O bloudění na nemísta

Město většinou vnímáme jako živý organismus, v němž se kříží různé trasy, funkce a cíle. Poslední dobou je však stále častěji kladen důraz na jiné pojetí, známé už z období romantismu – poznávat a zažívat město blouděním. Abychom si město (nebo třeba krajinu) opravdu užili, musíme zpomalit a jen tak se procházet, bez plánu. Právě tak jsem se před mnoha lety dostal do městské divočiny. Tam se začal formovat můj vztah k městu, ke krajině i k péči o ni.

Bloudění jako změna postoje

Místa poznáme teprve tehdy, když se přestaneme ptát, kam jdeme. Kdo to řekl, už nevím. Možná to ani nikdo neřekl – ale byl by to krásný citát. Mám asi tu výhodu, že mám kognitivní funkce nastavené trochu jinak než ostatní. Velmi snadno dokážu opustit trasu, ztratit cíl cesty, přestat spěchat a úplně vytěsnit zpoždění. Pracovně tomu říkám bloudění. Nejde o chybu v orientaci, ale o změnu vnímání. Místo kontroly přichází pozornost, místo jasného plánu spoléhání na to, co se na cestě objeví.

Ve městě jako je Brno, je to pro mě vždy silná zkušenost. Pravidelná trasa se mění v pohyb „odněkud někam“ – případně nikam. Po chvíli bloudění se ulice proměňují v biokoridory, město v organismus, zeleň v krajinu. Stačí sejít z cesty, změnit směr, zpomalit krok – a prostor začne reagovat.

Krásným příkladem jsou vnitrobloky, opuštěné dvory a dvorky. Hluk najednou zeslábne, povrchy pod nohama jsou jiné, mění se světlo. Jdu dál, bloudím, a město se přestává chovat jako celek – rozpadá se na drobné, nesourodé krajiny. Paradoxně má město často větší strukturální biodiverzitu než lecjaká zemědělská krajina.

Dérive

Vedlejší efekty města zkoumám už nějaký ten pátek. Nejsem ryzí výzkumník, spíš město studuji – přímo v terénu nebo v knihách. Nedávno jsem narazil na pojem dérive. Slovo označuje právě ono bloudění, unášení se prostorem. Potvrdilo mi tím, že mé cestování městem není žádná abnormalita.

Dérive v pojetí psychogeografie neznamená bezcílnost v negativním smyslu, ale vědomé opuštění účelu. Jde o to nechat se vést místem samotným – jeho rytmem, náladou a drobnými impulzy, které jsou běžně přehlušeny spěchem. Ano, v mém případě umím i zpomalit. V armádě k tomu mají krásné rčení: čeká se, aby se spěchalo, a spěchá se, aby se čekalo.

Klíčové však je, že právě při dérive se objevuje město naruby. Ne to reprezentativní, krásné, plánované a vysvětlené, ale jeho zadní strana – prostor za zrcadlem. Místa, která neleží na okraji, a přesto jsou stranou. Prostory, jimiž se prochází, ale nezůstává se v nich. Místa mezi místy; města mezi městy.

Nemísta

Zarostlé proluky mezi domy, železniční náspy, stará překladiště, vnitrobloky, opuštěné domy, prostory za garážemi, břehy stok a kanálů, rozestavěné plochy, zbytková zeleň. To jsou posturbánní místa, na která někdo zapomněl – nebo na která se přestalo myslet jako na „něčí“. Často se o nich mluví jako o vágních terénech: prostorech bez jasné funkce, bez jednoznačného určení a pevné identity.

Někdy jsou označována jako nemísta, bílá místa na mapě, území nikoho. Jenže nemísta nejsou prázdná. Jsou jen neurčitá v čase, prostoru i funkci. Vymykají se mapám, plánům a očekáváním. Právě proto zde vzniká prostor pro věci, které se jinam nevejdou: spontánní vegetace (často tvořená invazními druhy), zvířata (od brouků prskavců po divoká prasata), ale i lidé, kteří se nepohybují hlavním proudem.

Z ekologického hlediska jde často o přechodové zóny – okraje s vysokou rozmanitostí a zároveň vysokou proměnlivostí (jeden den tu jsou, druhý den už nemusí být). V městské divočině se mění chování. Chodí se pomaleji (pokud tedy zrovna neutíkáme před železničáři na nákladovém nádraží), jinak se díváme na detail i celek, častěji se zastavujeme u pomyslného hřebíku ve starém, kreosotovým olej napuštěným pražcem. Je to najednou jiná krajina, a přitom jsme pořád ve městě. Často si ve spěchu ani nevšimneme, že támhle je malý parčík, nebo že ze střechy montážní haly na nás shlíží chocholouš obecný.

Zpomalení a čtení prostoru

Pokud mám nějaké nejoblíbenější téma exkurzí, jsou to výlety do městské divočiny. Když na takovou exkurzi vyrážím, snažím se účastníky nezahlcovat výkladem – celé by se to pak změnilo v přednášku. Spíš vytvářím situaci, ve které je možné se dívat. Jít pomalu. Vrátit se pár kroků zpět. Všímat si, kde se drží vlhko, kde je chladněji i v parném dni, kde se mění zvuk města, kde je unikátní výhled na město. Právě tyto fenomény si lidé často odnášejí víc než školometský výklad.

Není náhodou, že často slyším: Chodím tudma celý život, ale nikdy jsem si toho nevšiml/a. Nejde o neznalost, ale o jiný pohled, jiné čtení prostoru. Lidská přirozenost nás bohužel učí pohybu bez přítomnosti.

Mimo město

V tomto smyslu má bloudění blízko k tomu, jak poznáváme přírodu mimo město. I tam se skutečné porozumění nerodí z přehledů, pojmů a schémat, ale z vnímání náhodností, okamžiku chvíle a drobných všimnutí (určitě vás na rozkvetlé louce zaujme bzukot nežli jen to, že louka je jen zelená).

Místo se nestává místem tím, že ho jen navštívíme. Stává se jím tehdy, když jím projdeme tělem. To je ten rozdíl mezi psychickým a fyzickým vnímáním. Dérive – ať už ve městě, nebo v krajině – je způsob, jak tento vztah začít budovat. Právě městská divočina je pro to ideální. Nevede nás, nenabízí jasné odpovědi, ale dává prostor pozornosti.

Bloudění nás neučí, kudy jít. Učí nás být někde. A právě z takového bytí může vyrůst třeba nutnost péče – o město, o krajinu, o místa, na která se snadno zapomíná. Možná proto má smysl se občas ztratit. Ne proto, abychom se našli, ale abychom si všimli, kde vlastně jsme.

---

reklama

---