Martin Říha: Lov lišek se psy. Kruté týrání, nebo humánní způsob lovu?

Prašivina neboli svrab je dnes, po vymýcení vztekliny, nejčastější příčinou přirozeného úmrtí lišek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Yvonne Larsson / Flickr

Bez lovu to nejde

Vlivem vymýcení vztekliny chybí evolučně vzniklé, přirozené regulační mechanismy, které udržují početnost lišek na únosné míře, která je obecně uváděna jako jedna liška na 500 ha smíšené honitby (pozemky v honitbě jsou lesní i nelesní) nebo 750-1000 ha honitby lesní (převládající pozemky jsou lesního typu).

Vzhledem k výše uvedenému se stavy lišek začaly, přibližně od poloviny sedmdesátých let minulého století, stále výrazněji zvyšovat. RNDr. Ivo Sýkora, CSc. uvádí ve svém článku Liška obecná – stavy a potrava v zářijovém čísle časopisu Myslivost z roku 2004, že: „Na Pardubicku podle ulovených lišek a přepočteného předpokládaného stavu, se do roku 1974 pohybovala jejich populační hustota mezi jednou až dvěma liškami na 500 ha. V dalších letech do roku 1980 se hustota populace zvýšila na 3–4 lišky /500 ha, dále do roku 1987 na 4–6 lišek/500 ha a v dalších letech do roku 1992 již na 7–9 lišek/500 ha. V letech 1993 až 1997 již hustota populace překročila desetinásobek optimální hodnoty a dosáhla 10–13 lišek/500 ha, v dalších letech do roku 2000 se zvýšila až na hodnotu 13–17 lišek/500 ha. Nejvyšší hustota populace byla dosažena v roce 2001, kdy populace dosáhla hustoty 15–20 lišek/500 ha. V dalších dvou letech se populační hustota snížila na 10–13 lišek/500 ha.“

Nebudou-li počty lišek kontrolovány, dojde k postupnému přemnožení a lze konstatovat, že přemnožení má škodlivý účinek na zdraví a vitalitu celé populace, zejména pokud jde o choroby. To lze pozorovat na strmě rostoucích počtech lišek trpících prašivinou, kterou způsobuje zákožka svrabová, nejvíce přenosný parazitický roztoč, přenosný na psi, kočky i člověka. Dalším nebezpečím jsou přibývající případy onemocnění člověka tasemnicí liščí. Nejčastěji se lze nakazit konzumací syrového lesního ovoce, které předtím zvíře infikovalo svými výkaly. V roce 2021 evidoval Státní zdravotní ústav jeden takový případ, v roce 2022 deset a v roce 2023 již třináct. Vzácné onemocnění nazvané echinokokóza postihuje játra a může skončit až transplantací. Dr. Katie Colvile z Veterinary Association for Wildlife Management uvádí ve své studii Natural Chase z roku 2007, že: „…při absenci lovu se psy může dojít ke ztrátě vyhýbavého chování u lišek. Umělé metody lovu, jako je střelba, nemají stejný vliv na chování jako přirozená predace, a proto nebudou sloužit k udržení stejného souboru chování. Lišky přizpůsobí své chování, aby se vyhnuli konfrontaci s loveckými psy. Vyhnou se například dennímu lovu, což omezí škody způsobené liškami ve stále oblíbenějších systémech chovu ve volném výběhu, kde jsou zvířata ve dne pod širým nebem ale na noc zavírána do bezpečí. Ukázalo se, že venkovské lišky, které jsou loveny psy, se vyhýbají lidem, zatímco městské lišky ztratily instinktivní strach z člověka. Tato absence predačního tlaku může obecně vést k méně ostražité populaci, takže je náchylnější k jiným hrozbám“. Ztráta ostražitosti lišek může tedy vést nejen ke škodám na drobném domácím zvířectvu, ale také k infikování zahrad nebezpečnými nemocemi nebo v krajním případě i nárůstu napadení lidí liškou. (Zdroj: TV NOVA). Myslivec má povinnost řešit tuto situaci co nejhumánnějším a nejekologičtějším způsobem.

