Co chráníme, když chráníme přírodu? Nad knihou Tomáše Grima Ptačí svět očima fotografa
Města jsou stres, města jsou spěch. Když jsem přímo v centru pulzujícího velkoměsta narazil na jinak skrytě žijícího kvakoše, docela mě to zaskočilo. Rachot sousedních diskoték byl senzoricky náročný i pro mě. Kvakoš nedbal a hypnotizoval hladinu řeky Yarra, tak jako jeho předkové věky věků před příchodem člověka. Skutečný zenový mistr.
Kvakoš rezavý (Nycticorax caledonicus)
Melbourne, Austrálie, listopad 2017
Z univerzity odešel, učit nepřestal
Tomáše Grima znám už z dob studií na Fakultě sociálních studií. Poprvé mi jeho jméno utkvělo v paměti při předmětu Úvod do environmentálních studií. Tomáš tehdy ještě působil na Univerzitě Palackého v Olomouci a představoval pro mě pozoruhodné spojení ornitologa, ekologa a člověka, kterému není lhostejná ochrana přírody. Už v článku Kde jsou ochranářské priority? Medializace kontra ochrana přírody (Vesmír 85, 140, 2006/3) zpochybňoval, zda naše pozornost a peníze míří skutečně tam, kde jsou nejpotřebnější. Právě tato otázka se jeho tvorbou táhne prakticky dodnes.
Tenhle trpaslík váží přibližně jako dvě kostky cukru. Jeho kompenzační syndrom obnáší nejen podle mého dojmu neúměrnou hlasitost zpěvu, ale i délku migrační trasy: naši budníčci větší tráví zimu až v západní Africe!
To byl samozřejmě vtip, populace z východní Asie totiž táhnou na zimoviště do jižní Afriky mnohem dál. Těch 12 000 kilometrů představuje jeden z nejdelších ptačích tahů vůbec.
Ještě víc se mnou ale cloumá něco jiného. Totiž zkušenost, kterou na první pohled nudný univerzální hnědý pták získá. Kolem křovin, kde se tenhle budníček mrcasil, brouzdaly zebry a sloni, nedaleko jsme měli štěstí na rodinku dalších rekordmanů, gepardů. Za svůj kratinký život (v průměru pouhé dva roky) uvidí trpaslík „budňa“ víc exotiky než většina z nás…
Budníček větší (Phylloscopus trochilus)
Nxai Pan, Botswana, březen 2018
Velkou část vědeckého života věnoval kukačkám a jejich hostitelům. Když v roce 2018 z olomoucké univerzity odešel, doprovázela jeho rozhodnutí ostrá kritika školství zachycená v rozhovoru Soumrak českého školství? Pamatuji si své překvapení i to, že mi jeho nároky byly v něčem blízké. Od spolužáků, které Tomáš učil, jsem slyšel, že je výborný učitel, ale přísný na studenty i na sebe. Při čtení Ptačího světa mě napadá, že z univerzity sice odešel, potřebu učit si však odnesl tak nějak s sebou.
Jak to vznikalo?
Je Tomáš Grim vědec? Fotograf? Cestovatel, který za ptáky dorazí na konec světa a odtud pokračuje ještě o kus dál? Ptáčkař? Popularizátor? Trvat na jediné profesi asi nemá smysl. Vědec se ptá, cestovatel hledá, fotograf vybírá a vypravěč to všechno propojuje. Podstatná je souhra všech těchto rolí, která je u Tomáše více než příkladná.
Zvolit jednu fotku kolibříka ze sfocené série, to je ultimátní výběrové peklo. Ten kujón v každém úhlu mění barvy! To takový kos focený zleva, zprava, horem i dolem se chová způsobně: je pořád černý. V případě, že nás ale postihne setkání s kolibříkem, nafotíme v sérii pohybujícího se kolibře celou řadu různě převlečených ptáků. Na monitoru pak vlastně nesrovnáváme stejné zvíře – a dojmově někdy ani druh! To je opravdu na to hodit si… to… to ne! Radši hodit si korunou.
Podobně jako jiní příslušníci stejného rodu má i kolibřík hyacintový ve zvyku po přistání držet křídla několik sekund vztyčená – předvede tak jejich krásně kaštanově vybarvenou spodinu.
