Mám strašně špatný pocit, že se posledních 20 let vlastně propáslo, říká Yvonna Gaillyová

Yvonna Gaillyová vystudovala na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně fyziku pevných látek a optiku pevných látek. V ZO ČSOP Veronica působí od roku 1990.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Jana Dúbravčíková

(Yvonna Gaillyová chvilku přemýšlí): Ano.

Řeknete mi víc?

Chodila jsem po Hostětíně s princem Charlesem.

Nijak mě nepřekvapí, že princ Charles navštíví Českou republiku. Ale jak se stane, že se princ Charles chce podívat do malé vesnice někde na konci republiky?

Abych vám odpověděla, tak bych to trochu otočila. Jak se stane, že se vesnička na konci republiky promění na nejekologičtější vesnici v republice. Teď asi není prostor celý ten hostětínský příběh vyprávět (pozn. red.: o Hostětíně viz box), a taky jedna vesnice sama o sobě nic neznamená, důležité je, aby se stala inspirací pro další. „Kdyby tisíc Hostětínů“, tomu říkáme.

Ale nebyla to náhoda. Všechno v mém životě je dáno setkáními, lidmi z mého okolí, spolužáky, rodiči, kamarády. A Hostětín má tu stejnou genezi. Díky osobním vazbám se Veronica do Hostětína dostala a postupně zde vznikla obec s vlastní výtopnou, moštárnou, vzdělávacím centrem. Lidí kolem bylo hodně a nechci je začít vyjmenovávat, abych na někoho nezapomněla.

Princ Charles a Yvonna Gaillyová v Hostětíně.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Nadja Meister / Veronica

V Hostětíne se podařilo vytvořit něco, co je pro moji práci ohromně významné a věřím, že to má význam i pro Hostětín a pro Českou republiku a třeba i pro svět.

A to, že tam zavítal princ Charles, souvisí s druhou linkou mého porevolučního konání. S tím, jak se u nás po revoluci začala rozvíjet občanská společnost. To je ohromně důležitá, zajímavá a bohatá věc.

Jak souvisí občanská společnost a princ Charles?

Vždycky, když na vyslanectví Velké Británie, ale i Spojených států nebo Nizozemí, nastoupil nový velvyslanec, zajímal se o dění v České republice, a vždycky jej cesta nakonec zavedla i do Brna. Kvůli univerzitám, kvůli Nejvyššímu a Ústavnímu soudu, ombudsmanovi. A vždycky stál o setkání s neziskovým sektorem.

Při jednom představování občanských iniciativ a neziskových organizací si tehdejší velvyslankyně zapamatovala i Hostětín. A když plánovala středoevropskou návštěvu prince Charlese, která se měla věnovat i tématům životního prostředí, byl Hostětín jedna ze zvažovaných možností.

A díky tomu, že se cestu podařilo logisticky a bezpečnostně zajistit, tak se stalo, že do vesničky na konci republiky přijel princ Charles.

Jeho návštěva pro nás tehdy byla velké uznání, že regionální rozvoj a ochrana klimatu jsou důležité věci.

Vybavíte si takhle po letech, o čem jste s princem Charlesem mluvili? Máte z toho nějakou vzpomínku?

Mám vzpomínku. Princ Charles je v tom nejlepším smyslu staromilec.

Když jsem prince Charlese prováděla výtopnou na biomasu a pak pasivním domem a ukazovala mu všechny ty moderní technologie, sledoval to sice se zájmem, ale bylo vidět, že jeho oku to nelahodí.

Během nějakého krátkého čekání byla chvilka na obyčejný rozhovor. A princ Charles mi začal vyprávět o svých botách.

Botách?

Ano. Vysvětlil mi, že jsou ušité z hovězí kůže, která se našla v lodi, potopené v Gibraltaru. Naznačil, že je uvědomělý spotřebitel. V tu chvíli mi došlo, že ho nemá smysl zatěžovat solárními panely. A že by mu udělalo radost prohlédnout si úplně jinou technologii.

