, tedy buď obce s rozšířenou působností III. stupně nebo kraje nebo správy chráněných krajinných oblastí. Zatímco ale na jednom úřadě sedí člověk, který dané věci rozumí, jinde se zásahy do toků rozhodují od stolu zcela bez znalosti věci. Ať už člověk hovoří s ochranáři nebo vodohospodáři, jednu větu slyší skoro od každého: „Jde o konkrétní lidi.“ Třeba výše zmíněná úprava koryta Doubravy byla schválena příslušným odborem životního prostředí v Kutné Hoře. Jinde se ale pěkný kus řeky podařilo zachránit. Po povodni v roce 1997 díky spolupráci ochranářů s vodohospodáři zůstal zachován nově vytvarovaný úsek Bečvy u Oseka nad Bečvou. Zregulované koryto tady povodeň hodně rozšířila a přírodovědci, například Jan Lacina z Ústavu geoniky AV ČR, doložili mimořádnou ekologickou hodnotu zaplaveného úseku. Na Bečvách zůstalo zachovaných podobných míst ještě několik.
Příliš komplikací
Zkušenost s výkupem pozemků pro změněné koryto Bečvy ale byla odstrašující. „Přístup třeba katastrálních úředníků byl naprostá katastrofa,“ vzpomíná Petr Starý z Povodí Moravy. Naráží tak na zásadní problém, který ze své strany vidí vodohospodáři. Pro uvolnění koryt řek je nutné vlastnit pozemky, na které se bude voda rozlívat. Jenomže cena, kterou můžou správci povodí vlastníkům nabídnout, je tak nízká, že majitelům nestojí za to půdu prodávat. Soukromých vlastníků může být na stometrovém úseku třeba 15, někde jim dokonce patří i dno. Pokud se na daném toku opravuje už jednou schválená úprava, stačí správcům toků takovou akci ohlásit stavebnímu a vodoprávnímu úřadu a můžou vyrazit do terénu. Pokud ale chtějí něco změnit, už se rozbíhá správní řízení, kterého se účastní kdekdo, a správce toku pak musí většinou splnit tolik podmínek, že si nějaký komplikovanější přístup než jednoduchou opravu radši rozmyslí.
Celý systém je vlastně nastavený tak, že vodohospodáře nutí k zakonzervování současného stavu. Na upravených tocích musejí pečovat o svěřený majetek (tedy ho i opravovat) a rovněž garantovat stabilitu a břehovou hranu. Nelze se pak divit, že se správci toků jen hrabou v korytech. „Pomohlo by, kdyby stát zajistil prostředky na výkup pozemků, a hlavně nějaký mechanismus, jak výkupu nebo výměny pozemků dosáhnout,“ navrhuje Petr Starý z Povodí Moravy.
 |
||
| Ohrazenický potok u Jinců. | ||
| Ilustrační foto: Jan Stejskal/EkoList |
Nechuť vodohospodářů k neregulovaným korytům ale pramení i z mnoha komplikací, které jim živější toky přinášejí. Když nechají koryto zarůst, vlastně tím neplní svou zákonem danou povinnost udržovat ho na průtoku, který byl dán původním projektem. Na neupraveném toku se mění hranice břehu, takže řeka může zasáhnout do pozemku, který povodí nebo státu nepatří. Navíc jakmile lidé vidí někde jakoby nevyužívanou „díru“, hned mají tendenci tam vozit odpadky. To se stává i na regulovaných tocích, ty neupravené ale lidi ke skládkování přitahují víc – a podniky povodí to musejí odklízet. Zjednodušeně řečeno, z hlediska vodohospodářů je lepší na toku žádnou přírodovědnou vzácnost nemít, jinak hrozí, že jim ochranáři budou mluvit do každého keře a ještě si na ně budou neustále stěžovat majitelé okolních pozemků. Celé to vede k situaci, kdy se ochranáři s vodohospodáři nemají moc rádi a vzájemná diskuse je na mnoha místech zatím jen vlažná.
Rozdíly jsou přitom nejen mezi jednotlivými podniky povodí, ale i mezi jejich závody. Třeba závod Berounka z Povodí Vltavy podle ochranářů patří mezi instituce, s kterými je možné najít kompromis. Horší je to se závodem dolní Vltava. Firma najatá tímto závodem také dostala za nepřípustné vykácení břehových porostů v Praze-Komořanech pokutu od České inspekce životního prostředí. Odvolala se ale a celý případ zatím nebyl uzavřen. Přístup stavebních firem je setrvačný. „Rétorika stavebních organizací, které žádají prostředky na úpravu koryta a zabránění dalším povodním, se už nejmíň od roku 1900 nemění. Firmy obecně slibují mnohem víc než můžou splnit,“ potvrzuje ředitel Geologického ústavu AV ČR Václav Cílek. „Vloni byl v Jincích opraven Ohrazenický potok. Letos už byl ale zase poničen. Jarním táním sněhu ...,“ přidává jeden z příkladů zoolog David Fischer.