Kolibřík hyacintový (Boissonneaua jardini)
Mindoloma, Ekvádor, srpen 2019
Začali jsme si spolu psát v době, kdy zrovna Ptačí svět připravoval. Potkali jsme se také na přednášce v Brně, kde vypravoval, že nechystá „sbírku povedených fotografií“ (jak bývá jinak ve fotoknihách standardem). Výsledkem je 256 stran, 248 ptačích snímků a pohled do padesáti zemí všech sedmi světadílů. „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ pronesl kdysi jeden bývalý politik. Tvrzení o světovém prvenství knihy Tomáš opírá o srovnání druhové a zeměpisné pestrosti s podobnými knihami zahraničních autorů, včetně předních, světově uznávaných wildlife fotografů Tima Lamana a Davida Tiplinga. Nemusíme však srovnávat přesné počty druhů či čeledí, abychom uznali, jak mimořádnou šíři záběru má.
Příprava knihy připomínala spíše hodinářskou práci než přehrání paměťové karty do počítače. Fotografie vznikaly léta, aniž byly od počátku pořizovány pro konkrétní publikaci. Následovalo probírání archivu přibližně devadesáti tisíc snímků, vybírání, skládání, škrtání, opět skládání a přesouvání. Podle autorova líčení na zmíněné přednášce se závěr proměnil ve tříměsíční maraton, v posledních týdnech až šestnáctihodinových pracovních dnů. Pomáhali přátelé i nakladatelský tým. Když do výběru přibyla jedna fotografie, jiná musela z knihy ven, aby se neopakoval motiv či příběh.
Výsledkem není atlas řazený podle příbuznosti ani cestopis ve stylu, kde jsem byl a co jsem viděl. Princip řazení byl jasný – s přiznanými výjimkami se řadily snímky tak, jak vznikaly. Právě v tom spočívá jeden z osobitých rysů knihy. Autorovo vidění světa tak můžeme sledovat, jak se stránku po stránce vyvíjí.
Hledání diverzity
Biologická pestrost v knize začíná počtem druhů, zemí a prostředí, tím však nekončí. Stejně důležitá je rozmanitost témat jako hnízdní parazitismus, urbanizace, migrace, invaze, proměny taxonomie, ekonomika ochrany přírody nebo etika fotografování. Texty nepřinášejí pouze sdělení, že autor časně vstal, dlouho čekal, čekal a nakonec zmáčkl spoušť. Každá fotografie, s doplňujícím textem i bez něj, představuje příležitost položit si jinou otázku.
Biodiverzitu navíc nelze uzavřít do seznamu jmen. Málo z nás si uvědomuje, že přírodní rozmanitost je uvnitř druhů i mezi ekosystémy. Tomášovu knihu čtu jako pozvánku vnímat svět vztahů. Malý ptáček a pták jako drak, specialista na kousek hor a kos od tramvajové trati nejsou jen položky navíc. Představují různé způsoby, jak být na světě.
Výmluvné jsou v tomto případě městské příběhy. Glosa Městský inkubátor? představuje sojku hnízdící v pouliční lampě. „Láká mě spekulace: že by sojce lampa pomáhala zahřívat snůšku?“ píše autor. Nabízí ale také jiné vysvětlení: bezpečí před predátory. Domněnky se nepřevlékají za hotové poznání. Jeden neobvyklý nález otevírá další otázky týkající se mikroklimatu, hnízdní strategie. Lampa přestává být jen onou lampou z fotky.
Podobně je tomu u kosice, jejíž hnízdo míjí olomoucká tramvaj. Není to pouze povedená městská kuriozita. V textu Dynamický svět měšťáků se lidský ruch potkává s ptačí lhostejností k němu. Zatímco kolemjdoucí spěchají a hnízda si nevšímají, ptáci zvesela a beze strachu vyvádějí mláďata. Přírodu nemusíme vždy hledat tam, kam jsme ji předem umístili. Ptačí přizpůsobivost je totiž fascinující, stejně jako je pozoruhodná naše schopnost ji přehlédnout.
Zvláštní podobu má lekce „na odkalovačce“. Tomáš v textu Andílek… v pekle píše: „Na odkalovačky čističek a cukrovarů cíleně chodí jenom magoři, sebevrazi a ptáčkaři.“ Následuje vzpomínka na nechtěné ponoření do toho, co vyprodukovalo Brno, a na cestující, kteří s takto obohaceným přírodovědcem dlouho nevydrželi v autobuse. Čtenář se směje, ale za historkou zůstává hlubší motiv. Pro nás odpudivé místo může být pro ptáky zajímavým prostředím. Estetický dojem totiž není měřítkem ekologické hodnoty. Bahno může páchnout, a přesto si zaslouží pozornost.