Ztráta vyhýbavého chování u lišek, ve spojení s onemocněním, může být pro člověka velice nebezpečné. Ilustrační foto.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Peter Trimming / Flickr

Nejhumánnější a nejekologičtější je podle studií lov se psy

V červenci roku 2002 publikoval Dr. L.H. Thomas a prof. W. R. Allen, za podpory 400 členů Royal College of Veterinary Surgeons, posudek s názvem VETERINÁRNÍ STANOVISKO K LOVU SE PSY, které se zabývalo veterinárním a etologickým náhledem na dopady lovu na zvěř. Lze jej tedy považovat za vyvážený názor na věc, bez zatížení polidšťováním zvířat, které je často emočně silně zabarveno. V jeho závěru je uvedeno, že: „Jako členové Royal College of Veterinary Surgeons proto prohlašujeme, že lov loveckými psy je přirozenou a nejhumánnější metodou kontroly populace všech čtyř druhů zvěře na venkově (liška, jelen, zajíc a norek). Přirozené, protože zvíře je loveno metodou (pronásledováním) vyvíjenou po tisíciletí a v prostředí, které zná; přirozené také proto, že nepoužívá žádnou moderní technologii (zbraně nebo pasti), pro kterou divoké zvíře nemá přirozený obranný nebo zvládací mechanismus. Humánní, protože při lovu nedochází k žádnému zranění – zvíře je buď téměř okamžitě zabito, nebo vyvázne bez zranění. Relativně krátká doba fyziologického stresu, který může být trpět v závěrečné fázi lovu, je v rámci možností divokého zvířete; humánní také proto, že je selektivní a přímo zabíjí slabé, staré, nemocné a raněné ve vztahu k jejich slabosti. Lov je jedinou metodou lovu, která selektivně udržuje zdraví a vitalitu druhu a která umožňuje druhům z lomu oddech během období rozmnožování. Norování, pronásledování chrty, nebo štvanice s honiči (Colvile 2007) následovaná téměř okamžitým usmrcením kořisti musí být z hlediska dobrých životních podmínek zvířat preferovanou metodou lovu. Je šetrný k životnímu prostředí k ostatním volně žijícím zvířatům a je přirozenou, vyváženou, biologickou metodou kontroly volně žijících zvířat. Je to životně důležitý a nezbytný nástroj v managementu volně žijících živočichů, který by měl být vrácen zpět do krajiny.“ (zdroj: VAWM.org)

Lov norováním není krutý, ale…

Při zvažování humánních aspektů lovu se psy je důležité mít na paměti, že jak divoká, tak domácí zvířata jsou nejvíce stresována, když jsou pronásledována v prostředí, které je pro ně cizí. Liška se v podzemí narodila a vyrostla, není důvod se domnívat, že trpí zvýšenou úzkostí v přítomnosti norníka. Divoká zvířata jsou zvyklá lovit nebo být lovena. To, co může být pro domácí zvíře nebo člověka šokujícím zážitkem, je součástí každodenního života divokého zvířete. Kromě jasných rozdílů v chování domácích a divokých zvířat existují také důkazy o zásadních biologických rozdílech mezi těmito dvěma. U domácích zvířat je tedy ve srovnání s jejich divokými bratranci zmenšená velikost nadledvin a další endokrinní změny, změněná velikost mozku a struktura smyslových orgánů. Zkrátka pes není liška! Pes prošel po tisíce let lidskou selekcí, aby se hodil pro domácí život, v nepřítomnosti predátorů; liška procházela přirozeným výběrem nekonečně déle, aby se přizpůsobila život ve volnosti, v přítomnosti predátorů. Navíc se zdá, že zvířata nemají žádnou předtuchu smrti. Ze zprávy britské Veterinary Association for Wildlife Management (VAWM) vyplývá, že: „je nepravděpodobné, aby lovená zvěř trpěla úzkostí z pronásledování. Savci, s výjimkou primátů, mají pouze základní prefrontální kůru, klíčovou část mozku aktivní v abstraktním myšlení a uvažování“. Toto potvrzuje i závěr Greenfield Residents Welfare Society, který uvádí, že: „očekávání vymyšleného scénáře v budoucnosti může být jedním ze způsobů, jak popsat obavy a úzkost, které jsou zvláštně lidské“. I když je liška v noře vykopána a norník uvázán, nejeví známky vážného utrpení nebo strachu, jako je pomočování nebo defekace, spíše působí pozoruhodně klidně a bezpečně ve své částečně odkrytém doupěti. Ze všech způsobů lovu lišek se jeví norování jako nejefektivnější a je potřeba uvést, že lov norováním je v 80 % zakončen zastřelením lišky na povrchu, poté co ji norník vyžene z nory. Pokud liška setrvává v noře a odmítá noru opustit, jedná se zpravidla o starého lišáka, nebo samici s mláďaty. V takových případech může dojít v podzemí k souboji mezi psem a liškou.

