Zamulčovat si není jen tak

Při mulčování dřevin se vždy vyplatí vybrat správný druh mulče. K listnatým dřevinám by měla přijít listnatá štěpka. Důležitá je i struktura. V tomto případě není štěpka příliš jemná ani hrubá. Optimální je velikost 3–5 cm.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vilém Jurek / Rezekvítek

Mulčování provádíme několika způsoby. Primárně je to ponechávání sečením či drcením zpracované biomasy na povrchu.  Vhodný materiál můžeme zapravovat mírně do země (5–10 cm). Mulč lze nastýlat – rozprostřít nebo rozmetat.

Mulčování můžeme provádět ručně (mulčovací materiál klademe kolem stromků nebo zamulčováváme záhony) nebo mechanicky za pomoci mulčovače . Jsou to rozličné stroje, které sečou trávu nebo drtí dřevní hmotu na malé kousky, které se lépe rozpadají než velké kusy. Tyto stroje jsou primárně určené na to, že se biomasa ponechává na místě.

Zamulčování dřeviny

Kolem nově vysázených dřevin je nutné udělat opatření, která budou zlepšovat půdní vlastnosti. Důležité je zejména zadržování vody. Máme prakticky dvě možností – buď kolem stromů udržujeme úhor[1]  nebo okolí dřeviny zamulčujeme vhodným materiálem. Mulč aplikujeme buď individuálně kolem každé dřeviny zvlášť, nebo v pásech; nikdy ale nemulčujeme celoplošně.

Mulčování výsadeb má mnoho výhod. Brání odparu vody, růstu plevelů, má protierozní účinky. Pokud vytvoříme tzv. závlahovou mísu a zamulčujeme ji, ušetříme mnoho litrů vody na zalívání. Pozor však na negativa spojená s množstvím mulče. Optimální vrstva mulče by neměla překračovat výšku 5–10 cm . Vyšší vrstva může zabraňovat výměně vzduchu. To může způsobit šíření hnilob a plísní. Že to stromu nemůže ublížit? Vy byste snědli třeba plesnivý chleba nebo pomeranč? Pokud něco plesnivé pozřete, bude vám nevolno. Stejně tak může být špatně i stromu.

S mulčem se musí opatrně, protože plísní to zdaleka nekončí. Vysoká vrstva mulče se zahřívá a může dojít k poničení kořenů. A kořeny to taky nekončí. Pokud je mulče opravdu hodně, kořeny nerostou dolu, ale prorůstají mulčem, kde je teplíčko a vlhko. A nejen kořeny mají rady teplíčko. Myši, hraboši či rejsci si dělají v silných vrstvách mulče hnízda a nepohrdnou i sladkými, vodou nabitými kořeny. Že jste v mulči myšky ještě neviděli? Právě to je možná důkaz, že neděláte důležitou činnost. Mulč je potřeba v průběhu roku obracet a doplňovat.

Zmíním ještě jednu podstatnou věc – typ mulče . Používat lze kdeco; a viděl jsem používat ledasco (třeba skartovaný papír nebo staré peřiny). Za mě vede štěpka nebo sláma. Borka (kůra) jehličnanů je má nízké pH čili je kyselého charakteru a hodí se kolem bobulovin nebo k jehličnanům. Obecně platí – k listnáčům listnatá štěpka, k jehličnanům jehličnatá. Úplně nejlepší je k dubům dubová štěpka, k peckovinám štěpka z třešní či slivoní.

Nastýlání sena z druhově bohaté louky. Díky tomuto typu alternativnímu typu zatravňování můžeme přenést ze zdrojové plochy poměrně velké množství semínek z řady druhů. V případě konvenčních směsí to často není možné, nebo je to příliš drahé.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vilém Jurek / Rezekvítek

Ostatní druhy mulče jsou už spíše nevhodné až rizikové. Koberce a lepenky jsou často plné lepidel a barviv. Kamínky a drť se přehřívají a stromy mohou dokonce spálit. Čerstvě posečená tráva hnije a plesniví[2]. Geotextilie uzavře povrch a půda pod ní degraduje (zkuste někdy „geošku“ nadzvednout a uvidíte tu pustinu pod ní). Špatná je štěpka namletá z kuchyňských skříněk, překližek anebo palet[3]. Hobliny, piliny a listí rozfouká vítr, proto je lepší drobnou biomasu dávat do směsi se štěpkou. Ne zcela šťastné je navršit kolem stromů metrák chlévského hnoje, rašelinu nebo kompost. Třeba u hnoje se jedná o silné hnojivo s vysokým obsahem dusíku a fosforu, které může stromek spálit nebo způsobit abnormální přírůsty.