Naopak nenápadný budníček, onen UHP – „univerzální hnědý pták“, dostává v textu Respekt před UHP! životopis, před kterým blednou i naše cestovní pasy. Vyprávění o jeho putování spojuje obyčejného „našeho“ drobného pěvce s africkou krajinou. Najednou už ani tento UHP nepůsobí tak obyčejně. Tady kniha funguje dokonale – nepřidává ptákovi cenu jen proto, že je vzácný, barevný nebo obtížně vyfotitelný.
Skrytá ochrana přírody
Ani počítání druhů není tak jednoduché, jak se může zdát. V Genetickém hlavolamu Grim vypráví, jak se během přípravy knihy tři rozlišované druhy čečetek taxonomicky sloučily do jednoho. Ptáci nezmizeli, změnilo se pouze jejich třídění. Mezi zkrácením druhového seznamu a skutečným ochuzením života je tedy zásadní rozdíl. Svět (v tomto duchu především ten ptačí) musíme poznávat, nejen přepočítávat.
Když jsem knihu začal letos v květnu sestavovat, žily v Evropě tři druhy čečetek: tmavá, zimní a bělavá. A když jsem ji v červenci dokončil, byl už jen jeden. Nebojte, ostatní dva druhy nevyhynuly, to se jen ornitologové rozhodli konečně dát na taxonomy, kteří už před mnoha lety geneticky ukázali, že nejde o tři odlišné druhy, a dokonce ani o poddruhy, ale o souvislé barevné přechody: čečetky prostě z jihu na sever postupně světlají. Tak jsmeo tom ostatně psali už ve slovenské Ornitologické príručce před deseti lety. A důvod zdržení? Ptáčkařům, kteří soutěží o co nejdelší seznam pozorovaných druhů, teď – světe, zboř se – hned dva druhy ubydou…
Čečetka zimní (Acanthis flammea)
Luhačovice, Česko, listopad 2020
Složitější je otázka, co z toho všeho přednostně chránit. V textu Číslo 1 na Zemi nás autor vede do kolumbijské Santa Marty a zdůrazňuje nenahraditelnost míst s druhy, které nikde jinde nežijí. Rizika okresní perspektivy pak obracejí dalekohled k nám s otázkou – proč tolik usilovat o zdejšího chocholouše, když je jinde běžný? Ústup druhu v jednom státě není totéž jako jeho vyhynutí na celé planetě a vzdálenost od našeho bydliště by neměla rozhodovat o jeho hodnotě. Uvědomuje se to vůbec ještě někdo?
Přesto bych se osobně zdráhal stavět domácí a globální ochranu přírody proti sobě. Záchrana ohroženého endemitního druhu si zaslouží zcela mimořádnou pozornost, ale péče o místní populace nemusí být jen „okresní“ nostalgií. Ostatně ani Tomáš tuto rovinu ve skutečnosti nepopírá – u chocholoušů, vrabců, sýčků a dalších ubývajících druhů běžně ve svých článcích, rozhovorech i na přednáškách upozorňuje na jejich význam jako indikátorových či deštníkových druhů, jejichž ochrana je zároveň ochranou celého prostředí.
Právě tento důležitý dovětek však z knihy poněkud vypadl, takže její text může místy vyznívat ostřeji, než jak autor téma skutečně chápe. Chceme přece zachovat nejen druhy před definitivním zánikem, ale také fungující krajinu a její ekologické vztahy. Odkud se má vzít vztah ke vzdálenému tropickému lesu, když se nenaučíme vnímat ani okolí svého města, své obce či místa, kde právě žijeme?
Podobně silně na mě působí Tomášova obhajoba ekoturismu. V roce 2022 jsem byl na ostrově Lanzarote. Ke snídani jsme si pustili Radiožurnál, kde zrovna Tomáš vysvětloval, proč uhlíková stopa z letecké dopravy může pomáhat ochraně přírody. Tedy díky tomu, že ekoturismus umí ochránit tropický les před vykácením lépe než zákony, které v tropech zůstávají často jen na papíře. Kolik lidí tehdy nadzvedl ze židle, těžko spočítat. Umím si to však představit. Jeho provokace mířila na skutečné dilema doby – jak požadovat zachování lesa, pokud jeho majiteli nenabídneme možnost se jeho zachováním také uživit? Podobně mě zaměstnal i Tomášův článek Tragikomedie ochrany přírody (č. 4/2024), který vyšel v časopisu Veronica, speciálním čísle o paradoxech ochrany přírody.