Závažný argument
Samostatnou kapitolou je chování starostů obcí a vlastníků půdy u řeky. Pro starosty je často důležité jen jedno: ať i u nás někdo, proboha, udělá nějakou protipovodňovou akci. Je už pak úplně jedno, jestli provedená úprava v případě povodně skutečně něčemu zabrání. Hlavně že je čím se ohánět před voliči. Skutečnost, že jsou třeba na důležitých místech říční nivy stavby, leckdy i na černo postavené, už je tolik netrápí. Soukromé vlastníky půdy zase málokdy napadne, že některá místa jsou holt „od přírody“ mokrá a že udržet vodu v korytě za každou cenu prostě není možné – tak tlačí na povodí, ať s tím něco udělají.
„U starostů mají správci toků daleko silnější slovo než ochrana přírody,“ popisuje svoje zkušenosti Vladimír Mana, náměstek ředitele AOPK ČR. Vzpomíná dokonce na případ, kdy starosta jedné obce souhlasil s vytvořením národní přírodní památky ve svém katastru až poté, co mu to odkýval ředitel příslušného povodí. Agentura se proto snaží podniky povodí přiblížit svému pohledu na protipovodňové úpravy. „Zatím se vedou bouřlivé diskuse,“ popisuje situaci Mana. „Musíme ale víc přesvědčovat také veřejnost, aby lidé pochopili, že to jde dělat i jinak než jen betonováním koryt. Řeka, kterou správci toků spoutají, může být totiž mnohem nebezpečnější než řeka, které dáme prostor.“
Argumentů ochranářů přitom stále přibývá. „V ploché nezastavěné nivě například Vltavy a Labe mezi Mlčechvosty a Litoměřicemi voda při povodni plyne sice kolem 8 m nad normálem, ale nečekaně klidně. Téměř neeroduje a usazuje jen tenké polohy písku či bahna, často jen vrstvičky o mocnosti 2-4 mm. Naproti tomu v členité a zastavěné nivě, kde dochází k náhlým změnám rychlosti toku a k hydraulickým pulsům, je povodeň schopná velkých přesunů hmot, ničení navigace a přemísťování až půlmetrových kamenů. To je závažný argument pro zachování přirozeného toku říční nivy,“ uvádí jeden z důvodů geolog Václav Cílek.
Navzdory velkým emocím těsně po povodních ale úvahy o tom, jak se máme v nivách řek chovat, ve většinové společnosti moc slyšet nejsou. Zakonzervovaný systém správy vodních toků si mele dál svou a mnohé vodohospodářské akce končí prakticky stejně jako před povodněmi: obrovské sumy peněz se vynakládají na úpravy, při kterých se podle ochranářů ničí přírodně cenné úseky řek. V činnosti správců toků se sice objevují první „ekologické“ vlaštovky, jiné jejich akce jsou ale často zbytečné, v horším případě můžou při povodních i škodit.
Jan Stejskal
MZe: Diskutovat se může při tvorbě plánů oblastí povodí
EkoList poslal na ministerstvo zemědělství několik otázek týkajících se nutnosti vracet koryta řek do původního stavu. Na otázky odpověděl e-mailem Jiří Felčárek z odboru komunikace ministerstva zemědělství. Části jeho odpovědí, které odkazují na konkrétní ustanovení zákonů a vyhlášek, uvádíme v textu kurzívou kvůli větší přehlednosti.
EkoList: Je podle současné legislativy skutečně nutné řeky a potoky vracet do původního stavu?
Jiří Felčárek: Vlastník (správce) vodního díla, který upravuje koryto vodního toku, je povinen vrátit koryto toku do původního stavu, protože tím plní podmínky, které jsou mu uloženy stavebním povolením (podle ustanovení § 15 odst.1 a § 59 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen vodního zákona), ve znění pozdějších předpisů).