Ukázali jsme mu starobylou sušírnu ovoce. Žádná kosmická technologie, ale tradice našich předků. A ta ho zaujala velmi.

Sušírna ovoce v Hostětíně. Stávala zde již na počátku 19. století, ve druhé polovině 20. století už však nebyla využívána a chátrala. Po dlouhé, snad padesátileté odmlce se v ní opětovně začalo sušit na podzim roku 1998, kdy ji členové místní ZO ČSOP Hostětín zrekonstruovali.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Veronica

Co návštěva prince Charlese znamenala? Pomohla něčemu?

Určitě mnohému.

Když vás potká taková věc, protože máte pravdu v tom, že se běžně neděje, že za vámi přijde princ, tak to něco způsobí. Pro nás se z toho stal pevný bod, jakési zakotvení.

A zůstalo to takovým bodem i v životě místních lidí. To setkání jim ze života už nikdo neodpáře.

Čili v mnoha ohledech to bylo významné ohromně.

Zajímavé je, že když se k Hostětínu pozornost vrátila po začátku té hrůzné ruské agrese na Ukrajině, když se média znovu začala zajímat, jak se Hostětínu povedlo vyhnout plynofikaci a ruskému plynu a vystačí si s lokální výtopnou na biomasu, tak se znovu připomnělo, že to je místo, které navštívil princ Charles.

Skupinové foto s princem Charlesem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Nadja Meister / Veronica

Ředitelkou Ekologického institutu Veronica jste od roku 1998, je to tak?

Ekologický institut Veronica je naše neformální struktura, je to ta profesionální část organizace. Ano, jsem jeho ředitelkou už dvacet šest let.

A baví vás to stále?

No, ne.

(přemýšlí)

Nestihla jsem včas předat veslo. Ta moje generace zakladatelů z 90. let tím často trpí.

Mě baví ta práce, baví mě ohromně práce s mladými lidmi. Těší mě všechny ty programové a obsahové věci, setkávání s lidmi. Ale třeba vůbec neumím řídit organizaci a vést porady.

Myslím, že v našem dnešním občanském sektoru nemáme žádnou možnost kariérního růstu pro ty, kteří nechtějí sektor opustit. Nemají tak trochu kam.

Já bych už asi 20 let byla velmi ráda senior konzultantka.

Myslím si, že bych z takové pozice měla víc co dát jak té organizaci, tak světu.

Ekoporadna Veronica v roce 2009.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Petr Ledvina / Wikimedia Commons

V roce 1991 jste u nás založila první ekologickou poradnu u nás. Dneska už to sousloví asi nikoho nepřekvapí, ale v 91 to muselo fungovat jako zjevení. Vybavíte si, jak se tenkrát podařilo ekologické poradny etablovat?

To vůbec nebylo zjevení.

Ta doba byla ohromně otevřená, minimálně ve srovnání s posledními 20 lety.

A jednak jsem na to nebyla sama, na řadě míst probíhaly úplně stejné procesy. Všechny nás tehdy ohromně zrychlovala otevřenost evropského a amerického světa nadací, které velmi vstřícně nabízely inspiraci a i finance pro přebírání a adaptaci udržitelných modelů a budování občanské společnosti.

A poptávka po poradenství ve společnosti byla, byla tu potřeba se s někým poradit.

Lidé, kteří chodili do poraden, si občas mysleli, že někoho pošleme, kdo za ně všechno zařídí. Ale my jsme se snažili v rámci poradenství pobízet lidi, aby si problém vyřešili sami. Dostali od nás návod, pomoc, doprovod, informace, kontakty. Ale ať se o sebe starají sami.

Byl moc hezký proces, příjemný, my jsme se velmi rychle propojili se zahraničními organizacemi, společně jsme zakládali Evropskou asociaci ekologických poraden.

Jaká je situace občanských ekologických poraden dnes? Dneska máme umělou inteligenci, která dokáže vygenerovat odpověď lusknutím prstů. Má v této době ekologická poradna ještě co dělat? Má klienty? Jsou dotazy?