Puch na téhle lokalitce bývá někdy k nesnesení.
Na odkalovačky čističek a cukrovarů cíleně chodí jenom magoři, sebevrazi a ptáčkaři. To nakonec ani nemusí být velký rozdíl. O tom mě kdysi důrazně poučila brněnská odkalovačka v Modřicích, kde jsem v nadšené honbě za tajuplným bahňákem málem utonul v tom, co město vyvrhlo. Bahno bylo šalebně suché jen na povrchu… Mé blízké setkání se smrtí nezůstalo utajeno ani osazenstvu městského autobusu cestou z terénu domů – všichni kromě řidiče vystoupili hned na příští zastávce.
Tak jako tak, lyskonozi nás potěší svou vzácností, elegancí i živou náturou. Tento navíc vysekl dokonalou pózu: křídla se nepřekrývají, jedno je vidět celé shora, druhé ukazuje kresbu na spodině, hlava a zobák jsou v rovině s osou pravého křídla, pohled sexy-cudný-zádumčivý. To je samozřejmě jen projekce (s. 54), ale o ty na fotkách jde v první řadě.
Lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus)
Opava, Česko, srpen 2021
V knize pak dostává toto dilema konkrétní tvář. Anděl míru vypráví o Ángelu Pazovi, pituli velké jménem María a ekvádorském lese, do něhož přicházejí lidé z celého světa za pozorováním ptáků. Příběh úspěšné ekoturistické ochrany přírody bohužel nekončí hezkým setkáním cizince s legendárním zvířetem. Pokračuje rodinným konfliktem, který málem vedl k zániku místního ekoturismu – a tím ohrozil i pituli a jedinečný horský les. Nakonec zasáhli dárci, kteří pomohli ohrožený les vykoupit. Pták tu tedy není jen objektem obdivu, ale stává se důvodem zachovat místo, na němž bytostně závisí.
Chceme jen obdivovat?
Avšak závěr glosy Bez CO₂ stopy nepřežije, kde autor píše, že „tropickou přírodu nejlépe chrání uhlíková stopa“, mi připadá přece jen trochu zjednodušený. Les samozřejmě nechrání samotné emise, ale lidé, jejich práce, rozhodnutí a peníze, které se k nim dostanou. Smysluplný argument pro určitou podobu ekoturismu ještě nemusí být všeobecnou obhajobou létání. Pandemický výpadek návštěvníků, který je v glose popsán, lze ostatně číst i jako varování před přílišnou závislostí ochrany přírody na jediném zdroji příjmů.
Ani příběh vykoupeného lesa ale není skutečnou alternativou k turismu. Sbírka na jeho záchranu uspěla mimo jiné právě proto, že oslovila lidi, kteří předtím do Ekvádoru přiletěli, les osobně poznali a vytvořili si k němu vztah. Tady se Grimův argument stává mnohem zajímavějším – cesta za přírodou nemusí znamenat jen spotřebu a uhlíkovou stopu, může vytvářet i vztah, ochotu pomáhat a někdy velmi konkrétní finance na ochranu území. Otázka pak možná nestojí tak jednoduše, zda létat, či nelétat, ale jak cestování nastavit tak, aby jeho přínos pro ochranu přírody skutečně převážil nad jeho náklady.
Ztráta plachosti městských zvířat nikoho nepřekvapí. Ale i po více než deseti letech studia chování městských kosů mě extrémní výběr hnízdiště této kosí samice poněkud šokoval: z jedné strany každých pár minut projížděla tramvaj sotva metr od hnízda, z druhé vedlo ve vzdálenosti ještě kratší rušné schodiště (odkud jsem fotil). Dynamičtější prostředí si lze představit jen těžko. Ruch, k němuž byli oba kosí rodiče zcela lhostejní, jsem se pokusil zdůraznit delším expozičním časem ve chvíli, kdy kosí domov míjela další olomoucká tramvaj. Snůška byla úspěšně vyvedena.
