John R. McNeill: Epocha fosilních paliv nemá v historii obdobu
 |
|
| John Robert McNeill. | |
| Foto: Jan Stejskal/EkoList
|
Vaše kniha o environmentální historii 20. století nese ironický název Něco nového pod sluncem. Takže co je vlastně nového pod sluncem?
Titul knihy je skutečně parafrází slov z bible, kde v knize Kazatel 1,9 stojí: "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového." Jenomže ve 20. století tu něco nového je. Jednak se objevily dopady lidského jednání na životní prostředí, které dřív vůbec neexistovaly. Vezměme si chlorfluoruhlíkaté sloučeniny, jako jsou freony. To jsou chemikálie, které byly vynalezeny na počátku 20. století a vyráběny až od roku 1930. Používaly se především v ledničkách. Důsledkem jejich unikání do stratosféry je ozonová díra. Podobný problém před rokem 1930 neexistoval, protože prostě neexistovaly freony. Lidé ve 20. století vytvořili stovky tisíc organických směsí. Některé z nich mají přitom pro život na Zemi vážné následky.
Druhou novinkou pod sluncem je rozsah lidského působení na životní prostředí. Lidé vždy nějak životní prostředí ovlivňovali, a to hlavně prostřednictvím ohně. Jejich vliv byl ale ve srovnání s průmyslovou érou lidstva malý. Situace se zvlášť změnila v posledních přibližně sto letech, během nichž se lidská populace zčtyřnásobila na současných víc než šest miliard obyvatel. Už to samo zvětšilo dopad lidské činnosti na životní prostředí. Ještě důležitější ale bylo rozhýbání ohromného množství energie ve formě fosilních paliv, zvlášť uhlí a ropy. Uvědomme si, že dnes lidstvo spotřebovává přibližně patnáctkrát víc energie než před sto lety. To má strašlivý dopad na životní prostředí. Například těžba nerostů. Stroje s obrovskou spotřebou energie důlním společnostem umožňují obrátit naruby celé hory kvůli pár gramům zlata. A ještě se jim to ekonomicky vyplatí. Existují další důležité věci. Například urbanizace - před sto lety žilo ve městech míň než 15 % lidí. Dnes už jich ve městech žije polovina. To je také velká změna. Ovšem rozsah spotřeby energie má tak obrovský dopad, že odděluje éru intenzivního využívání energie od čehokoliv, co bylo v lidské historii dřív.
Hledáte řešení do budoucna?
V knize se snažím věc rozřešit nikoliv z morálního úhlu pohledu, jak to dělá mnoho environmentalistů, ale z praktického úhlu pohledu. Podíváte-li se do historie, je až bolestně zřejmé, že směřování posledních sta let nebude pokračovat. Nemůže. Na konci 20. století jsme spotřebovávali přibližně devětkrát víc sladké vody než na jeho počátku. To už se nebude opakovat, protože tu prostě není tolik vody. Ať chceme nebo ne, musíme změnit náš způsob života. Strašlivý nárůst využívání přírodních zdrojů se zpomalí. Pro historii 21. století bude podstatné, jak se to stane. Věřím, že je rozumné a prozíravé učinit to vědomě s určitou obezřetností, než se pak najednou vzpamatovávat, až nastane krize.
Mluvíte o tom, kolik spotřebujeme energie nebo vody. Jak jste k těm číslům došel?
Sám jsem "syrová" data vlastně nesbíral. Číslice, ke kterým jsem ohledně užívání energie nebo vody došel, jsem našel v literatuře. Nejpečlivější práci v této oblasti odvedlo holandské ministerstvo pro zdraví a životní prostředí, které připravilo historickou databázi o environmentálních proměnách. Když jsem svou knihu psal, oni svou práci teprve začínali. Jsem rád, že jsou si naše data podobná.
Trochu mi vaše přehledy a statistiky připomínají Skeptického ekologa od Bjorna Lomborga. Dají se obě knihy porovnat?
Ano. Oba jsme byli odkázáni na publikovanou literaturu. Hlavní rozdíl je v tom, že jeho nezajímá téměř nic, co se odehrálo dřív než v 70. letech 20. století. Zabývá se jen velmi úzkým výsekem historie. Jde o dobu, během níž se environmentalismus stal celosvětovým hnutím a vlády se začaly otázkami životního prostředí zabývat - a úspěšně vyřešily ty technicky a politicky nejednodušší problémy, jako je třeba znečištění vzduchu ve městech. On na to upozornil a má v tom pravdu. Kvůli opomíjení dávnější minulosti se ale jeho knize nedaří postihnout dlouhodobější trendy ve vztahu mezi člověkem a životním prostředím. Jeho závěrem pak je, že environmentální rétorika je nafouknutá a problémy nejsou tak vážné. Souhlasím s Lomborgem, že rétorika ekologických aktivistů někdy byla či je, zvlášť v 60. a 70. letech minulého století, příliš dramatická. Někdy z neznalosti, jindy kvůli snaze přitáhnout pozornost. V tomto smyslu má Lomborg pravdu, ale v mnoha ohledech to přehnal. Odmítáním dramatických slov environmentalistů opomíjí i vážné věci. Prostě vylil s vodou z vaničky
i dítě. Jsem dost skeptický k mnoha závěrům Skeptického ekologa.
Strašákem současnosti jsou klimatické změny. Docházíte k závěru, do jaké míry jsou dílem lidstva?
Ano. Uznávám, že není možné s jistotou tvrdit, zda oteplování v posledních stoletích je výsledkem lidské činnosti. Zároveň ale říkám, že je to vysoce pravděpodobné. Podle mě je žádoucí zpomalit klimatické změny - některá místa planety mohou být klimatickými změnami vážně ohrožena. Přitom se jedná spíš o chudé části světa, které se nebudou schopny samy důsledkům klimatických změn bránit.
Tím jsme ale zpátky u energie. Pokud jsou lidé odpovědni za globální oteplování, pak je to hlavně kvůli spalování fosilních paliv. Je pravděpodobné, že k přechodu na obnovitelné zdroje dojde v horizontu 30-50 let. Pokud se budou zelené technologie rozvíjet, pak je možné, ale v žádném případě ne jisté, že se všeobecné ekologické krizi můžeme vyhnout.
John Robert McNeill - environmentální historik, profesor na Georgetownské univerzitě ve Spojených státech. Environmentální dějiny zkoumají historii vztahu mezi lidstvem a zbytkem přírody. "Pokud bych měla doporučit jen jednu knihu o environmentální historii, pak by to byla jeho kniha Něco nového pod Sluncem," říká Verena Winiwarter, prezidentka Evropské společnosti pro environmentální historii.
Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu říjen 2003.
reklama