Máme pořád dost lidí, kteří se na nás obracejí a zásobují nás náměty, co zpracovat podrobněji a dát na internet, co lidi zajímá. A pak je tu taková stálice, která se týká tématu, jak zabránit kácení stromů.

Myslím, že ekologické poradenství má pořád smysl, třeba to spotřebitelské, které není spojené s žádnými produkty, je nestranné, jen hledá tu ekologicky šetrnou cestu.

Když jste začala ve Veronice v 90. letech, měla jste nějakou vizi, co by Veronica mohla nebo měla dělat? Podařilo se ji naplnit?

Nepodařilo.

Jak to?

Protože se svět vyvíjel jinak.

Na začátku 90. let byla Veronica krajinářská expertní organizace, která mimo jiné iniciovala Unii pro řeku Moravu, která se vzápětí zapsala podrobnou a zasvěcenou Analýzou povodňových událostí v roce 1997 v ekologických souvislostech.

Veronica tehdy byla ohromně zajímavá struktura, která přilákala lidi z akademické sféry, třeba ze zrušeného Geografického ústavu Akademie věd. Přitáhla je k té vysoce expertní, nezávislé činnosti. Řeklo by se vydávání studií, posudkování, příprava koncepcí. Byl to takový think thank na udržitelný regionální rozvoj.

A výjimečné bylo to, že v každém oboru, který byl potřeba, se našel člověk s vysokou erudicí, který měl občanský přesah a potřebu předávat svoje vědění a bádání i veřejnosti.

Postupně jsme přešli mnohem více do vzdělávání a osvěty veřejnosti s tím, že nabízíme při svém vzdělávání kontakt a setkání s vynikajícími lidmi, odborníky z nejrůznějších oblastí, kteří předávají spíše té aktivní části veřejnosti své vědění, podněty, zkušenosti a argumenty, aby se mohli ve společnosti pohybovat jak v samosprávě, tak v nezávislých organizacích, ve školách a podobně.

Pořád máme kolem sebe spoustu expertů. Jsou to ale lidé, kteří jsou zakotveni na svých univerzitách a Akademii věd. A nejsme to my, ta instituce, za kterou by afiliovali své vědecké práce.

Brněnský Dům ochránců přírody. Yvonna Gaillyová v okně nahoře uprostřed.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Matěj Hollan / Wikimedia Commons

Máte nějakou vizi teď? Jaká je vize Veroniky v roce 2024 a dál, co by měla dělat, jaká je její úloha do budoucnosti?

My máme jedno takové motto: Chráníme klima a ukazujeme ostatním, jak na to. Už třicet let. A zatím si velice rádi stojíme.

Chceme rozvíjet klimatické vzdělávání, chceme podporovat lidi k aktivnímu zapojení do klimatu, aby se vzájemně inspirovali, aby se necítili, zejména v menších obcích, sami, aby byli podpořeni. A k tomu je spousta praktických programů.

Měla jsem nedávno příležitost provádět skupinu ukrajinských novinářek po Moravě a ukazovat jim náměty a procesy pro poválečnou obnovu Ukrajiny navázanou na udržitelnou energetikou. V tom jsem měla pocit, že mám co říct.

Ale zpět k té vizi. Já si nemyslím, a říkám to tak i svým kolegům, že já mám být ta, kdo přijde s vizí, protože já ji už nevytvářím pro sebe. A nechci, aby vizi ovládly domněnky jedné babičky.

A jsou věci, kterým prostě nerozumím. Třeba komunikace na sociálních médiích. Je asi důležitá, ale je to svět, kterému nerozumím a asi vlastně už ani nechci rozumět.

Vnímám, že současnému světu nerozumím ještě více, než jsem kdykoliv předpokládala, že mu jako „moudrý kmet“ budu nerozumět.

A pak je tu taky to, že svět je v situaci, kdy je úplně iluzorní si myslet, že bude stačit, když budeme trousit nějaké zkušenosti a znalosti. Kdy ukážeme, jak dát soláry na střechu a všichni to udělají po nás.

