Oteplí se a bude líp aneb Jak si čeští klimaskeptici dali debatu o klimatu za rámeček

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | SLON

Autor si pro svůj důkladný výzkum vybral klimaskeptiky a má to svůj důvod. Na rozdíl od zahraničí, v Česku to byli právě oni, komu se podařilo ve veřejném prostoru úspěšně nastolit téma klimatické změny a do značné míry jej z jejich hlediska i úspěšně zarámovat. Tento úspěch se projevuje už v označení toho, jak se o různých aktérech sporu o klimatické změny mluví. V Česku „se zažilo“ rozdělení na skeptiky a alarmisty.

Vidomus, který k výzkumu, přistupoval jako nezúčastněný výzkumník, podrobně popisuje různou terminologii i označení, kterými odpůrci antropogenního podílu na klimatických změnách bývají označováni, ať již jako skeptici, popírači, nebo třeba kontrariání a rozebírá jejich hodnotové zatížení. Jako sociolog, který nechce hodnotit, se rozhoduje pro termín nejméně negativně hodnotově zabarvený: klimaskeptici. Respektive termín skeptik má spíše pozitivní konotace, protože odkazuje k rozumovému pochybování a potažmo vědě. Nicméně o jejich protivnících píše jako o alarmistech. Tady se ukazuje, nakolik se podařilo klimaskeptikům dobře debatu zarámovat: i poučený sociolog, který hluboce pronikl do tématu, pokud chce být nezaujatý, přebere dělení: skeptik a alarmista.

Dělení, která odkazuje na kritický a střízlivý rozum skeptika, oproti poplašnému, emočnímu a iracionálnímu strašení alarmistů. Pokud bychom se snažili být féroví k oběma stranám, nebylo by lepší mluvit třeba o sporu mezi klimaskeptiky a klimariziky, kteří vidí v klimatických změnách riziko? Anebo pokud zachováme alarmisty, kteří straší, tak o jejich opozici mluvit jako o ignorantech, kteří nad problémem mávají rukou?

Nicméně Vidomus primárně zkoumá klimaskeptiky a nutno říct, že k nim v celé knize přistupuje poměrně férově, byť s kritickým odstupem, což se některým zkoumaným respondentům z tábora klimaskeptiků místy nelíbilo, a ohrazovali se proti tomu. Autor to reflektuje a v tom je kniha také zajímavá. Právě v tomto nehodnotícím přístupu je kniha přínosná, umožňuje tak nahlédnout do prostředí, které pro mnohé „zelené“ nebývá přístupné. To, co se tak může z jedné strany barikády zdát jako homogenní prostředí, je ve skutečnosti mnohem rozmanitější shluk jedinců a institucí s různými názory na globální oteplování a klimatické změny, ale i s odlišným politickým backgroundem. Z Vidomusova výzkumu, pro leckoho možná překvapivě, vyplývá, že naprostá většina klimaskepitků neodmítá globální oteplování a klimatickou změnu, ale zásadní spor se vede o antropogenní příčiny a podobu dopadů.

Přečtěte si také |

Snímek s vyhublým ledním medvědem obletěl svět. Ochraně přírody ale může přinést medvědí službu

Kniha přináší poměrně podrobnou analýzu argumentace, kterou klimaskeptici používají vůči svým protivníkům, kteří podle nich vytvářejí umělý problém globálního oteplování nebo jej zveličují. Těmi pro klimaskeptiky jsou vědci, ekologičtí aktivisté a média. Vidomus ukazuje, jak se argumentace vůči těmto různým aktérům liší. Médiím vyčítají zveličování problému, cenzuru klimaskeptických názorů a nevyváženost v prezentaci prostor pro skeptiky a alarmisty. Aktivistům skryté obchodní zájmy, iracionalitu a náboženský přístup, upírají jim vědeckost a naopak jim připisují totalitární snahy omezovat svobodu lidí. Vědcům pak vyčítají nekorektnost argumentace a interpretace, zatajování dat, svázanost s granty a nejistotu vědeckého poznání, které přinášejí klimatologové. Právě otázku nejistoty vědy, kterou Vidomus v knize rozebírá, představuje cenný přínos do diskuse o klimatických změnách.

Historicky dominantní přístup vědy byl založený na produkci jistého poznání, na představě, že svět je konečný a skrze správně vědecké metody poznatelný. Teď ještě nevíme, ale jednou budeme vědět. Novější a kritičtější přístup, tzv. post-normální vědy, v níž ukotvuje svoji knihu i Vidomus, po zkušenostech s moderními riziky, která si lidé vyrobili jako nezamýšlené a vedlejší produkty pokroku a blahobytu, říká, že nikdy nebudeme vědět vše jistě. Ve světě, který je čím dál složitější, komplexnější a obývaný čím dále větším množstvím objektů, technologií a procesů, u nichž si nemůžeme být jisti jejich kauzalitami, ale ani následky, se nejistota stává naší jistotou. Nejistota by však neměla být překážkou v jednání, naopak, je třeba ji přijmout, naučit se s ní žít a vyjednávat s ní.

Václav Klaus na křtu své knihy Modrá planeta v ohrožení

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Hugo Charvát / Ekolist.cz

Vidomus ukazuje ambivalenci klimaskeptické argumentace, která upozorňuje na nejistotu klimatologické vědy ohledně antropogenních příčin, ale přitom svoji argumentaci zakládá na typu vědy, která počítá s jistotou. Vědeckost/nevědeckost a jistota/nejistota se tak stávají prostředkem, jak jsou jedni či druzí vyloučeni z debaty, vyjednávání a spory o povahu klimatické změny a z toho, jak si ji společnost „definuje“ a jaké politické, ekonomické a sociální důsledky z této „definice“ klimatické změny pak budou vyplývat.

Vidomus v závěru spolu s autory post-normální vědy, kteří volají po větší demokratizaci expertízy (což rozhodně neznamená, že o pravdě či každém faktu se musí nutně hlasovat), argumentuje, že klimaskeptici by neměli být z debaty o klimatické změně a priori vylučováni, obzvláště pokud jsou „fakta nejistá, hodnoty sporné, rizika vysoká a rozhodnutí naléhavá“. Pokud je opravdu v sázce přežití lidstva či alespoň podoba světa, tak jak ho známe, pak nelze debatu uzavřít a vyloučit z ní klimaskeptiky. Což nutně ale neznamená, že tato debata nebude ostrá, plná sporů a konfliktů.

Proto je ale třeba také tyto klimaskeptiky poznat. Přestože je spojuje jejich spíše pravicové zaměření, individualistická kultura a důvěry v trh, liší se jejich ideologie liberální či konzervativní, ale i jejich interpretacích příčin a dopadů klimatických změn. Kniha Oteplí se a bude líp je dobrou ukázkou toho, jak sociálně vědní (a dodejme kvalitativní) výzkum, může přispět k debatě o klimatických změnách. Třeba tím, že jako interpret může přispět k většímu porozumění myšlení a jednání různých aktérů. Neznamená to konec sporů o klimatickou změnu, o její příčiny, dopady a způsoby řešení, které si k tomu společnost případně vybere, ale může to třeba spor posunout „produktivnějším“ směrem.