Hlava sedmá

I
Sníh tál již v teplém dechu jara,
s hor hrnuly se bystřiny
a z kalných vod se táhla pára
nad zatopené lučiny.
To usmívá se se snem v líci
příroda na rok svítající
a modrý jas jde od nebes.
Průzračný ještě, dýše les,
zelení zachmýřený celý,
pestří se vyschlá údolí.
A pilná včela do polí
již letí z voskové své cely.
A noc co noc z tmy vyklíčí
do ticha tlukot slavičí.

II
Jak smuten jsem, když blížíš se mi,
ó jaro, jaro! Lásky čas!
Umdlený, zjitřený a němý,
zas slyším snů a krve hlas.
Jak dojat jsem, jak dere se mně
stesk, radost na rty, jarní země
když do tváře mi zavane
z mé vísky, tichem vystlané.
Či vesel být již nedovedu,
a vše, co život dá a smích,
co tančí, skví se v očích mých,
mi přidá nudy jen a jedu
do dávno mrtvé duše mé,
jež vidí vše v tmách ztopené?