Otevřel jsem okno

sedí tam čtyřčlenná rodina a jí.
    Oba budeme jednou členy takové rodiny,
    snad už v příští pětiletce, lampa bude svítit
    nízko nad stolem a klidně

budeme jíst svůj socialistický chléb.
    A myslím na sebe před rokem, sám
    bloumal jsem večer ulicemi bez neonů,
    pobouřen tajně kdejakou dvojicí.

Už si na to ani nevzpomínám.
    Snad si pod tou lampou také na sebe
    už nebudeme ani vzpomínat. To je čas.
    A čas je život. Možná je to tak lepší.