Za co horuju už nějaký pátek, je obezřetnost před použitím štěpky z invazních dřevin , jako je akát, pajasan a ořešák. Kdybych neviděl už víckrát, co dovede akátová štěpka, pomlčím. Uvedené dřeviny obsahují alelopatické látky, které brzdí růst ostatní rostlin. Toxické je listí i dříví včetně kůry. Obhájci tvrdí, že to není tak žhavé, že přeháním a že se inhibitory vyloučí. Jenže to bychom museli štěpku odložit aspoň na rok dva a museli ji překopávat, aby se nezapařila a neshnila. Jenže kdo toto bude dělat? Většinou se štěpka dělá rovnou při výřezech. Nepočítám, že by někdo skladoval polena pajasanu, aby si z něj mohl udělat za rok dva štěpku.

Mulčování dřevin nebo třeba jahod[4] má rozhodně smysl i opodstatnění. Na Rezekvítku mulčujeme téměř všechny výsadby, často i ty lesnické. Zásadní dělat mulčování poctivě, aby to fungovalo. Pak nejsou zde žádná negativa, jen samé výhody.

Mulčování křovin

K mulčování dochází i při likvidaci dřevin – křovin, lesních porostů či zarůstajících mezí. Podmínkou tohoto typu mulčování je použití drtiče , kterému říkáme mulčovač či cepák[5]. Jedná se o stroje, které umí rozdrtit stromy tlusté i třicet centimetrů[6] a během několika hodin dokáží odstranit několik hektarů křoví. Použít můžeme i menší štěpkovací nůž, který se připevní na křovinořez.

Aby se jednalo o skutečné mulčování, musí být nadrcená dřevní hmota ponechána na místě. Některé druhy drtičů zvané půdní frézy mohou dokonce biomasu zapracovat do půdy; zároveň odstraňují i pařezy. Výsledkem je pak srovnaný povrch, jehož svrchní vrstva půdy je tvořena mixem zeminy a kusy nadrcené biomasy. Třeba tento postup zcela oprávněně kritizuje řada kolegů.

Horský traktor s mulčovacím nástrojem, který dokáže posekat zarostlé plochy se stařinou nebo s příliš hustým porostem. Výhodou je, že zvládne odstranit i křoviny. Pokosená biomasa je v další fázi sklizena a není ponechávána na místě.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Rezekvítek

Drcení křovin spojené s ponechávání hmoty na místě může být v některých biotopech kontraproduktivní, neboť se jedná o zdroj živin. Krásným příkladem jsou stepní trávníky. Naopak ponechání štěpky lze tolerovat třeba v lesích, kde je vhodné ponechávat určitý poměr těžebních zbytků.

Možným úskalím je nemožnost ošetřit pařízky proti výmladnosti. Při použití drtičů dochází k roztřepení pařízků a herbicid se špatně aplikuje i vstřebává. Proto je třeba nemyslitelné provádět strojní odstranění porostů invazních nebo expanzivních keřů, jako je svída, ptačí zob či trnka obecná. Tady je pak lepší provést výřezy motorovou pilou.

Pozitivem strojního drcení křovin je ušetření času i financí. Nedá se to srovnávat s tím, když na ploše několik týdnů blbne pár nadšenců s motorovými pilami. Výhodou je také práce v hustých porostech nebo trnitých křovinách. Díky tomu odpadají škrábance na rukou v obličeji.

Mulčování (drcení a ponechávání) má smysl jen v lesních porostech, kde můžeme zajistit rotaci dendromasy. S přimhouřenýma očima lze mulčovat křoviny mimo chráněná území, na loukách či mezích. Pokud bychom ale chtěli drtit křoviny v chráněných územích, je potřeba dělat tyto plochy mozaikovitě, tj. nikdy ne celou plochu a lépe každý rok kousek. Zásadní je pak nadrcenou štěpku vyhrabat a sklidit[7].

Pokud se posečená tráva dlouhodobě nechává bez sklízení, dochází ke kumulaci stařiny. Ta je zdrojem zbytečných živin a doslova dusí konkurenčně slabé rostliny. V takovém prostředí se daří pouze třtině, pýru, kopřivě nebo ječmenu myšímu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Rezekvítek

Mulčování trávy

Asi nejběžnějším typem mulčování, s kterým se můžeme setkat, je mulčování trávy. Trávník, louku, rákosí nebo třeba úhor posečeme, resp. nadrtíme na kousky a hmotu necháme na místě bez sklízení. Je-li vrstva mulče nízká, má to svá pozitiva. Je to jednak přírodní hnojivo[8], jednak umí mulč zadržet vlhkost. Jakmile je mulče hodně, je to opět kontraproduktivní.

