Martin Říha: Nebezpečná synantropie

Synantropie označuje soužití člověka a divokých zvířat. Znamená to situaci, kdy neochočené divoké zvíře využívá lidských sídel nebo civilizovaného prostředí samo pro sebe. Typickým příkladem synantropních druhů zvířat jsou například potkani, holubi nebo v posledních desetiletí stále častější lišky. K synantropii lišek dochází obvykle proto, že výhody plynoucí z pobytu mezi lidmi jsou silnější než strach a možná hrozba.

Urbanizace lišek

Liška obecná (Vulpes vulpes) je naší nejběžnější divoce žijící psovitou šelmou, vyznačující se vysokou mírou inteligence a přizpůsobivosti, díky které osidluje v posledních desetiletích stále více měst. Podle meta analýzy P. W. Batemana a P. A. Fleminga s názvem Big city life: masožravci v městském prostředí z roku 2012, jsou klíčové aspekty osídlování měst liškami a jinými masožravými šelmami zejména: snadné zdroje potravy, nízký výskyt přirozených nepřátel a loveckých psů a příznivé podmínky daného prostředí (počasí, teplota). Studie dále zjistila, že liška velká města nejenže osídluje, ale úspěšně se zde i množí a dosahuje zde větší početnosti než na venkově a ve volné přírodě. Například v roce 1987, v 65 městech v Anglii, nebyly lišky viděny vůbec nebo jen velmi zřídka. V roce 2012 byly lišky viděny v 59 městech ze zmíněných 65, což je o 90,8 % více, než v roce 1987.

Městským útočištěm lišek se tak stávají parky, sídliště a vilové čtvrti, kde je velice snadná dostupnost potravy ve formě odpadků. Lidská přítomnost liškám ve městech nijak zvlášť nevadí. V městských populacích jsou lišky tak habituované a zvyklé na člověka, že někdy vycházejí do ulic i za dne.

Dr. Katie Colvile z Veterinary Association for Wildlife Management uvádí ve své studii Natural Chase z roku 2007, že: „…při absenci lovu se psy může dojít ke ztrátě vyhýbavého chování u lišek. Umělé metody lovu, jako je střelba, nemají stejný vliv na chování jako přirozená predace, a proto nebudou sloužit k udržení stejného souboru chování. Lišky přizpůsobí své chování, aby se vyhnuli konfrontaci s loveckými psy. Vyhnou se například dennímu lovu, což omezí škody způsobené liškami ve stále oblíbenějších systémech chovu ve volném výběhu, kde jsou zvířata ve dne pod širým nebem ale na noc zavírána do bezpečí. Ukázalo se, že venkovské lišky, které jsou loveny psy, se vyhýbají lidem, zatímco městské lišky ztratily instinktivní strach z člověka. Tato absence predačního tlaku může obecně vést k méně ostražité populaci, takže je náchylnější k jiným hrozbám,“ např. urbanizaci.

Tým vedený Kevinem Parsonsem z Glasgowské univerzity provedl detailní analýzu rozdílů mezi liškami, které ve Velké Británii žijí ve městech a na venkově. Výsledky tohoto výzkumu naznačují, že městské lišky svým chováním začínají připomínat potulné psy. Podle Karla Makoně, vedoucího záchranné stanice živočichů Plzeň, je pohyb lišek ve městě naprosto přirozený. Lišky tu nacházejí dostatek potravy, přiživují se v odpadkových koších, popelnicích, kompostech nebo na skládkách. „Běžně se s nimi ale lidé nesetkají. Lišky jsou nekonfliktní zvířata, která lidskou společnost nevyhledávají, do poslední chvíle se jí snaží vyhnout,“ konstatuje Makoň a dodává, že nejčastěji se s nimi lze potkat při venčení psů. Koncentrace lišek ve městech je však podle něj větší než ve volné přírodě, a spatřit lišku v zástavbě je proto snazší.

V urbanizovaném prostředí skutečně připadá na 1 km2 více jedinců lišky než v prostředí přirozeném. Nejvyšší denzity dosahují lišky ve velkých městech a ve smíšených ekotonových habitatech v blízkosti polí (3-4 lišky na km2). Děje se tak zejména kvůli samotářskému způsobu života ve volné přírodě a skupinovému způsobu života ve městech. Skupiny „městských“ lišek jsou tvořeny příbuznými jedinci, kteří si své teritorium pečlivě značí. Ke značkování hranic používá liška moč a trus s výměšky pachových žláz, které se nacházejí okolo řitního otvoru. Trus umísťuje na vyvýšená místa (patníky, obrubníky, lavičky). Kromě hranic značkuje také cesty, po kterých pravidelně chodí a místa, kde často nachází potravu.