Obnova vodních děl poškozených živelnou pohromou nebo havárií podléhá ohlášení vodoprávnímu úřadu (podle ustanovení § 15 odst.2 vodního zákona). Ohlášené udržovací práce může vlastník vodního díla (úpravy vodních toků jsou vodními díly podléhajícími stavebnímu povolení podle ustanovení § 15 odst.1 vodního zákona) zahájit teprve na základě sdělení vodoprávního úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. Zákon tím výslovně stanoví, že pokud udržovací práce (ve smyslu ustanovení § 55 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 14 vyhlášky č.132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona na vodních dílech, ve znění pozdějších předpisů) můžou negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla, jsou jejich vlastníci povinni to ohlásit vodoprávnímu úřadu jako speciálnímu stavebnímu úřadu (ve smyslu ustanovení § 57 stavebního zákona).
Proč na úseku, kde by bylo odbornou studií doloženo, že povodeň nemůže spáchat větší škody, není možné nechat řeku neregulovanou?
Otázku je nutné rozdělit do dvou oblastí:
1) Odborná studie nemůže být jediným podkladem k rozhodnutí vodoprávního orgánu o zrušení vodního díla. Může být pouze impulsem k některým krokům, kterým je např. podnět vodoprávnímu úřadu příslušného kraje k realizaci záměru prostřednictvím připravovaných plánů oblastí povodí (podle ustanovení § 25 vodního zákona).
2) Prostřednictvím programů opatření (podle ustanovení § 26 vodního zákona) potom lze realizovat změnu regulovaného toku na neregulovaný odstraněním povoleného vodního díla (podle ustanovení § 15 odst. 1 vodního zákona a ustanovení § 28 stavebního zákona) v řádně provedeném vodoprávním řízení.
Proč je vlastně nutné regulaci řek vracet do původního regulovaného stavu, když povodeň ukázala, že se onen konkrétní druh regulace neosvědčil (povodeň ho zničila)?
Na tuto otázku odpovídají odpovědi na předchozí otázky.
Připravuje ministerstvo zemědělství nějakou koncepci, nějaký strategický materiál, nějaké legislativní změny nebo třeba metodický pokyn podnikům povodí, případně vodohospodářské správě, který by onu nutnost nápravy regulace nějak „zjemnil“?
Ano, jak jsme uvedli v odpovědi na druhou otázku, probíhají v současné době přípravné práce tvorby plánů oblastí povodí (podle ustanovení vyhlášky č. 142/2005 Sb., o plánování v oblasti vod), které pořizují správci povodí ve spolupráci s krajskými úřady. Plány oblastí povodí vytvářejí prostor pro širokou diskusi a následný konsensus zájmů užívání povrchových a podzemních vod a ochrany vod a životního prostředí obecně a dalších požadavků vyplývajících ze specifických sociálních, ekonomických a územních podmínek v příslušném regionu. Návrhy plánů oblastí povodí budou předloženy veřejnosti do konce roku 2008 a do konce roku 2009 budou přijaty zastupitelstvy jednotlivých krajů. Schválená část plánu oblasti povodí, na kterou se vztahuje stavební zákon, se pak předloží příslušným orgánům územního plánování jako podklad pro pořízení nebo změnu územně plánovací dokumentace (podle ustanovení § 15 výše zmíněné vyhlášky).
Existuje nějaká osoba (funkce), která je zodpovědná za to, že se protipovodňová stavba v případě povodní osvědčí, či neosvědčí?
Obecně platí, že absolutní ochranu před povodněmi nelze zajistit. Základem pro návrhy protipovodňových opatření je hodnocení jejich účinnosti vzhledem k nákladům a k chráněným hodnotám. Východiskem je nejen analýza průběhu minulých katastrofálních povodní, ale zejména porovnání variantních řešení s využitím moderních simulačních matematických modelů. Návrhy opatření se systémovým účinkem zpracovávají správci vodních toků (zejména státní podniky Povodí). Opatření na ochranu svého majetku před povodněmi může realizovat i kraj, případně jednotlivé obce (ve smyslu ustanovení § 86 odst. 2 a 3 vodního zákona). Povolování vodních děl příslušnými vodoprávními úřady se účastní i nezávislé organizace, pokud o to požádají. Zodpovědnost za správně vydané nakládání s vodami a stavební povolení k vodnímu dílu nese vodoprávní orgán, který jej vydal. Za účelně vynaložené finanční prostředky nese odpovědnost investor.
Může být tato osoba nějak postižena v případě, že se protipovodňová stavba neosvědčí?
Tato otázka může být předmětem soudního řízení na základě podané žaloby poškozeného.
reklama