Abychom mohli efektivně mulčovat, je nutné sečenou trávu nadrtit. Bez účinku je pouhé pokosení plochy sekačkou nebo křovinořezem. Na zemi zůstávají celá stébla, která se jako biomasa rozkládají špatně nebo vůbec. Při další seči se plocha obtížně seče – nerozložená tráva v celku se namotává do sekačky a není posečeno všechno (trávník spíš připomíná oranisko).

Mulčovat jde víceméně pouze strojně . K tomu používáme mulčovače, které mají dva typy nožů. První se točí na vertikální ose a mají zpravidla jeden rotující nůž, který je buď zakřivený, nebo má na sobě speciální křidélko. Stéblo je v prvním rázu useknuto a následně nadrceno (u běžných sekaček dochází pouze k utnutí). Druhým typem jsou mulčovače, které rotují na horizontální ose. Jedná se o již zmíněné cepáky, které obsahují řadu nožů, které když najedou do porostu, naporcují biomasu na kousíčky. Cepákový mulčovač může mít namísto sady nožů kladívka, kterými se nadrtí nejen tráva, ale i dřeviny.

Mulčování trávy by nemělo být pravidelnou součástí údržby trávníků . I tady platí, že není vhodné ponechávat zbytečné živiny v trávníku. Proto je potřeba biomasu sklízet, jak to jen jde. Problém nastává, když je vrstva stařiny (nerozložená biomasa) vysoká. Takovou vrstvou špatně prorůstají běžné druhy trav a bylin. Za to se daří třeba třtině (dokáže ve stařině kořenit a odnožovat), bodlákům a v poslední době symbolu zmaru – ječmenu myšímu. Nesklizená biomasa často plesnivý a zapáchá, což může být problém v obydlených místech.

U samotného procesu mulčování jsou další problémy. Pokud nejde na stroji nastavit výška sečení a sečení probíhá nízko nad zemí, dochází k ničení listových růžic a oddenku. U mnoha druhů může docházet k vysychání až úhynu části travních drnů.

Mulčování je rizikové pro hmyz. Když sečeme třeba křovinořezem nebo bubnovnou sekačkou a je v trávníku kudlanka, trávu usekneme i s kudlankou, která kroutí hlavou vesele dál. Pokud ale používáme mulčovač, nadrtíme trávu i s kudlankou, která se už nesměje. Když budeme sekat mulčovačem velké plochy, může to být zásadní problém pro celé populace živočichů.

Mulčovače na sečení trávy je adekvátní používat v některých případech. Hodí se na obnovu neudržovaných pozemků nebo ploch s vrstvami biomasy. Výhodou je také rychlost kosení. Zároveň odpadá potřeba posečenou biomasu hrabat, sklízet a odvážet.

Na druhou stranu by nemělo být mulčování samozřejmostí. Je-li provedeno jednou za dva tři roky, nevadí. Mulčovač lze používat i vícekrát za rok, ovšem hmota musí být vždy sklízena. Důležité je, že by nemělo být mulčování celoplošné – je potřeba provádět mozaikové sečení[9].

Zelené mulčování

Zvláštním typem zatravňování je mulčování zeleným senem. Jedná se o metodu velmi rychlého a levného založení trávníku. Na Rezekvítku tuto metodu používáme již mnoho let[10]. Přemulčovali jsme půlku hádeckých lomů[11], mulčovali jsme v lomech v Mokré a Želešicích nebo v pískovně v Mohelnici. Posílení trávníku jsme prováděli v okolí kulturního střediska Skála v Brně-Novém Lískovci nebo v brněnských Židenicích.

Mulčování zeleným senem vyžaduje citlivý a přesný postup. Jako úplně první musíme zmapovat, odkud a kam mulč půjde. Vždy bychom se měli řídit lokálností a hlídat si třeba typ biotopu. Zdrojová plocha by měla být co nejblíže té příjmové, kde budeme klást vrstvy. Na donorové lokalitě by mělo být dostatek druhů i dostatek kvetoucích nebo odkvétajících rostlin. Zároveň v části, kde budeme trávu sekat, nesmí být nepříjemné druhy jako třtina, ovsík, různé druhy pcháčů nebo invazní druhy.

Jakmile máme zmapováno, vysečeme několik míst. Nikdy nesečeme všechno, optimální je udělat mozaikové sečení. Při sečení je potřeba používat ostrý nůž, aby došlo k uříznutí rostliny; díky tomu se ze stojící trávy nebo byliny vysype menší množství semínek.