Nebezpečné značkování

Právě značkování hranic teritoria, cest a míst s výskytem potravy znamená u městských lišek obrovské nebezpečí. Při hustotě osídlení měst 3–4 liškami na 1 km2 (přibližná rozloha Stromovky) a skutečnosti, že liška ujde za noc 15–20 km, neexistuje prakticky místo, které by při shánění potravy nenavštívila a neoznačkovala. Dětská pískoviště, pytle s odpadky, lavičky, to vše může být infikovaného liščími výkaly, ve kterých se nachází vajíčka liščích tasemnic, které způsobují parazitární onemocnění alveolární echinokokózu.

Prof. MUDr. Roman Kodet, CSc. z Ústavu patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FN v Motole uvádí ve svém článku Tasemnice liščí a reálné riziko pro infekci člověka v časopise Myslivost (6/2013), že: „V letech 1994-98 byl vyšetřován obsah střeva 1528 ulovených lišek prakticky z celé ČR a přítomnost tasemnice liščí byla zachycena průměrně u 2,5 – 12,5 % vzorků, v závislosti na lokalitě. V současnosti je stav promořenosti lišek tímto parazitem podstatně vyšší a prevalence stoupá. V některých oblastech je infikováno přes 30 % lišek.“

Záchranná stanice v Plzni si nechává zjišťovat nákazu lišek echinokokem od konce roku 2015 a podle Makoně se jednalo o zvířata uhynulá nebo zraněná po srážce s autem a následně utracená. „Sedm z deseti lišek nákazu mělo,“ vyčísluje Makoň a dodává, že podle údajů Státního veterinárního ústavu je Plzeňský kraj po Karlovarském a Libereckém třetí nejzasaženější oblastí v zemi. Přímo v Plzni se podle Makoně pohybuje na několik desítek lišek.

Prof. Kodet ve svém článku dodává, že: „upozorňování veterinářů na promořenost lišek a psovitých šelem obecně je nutné brát ne jako strašení veřejnosti, ale jako varování před reálnými a velmi závažnými až život ohrožujícími zdravotními následky pro člověka.“

Nákaza tasemnicí liščí

Tasemnice liščí též Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis, Leuckart 1863) je drobná, 1–5 mm dlouhá tasemnice, která parazituje ve střevě lišek obecných V orgánech, primárně v játrech, vytváří mnohočetné cysty zvané alveokok. Onemocnění člověka, které tímto způsobuje, alveolární echinokokóza (zkráceně AE), končí bez léčby téměř vždy fatálně. Růst alveokoka připomíná nádorové bujení jater a často je i za nádor chybně diagnostikován. Onemocnění člověka se řeší chirurgicky v kombinaci s dlouhodobou aplikací albendazolu. V roce 2021 evidoval Státní zdravotní ústav jeden takový případ, v roce 2022 deset a v roce 2023 již třináct.

Mgr. Hana Bílková Fránková, MBA, odborná garantka a vedoucí laboratoře klinické mikrobiologie společnosti Laboratoře AGEL v Ostravě-Vítkovicích, popisuje, že: „Člověk se nakazí pozřením vajíček tasemnice liščí, z nichž se po požití v tenkém střevě uvolňuje larva, nazývaná onkosféra. Tato larva aktivně proniká stěnou střevní a krevním řečištěm se šíří do vnitřních orgánů. V 95 % do jater, kde vytvoří cystický útvar, který roste řadu let postupným pučením směrem ven… Pro nakaženého člověka to znamená závažné zdravotní komplikace, které mohou vyústit až v nutnost transplantace postiženého orgánu.“ dále dodává, že: „zákeřná je také skutečnost, že klinické obtíže se u pacientů objeví až za řadu měsíců či několik let, až když útvar dosáhne nějaké velikosti. Navíc útvar může metastázovat do jiných orgánů – mozku, plic, kostí, srdce“. Přítomnost „liščí tasemnici“ lze ale laboratorně prokázat. „Laboratorní diagnóza se provádí průkazem přítomnosti specifických IgG protilátek v krvi pacienta. Diagnostiku v laboratoři klinické mikrobiologie v Ostravě-Vítkovicích rutině provádíme. Suspektní laboratorní nálezy jsou konfirmovány v Národní referenční laboratoři pro tkáňové helmintózy, se kterou úzce spolupracujeme,“ říká Mgr. Fránková s tím, že ideální je ale samozřejmě nákaze předcházet.

