Blbinky a bláto - divočina pro ty, co o to stojí

Kniha Blbinky a bláto Andrease Webera nese podtitul Akční knížka vhodná do velkoměst a pro stavbu domečků na stromech. V oficiální anonci se pak píše, že přináší inspiraci rodičům, dětem i pedagogům. Ve skutečnosti však osloví spíš jen „přírodní“ rodiče a učitele. Děti kniha asi tolik bavit nebude.

Stručně řečeno, Blbinky a bláto čtenáře přesvědčují o tom, že pro správný rozvoj dítěte je potřeba mu ponechat volnost v objevování divočiny. Nechat ho uniknout z dohledu dospělé osoby a nechat ho trávit svůj čas se zapojením vlastní fantazie. Tak, jak jej trávívaly děti před vynálezem televizí, internetů a tabletů.

Kniha jistojistě najde čtenáře, kteří s knihou souzní a budou nadšení, že to konečně někdo „napsal nahlas“. Jak pěkně vystihl, co je skutečnou potřebou dítěte v dnešní interaktivní a bezpečím dítěte posedlé době. Je tu ale řada dospělých, které kniha neosloví, protože jasně: děti potřebují být v přírodě, ale nechat dítě pracovat s ostrým nožem, nebo aby si vyrazilo na výpravu, aniž by rodič věděl, kde dítě je, to je v dnešní době nerozum a nezodpovědnost.

Já sám, coby otec, který podle svých finančních možností cpe své malé dcerky do lesní školky, aby zažily všechny rozmary počasí a všechny roční doby, s knihou zcela nesouzním. Nevadí mi, když se dcery vrátí z lesa obalené bahnem, protože si po dešti udělaly na svahu klouzačku. Andreas Weber jde ale dál: chce, aby dospělí dali dětem naprostou svobodu a nechali je, ať si s přírodou venku poradí samy. Bez dozoru, bez vědomí dospělého, kde děti zrovna jsou. Hm. Snad na vesnici si to dokážu představit, ale ve velkých městech tohle mentálně zvládne jen málokterý rodič. Já teda ne. Ano, Weber mluví o překonávání strachu rodičů. Rád vezmu své děti a přespím s nimi v lese pod širákem. Ale nechat děti přespat venku samotné? Nevím.

Přesto je v knize ukryta celá řada nápadů a tipů, jak dětem „zdivočit“ prostředí a dát průchod spontánní hře a fantazii. Vytáhnout děti z oplocených unifikovaných hřišť, splňujících všechny bezpečnostní normy, a pořídit jim na hraní hromadu obyčejného písku a vodu. Dát jim místo značkových prolézaček s jasně omezenou funkcionalitou prostor hrát si s tím, co v okolí najdou. Z vlastní zkušenosti s dětmi vím, že je potřeba prostě děti chvíli nechat a obyčejný starý pařez se pak stane příčinou, proč děti nechtějí jít domů, protože „zámek“ ještě není hotový.

Při čtení knihy jsem si několikrát vybavil své vlastní zážitky z dětství. Vyvřely ze mě zasuté vzpomínky na staré nákladní auto, které hnilo u babičky na vesnici. Bez oken, bez sedaček, jen torzo volantu. Byl to pro nás děti závoďák, tvrz, válečné vozidlo, místo, kde naše fantazie jela naplno. Když ho odvezli, vzali jsme za vděk starou a prázdnou cisternou na vodu, kde bylo děsný vedro a strašná ozvěna a kde bychom dozajista umřeli, kdyby se víko zaklaplo. Nebo opuštěný kurník, plný prachu a pachu dávno mrtvých slepic… Souhlasím s Weberem, tohle na certifikovaném hřišti pod neustálým dohledem dospělé osoby prožít nejde. Nejsem si ale jist, jestli dokážu své dcery nechat objevovat pražskou divočinu nazdařbůh, aniž bych věděl, kde jsou a co dělají.

Weber knihu psal spolu se svými dětmi Emmou a Maxem. Pasáže, kdy k nám mluví Emma a Max, jsou graficky odlišeny, jejich promluvy však šustí dospěláckým jazykem, Weber dělá spíš jakéhosi tlumočníka mezi čtenářem a svými dětmi - spoluautory a jejich výpovědi zní divně dospěle. Kniha má podle autora oslovit všechny, rodiče a učitele coby dospěláky, ale i děti. Podle mého soudu tohle široké zaměření ztroskotalo na tom, že kniha je psaná pro děti složitým jazykem dospěláků.

Jediné, co může děti oslovit, jsou doprovodné ilustrace. U některých z nich se ale zasekne dospělý čtenář, konkrétně u jejich popisků s hrubkami. V originále jsou popisky psané jakoby dětskou rukou a má být naprvní pohled jasné, že jde o žertík. V českém vydání jsou popisky psané normálním počítačovým písmem. Méně důvtipní čtenáři (například já) pak píší vydavateli, zda jde o špatnou korekturu, nebo nějaký záměr.

Kdo si má tedy knihu přečíst? Z dospělých osloví ty, kteří spíš než zářivkám kamenných školek dávají přednost přírodním podmínkám lesních školek. Může být inspirací učitele a školní či školková hřiště, může inspirovat každého, kdo vymýšlí venkovní aktivity pro děti. Hodí se i pro úředníky obcí a měst, kteří mají na starosti hřiště a plochy pro rekreaci. Ti ať přeskočí (eko)filozofování a jdou po konkrétních tipech. Třeba že stačí upravit břeh potoka či rybníka tak, aby se děti snadno dostaly k vodě – rázem je tu herní prvek, který je zcela zdarma a děti baví. Dětem knihu nedávejte. Jsou tam sice pasáže psané přímo pro ně, ale dítě se v tom bude těžko orientovat. Spíš mu jen vnukněte nějaký nápad. Třeba ať si u potoka postaví bunkr. Starý prkna jsou támhle, bacha na hřebíky. A včas domů.

Weber, Andreas: Blbinky a bláto; Praha, DharmaGaia 2015, 134 stran.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

Částka Kč       Váš e-mail  

---

reklama

---