Půdní fréza umí v jednom sledu odstranit křoviny, vyfrézovat pařízky a zároveň urovná povrch. Nevýhodou je, že dřevní biomasa je zapracována do půdy a stává se zbytečným přísunem živin.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Vilém Jurek / Rezekvítek

Seno opatrně shrabeme, naložíme na plachtu nebo vozíček a následně autem odvezeme na cílovou plochu. Velmi opatrně přeneseme na místo zatravnění. Postupně nasteleme vrstvu silnou pouze 5–10 cm.

Kouzlo tkví v tom, že se v seně skrývá poměrně velké množství semínek, která se konvenčně neprodávají, nebo se jejich cena coby komponentu nějaké směsi vyšplhá i na tisíce za kilo osiva. Díky vrstvě mulče jsou semínka ukryta před větrem, suchem či ptáky. Navíc se v mulči udržuje vlhko, což je důležité pro klíčení a ujímání semínek.

Efekt je patrný během jednoho roku. Pokud mulčování uděláme již v červnu, vidíme první vlaštovky už na podzim . Když bychom chtěli mulč vylepšit, můžeme do něj doplnit semínka, která ručně nasbíráme nebo nasmýkáme.

U výsadeb není nutné mulčovat velkou plochu. Bohatě postačí plocha v průmětu koruny sázeného stromku. V dalších minimálně třech letech je však potřeba mulč doplňovat a plochu mulčování rozšiřovat.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Antonín Nový / Rezekvítek

Plusy, minusy, kompromisy, závěry

Mulčování má mnoho podob. Ačkoliv slýchávám striktní odmítání, je to spíše neznalost. Naopak pokud je mulčování téměř blahořečené, je to zbytečné si ulehčování práce s dočasným efektem. Nic není zadarmo a daň osudu si vždy unáhlené věci najde.

Mulčování kolem stromů je víc než potřeba. Musíme však dodržovat správnou výšku mulče a správný materiál. Mulčovat trávu nebo křoviny je rychlá pomoc, ovšem ne všude a ne vždy. Klidně můžeme i zapracovat posečenou či nadrcenou biomasu do půdy, ale musíme vědět, kde to jde a kde ne. Ponechávání biomasy na místě má výhody, jestliže to nejsou kvanta hmoty, která přináší zbytečné živiny[12] a kde se rozrůstají plísně a hniloby.

Chceme-li se starat o krajinu i přírodu efektivně, měli bychom mulčování připustit jako součást celého komplexu opatření, stejně jako sečení, pastvu, orbu či vypalování. Nastavit však musíme určité limity, které je potřeba aplikovat do metodik a plánů péče. Mulčování se nesmí stát univerzálním nástrojem péče, což často vídám ve městech. Mulčování můžeme jako už několikrát přirovnat k ohni – je to dobrý sluha, ale zlý pán.

[1] Několikrát za rok okolí dřeviny ručně poryjeme či pokopeme nebo strojně provedeme podmítku a udržujeme stav bez vegetace.

[2] Aby vše fungovalo, musí být mulč ve formě usušeného sena.

[3] Ve štěpce z kuchyňských linek často objevujeme části těsnění, lepidla nebo třeba panty a kličky od dvířek. Palety jsou napouštěny pesticidy a látkami zastavující hoření – to byste chtěli na své zahrádce?

[4] Jako mulč se používá sláma. Důvod je prozaický – aby nebyly jahody špinavé.

[5] Drtičů je celá řada, ať už jsou to „roboti“ na dálkové ovládání nebo zařízení nesená na traktoru (pevně či na hydraulické ruce).

[6] Často zvládnou i více, ale drtící hlavice se často zasekávají, ačkoliv mají hydraulický pohon.

[7] Tady si kladu otázku, jestli procesu, kdy nadrcenou hmotu sklízím, ještě říkat mulčování, nebo raději používat slovo frézování.

[8] Mulčování se využívá v zemědělství. Namulčovaná hmota se využívá jako tzv. zelené hnojení, nebo se provádí bezorebné hospodaření, kdy se plodina seje do vrstvy mulče.

[9] Například jednu třetinu ploch posekat normální sekačkou, jednu třetinu projet mulčovačem a zbylou třetinu nechat bez zásahu.

[10] Když jsem na Rezekvítek nastoupil v roce 2009, tak už se mulčovalo.

[11] Na Hádech se mulčování provádělo do roku 2010 v rámci tzv. přírodě blízkých rekultivací. V dalších letech se postupně převrstvilo dno jednoho z lomů o velikosti 2,13 ha. Primárně nešlo o rekultivace. Důvodem bylo ukládání posečené biomasy z různých částí Hádů. Během pár let se podařilo vytvořit svého času největší zamulčovanou plochu v ČR.

[12] Možná jen drobná poučka z ekologie – největší biodiverzita je v místech, kde je nejméně živin.