Nutno však zdůraznit, že člověk je přirozeně rezistentní k infekci měchožilem bublinatým a pouze asi u 25 % lidí může po pozření vajíček dojít k rozvoji onemocnění. Ačkoliv existuje řada hypotéz, jak se vajíčka měchožila mohou dostat do lidského organismu, zdroje infekce pro člověka nejsou přesně známy. Faktem zůstává, že aby se člověk nakazil, musí dojít k pozření vajíček ústy. Proto je alveolární echinokokóza zařazena na seznam alimentárních nákaz. Dle kritérií Organizace pro výživu a zemědělství je měchožil bublinatý považován za třetího nejvýznamnějšího parazitárního původce alimentárních onemocnění lidí na světě, hned po tasemnici dlouhočlenné a měchožilu zhoubném. Nízkou četnost onemocnění ale kompenzuje AE vysokou úmrtností v porovnání s jinými parazity.

Prevence onemocnění

Mezi preventivní opatření patří zamezení přístupu lišek na dětská hřiště, zvýšená hygiena rukou, zvláště u malých dětí, pečlivé omývání sbíraných plodů, odčervování psů, lišek a koček prazikvantelem či odlov lišek v endemických oblastech. Právě poslední zmiňované je ve městech téměř nemožné, protože města jsou nehonebními pozemky, na kterých nelze vykonávat právo myslivosti.

Pokud nastane situace, kdy je třeba omezit nebo trvale regulovat početní stav lišky obecné ve městech, může povolit lov na nehonebních pozemcích orgán státní správy myslivosti (podle § 41 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon“). Nejčastěji využívaný odlov lišek střelbou je v zastavěné oblasti nebezpečný a nerealizovatelný. Bezpečnou alternativou může být lov pomocí psů. Jednak norníků, ale také nově třeba chrtů, kteří jsou např. v Maďarsku běžně v myslivosti k lovu lišek využíváni. Takový lov je jednak nejbezpečnější a podle studií anglických vědců překvapivě nejhumánnější a nejekologičtější. V červenci roku 2002 publikoval Dr. L.H. Thomas a prof. W. R. Allen, za podpory 400 členů Royal College of Veterinary Surgeons, posudek s názvem VETERINÁRNÍ STANOVISKO K LOVU SE PSY, které se zabývalo veterinárním a etologickým náhledem na dopady lovu na zvěř. Lze jej tedy považovat za vyvážený názor na věc, bez zatížení polidšťováním zvířat, které je často emočně silně zabarveno.

V jeho závěru je uvedeno, že: „Jako členové Royal College of Veterinary Surgeons proto prohlašujeme, že lov loveckými psy je přirozenou a nejhumánnější metodou kontroly populace všech čtyř druhů zvěře na venkově (liška, jelen, zajíc a norek). Přirozené, protože zvíře je loveno metodou (pronásledováním) vyvíjenou po tisíciletí a v prostředí, které zná; přirozené také proto, že nepoužívá žádnou moderní technologii (zbraně nebo pasti), pro kterou divoké zvíře nemá přirozený obranný nebo zvládací mechanismus. Humánní, protože při lovu nedochází k žádnému zranění – zvíře je buď téměř okamžitě zabito, nebo vyvázne bez zranění. Relativně krátká doba fyziologického stresu, který může být trpět v závěrečné fázi lovu, je v rámci možností divokého zvířete; humánní také proto, že je selektivní a přímo zabíjí slabé, staré, nemocné a raněné ve vztahu k jejich slabosti. Lov je jedinou metodou lovu, která selektivně udržuje zdraví a vitalitu druhu a která umožňuje druhům z lomu oddech během období rozmnožování. Norování, pronásledování chrty, nebo štvanice s honiči (Colvile 2007) následovaná téměř okamžitým usmrcením kořisti musí být z hlediska dobrých životních podmínek zvířat preferovanou metodou lovu. Je šetrný k životnímu prostředí k ostatním volně žijícím zvířatům a je přirozenou, vyváženou, biologickou metodou kontroly volně žijících zvířat. Je to životně důležitý a nezbytný nástroj v managementu volně žijících živočichů, který by měl být vrácen zpět do krajiny.“

Lov pomoci psů tak může nejen snížit populaci lišek ve městech, ale také může dojít k obnovení vyhýbavého chování u městských lišek, které přizpůsobí své chování, aby se vyhnuli konfrontaci s loveckými psy.

---

reklama

---