Norování pouze do ledna

Každý, kdo se svým psem kontroluje liščí nory ještě v únoru, musí počítat s tím, že brlohy jsou obsazeny liškami, které jsou již plné. Pokud kaňkování následkem chladného počasí proběhne dříve, například již v říjnu nebo v listopadu, je liška v únoru již dost plná a méně pohyblivá. To je jeden z mnoha důvodů, proč se jen velmi těžko dá vyhnat z nory a přimět k útěku. Kromě toho se v této době u nor, které společně obývají lišky i jezevci, dá s vysokou pravděpodobností očekávat, že samice jezevce již mláďata vrhla.

Osiřelá liščata

Jakkoli se může zdát norování liščat odporné, existuje mnoho případů, kdy je to pro mláďata spíše milosrdné. V případě, že myslivec najde na silnici přejetou lišku, která jeví známky laktace, nebo dojde k jejímu zastřelení, je téměř jeho povinností nalézt noru ve které se osiřelá mláďata nachází a mláďata vykopat, nebo pomoci spolehlivého norníka předejít utrpení, které by liščata čekalo při smrti vyhladověním.

Hladký průběh norování

Nejvhodnější je norování lišek v umělých norách, kde norník lišku spolehlivě vyhání a nedochází v nich ke zbytečným bojům v podzemí, jako v přírodních norách, při kterých liška trpí a norník je zbytečně zraňován. Umělá nora má často, na rozdíl od té přírodní, dvě chodby z kotle, popř. výhybkový systém, což zajistí, aby se liška a norník nedostali do přímého kontaktu Kotel by měl být kruhový o průměru skruže 50 až 80 cm. V takovém kotli se nemá liška kde přimáčknout a norník ji může lépe otočit a vyhnat ven. Na rozdíl od přirozeného obydlí liška vyběhne velmi rychle během několika minut, nebo dokonce vteřin.

Přirozená predace je součástí každodenního života divokého zvířete. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Peter Trimming / Flickr

Stres v závěrečné fázi

Je třeba připustit, že u lišky lovené psy nastane proměnlivé období fyziologického stresu v krátké závěrečné fázi lovu, kdy by bylo možné tvrdit, že zvíře může trpět. Richard Cours, bývalý výkonný ředitel League Against Cruel Sports (Liga proti krutým sportům) v souvislosti s lovem s chrty a honiči uvádí, že: „Psi snadno dostihnou lišku během několika minut a zadáví ji během vteřiny nebo dvou. To, jak se liška cítí, je z hlediska dobrých životních podmínek zvířat zcela irelevantní. Trvalo mi deset let, než jsem si uvědomil tento nevyvratitelný fakt – ostatní si to nikdy neuvědomí, protože fanatismus, předsudky, omezenost, třídní nevraživost a nevědomost oslepuje lidi k vnímání této pravdy.“

Lov norováním není jen o lovu

V ČR se loni ulovilo přes 83 000 lišek a z toho pouze 4732 norováním (zdroj: Svět myslivosti). Přesto nelze tvrdit, že je zákaz norování na místě z důvodu jeho nepotřebnosti. Lov norováním je důležitou součásti při chovu psů a pomáhá udržovat vrozené vlohy plemen norníků tak, jak je vyšlechtily generace chovatelů před námi a je naší povinností je udržet a předat dalším generacím chovatelů po nás. To, že je dnes drtivá většina psů držena pouze jako rodinný společník neznamená, že neexistují lidé, kteří tyto vlohy u svých psů potřebují a využijí.