Yvonna Gaillyová přebírá Cenu Josefa Vavrouška, rok 2006.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

Jak to myslíte?

V dobách stability, v těch letech po sametové revoluci, ve kterých se moje práce vyvíjela, to vypadalo, že se ví, odkud kam máme směřovat.

A člověk rozuměl překážkám, co stály v cestě, i komplikacím, i proč je co těžké.

Ale já v tuto chvíli, v této době, tomu nerozumím. Neumím si urovnat spoustu věcí v hlavě. Je to příliš složité a příliš nelineární.

Zároveň jsou některé věci tak naléhavé a dějí se tak rychle, že k tomu není v našich životech paralela, není s tím žádná zkušenost.

Můžu navázat takovou úvahou, jestli vás správně chápu? Když se objevily problémy s ozónem, vědci popsali problém, popsali řešení, sjeli se politici z celého světa a uzavřel se Montrealský protokol. Jistě, není ještě hotovo, ale můžeme mít dobrý pocit z toho, že se povedlo najít funkční nástroj nápravy globálního problému.

A člověk by si řekl, OK, máme vyzkoušený postup, jak řešit globální problém. Objeví se změna klimatu, ale tento postup na něm žalostně selhává. A diametrální rozdíl spatřuju v tom, že tu existují zájmy, kterým vyhovuje vypouštění skleníkových plynů, vysílají do světa dezinformace či jen společnost znejišťují. Popsal to například Vojtěch Pecka v knize Továrna na lži.

A teď jestli vás dobře chápu, cítím z vás, že toto nastavení se nedá přeprat tím, že se vytiskne další osvětový leták a udělá další přednáška. Chápu, že vaše skepse pramení odtud?

Přesně.

Já se o změny klimatu zajímám od roku 1984. Tehdy jsme o nich s mým mužem Jeníkem Hollanem poprvé slyšeli na konferenci evropských fyziků v Praze.

Paralela s Montrealským protokolem se nabízela a možná i naivně dodávala naději, že tu je řešení. Ale je to nakonec špatná paralela.

A kontext klimatických změn s popíráním, dezinformacemi, trolly, kontrast mezi ohromným vědeckým počinem v podobě Mezivládního panelu pro změnu klimatu a nepochopitelnou politickou nečinností, to vytváří svět, kterému nerozumíme.

Je tu solidní vědecké poznání klimatu, jehož výpověď má obrovskou naléhavost. A je tu obrovská propast mezi vědeckým poznáním a společenskou odpovědí. A je to pro mne jako člověka a bývalou vědkyni úplně nepochopitelné.

Sleduju největší světové vědce v klimatologii, kteří se ze své absolutní frustrace a zděšení a smutku vypsali beletrií věnovanou svým vnukům a dětem.

Protože ignorance politické sféry je pro vědce nepochopitelná.

Nechci říct, že se nic neděje, že tu nejsou proklimatické iniciativy, opatření na snižování emisí skleníkových plynů. Ale to, co se děje, vůbec nestačí.

Já jako lidská bytost nechci fungovat bez naděje. A cokoliv dělám, dělám pro naplnění té naděje, které je zároveň těžko věřit.

Yvonna Gaillyová se svým manželem environmentalistou a astrofyzikem Janem Hollanem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Jana Dúbravčíková

Proč?

Před revolucí jsem navštěvovala brněnskou Podzemí univerzitu, kde jsme se setkali s lidmi jako Roger Scruton a díky nim jsem pochopila rozdíl mezi přírodovědci a společenskými vědci.

A vnímám to tak, že společenští vědci jsou k naší současnosti skeptičtí, ale co se budoucnosti týče, jsou dlouhodobě optimisté. Protože věří tomu, že příroda si pomůže, že technologie pomohou nám.

Já jako fyzik vidím, že to klapnout nemůže a světová společnost nemá šanci to úplně dobře zvládnout.

Mám strašně špatný pocit, že se těch posledních 20 let vlastně propáslo.