O žních

Kosu nabrousí jen, juž to šikem padá,
jedna zlatá vlna jsou ta šírá lada.

Do topolů stínu v poledne jen sedne,
svlaží rty a zdřímne, než se k práci zvedne.

A zas juž to lítá, svlačec plný rosy,
klasy plné zrní, žnec ten všecko skosí.

Smrti to jest jedno, na vyhublém koni
lítá celým světem, kosa stále zvoní.

Ani nebrousí ji, času nevšimne si,
nejí o poledni, večer nezdřímne si.

A jen stále jezdí, a jen stále kosí
klasy plné zrní, svlačec plný rosy.

Tak vždy myslit musím, když se octnu v kraji,
klepání kos v písni cvrčků když se tají.

Když žnec pot si utře, proudem jenž se leje.
Ni té chvilky klidu Smrt nám nedopřeje!