V mnoha desítkách variant téže scény jsem zkoušel různé časy expozice a kombinace tramvají a případně chodců v průhledech mezi tramvajemi v pozadí snímku. Nakonec jsem s pomocí několika kamarádů hlasujících v několika kolech (promiňte, ten čas vám už nikdo nevrátí…) zvolil tuto variantu. Proč? Kosice kouká přes rameno „jako že tady nejsem“ – a o to tady přesně jde, kosice si během focení z desítek či spíše stovek kolemjdoucích nevšiml nikdo. Tramvaj je mázlá tak akorát, aby byla jako tramvaj ještě rozpoznatelná. Navíc si veze doplňkové barvy i barvy české trikolóry. Snímek získal 1. místo v kategorii Zvířata ve svém prostředí na Czech Nature Photo 2023.
Kos černý (Turdus merula)
Olomouc, Česko, duben 2022
K polemice vybízejí také Smíšené pocity, věnované nepůvodním ptákům. Autor uvádí: „A všechny škodí jednoduše tím, že jsou nepůvodní.“ Zde je ale dobré přiznat, že terminologie se mezi obory liší. V ornitologii bývají za invazní označovány všechny druhy vysazené mimo svůj původní areál, zatímco v širší invazní biologii se častěji rozlišuje mezi druhem nepůvodním a druhem invazním podle jeho šíření a dopadů. Samotný původ proto podle mě stále není jediným kritériem, podle něhož lze hodnotit ekologický význam konkrétního druhu v konkrétní krajině.
Grimova formulace ale není jen oborově specifická. Je v ní cítit i frustrace z části ochranářské praxe, která někdy ustupuje veřejným sympatiím k atraktivním nepůvodním druhům a jejich regulaci odkládá nebo zpochybňuje. Typickým příkladem může být mýval severní, jehož „roztomilost“ u veřejnosti snadno přebije diskusi o ekologických dopadech. V tomto světle chápu autorovu větu méně jako univerzální biologický závěr a více jako záměrně vyhrocenou reakci na alibismus, který může ochranu přírody paralyzovat. Právě v takových momentech je Grim nejvíc sám sebou – přesný v pojmenování problému, ale schválně ostřejší, než by dovoloval neutrální učebnicový výklad.
Tyto výhrady ukazují určitou mez glosátorského stylu. Právě zkratky dokážou problém výborně otevřít, hůře jej však uzavírají. Tomáš umí zpochybnit zažitou představu tak rázně, až někdy vzniká představa opačná, podobně zjednodušená. Jeho ironie baví, občas však chybí prostor pro podmínky a výjimky. Nejvíce mu věřím tam, kde vedle jistoty nechává zaznít také otázku – jako u sojky v lampě: „Proč se sojka uhnízdila v pouliční lampě?“
Kniha na dalších sto let
Ptačí svět očima fotografa není typem knihy, kterou po jednom prolistování přesunu mezi reprezentativní svazky čekající na příležitostnou návštěvu. Budu se k ní vracet. Jednou za příběhem, podruhé za poznatkem, potřetí za nesouhlasem, počtvrté za důkazem místo slibů. Některé názvy i vědecké závěry časem zestárnou. Pozornost k živému světu, kterou kniha pěstuje, může vydržet desetiletí.
Klame tělem: krasavec, ale urputně nesnášenlivý. Za několik hodin, během kterých jsem z krytu pozoroval, jak mandelík vyhání z okolí své hnízdní dutiny vše opeřené, jsem na kartě nashromáždil celkem nula použitelných záběrů jeho bleskových výpadů. Po několika dalších hodinách jsem ale v jeho chování vypozoroval určitou pravidelnost. Umožnila mi předpovědět, kde a kdo se asi příště dostane do středu jeho zuřivého zájmu – tentokrát to odnesl samec poštolky obecné.
Mandelík hajní (Coracias garrulus) & poštolka obecná (Falco tinnunculus)
Pusztaszer, Maďarsko, červen 2023
Dovedu si představit, že knihu někdo otevře za dvacet nebo padesát let. Nejspíš už nebude řešit její světové prvenství. Možná ho zaujme kosice u tramvaje, možná les zachráněný díky jednomu ptákovi. Horší by bylo, kdyby se některé stránky četly už jen jako svědectví o druzích a místech, které mezi dneškem a budoucností zmizely nebo se staly vzácnou vzpomínkou. Fotografie umí okamžik uchovat. Ochrana přírody musí zachránit to, co je za ním.
reklama
O bloudění na nemísta
Rozdíly v likvidaci invazních rostlin
Za všechno může dusík. Proč odvážet posečenou trávu a nemulčovat?
